Slovo emise pochází z latinského slova e-mitto, což znamená vysílám, vydávám nebo vypouštím. V dnešní době se používá v mnoha oborech a může nabývat celou řadu významů.
V oboru hygieny a ekologie slovo emise vyjadřuje uvolňování polutantů do ovzduší. Pro upřesnění pak rozlišujeme ještě termíny primární a sekundární emise.
Primární emise jsou látky vyloučené přímo ze zdroje do ovzduší. Termín sekundární emise označuje skupinu látek vytvářených v atmosféře reakcemi mezi znečištěninami.
Tyto reakce probíhají buď za pomoci fotoaktivace (hlavně UV záření), nebo i bez ní - reakcemi mezi primárními polutanty. Škodlivost těchto látek přitom není nižší než škodlivost jejich výchozích produktů, mohou byt dokonce škodlivější než látky výchozí.
Rychlost, jakou spolu primární polutanty reagují, je ovlivněna jejich koncentrací v ovzduší, stupněm fotoaktivace, dále velikostí částic a také meteorologickými faktory (rozptyl a vlhkost vzduchu). Důležitým podkladem těchto reakcí jsou pevné částice. Na jejich povrchu dochází k adsorpci plynných částic, což zvyšuje toxicitu těchto plynů.
Čtěte také: Elektroodpad a jeho recyklace
Ty se tak mohou dostávat do styku se sliznicí dýchacích cest v lokálně vysokých koncentracích, i když jejich celková koncentrace ve vzduchu je nízká. Nejznámější z těchto reakcí jsou ty, při nichž vzniká oxidační smog (dnes označovaný jako letní).
Příkladem jednoduché reakce se vznikem sekundárních emisí je slučování aerosolu kyseliny sírové s oxidy kovů. Z chemického hlediska jde o neutralizaci za vzniku solí. Vznikají tak sírany, které představují suchou fázi kyselých imisí.
Další typickou reakcí se vznikem sekundárních emisí je disociace oxidu dusičitého (NO2). NO2 je aktivován UV zářením (fotoaktivace) a disociuje se na NO a atomární kyslík. Tyto produkty začínají řetěz mnoha dalších reakcí, při nichž vznikají velmi dráždivé látky (ozón, alkylové a formylové radikály, peroxidy).
Tyto látky jsou nejen toxické, ale také působí jako promotory karcinogenních látek.
Primární a sekundární emise nemůžeme chápat jako zcela striktně oddělené skupiny, protože jen velmi málo polutantů si po vstupu do atmosféry zachovává svou původní strukturu. Proto při měření znečištění ovzduší a hodnocení expozice člověka znečištěnému ovzduší mluvíme o imisích.
Čtěte také: Činnost stráže ochrany přírody
Slovo imise pak označuje emise (polutanty), které se již dostaly do styku se životním prostředím a jsou kumulovány například ve vodě, půdě nebo organismech. Příkladem jsou jemné prachové a aerosolové částice, z plynných imisí sloučeniny síry, dusíku, uhlíku, halogenidů, organické a radioaktivní látky.
Emise (z latinského emittere - zářiče, znečišťovatelé) jsou látky znečišťující ovzduší. Mohou být přírodního nebo antropogenního původu. Maximální koncentraci mají u svého zdroje (komín, výfuk, ...), jejich koncentrace se postupně snižuje mísením se vzduchem aj. Imise je emise, která se dostala do styku se životním prostředím.
Imise se mohou kumulovat v půdě, vodě či v organismech. V praxi jsou imisemi například těžké kovy nebo jiné znečišťující látky, které se ukládají v životním prostředí, například podél silnic, nebo v potravním řetězci.
Scope 1 označuje přímé emise vznikající při využívání zdrojů, které firma vlastní. Takové emise jsou spojeny například s výrobou cementu, kde se kvůli dosažení vysokých teplot spalují fosilní paliva.
Scope 2 označuje nepřímé emise z nákupu elektřiny či tepla. Například většina emisí CO2 spojená s produkcí hliníku jsou emise vznikající při výrobě elektřiny, která je nutná pro proces elektrolýzy.
Čtěte také: Mezinárodní Znak Ochrany Přírody: Co to je?
Scope 3 označuje nepřímé emise, které vznikají v rámci celého hodnotového řetězce. Například pro výrobu oceli je nutné nejprve těžit železnou rudu (už při této těžbě vznikají emise skleníkových plynů), poté ji dopravit do ocelárny (to zase vyžaduje přepravu dopravními prostředky). Tyto emise uvolněné ještě před samotnou výrobou oceli se označují jako upstream emise.
Emise vznikající po výrobě daného produktu klasifikujeme jako downstream emise - u oceli by například šlo o dopravu vyrobeného produktu k zákazníkům. V případě oceli podle Deloitte 95 % emisí skleníkových plynů pochází přímo z výroby zatímco těžba se na emisích ocelářského průmyslu podílí 4 % a doprava pouze 1 %.
U některých produktů je ale emisně náročné i jejich využívání. V této infografice to platí například pro F-plyny, které jsou extrémně silné skleníkové plyny a při používání v chladících systémech dochází k jejich únikům. Platí to například i pro auta se spalovacím motorem.