Klimatické změny v prehistorii a jejich vliv na vývoj opic

V médiích občas probleskne titulek o vlcích navrátivších se do naší vlasti. V jednotlivých sociálních bublinách pak zpráva rezonuje naprosto odlišným způsobem. Co stojí za fascinací a kontroverzemi s tímto savcem spojenými? Určitým klíčem k těmto jevům je překvapivá podobnost mezi vlkem a člověkem.

Šelmy jsou součástí nadřádu placentálních savců označovaného jako Laurasiatheria. V něm se setkáváme se zajímavými makroevolučními trendy. Kromě původní druhohorní strategie malého, částečně podzemního (semifosoriálního) savce (mnozí hmyzožravci) se zde vyskytuje značná schopnost generovat klíčové adaptace, ilustrovaná např. Možná i v souvislosti s tím jsou savci z této skupiny mimořádně kompetičně schopní, převzali postupně po velkých druhohorních plazech velikostní dominanci v terestrických i mořských biocyklech a nápadně dominují v recentním složení megafaun (vlastně taková makroevoluční variace na Orwellovu Farmu zvířat).

Gigantické formy existovaly i v evoluční větvi Xenarthra (chudozubí - lenochodi, mravenečníci a pásovci) a recentně existují u Afrotherií (např. Primáti patří do nadřádu označovaného jako Euarchontoglires, charakteristického jinými evolučními trajektoriemi. Hlodavci využívají zejména malé tělesné velikosti a semifosoriální niky, zajíci jsou schopni trochu povyrůst a čelit predaci během. Tany, letuchy a primáti představují primárně tropické stromové savce.

Nicméně i tady platí okřídlená poučka o povýšených ponížených. Savci jako celek svůj druhohorní pobyt v „undergroundu“ vytěžili formou mimořádné plasticity tělních plánů, kterou potom využili při třetihorních radiacích. Např. mnohé fobie mají charakter evolučního „flashbacku“, třeba při strachu ze tmy se nebojíme ani tak nedostatku světla, jako spíš příšery, tedy potenciálního predátora skrytého v příšeří. V třetihorách bylo také oproti dnešku poněkud „přešelmováno“ (přesněji řečeno ekologické sítě karnivorních gild megafaunových společenstev byly komplexnější, jak také naznačují např.

Příběh lidoopa, který na úbytek tropických lesů na přelomu miocénu a pliocénu zareagoval opuštěním stromového způsobu života a přechodem do africké savany, kde byl najednou vystaven kopytům, rohům, drápům a zubům tehdejších vládců světa,1) znají dnes i dítka školou povinná. Afrika v této epoše je zároveň pravděpodobně i kolébkou vlčího kladu psovitých šelem, tedy evoluční linie zahrnující několik druhů šakalů, psa hyenovitého, dhoula, vlčka etiopského, kojota, vlka afrického (Canis anthus) a vlka obecného.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Další podobností je schopnost běhu. Naši předkové se při přechodu z pralesa do savany najednou ocitli v troficky značně odlišném prostředí, kde se naučili využívat např. podzemní zásobní orgány rostlin a semena trav a v jejich jídelníčku výrazně vzrostlo zastoupení potravy živočišného původu. To naznačují archeologické nálezy (např. Předstupněm lovu mohlo být využívání zbytků kořisti velkých šelem, podobně jako např. u šakalů (polyfyletická skupina s ancestrálními znaky vlčího kladu), které ale naši předkové pomocí nástrojů dokázali vytěžit efektivněji. Postupně se podobně jako u hyperkarnivorních psovitých objevovala schopnost lovit velké savce, která se díky zbraním rozšířila i na největší zástupce megafaun.

Trend zesílil po rozšíření člověka z Afriky do pleistocenní Eurasie, prostředí mamutové stepi, které bylo charakteristické vysokými populačními hustotami velkých savců a nedostatkem vhodné rostlinné potravy. Neandertálec jako těžce stavěný hominid patrně využíval na rozdíl od vlka spíše sedentárnější loveckou strategii. Nový příchozí z Afriky zřejmě příslušnou niku dokázal díky komplexní potravní strategii opanovat úplněji, přičemž došlo ke genomickému splynutí s neandertálcem a vzniku aliance s vlkem - k domestikaci psa.

Zajímavé je, že nejstarší geneticky ověřené nálezy protopsů (starší než 30 000 let) relativně těsně následují migraci H. Někteří autoři líčí pravlky jako první „pastýře“, tedy predátory žijící v rovnováze s pleistocenními megafaunálními stády v duchu principů udržitelného rozvoje - jako předobraz ekologické role H. sapiens (která se však později těmto principům poněkud vymkla).

Nápadný je náš typ sociality. Začtěme se např. do řádků Jane Goodalové o našem sesterském druhu: „Šimpanzi jsou individualisté. Jsou impulzivní a přelétaví. Neustále vyhledávají příležitost, jak si přilepšit na úkor ostatních. Nejsou to smečková zvířata. Když pozorujete smečku vlků, kteří se vzájemně tulí, vrtí ocasem na pozdrav, olizují a chrání mláďata, spatříte znaky, které tak milujeme u psů, včetně loajality. Když pozorujete divoké šimpanze, uvidíte lásku mezi matkou a mláďaty, a křehké vazby mezi příbuznými.

Socialita psů hyenovitých, dhoulů a vlků je tedy v některých aspektech sofistikovanější než u primátů, život ve smečce zahrnuje více spolupráce mezi nepříbuznými jedinci a např. péči o hendikepované, což je dáno hlubšími kořeny skupinového lovu u psovitých. Je snad humanita založená na postavení zájmů skupiny či národa nad sobecké cíle vlčím znakem? Skoro to vypadá, že jsme mnohé velké ideály demokracie postavili na znacích, které jsou u lidí evolučními novinkami, a nedaří se nám je realizovat, protože vždy sklouzneme k opičím pleziomorfiím, jako jsou protekce, nepotismus a machiavelismus.

Čtěte také: Klimatická změna: podrobný pohled

Pokud právě sedíte doma, asi by vás nenapadlo, že se chováte spíš jako šelma než jako opice. Ty se totiž do svých hnízd většinou nevracejí, na rozdíl od šelem a jejich nor či brlohů.5) Dalším konvergentním znakem je tedy typ teritoriality s významnou rolí značení teritoria a agresivity při jeho obraně. Došlo tedy k domestikaci psa (od latinského domus, dům), nebo ke kubilikaci člověka (cubile, doupě)?

Koncept domestikace doznal v posledních letech zásadních změn. Na rozdíl od starších představ o jednorázovém „ochočení“ psa se předpokládá takzvaná komenzální cesta domestikace, tedy tisíce let trvající aktivní přivykání člověku, související s využitím potravních zdrojů u sídlišť gravettských lovců. Pes je dobrý hlídač, je tedy možné, že protopsi se naučili bránit zdroje mamutích „jatek“ před dalšími predátory, jako jsou hyeny a lvi. Někteří autoři i takovýto výklad chápou jako příliš antropocentrický a líčí postupný vznik symbiózy mezi lidmi a předky psů při lovu, kombinující adaptace obou druhů, např.

Jako druh s dobrými disperzními schopnostmi má dnešní vlk v celé holarktidě poměrně homogenní genetickou strukturu. Studie pravěké DNA naznačují, že genetická variabilita jeho předků byla mnohem větší než dnes. Některé linie navíc představovaly morfologicky odlišné ekotypy, např. Genomické studie naznačují existenci minimálně dvou domestikačních center a opakované křížení mezi populacemi psů a vlků. Např. Evoluce psa zahrnuje sérii adaptací, jimiž se tato linie přizpůsobuje lidské společnosti.

Jak naznačují Beljajevovy pokusy s krotkými liškami i komparativní genomické studie, primární adaptace zahrnují zejména behaviorální znaky související s přizpůsobením kognitivním způsobům člověka. Např. štěkání nebo využití očního kontaktu se vyvinuly jako způsob komunikace s člověkem.7) Odlišností mezi vlkem a psem je řada, namátkou jmenujme zmnožení genů pro amylázy, které představuje konvergentní reakci na obsah obiliovin v dietě člověka i psa. Existenci moderního vlka a psa lze chápat jako výsledek disruptivní selekce činností člověka na původní populaci jejich předků.

Početnost globální populace psa se odhaduje na stovky milionů jedinců, tuto formu bychom tedy mohli interpretovat jako mimořádně úspěšnou adaptaci vlka na přežití antropocénu. Recentní vlk by představoval zbytkovou populaci (stovky tisíc jedinců) s averzí k člověku. Ovšem evoluce pokračuje i v současnosti. Potkáváme se s vlky, kteří dokážou rekolonizovat oblasti, v nichž byli dříve vyhubeni, které jsou však dnes mnohem antropogenněji ovlivněny než před sto lety, a vlci se dostávají i na naše území. Návrat vlka do obydlené Evropy budí emoce. Proč tomu tak je?

Čtěte také: Větrná energie a klima v ČR

Příslušný syžet zahrnující potenciální oběť a jejího pronásledovatele se vyskytuje po celém světě v nepřeberném množství variant. Vzhledem k základnímu principu descent with modification (malé změny v následných generacích), který se uplatňuje u genů i memů, můžeme i při studiu kulturní evoluce využít formalizovaný aparát fylogenetiky. Nedávno vyšel kouzelný článek, zaměřený na fylomemetickou analýzu Červené karkulky.9) Ve výsledném stromě africké varianty příběhu klastrují s palearktickou pohádkou O neposlušných kůzlátkách.

Další dvě linie tvoří západopalearktická Červná karkulka a východopalearktická pohádka O tygří babičce, která patrně vznikla hybridizací dvou předchozích variant. Vzhledem k tomu, že roli zlé postavy hrají v lokálních variantách různí tvorové od krokodýla po tygra, je evidentní, že Karkulka nebyla vymyšlena Ch. Perraultem v 17. století, příslušné vzorce jsou velmi staré a motiv vlka byl kooptován jen v oblasti jeho areálu. Prapůvod těchto mytologém pravděpodobně souvisí s předáváním informací nutných k přežití jako např. Nicméně pohádky mají kromě svých biologických kořenů ještě psychologická poselství, která poukazují k předvědeckému pojetí světa a archaické řeči symbolů.

Freudovská psychoanalýza např. interpretuje červenou čepičku jako symbol nástupu menstruace a setkání Karkulky s vlkem a myslivcem jako kontakt dospívající dívky s divokým a kultivovaným mužstvím. Frommova verze tuto tezi dál rozvádí na pozadí konfliktu pohlaví, vlk je po pohlcení Karkulky trestán za jakési předstírání těhotenství, které je výsadou žen. Tyto sexuální výklady jsou však mnohými badateli vnímány jako příliš redukcionistické, určitou diskrepancí je např. V Jungově analytické psychologii bychom celou pohádku a její postavy mohli ztotožnit s psyché a jejími komponentami.

Les by byl symbolem světa či nevědomí, putování Karkulky individuačním procesem, tedy cestou vědomého já (ega) k babičce - bytostnému já (Selbst, bůh). Zdůrazněna je zde ženská (iracionální) část duše naladěná na archaické vibrace - červená barva nesená světlem s největší vlnovou délkou je symbolem pudovosti, lásky i pekla. Na své nalinkované cestě, vybavená dobrými radami rodičů a učitelů, Karkulka potkává klíčovou postavu pohádky - vlka. V jungovské psychologii by tato postava byla spojena s archetypem stínu (v náboženském slova smyslu s šelmou - Satanem).

Stínem rozumí C. G. Povšimli jste si, že nejlepší úmysly mají během času tendenci měnit se ve svůj opak (např. láska se mění v nenávist, viz rozvodové či inkviziční soudy)? Stín má totiž tendence v čase narůstat, jak se vědomé zaměření zužuje, přičemž primitivním stavem je jeho projekce, tedy promítnutí do vhodného objektu (partnera, nepřátel ap.) podle podobenství o třísce v oku. Řešením je rozpoznání stínu jako součásti své psychiky a integrace jeho pozitivních vlastností, což je většinou to, co dotyčnému nejvíce chybí (např. integrovanou formou agresivity je vitalita).

To ale není jednoduché. Vlk se převléká za babičku, tzn. stín (ďábel) má tu rafinovanou vlastnost, že na sebe bere podobu cíle cesty (bytostného já, boha).10) Pohlcení stínem (katabáze) je však nutným předpokladé dalšího vývoje, cesta k babičce vede jen přes vlkovo břicho,11) Karkulka je skrze stín znovuzrozena. Při tomto pohádkovém císařském řezu asistuje myslivec, jehož česká etymologie by mohla odkazovat na logos, rozum, pro který je typická určitá ráznost při řešení problémů pomocí analytické disekce světa na polarity.

Postava myslivce (anima) je proto typická svou ambivalencí, např. V symbolice této pohádky je takřííc zakopaný pes (nebo jádro pudla, chcete-li)13) a vysvětlení ambivalentního vztahu člověka k vlku. Ve vnějším světě je jedním z klíčových, deštníkových a vlajkových druhů málo dotčené přírody, poslem světa megafaun, ze kterého jsme vzešli a který jsme téměř zničili. Velcí obratlovci jsou obecně náchylní k masovým extinkcím (malé populační velikosti, „přespecializovanost“ aj.), což platí i pro antropocén, podle některých autorů následovníka „velké pětky“ masových vymírání.

Ve vnitřním světě je vlk upomínka na lovce, který stál u zrodu našeho lidství a který má kromě své vlídné tváře i tu krvavou. Jung mluví o Amfortasově ráně v duši moderního člověka, neurotickém rozštěpení mezi jeho kulturní a přírodní stránkou. 1) Tyto „laurasiatherní“ symboly moci v pleistocenním světě také nápadně dominují u mnohých přírodních božstev. Viz např. 4) Goodall J., fax Wolfgangu M. Schleidtovi, Vídeň, 25. září 1997, Archive Wolfgang M. Schleidt, Vienna. Šimpanz je však už v některých aspektech „na půli cesty“ od ostatních primátů k člověku. 7) Člověk má unikátní oči s bílým bělmem (skléra je u většiny savců tmavá) a relativně malou duhovkou, což umožňuje číst směr pohledu a komunikovat očima. Někteří autoři to interpretují jako adaptaci k sociálnímu lovu.

Problematika klimatické změny je v mnoha zemích silně společensky polarizované téma. Nebylo tomu ovšem tak vždy a nestalo se tak samo od sebe. Minimálně část role má vznik organizovaného hnutí popírající poznatky klimatické vědy. Problematika globální klimatické změny způsobené antropogenními emisemi skleníkových plynů se začala v odborné literatuře objevovat zhruba od konce 19. století. Nicméně až do zhruba poloviny 20. století se jednalo především o teoretický výzkumný problém, který nebyl chápán jako urgentní téma k řešení.

Rané výpočty totiž ukazovaly, že s dobovým tempem spalování fosilních paliv by výraznější proměna klimatu nastala až za několik století. Nadto se odborné debaty té doby soustředily spíše na rizika spojená s možným nástupem další doby ledové. Pokud se zmiňovalo antropogenní oteplení, tak spíše jako přínos, který prodlouží vegetační období, zmírní kruté zimy a další dobu ledovou oddálí. Spotřeba fosilních paliv ovšem stoupala exponenciálně a skleníkový efekt (zadržování tepla atmosférou) rostl podstatně rychleji, než kdokoliv předpokládal.

Začalo být zřejmé, že prudké zvyšování teploty může mít celou řadu negativních důsledků - od zvyšování hladin světových oceánů a souvisejícího zatopení přímořských oblastí přes zvýšený teplotní stres po narušení cyklů srážek (například monzunových dešťů), na kterých je celá řada oblastí závislá. Ještě nedlouho předtím řada odborníků předpokládala, že by mohly mít klima podobné Zemi - a mohly mít oceány s vodou nebo dokonce (třeba i inteligentní) život. Vzhledem k tomu, že obě planety mají podobné podmínky jako Země (podobnou velikost, složení, ale i vzdálenost od Slunce) a přitom obě tak radikálně odlišné klima (mrazivý Mars versus rozpálená Venuše), začala se objevovat otázka, zda klima není méně stabilní, než se předpokládá.

Vývoj v teorii systémů, komplexity a kybernetiky také ukazoval, že zdánlivě velmi stabilní systémy mohou při relativně malém narušení procházet prudkými a dalekosáhlými změnami. Rané klimatické modely dokonce ukazovaly, že by se klimatický systém mohl destabilizovat takovým způsobem, že by se Země stala zcela neobyvatelnou, podobně jako Venuše. Ačkoliv bylo zřejmé, že se jedná o raný výzkum s řadou nejistot, poznatky byly zneklidňující.

Problematika negativních dopadů globální klimatické změny způsobené antropogenními emisemi skleníkových plynů získávala čím dál reálnější obrysy. V průběhu 60. a 70. let začala odborná komunita stále více zdůrazňovat potřebu dalšího výzkumu, který by tato rizika podrobněji zmapoval. V průběhu 80. let ovšem začalo být jasné, že pokud bude pokračovat tempo antropogenních emisí skleníkových plynů, pak zákonitě dojde k prudké změně globálního klimatu, která nebude mít v historii lidské civilizace precedens. Přes usilovné bádání se nepodařilo najít žádný mechanismus, který by změnu radiační bilance (zachytávání tepla atmosférou) kompenzoval a klima stabilizoval.

Tohle poznání vneslo téma klimatické změny do prostoru politických debat a mezinárodního vyjednávání koncem 80. Nejúplnějším a nejpřehlednějším zdrojem jsou zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC). Vycházejí vždy po několika letech, v současnosti je aktuální šestá. Na jejich vzniku se podílí tři pracovní skupiny, které zpravidla vydávají svoje zprávy odděleně a na závěr vychází zpráva souhrnná (synthesis report). Jsou členěné podle komplexity do tří vrstev - souhrn pro tvůrce politik (typicky několik desítek stran), technický souhrn (zhruba stovky stran) a celá zpráva (se všemi odkazy na primární zdroje, přes tisíc stran). Aktuální a podrobné informace o klimatické změně lze také najít například na serveru Carbon Brief.

Píší ho klimatičtí vědci a vědkyně a nedochází zde ke zjednodušování a zkreslování problematiky, na rozdíl od velké části článků v médiích. Výsledky vědeckého výzkumu ukazují, že minimálně v kontextu několika tisíciletí (ale zřejmě i mnohem déle) probíhá bezprecedentní klimatická změna způsobená především antropogenními emisemi skleníkových plynů do atmosféry a související s proměnou energetické bilance Země. Jejím hlavním projevem je, že se Země velmi rychle otepluje. Současná geologická epocha (holocén) je přitom charakteristická relativně nezvyklou klimatickou stabilitou a tato stabilita je pravděpodobně i důvodem, proč byl možný rozvoj komplexních lidských společností závislých na zemědělství.

Holocenní klimatická stabilita ale nevznikla sama od sebe, nýbrž je vytvářena řadou stabilizujících mechanismů zemského systému, které rychlá globální klimatická změna může narušit. Při překročení určitých prahů se dokonce stabilizující procesy mohou změnit ve svůj opak a naopak začít přispívat ke klimatické destabilizaci. Navíc tento stav může být (v časových horizontech lidských životů) ireverzibilní - může být mimo možnosti lidské intervence vrátit se do předchozího stavu. Zemský systém se tak může rychle proměnit z relativně stabilního do divoce se měnícího prostředí, přinášejícího řadu závažných až existenčních rizik.

Věda si sice snaží držet od politiky odstup, ale často se s ní protíná. Například pokud věda objeví negativní dopady průmyslové činnosti, často se ukáže nedostatek právních norem, což je následně důvodem k mobilizaci environmentálních protestů, požadavků na odškodnění, sanaci či regulaci různých odvětví. To s sebou opakovaně přináší i protireakci ze strany dotčených subjektů, které se snaží různými způsoby bránit. Do jisté míry je obrana logická a pochopitelná (ostatně i vědecké výzkumy se přes všechna opatření mohou mýlit či na jejich základě může docházet k přehnané reakci).

Nicméně opakovaně tyto obranné reakce nabývají charakteru účelových dezinformačních kampaní, které se snaží chránit partikulární zájmy bez ohledu na širší společenské dopady. V tomhle smyslu vstoupila i klimatická věda do politického pole spolu s tím, jak se formoval odborný konsenzus na tom, že antropogenní emise skleníkových plynů vedou k nebezpečné klimatické destabilizaci. Tato destabilizace ale neohrožuje celou společnost stejně a někteří se proti rizikům dokáží výrazně lépe chránit. Zároveň na způsobování klimatické změny mají různé subjekty různý podíl.

Vnímání rizik spojených s klimatickou změnou různými skupinami je tedy značně odlišné a dokonce existuje i škála subjektů, které vnímají řešení klimatické krize jako své ohrožení. Vskutku existenční ohrožení představuje řešení klimatické krize pro fosilní průmysl a na něm závislé skupiny a státy. Fosilní průmysl je přitom v současnosti stále jedno z nejziskovějších odvětví na planetě. Jeho hodnota se ovšem odvíjí od velmi specifického know-how, infrastruktury a zásob fosilních paliv a není pro něj jednoduché se bez velkých ztrát transformovat.

Fosilní průmysl má přitom silný přesah do politiky, protože dodává klíčové služby, které jsou spojeny s kritickou infrastrukturou. Ostatně strategická závislost světa na fosilních palivech z nich činila významný vojenský cíl již během druhé světové války a podílí se také na vzniku ozbrojených konfliktů, organizování převratů či vzniku diktatur v řadě zemí bohatých na fosilní zásoby. Právě globální závislost na fosilních palivech dává fosilním korporacím značnou vyjednávací páku, státům exportujícím fosilní paliva potom páku geopolitickou (jak ostatně ukázal příklad obratného využívání evropské závislosti na fosilních palivech Ruskem).

Samotné státy jsou také ohroženy dopady klimatické změny různě, stejně jako jsou pro různé státy odlišné náklady na nízkouhlíkovou transformaci. Existuje přitom i vnitrostátní distribuce rizik - bohatší části populace se dokáží před klimatickými riziky výrazně lépe chránit než ty chudší. Vzhledem k tomu, že hlavním zdrojem současně probíhající klimatické změny je oxid uhličitý, jehož ohřívající efekt v atmosféře působí po stovky let, vstupuje především v mezinárodních vyjednáváních do hry i rozdílná historická odpovědnost za vzniklý problém.

To vytváří napětí především mezi státy bohatého globálního Severu, které mají historicky vysoké emise (a zároveň zde budou dopady klimatické změny relativně mírnější), a státy globálního Jihu, které mají historicky emise nízké (ale dopady klimatické změny zde jsou mnohem výraznější). Nerovné vnímání rizik a nákladů tak vytváří potenciál pro konflikt, který se často projevuje i zpochybňováním poznatků klimatické vědy a jejich politicko-ekonomických nebo bezpečnostních důsledků.

Spolu se vstupem klimatické problematiky do politické arény počátkem 90. let se tedy z odborného tématu rychle stalo i téma velmi polarizující. Vzhledem k závažnosti problému a obtížnosti jeho řešení to zřejmě bylo nevyhnutelné. Nicméně veřejnou debatu začaly také ovlivňovat účelově šířené nepravdivé informace a informační zkreslení, začaly se množit dehonestační kampaně zaměřené na vybrané odborníky a odbornice, ale také na vybrané instituce, stejně jako na obor klimatické vědy jako takový. Začaly se šířit fámy a konspirační teorie o tom, že klimatická věda, klimatičtí vědci a vědkyně manipulují daty.

V podstatě trvalá eskalace konfliktu ve veřejné diskuzi a neustálé šíření zavádějících a nepravdivých informací vedly k začátku sociálně vědního výzkumu, ale i investigativních projektů, které se je snažily lépe zmapovat. Došlo k postupnému rozkrytí širokého hnutí, jehož jádro je organizované skupinami, které hodlají zabránit omezování spalování fosilních paliv. Jsou mezi nimi státní i nestátní aktéři, především fosilní korporace, na fosilních palivech závislé státy, ale i politické skupiny, které se cítí klimatickou politikou ohroženy (geo)politicky, ekonomicky či ideologicky.

Ty se podílejí na značně problematickém napadání a zpochybňování výsledků klimatického výzkumu. Někteří autoři dokonce mluví o jedné z největších organizovaných kampaní proti vědě vůbec. Výsledkem je, že z původně odborného tématu se stala jedna z hlavních os politického štěpení a kulturních válek. Stává se i jádrem identitárního konfliktu, v němž postoj k problematice klimatické změny výrazně determinuje politická ideologie. Zatímco v odborné debatě je stále jasněji, ve veřejné a politické jako by tomu bylo naopak.

Ačkoliv si vědecký provoz typicky snaží držet odstup či autonomii na politickém poli, nevyhnutelně dochází k jejich prolínání nebo i ke konfliktu. To se stává obecně tehdy, když vědecký výzkum přinese do veřejné a politické debaty nový fenomén, jehož existence je pro některé skupiny obtěžující či ohrožující (například důkazy lékařské vědy o škodlivosti kouření, ale také výzkum souvislosti kyselých dešťů s emisemi z energetiky, poškození ozonové vrstvy spojené s výrobou freonů, škodlivých dopadů některých pesticidů na ekosystémy a podobně).

Pro hlubší vhled do fungování organizovaného hnutí na popírání klimatické vědy fosilním průmyslem je dobrým úvodem kniha od Naomi Oreskes a Erica Conwaye Merchants of Doubts. Celkové shrnutí problematiky najdete v Climate Obstruction od Kristofera Ekberga a kolektivu autorů, novinářský popis a historický vývoj v Jak ztratit Zemi od Nathaniela Riche, postřehy klimatického vědce v knize Nová klimatická válka od klimatologa Michaela Manna a pozadí financování dezinformačních subjektů v Dark Money od investigativní novinářky Jane Mayer.

O aktuálním dění z klima-popíračské scény informuje například Climate Investigation Center nebo investigativní projekt Drilled od Amy Westerveld. Climate Disinformation Database na serveru Desmog zase představuje velmi obsáhlou databázi subjektů napojených na fosilní průmysl, aktivních v popírání klimatické vědy.

tags: #změna #klimatu #v #prehistorii, #vliv #na

Oblíbené příspěvky:

• Kamna a ekologie: Jak vybrat správně
• Zlomeniny v přírodě
• Více o WC Jika Lyra
• Jak recyklovat igelitky a šetřit životní prostředí?
• Nebezpečné emise u Xsary Picasso