Zločin ohrožení trestní zákoník v České republice

Vražda neboli úmyslné usmrcení člověka patří k nejzávažnějším trestným činům, neboť se jedná o největší zásah do tělesné integrity člověka, proto za ni lze uložit i trest výjimečný. Dle výše trestní sazby tento trestný čin řadíme mezi zvlášť závažné zločiny.

Vražda (§ 140 trestního zákoníku)

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.1) Jedná se o úmyslný trestný čin, který může spáchat kdokoliv, jehož následkem je usmrcení oběti, přičemž jednání pachatele může záležet jak v konání, tak v opomenutí.

Pachatel spáchá vraždu opomenutím v případě, že poruší svou zvláštní povinnost zabránit smrti s úmyslem osobu usmrtit (§ 112), přičemž toto nenaplňuje porušení povinnosti, která vyplývá pouze z morálních pravidel.

Úmysl pachatele (alespoň eventuální úmysl, kdy je pachateli lhostejné, zda následek v podobě usmrcení jiného nastane nebo ne)

Přičemž k prokázání úmyslu pachatele směřujícího k usmrcení jiného člověka zpravidla nestačí jeho demonstrativní chování, teatrální příprava činu či jeho tzv. „silácké řeči“ o provedení činu.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Podobně není možné tento úmysl pachatele vyvozovat z výhružky usmrcením, kterou daná osoba vyslovila během hádky.

Vražda prostá (§ 140 odst. 1)

Pachatel tedy jedná spontánně bez jakéhokoliv plánování, na základě náhlého hnutí mysli či v afektu, avšak stále se jedná o úmyslný trestný čin. Například pokud pachatel spontánně reaguje na urážku.

Vražda spáchaná s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (§ 140 odst. 2)

V případě vraždy spáchané s rozmyslem jednal pachatel po uvážení pro a proti svého činu (krátká myšlenková činnost pachatele bezprostředně nebo v krátké době před spácháním činu) , pro který zvolil vhodné prostředky a byl si vědom důsledků svého jednání. Pachatel zde neuvažuje detailně a plánovitě.

Jedná-li pachatel po předchozím uvážení, znamená to, že provedení činu plánuje nejen více detailně než v případě rozmyslu, ale také po delší časový úsek, proto je zde rozeznatelné stádium přípravy.

Předchozí uvážení se netýká jen uvážení pachatele spočívající v rozhodnutí, zda trestný čin spáchá, jako je tomu v případě vraždy spáchané s rozmyslem. Pojem předchozí uvážení v sobě již zahrnuje to, co je podstatou pojmu rozmysl, jedná se tedy o pojem nadřazený.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Pojmy rozmysl a předchozí uvážení jsou „kvalifikační okolnosti v případech úmyslného usmrcení charakterizující způsob rozhodování pachatele směřující k úmyslnému zavinění“.

Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu vraždy (§ 140 odst. 3)

Taxativní výčet okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u trestného činu vraždy uvedený v § 140 odst. 3 je následující a vztahuje se jak k § 140 odst. 1 tak § 140 odst.

• zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem (jedná se o „vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se vymyká z běžného rámce u většiny trestných činů tohoto druhu, avšak není nutné, aby útok vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného“
• v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky (= zavrženíhodná pohnutka (jedná se o „pohnutku svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a naprosté neúctě k lidskému životu“), avšak nepatří sem jednání v afektu či žárlivost

Dle § 140 odst. 4 je u trestného činu vraždy trestná i samotná příprava

Objekt tohoto trestného činu, tedy lidský život, je chráněn i v případě, že daná osoba již není dalšího života schopna.

Okamžik začátku a konce lidského života v trestním právu

V trestním právu se za okamžik začátku lidského života považuje začátek porodu, tedy jakmile začne tělo dítěte opouštět tělo matky (jakmile se při porodu objeví hlavička či jiná vedoucí část dítěte). Do tohoto okamžiku je dítě plodem, nicméně dle čl. 6 Listiny základních práv a svobod je lidský život hoden ochrany již před narozením, což se projevuje v délce trestní sazby v případě usmrcení těhotné ženy (viz § 140 odst. 3 písm. b)).

Čtěte také: Pracovní rizika

Naopak za konec lidského života je považovaná tzv. cerebrální smrt mozku, tedy biologická smrt mozku, kdy je obnovení všech životních funkcí dané osoby již nenávratně vyloučeno (tzv. klinická smrt zde není relevantní).

Jedná-li pachatel vůči osobě již zemřelé s úmyslem ji usmrtit, jedná se o nezpůsobilý pokus trestného činu vraždy či zabití.

V případě, že došlo k usmrcení dvou a více osob jedním jednáním (tedy jedním skutkem), lze to považovat za jeden trestný čin vraždy.

Jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem vraždy je vyloučen a čin bude kvalifikován jako § 140 odst. 2, 3 písm. j), tedy jako trestný čin vraždy spáchaný s rozmyslem nebo po předchozím uvážení za účelem získání majetkového prospěchu.

Svolení poškozeného a euthanasie

Usmrtí-li pachatel jiného s jeho souhlasem nebo dokonce na jeho výslovnou žádost, trestní odpovědnost za toto jednání nezaniká. Výjimku z tohoto však obsahuje § 30 odst. 3 trestního zákoníku, kdy je možné udělit souhlas s „lékařskými zákroky, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe“.

Obdobně je tomu v případě tzv. euthanasie (též nazývána milosrdná smrt či smrt ze soucitu), kterou lze definovat jako „jednání, jehož vlastním cílem je zkrácení života a rozhodujícím důvodem je soucit s trpícím“.

Euthanasie dosud není součástí našeho trestního zákoníku, ale ve výjimečných případech je možné mimořádné snížení trestu odnětí svobody (§ 58) či dokonce upuštění od potrestání (§ 12 odst. 2), neboť je v tomto případě značně snížena závažnost tohoto činu.

Rozlišujeme euthanasii aktivní, která vyžaduje konání, a euthanasii pasivní, kdy dojde k ukončení poskytování dosavadní léčby, přičemž oba tyto typy mohou být provedeny na žádost (= euthanasie voluntární) či bez žádosti dané osoby (nemůže ji projevit, např. daná osoba je v bezvědomí).

Zabití (§ 141 trestního zákoníku)

Tento trestný čin spadá spolu s trestným činem vraždy (§ 140), vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142), usmrcení z nedbalosti (§ 143) a trestným činem účasti na sebevraždě (§ 144) mezi trestné činy proti životu, které jsou spolu s trestnými činy proti zdraví upraveny v hlavě I zvláštní části trestního zákoníku (díl 1 a 2 této hlavy).

Trestný čin zabití je samostatnou privilegovanou skutkovou podstatou, která je oproti trestnému činu vraždy, vůči kterému je ve vztahu speciality, mírněji trestná, neboť pachatel jiného usmrtí sice úmyslně (objektem je tedy opět jako v případě trestného činu vraždy lidský život a objektivní stránka je naplněna v případě usmrcení, přičemž ani v tomto případě není vymezeno, jakými prostředky toho má být docíleno), avšak v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Přičemž je nutné, aby existovala příčinná souvislost mezi spácháním trestného činu a těmito okolnostmi. Tyto okolnosti jsou natolik osobní povahy, že se jich může dovolávat pouze pachatel trestného činu, nikoliv však účastník, který nejednal za shodných okolností.

Jednání pachatele může záležet shodně jako u trestného činu vraždy jak v konání, tak v opomenutí, kdy pachatel poruší zvláštní povinnost zabránit smrti v úmyslu osobu usmrtit. Ani v tomto případě nepostačí porušení obecné povinnosti poskytnout pomoc, která je upravena v § 150 a zároveň není dostačující ani porušení takové povinnosti, která vyplývá pouze z morálních pravidel.

Pachatelem tohoto trestného činu může být kterákoliv trestně odpovědná fyzická osoba.

Subjektivní stránka musí záležet v úmyslu (alespoň eventuální úmysl, kdy je pachateli lhostejné, zda následek v podobě usmrcení jiného nastane nebo ne). V případě trestného činu vraždy a zabití je forma zavinění pachatele určující kritérium, na základě kterého probíhá právní kvalifikace činu.

Úmysl směřující k usmrcení dané osoby je mnohdy velmi těžké prokázat a je proto nutné zkoumat okolnosti konkrétního případu, například zda pachatel úmyslně útočil na životně důležité orgány. Tyto okolnosti hodnotíme jednotlivě i ve vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 6 tr. řádu).

Přičemž k prokázání úmyslu pachatele směřujícího k usmrcení jiného člověka zpravidla nestačí jeho demonstrativní chování, teatrální příprava činu či jeho tzv. „silácké řeči“ o provedení činu. Podobně není možné tento úmysl pachatele vyvozovat z výhružky usmrcením, kterou daná osoba vyslovila během hádky.

Silné rozrušení (afekt)

Pachatel spáchá trestný čin zabití v silném rozrušení (v afektu), pokud takové rozrušení „bylo vyvoláno jeho emotivními stavy takové povahy, že je lze obecně označit za omluvitelné hnutí mysli“, přičemž tyto emotivní stavy pachatele mohou být jak krátkodobého, tak dlouhodobého charakteru.

Obecně lze silné rozrušení definovat jako spontánní afektivní reakci pachatele. Tento fakt však nemá vliv na obecné podmínky trestní odpovědnosti, pachatel není nepříčetný, ani nejedná ve stavu zmenšené příčetnosti.

Pachatel trestného činu zabití mohl čin spáchat v silném rozrušení přestože dokázal rozpoznat protiprávnost svého činu a ovládnout své jednání. Emoce pachatele jsou zde vystupňované, v důsledku čehož se pachateli značně zúží jeho vědomí a jsou oslabeny jeho zábrany.

Jedná se o silné rozrušení, které má původ ve vnějších závažných důvodech, a proto je částečně společensky pochopitelné a ospravedlnitelné, nicméně nemůže se jednat o rozrušení pramenící z hněvu či chuti po pomstě, v takovém případě by nešlo o obranu, ale o útok, přestože by mohl být vyprovokovaný.

Zároveň nebude privilegováno ani takové rozrušení pachatele pramenící z vypjaté situace, ve které se pachatel ocitl na základě svého nemorálního nebo nezákonného chování.

Pachatel mohl jednat v silném rozrušení přestože jednal s rozmyslem (viz trestný čin vraždy). Dopustí-li se pachatel činu v silném rozrušení, které pramení z omluvitelného hnutí jeho mysli, označujeme to za tzv. afektdelikt.

Strachem se rozumí „reakce pachatele na nebezpečí či ohrožení zejména z ohrožení svého života“. Úlek a zmatek jsou pojmy, které lze charakterizovat jako „duševní stavy pachatele, které se projevují v jeho zkratkovité reakci bez konkrétní představy“.

„Zavrženíhodným jednáním poškozeného“ lze laicky rozumět tzv. provokaci, které se dopustil poškozený, který byl předmětem útoku trestného činu zabití, nicméně jednání pachatele lze kvalifikovat jako trestný čin zabití přestože pachatel reagoval na provokaci poškozeného vůči zcela jiné osobě.

Pod tento pojem lze však podřadit jen takové zavrženíhodné jednání poškozeného, které je pro pachatele fyzicky i duševně trýznivé, vzbuzuje v něm ponížení nebo mu například hrozí závažnou újmou na jeho právech (nelze privilegovat reakci na jednání poškozeného, které směřovalo jen vůči majetku pachatele, což by pro pachatele nemělo zcela zásadní existenci ohrožující důsledky.

Pachatel zároveň nejedná v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, pokud toužil pouze po pomstě poškozenému. Podmínkou zde není, aby pachatel jednal v silném rozrušení.

Jiné omluvitelné hnutí mysli

Za jiné omluvitelné hnutí mysli lze považovat například žárlivost za podmínky, že mezi osobami existovala silná emoční vazba pramenící z úzkého, vzájemného a většinou dlouhodobého pouta.

Obdobně jako u trestného činu vraždy jsou v tomto ustanovení (§ 141 odst.

Další trestné činy proti životu

Tento trestný čin je v trestním zákoníku systematicky zařazen mezi trestné činy proti životu spolu s trestným činem vraždy (§ 140), zabití (§ 141), vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142) a účasti na sebevraždě (§ 144).

tags: #zločin #ohrožení #trestní #zákoník

Oblíbené příspěvky:

• Problémy s lambda sondou
• Směsný odpad Bečváry
• Nebezpečný odpad z bitumenové střechy
• Ekologické řešení pro vaši chatu
• Průměrná rodina a produkce odpadu v ČR