Změna klimatu a panické obavy: Studie a psychologické aspekty

Právě klimatickou krizí a obavami z ní se zabývá tato publikace. Jedná se o souhrn dosavadního psychologického bádání v souvislosti s úzkostí z klimatických změn. Perspektivou vědecké psychologie a nejnovějších výzkumů zkoumá pojmy, jako je ekologická úzkost, environmentální žal nebo solastalgie.

Kniha má potenciál najít své čtenáře nejen mezi psychology, sociology či filozofy, ale také mezi všemi zástupci oborů, kteří se zabývají problematikou klimatu.

Jak přicházejí stále vážnější důsledky klimatických změn, stále více lidem to může zhoršovat mentální stav. Experti předpovídají, že jak se planeta nadále ohřívá a po celém světě to má stále viditelnější a vážnější dopady, stále více lidem to bude působit i duševní problémy. Podle expertů se musí zdravotnictví i další sféry připravit na úzkosti, deprese, ba posttraumatické stresové poruchy (PTSD), píše Washington Post.

Traumata z živelních pohrom a retraumatizace

„Retraumatizace je opětovné vyvolání pocitů a stavů jako u traumatu,“ definuje brožura Národního ústavu duševního zdraví. „Může vzniknout na základě určitého, třeba i náhodného spouštěče, což může být například nějaké místo, zvuk, pach, záblesk nebo dotek, který může vyvolat či prohloubit stejné pocity jako při traumatu.“

Takové retraumatizace, vyvolané novými pohromami, mohou být stále běžnější. Jen pár posledních měsíců v USA přineslo zdrcující příklady. Dvě vlny rekordních veder zasáhly západ Spojených států a Kanady. Požár zvaný Dixie, zuřící nepřetržitě od 13. července, spálil už rozlohu odpovídající zlínskému kraji, a stal se tak druhým nejhorším požárem kalifornské historie. Kouř z něj výrazně zhoršil kvalitu vzduchu i v Utahu a Coloradu, víc než 1500 km daleko. Nevídané lijáky zase v srpnu postihly stát Tennessee, následné povodně zabily přinejmenším 21 lidí.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Najednou se klimatické změny pro spoustu Američanů staly hmatatelnou skutečností. „Jak se rozvíjí klimatická krize, vidíme lidi, kterým hněv, úzkost či deprese, způsobené chybami předchozí generace, brání vést produktivní životy,“ uvedla Lise Van Susterenová v dřívějším reportu pro Americkou psychologickou asociaci. „Vidím stále četnější klimatické ‚Kassandry‘,“ našla přirovnání ve věštkyni z řeckých bájí, prokleté tím, že jejím (pravdivým) proroctvím nikdo nevěřil. „Svírají je myšlenky na budoucí újmy, trpí pretraumatickou stresovou reakcí (verze PTSD už před stresující událostí), protože vědí, že svět dost jasně neslyší varování.“

„Příliš dlouho jsme to kolektivně popírali,“ komentuje situaci se změnami klimatu psychoanalytik Daniel Masler z Washingtonu. „Teď, se vším tím kouřem na východním pobřeží a fenomenálními výkyvy teplot, to už lidé popírat nemohou,“ řekl Washington Postu s tím, že v průběhu let zaznamenává nárůst klientů, kteří s ním probírají duševní potíže spjaté s klimatem.

Ohrožení mladí a klimatická úzkost

Pokud jde o takovéto deprese a úzkosti, mezi nejzranitelnější patří mladí dospělí, uvádí Leslie Davenportová, která se jako psycholožka i pedagožka věnuje právě problematice klimatu. „Na svou vlastní budoucnost se dívají způsobem, jakým se na ni v USA dosud moc nehledělo: Má smysl přemýšlet o zakládání rodiny? Mám zvažovat univerzitní vzdělání?“

Sociální pracovník Andrew Bryant takové obavy svých klientů v Seattlu zaznamenával už asi pět let. Hluboce tak začal chápat klimatické úzkosti svých klientů: „Mám mít děti? Kam uniknout před požáry a hurikány? Jak můžu normálně žít, když je katastrofa na obzoru?“

Studie ukázaly, že v obdobích extrémních teplot bývá více sebevražd i hospitalizací s duševními chorobami. Tým psychologů zase ukázal ohromný psychologický dopad hurikánu Katrina na chudé rodiče, zejména černošské svobodné matky: „Skoro polovina respondentů vykazovala pravděpodobnou posttraumatickou stresovou poruchu,“ uvádí studie v magazínu American Journal of Orthopsychiatry.

Čtěte také: Klimatická změna: podrobný pohled

Klimatické katastrofy mohou z domovů vyhánět stále víc lidí, dočasně i natrvalo; a větší problém to bude v chudších rodinách, oblastech a zemích. „Lidé s chronickými chorobami, nízkým socioekonomickým statusem, děti, starší lidé a některé etnické menšiny jsou zvláště zranitelní,“ konstatuje studie v lékařském časopise Lancet. A nejde jen o přímé ohrožení živelnými pohromami, ale i o psychologické zvládání - čím chudší člověk či země, tím hůř bývá dostupná odborná péče. „I v zemích zatím přímo nezasažených zkázou kvůli klimatickým změnám jsou četné případy depresivních emocí, zoufalství a viny spojené s klimatickou krizí,“ dodává studie. „Eko-úzkost“ se projevuje různě: vysilující obavy o klima, ztráta chuti k jídlu, nespavost, panické ataky…

„Záplavy přispívají ke ztrátě společenské soudržnosti, úzkosti, depresi, PTSD, ba dokonce k sebevraždám,“ varovala Aliance klimatické psychiatrie po srpnových povodních v Tennessee. „Pokud víte, že to mohlo poskytnout někoho z vašich známých, poskytněte jim podporu, ozvěte se jim, doneste jim jídlo a podobně, aby cítili pospolitost.“

Terapie a strategie zvládání

Terapie mohou poskytnout prostor, aby člověk uvolnil svůj stres i nahlas uvažoval, jak může sám přispět ke změně. „Mnozí máme tendenci obviňovat sebe sama, terapie může pomoci tu vinu přesměrovat do něčeho povzbuzujícího,“ říká terapeut Masler, který stejně jako kolegyně Davenportová působí ve vedení Aliance klimatické psychiatrie.

Vedle individuální terapie mohou pomoci i více či méně formální debaty s podobně smýšlejícími a pochybujícími lidmi. Nezisková organizace Good Grief Network se inspirovala u Anonymních alkoholiků, nabízí program „sociální a emoční podpory pro lidi, kteří se cítí udolaní stavem světa“.

„Vytváříme prostor pro setkávání, zpracovávání bolestivých pocitů a reality naší doby i pro aktivismus,“ uvádí na svém webu. Za čtyři roky prý jejich kolektivní terapie oslovila víc než tisíc lidí na pěti kontinentech.

Čtěte také: Větrná energie a klima v ČR

Katharine Wilkinsonová má na kontě několik knih o přírodě, klimatu a aktivismu; nyní pomáhá organizovat debatní kroužky založené na jejím bestselleru All We Can Save (Vše co můžeme zachránit), kde se podle jejích návodů a doporučení probírají možná řešení, ale také ventiluje frustrace. Za rok už se prý přihlásilo přes šest stovek lidí.

Dokud nejsou frustrace a úzkosti příliš vážné, můžeme je řešit i sami. Britt Wray ze Stanfordovy univerzity nabízí příměr ke kyslíkovým maskám v letadlech: Napřed je musíme nasadit sobě, než můžeme pomáhat ostatním. I v otázkách klimatu musíme napřed stabilizovat své emoce, abychom poté mohli zkoušet efektivně hledat řešení podstaty problému.

Podle Davenportové se tyto nepříjemné pocity nesmí potlačovat nebo popírat, stejně si někdy cestu najdou a pak vedou třeba ke špatnému spánku, přejídání či podrážděným útokům na ostatní.

Někomu může ulevit příroda, meditace, jóga. Právě tu zařadila do přípravy hasičská akademie v Kalifornii, která v posledních letech bojuje s bezprecedentními lesními požáry. „Pomáhá udržet výkonnost, má to duševní i fyzické přínosy, uvolní se něco ze stresu z jejich odpovědnosti,“ popsal reportérům portálu Sacramento Bee instruktor Jon Woody.

Jiný své klimatické obavy probere s přáteli nebo je zformuluje do deníčku, nebo i nějakou uměleckou formou: „Kreativní vyjádření zapojuje pravou i levou hemisféru mozku a identifikuje, čeho se nejvíc obáváte,“ řekla Washington Postu nevadská psychiatrička Elizabeth Haaseová. Malování, tanec, ruční práce… každý může najít svou metodu zpracování emocí.

Zvláště vhodná může být taková umělecká terapie pro děti, které své úzkosti ještě neumějí dobře pojmenovat. „Děti, které zažily požár nebo musely prchat před povodní, potřebují takovou zkušenost nějak vyjádřit, aby ji vnitřně zprocesovaly,“ zmiňuje Davenportová studie svých kolegů. A dospělým dává ještě jednu radu: Pokud vás soustavně trápí stav planety, vyhraďte černým myšlenkám třeba hodinu denně.

A psychologové i ekologové se shodnou, že ač jednotlivec toho sám nezmění, hlas každého občana má nějakou váhu. Můžeme psát politikům, podílet se na obecních debatách. A to samé platí pro člověka-spotřebitele; máme na výběr, od jaké firmy kupujeme jaké zboží a služby, takže je možné od nich požadovat informace, jakým způsobem přistupují ke klimatickým otázkám.

Duševní problémy mladých lidí

Stále více mladých lidí trápí psychické problémy, především pak deprese a úzkostné poruchy. Podle aktuální studie jedné německé pojišťovny se s těmito onemocněními potýkají častěji ženy. Autoři se v ní zaměřili na duševní onemocnění u mladých lidí a především pak studentů. Z výsledků studie vyplývá, že psychickou poruchou trpí každý čtvrtý student.

Z údajů vyčteme také to, že deprese mnohem častěji postihuje mladé ženy. Zatímco v osmnáctém roce života lékaři diagnostikují depresi u více než dvou procent studentek, v mužské populaci je to jen necelé jedno procento. Stejné výsledky jsou také mezi nestudujícími do třiceti let.

Důvodem pro tak vysoký počet nemocných je zvyšující se povědomí o duševních chorobách, soudí německý list. Takové vysvětlení je ale podle pojišťovny Barmer příliš jednoduché. Jak dodala, zdá se, že současné životní a společenské podmínky v Německu podporují vznik duševních chorob. Mezi takové okolnosti pojišťovna zařadila neustálou nutnost být dosažitelný, málo pohybu a strach o ztrátu zaměstnání.

Mladá dospělost je přitom považována za relativně zdravou fázi života, informuje Die Welt. Také studenti se doposud vesměs zdraví těšili. Podle provedené studie se jim ale psychická onemocnění vyhýbají stále méně. U sedmnácti procent studujících v Německu, tedy asi 470 tisíc mladých lidí, je diagnostikována nejméně jedna duševní porucha. Osmdesát šest tisíc studentů se setkalo s depresí.

Zajímavostí je, že počet diagnostikovaných depresí se zvyšuje s věkem studujících, zatímco u pracujících mladých lidí naopak klesá. Podle odhadů pojišťovny to může být způsobeno tím, že studenti jsou vystaveni neobvyklému stresu v podobě hledání si bydlení, zkoušek a kombinování studijních povinností s osobním životem. S těmito výzvami se mnozí z nich potýkají po celou dobu studia. A s věkem se přidává strach o získání práce, podotýká studie pojišťovny.

Starší studenti jsou pravděpodobně vystaveni také většímu stresu než jejich mladší kolegové, přidává německý list. Mnozí z nich už během studia mají děti a musí pracovat. Dlouhodobý stres pak může přispět k rozvoji deprese.

„Mnozí lidé se za své duševní problémy stále stydí, je proto třeba v době chytrých telefonů nabídnout anonymní online poradenství,“ myslí si Christoph Straub, předseda představenstva pojišťovny Barmer.

Důležitou roli podle něj hraje také prevence. „Je tudíž nutné, aby zdravotní pojišťovny investovaly do nabídek, které by efektivně pomohly zabránit rozvoji duševních onemocnění u mladých,“ vysvětluje Straub.

Ekologická úzkost a environmentální žal

Klimatická krize nedopadá pouze na ekosystémy a lidská sídla, negativně působí také na naše duše. Stále více lidí se potýká s ekologickou úzkostí a environmentálním žalem - s pocity, které mají svůj původ ve strachu o planetu. V momentě, kdy začínáme pociťovat důsledky změny klimatu na vlastní kůži, je čím dál tím těžší nepropadat beznaději.

Stejně jako se liší naše emoční reakce na osobní krize, mohou se lišit také reakce na krizi klimatickou. Někteří lidé mohou krizi popírat, protože je pro ně těžké postavit se tváří v tvář tak velké existenciální hrozbě. Jiní vnímají přicházející hrozby citlivěji a mohou pociťovat to, čemu se začalo říkat ekologická úzkost. Ta má své kořeny v informacích o zničených ekosystémech, vymírání živočichů nebo znečišťování planety.

Člověk trpící ekologickou úzkosti pociťuje obavy a strach o budoucnost planety i lidstva, které mohou být často spojeny i s typickými příznaky běžné úzkosti, jako je špatný spánek, panické ataky, stres nebo fyzické problémy. Jiní lidé zase cítí environmentální žal. Ten můžeme charakterizovat podobným způsobem jako jakýkoliv jiný žal či trápení. Jde o reakci na ztrátu a do jisté míry i přijetí této ztráty a vnitřní smíření.

Environmentální žal nemá na rozdíl od úzkosti sílu člověka mobilizovat a vybízet k aktivitě. Environmentální žal i ekologická úzkost jsou naprosto normální a pochopitelné reakce na současnou ekologickou krizi. Člověk je nedílnou součástí přírody a není divu, že nám její ničení působí bolest, o to hůř, cítíme-li vlastní vinu. V každém z nás ale mohou nadcházející klimatické změny vyvolat jinou reakci, lidé pociťující ekologickou úzkost mohou být aktivnější a v záchraně klimatu se více angažovat, nelze však mluvit o tom, že by lidé pociťující žal, jenž je spojený s pasivitou, měli cítit něco jiného a být také aktivními občany.

Navzdory svým projevům však ekologická úzkost (zatím) není považována za psychickou nemoc, pokud není spojena i s dalšími projevy a pokud nevstupuje do každodenního života takovým způsobem, že by byla omezující. Ekologická úzkost se pojí s různými příznaky, a to jak s psychickými, tak fyzickými. Naše doba je charakteristická svou nadměrnou pozitivitou, nazývanou často jako pozitivita toxická. Negativní emoce, jako je environmentální žal, se tak do našeho šťastného obrázku příliš nehodí.

I trápení a bolest však dávají v našem životě smysl a ukazují na jednu důležitou skutečnost: nejsme lhostejní. Fakt, že tolik lidí cítí úzkost a strach o naši planetu, ekosystémy a živočichy, s sebou přináší naději. Úzkost a strach se mohou přetavit v touhu jednat a měnit. Každý může nejprve začít u sebe, udělat kroky, které udělat může, a poté se stát členem organizací nebo skupin, které se zasazují za lepší ochranu životního prostředí. Úzkost, speciálně v jejích vyšších stádiích, však nevěstí nic dobrého pro člověka samotného.

Tipy pro zmírnění úzkosti

Abychom se mohli o planetu postarat, musíme se proto postarat i sami o sebe a snažit se úzkost, stres a žal zmírnit. Nadcházející tipy jsou určeny především pro ty, jejichž úzkost není ještě příliš intenzivní a má mírnější povahu.

• Omezte příjem negativních zpráv: Žijeme v době historicky nejvyšší dostupnosti informací z celého světa, a tak na nás tíha všech těch smutných věcí, co se dějí dnes a denně, dopadá mnohem výrazněji než tomu bylo dřív. Je určitě důležité zůstat v obraze, nic se ale nestane, pokud si na čtení zpráv vyhradíte třeba jen pár minut denně.
• Obklopte se pozitivními lidmi: Je ovšem důležité obklopit se takovými lidmi, se kterými se budete cítit dobře a kteří budou na stejné vlně.
• Hledejte naději: Ať už se vnímáte změnu klimatu jakkoliv, snažte se nikdy neopouštět naději, že se nakonec podaří planetu zachránit. Naděje vás požene dál a bude pro vás motivací, abyste ke svému šetrnému způsobu života přivedli i jiné lidi.
• Psychohygiena a propojení s přírodou: Stejně jako i další duševní problémy, také environmentální úzkosti lze předcházet tím, že budete praktikovat psychohygienu. Podle expertů je jednou z významných cest, jak zvládat eko úzkost, hlubší propojení s přírodou. Příroda má léčivý potenciál a funguje trochu jako terapie (proto se pobyt v přírodě nazývá jako ekoterapie).

Strach se definuje jako reakce organismu na konkrétní nebezpečí (na podnět). Úzkost je poněkud složitější kombinací emocí: zahrnuje nejen samotný strach, ale také obavy a negativní představy, které často nejsou reakcí na něco fyzicky bezprostředního a existujícího. Akutním vrcholem stavu úzkosti (za mě spíše fontánou) je tzv. panická ataka. Jde o stav, kdy se úzkost zvrtne v prudkou a nezvladatelnou tělesně-psychickou reakci spojenou s krajně nepříjemnými pocity.

Práh úzkosti a genetika

Pro účel výkladu zde zavedu pojem „práh úzkosti”, který v odborné literatuře nejspíš ani neexistuje (odborníkům se omlouvám); je to takový konstrukt, který mi prostě chodí hlavou, kdykoli o úzkosti přemýšlím či mluvím s lidmi a překvapivě snadno s ním vždy ukážu, jak tyhle věci fungují. Každý z nás máme práh úzkosti jinak vysoko: popisuje vlastně nejnižší průměrnou intenzitu podnětu, který už v daném člověku vyvolává silný, nezvladatelný či trvalý pocit úzkosti (i opakovaně). Co je podstatné: úzkostnost (včetně prahu) je z velké části, možná z 50 i více procent, dědičná.

Co jednomu způsobí chvění, nechá jiného chladným. Záleží i na životním období a například zdravotním stavu, ale většinou se celý život pohybujeme kolem zmíněné kotvy. Bezstarostnější člověk se často diví a považuje úzkostnějšího za slabého či labilního. Jenže paradoxně je to ten úzkostnější, kdo je mnohem častěji, někdy denně, konfrontován s masivní úzkostí, kdo s ní bojuje, a kdo i po takové konfrontaci žije; má tak zkušenosti, vhled a možná i dovednosti, které chladnokrevnému chybí. TIP: nepohrdejme někým proto, že v dané situaci cítí něco jiného, než my. Jeho pocit nemá co dělat s inteligencí, vzděláním či vůlí apod.

Na projevení dědičné dispozice k úzkosti v životě se pravděpodobně podílí desítky, stovky, možná tisíce alel našeho DNA (ona dispozice je tzv. polygenní). Rodiče nám je doslova namixovali v rámci zděděné genetické výbavy; výjimečně získáme většinu dotyčných alel třeba od úzkostného táty, nebo naopak od bezstarostné matky; pravděpodobnější ale je, že to bude nějaký mix.

Ale abych se vrátil k podstatnému: přestože jsou i některé nepohodlné rysy naší osobnosti z podstatné části nastaveny geneticky, můžeme se s nimi naučit žít a pracovat, aby nám co nejméně kazily život. Dokonce úzkostnost můžeme použít k dobru věci.[1] Čím je náš vrozený práh úzkosti nižší, tím se ale musíme naučit víc účinných nástrojů k tomu, abychom žili normálně.

Dle mých zkušeností byla moje „práce na sobě“ (terapie, meditace, sport, změna životního stylu, spánek atd.) účinná, ale sama o sobě mi ani po desítkách let nestačila na to, abych práh úzkosti dotáhl na úroveň „normálního jedince”, abych prostě žil normální život. Takže od roku 2017 mi pomáhají i medikamenty (SSRI) a konečně po letech se pohybuji kdesi kolem „normy“. Mimochodem, podle Plomina se vliv genů s věkem zvětšuje[1], což by vysvětlovalo, proč mi ani rozrůstající paleta zvládacích nástrojů s věkem nepomáhala.

Nyní ve „všeobecné panice” kolem koronaviru jsem i s takovou vrozenou dispozicí v klidu, bez úzkosti.[2] Situaci nezlehčuji, nepanikařím, byť jsem mírně ostražitý. Níže sepisuji postoje a nástroje, které jsem se během života naučil rutinně používat k snížení své úzkosti.

Samotné medikamenty by mi byly k ničemu a akorát by mne dokonce připravily o sebevědomí. Nezbavily mě ani pocitů, občasné úzkosti, stresu či strachů, ale posunuly mi subjektivní práh úzkosti na úroveň, kdy mě neděsí každý den nová hrozba; dojde-li na věc, jsem schopen problém uchopit a racionálně zpracovat.

Strategie zvládání úzkosti

1. Základní východisko: jsme potomky těch, co se báli, ne těch, co hrozby ignorovali. Je v pořádku mít občas strach o sebe a o blízké. Mít strach a úzkost však neznamená, že se těmto pocitům poddáme a že budou sedět za volantem našeho života.
2. Mozek vs. Strach: biologicky vzato vychází z hlubokých prastarých částí našeho mozku („plazí mozek“). Během evoluce se nám vyvinuly i vývojově modernější části mozku: limbický systém (emoce) a neokortex („myšlení”). Díky neokortexu můžeme tyto podněty a vzniklé emoce korigovat „rozumem“ (kognicí) a reagovat po rozvaze. Můžeme tedy pociťovat nepříjemné pocity úzkosti a strachu, ale současně nejsme jejich loutkami. Není to vždy jednoduché, ale různými technikami (např. meditací, dechovým cvičením, sportem, duševní hygienou a digitálním minimalismem) či s pomocí různých terapeutických metod lze trénovat částečné vymanění z jejich vlivu. Mezi podnět a reakci je potřeba vždy vložit aspoň krátkou pauzu na rozvážení situace, uvědomit si, že pocit ohrožení není totéž, co ohrožení samo.
3. Práce s extrémním podnětem: dokud žiju, panika musí počkat. Čili všechna opatření, která dělám, dělám proto, abych se uklidnil, protože stres ničemu nepomůže a navíc likviduje zdraví a snižuje imunitu. Žijeme v době, kdy internet a sociální média fungují jako obrovské zesilovače emocí. Zesilují problémy probíhající na celém světě a pumpují nám je do naší malé hlavy bez toho, abychom měli možnost situaci řešit či vůbec vyhodnotit. Pokud se podnět úzkosti objevuje pravidelně ve veřejném prostoru, dočasně prostě uberu a přestanu tak často sledovat média i socky, aby se dané téma nestalo mým hlavním tématem; vyvaruju se reakcí i zahajování diskusí na dané téma a nevyhledávám jej; nepotlačuji sice myšlenky či obavy, které se objevují, ale když přijdou, řeknu si, že to stejně teď nevyřeším, a začnu se věnovat činnosti vyžadující soustředění; díky tomu se dostanu během dvou tří dní do normálu a za pár dní můžu pomalu testovat, zda zvládnu větší návrat z izolace. Samozřejmě, většinou se nechci úplně odříznout, úplná izolace (náhlý skok do offlinu) sám vytváří stres v důsledku prudké změny zvyků, čili všeho s mírou; informovanost navíc může být důležitá; tu mi obvykle zajišťují i jiní členové rodiny či přátelé. Pro informování si vybírám spíše kliďasy s kritickým myšlením, kteří (aspoň pro dané téma) fungují jako klidový filtr a pouštějí ke mně jen ty nejvyváženější informace, které předávají ideálně hlubokým hlasem. Na zvládání stresového podnětu pomáhá i ošálení mozku přerámováním z „bojím se” na „jsem vzrušený”, nebo z „je to děsivé” na „je to vzrušující”. Funguje to tak, že intenzita emoce není potlačena (nevytěsňujete ji), ale není tak negativní a destruktivní a naše mysl s ní umí vyrovnaněji pracovat. Dost mi také pomáhá, pokud sám zvládnu uklidňovat někoho, kdo sám cítí úzkost z nějaké situace. Pozoruji své pocity: když opět začínám mít dost té smrště, minimalizuju podněty a změním téma i činnost třeba na celý víkend. Většina podnětů, které mi působí úzkost, je vlastně tak komplexních, že jsem smířený, že na ně nelze najít jednoduchou odpověď a že jejich osten bude asi přítomen už napořád. Nevadí mi nevědět, nemít názor či nějakou uklidňující odpověď na všechno, zvykl jsem si s tím žít. Raději mít jasno v tom, že nevím(e), než si pevně myslet, že vím(e), a být přitom vzdálen pravdě.
4. Úzkost je celotělový prožitek: není jen v hlavě. Je proto dobré vědět, že právě práce s naším tělem může být klíčem k tomu, abychom se celkově cítili lépe.
   • Cca 30 minut aerobního sportu denně.
   • Jedno až dvě silová cvičení týdně (celkem asi 90 minut).
   • Striktní spánková disciplína.
   • Meditace.
   • Práce s dechem. To je asi nejjednodušší a přitom jedna z nejúčinnějších metod pro zklidnění nervové soustavy. Funguje jednak v akutních stavech i dlouhodobě a jako prevence.
   • Hodně piju. Naprosto zásadní je minimalizovat příjem kofeinu, který je pro velkou část úzkostných lidí prokázaným posilovačem úzkosti i spouštěčem panických ataků (mimochodem, u někoho podobně funguje i nikotin).

Každá krizová životní situace (událost v rodině, průšvih v práci či firmě, pandemie, rozchod, nehoda, nemoc, pokles trhů atd.), je současně vzácná příležitost. Pro mě to není hloupá fráze z Instagramu, ale hluboká a povzbuzující pravda. Je dobré si v krizi udělat chvíli čas a přemýšlet, k čemu dobrému by mohla daná negativní či nepříjemná situace posloužit. Někdy na nic nemohu přijít - ale většinou to znamená, že se málo snažím.

Změny nás stresují. Ale opět si uvědomme: jsme potomky těch, co se adaptovali, ne těch, kteří se nedokázali přizpůsobit; máme nejlepší adaptační schopnosti v genech a předáváme je dál.

Samozřejmě, nevíte-li kudy kam a úzkost vás decimuje i přes všechny hraběcí rady, obraťte se na někoho, kdo pomohl stovkám lidí v podobném stavu, jako jste nyní vy.

tags: #zmena #klimatu #panicke #obavy #studie

Oblíbené příspěvky:

• Školy v přírodě a hlídání dětí
• Ekologická likvidace vozidel
• Princip a Aplikace LED
• Růst břízy bělokoré v náročném prostředí
• Motivy pro odpadkové koše