Znečištění Evropy Odpady: Statistiky a Výzvy

Evropská komise doporučuje opatření na podporu recyklace v 18 členských státech, kterým hrozí nesplnění cílů v oblasti odpadů. Ve své zprávě komise identifikuje členské státy, u nichž hrozí, že nesplní cíle pro přípravu na opětovné použití a recyklaci komunálního a veškerého obalového odpadu do roku 2025 a cíl pro skládkování do roku 2035.

Osmnácti členským státům však hrozí, že nesplní jeden nebo oba cíle pro rok 2025. U Estonska, Finska, Francie, Irska, Lotyšska, Portugalska, Španělska a Švédska hrozí, že nesplní cíl pro komunální odpad. Bulharsku, Chorvatsku, Kypru, Řecku, Maďarsku, Litvě, Maltě, Polsku, Rumunsku a Slovensku hrozí, že nesplní oba cíle pro komunální i celkový obalový odpad pro rok 2025.

Některé země také nadále skládkují většinu komunálního odpadu a pravděpodobně nesplní cíl pro skládkování do roku 2035.

Každý rok vyprodukují Evropané v průměru 530 kilogramů komunálního odpadu na osobu (odpad pocházející z domácností a podobný odpad z podniků). Přestože se stále více recykluje a méně skládkuje, zůstává komunální odpad jedním z nejsložitějších toků odpadů, s nimiž je třeba nakládat. V EU se přibližně 50 procent komunálního odpadu recykluje nebo kompostuje a 23 procent se skládkuje.

Množství vyprodukovaného obalového odpadu neustále roste. Mezi lety 2013 a 2020 vzrostlo množství vyprodukovaného obalového odpadu v celé EU o 15 procent a dosáhlo téměř 80 milionů tun. V současné době se recykluje přibližně 64 procent obalových odpadů, i když se tento podíl liší podle materiálu.

Čtěte také: Životní Prostředí a jeho Znečištění

Zpráva ukazuje, že v EU existují značné rozdíly v nakládání s odpady. Některé země mají před sebou ještě dlouhou cestu ke splnění cílů dohodnutých v právních předpisech EU a je třeba provést další reformy, zejména: zajistit zpracování bioodpadu, který představuje třetinu komunálního odpadu; tříděný sběr odpadu - nezbytný předpoklad recyklace; a zlepšit kvalitu údajů. Výsledky ovlivnily také vnější faktory, včetně dopadů pandemie COVID-19, která v některých zemích omezila nebo zastavila tříděný sběr.

Komise předkládá konkrétní doporučení pro 18 členských států, u nichž hrozí, že nedosáhnou hlavních recyklačních cílů pro rok 2025. Komise bude i nadále podporovat členské státy při provádění právních předpisů EU o odpadech, a to prostřednictvím podpory z fondů EU, technické pomoci (například prostřednictvím přezkumu provádění předpisů v oblasti životního prostředí, výměny osvědčených postupů a podpory vzájemného učení).

Nakládání s bioodpady se spolu s obalovými odpady objevuje jako jeden z hlavních problémů, které byly identifikovány jako překážka výkonnosti v oblasti recyklace, ačkoli povinnost odděleného sběru bioodpadů platí od 1. Zpráva včasného varování navazuje na přezkum provádění právních předpisů v oblasti životního prostředí, který již odhalil problémy s prováděním právních předpisů EU o odpadech.

Globální kontext a obchod s odpady

Během jednoho roku vznikne globálně kolem 350 milionů tun plastového odpadu. 98 procent takového odpadu zůstává v oblasti svého vzniku, kde se následně recykluje, spálí nebo skončí na skládce. Dvě procenta jsou pak importována v rámci obchodování s odpadem - v roce 2020 to bylo pět milionů tun. Představa, že plasty, které jednou použijeme a poté je vyhodíme, končí z velké části v rozvojových zemích, je tak mylná.

Z regionů Evropy a Severní Ameriky se do oceánů dostává pouhých pět procent ze světového plastového odpadu. „Většina plastů, které se dostanou do oceánů z pevniny, pochází z řek v Asii. Jde o více než 80 procent. Pouze menší podíl pochází z řek v Evropě a Severní Ameriky,“ uvádí průzkum.

Čtěte také: Druhy dopravy a znečištění vody

Evropa je sice největším vývozcem plastového odpadu, ale zároveň také největším dovozcem: ročně vyveze 3,9 milionu tun plastu, ale doveze 2,8 milionu tun. Stejně tak i plastový odpad ze Severní Ameriky zůstává z velké části na území, kde vznikne. Ročně se v rámci obchodu s odpadem vyveze 751 tisíc tun a 484 tisíc tun zůstane právě na severoamerickém území.

Množství odpadu, s nímž jednotlivé země obchodují, navíc v poslední dekádě výrazně pokleslo. V roce 2010 se číslo vyšplhalo na 15,4 milionu tun, pak začala křivka klesat a loni se dostala na 4,5 milionu tun. K nejdramatičtějšímu poklesu došlo po tom, co Čína v roce 2017 zakázala dovoz plastového odpadu na své území.

Podle studie publikované ve vědeckém periodiku Science Advances se nejhůře s odpadem nakládá na Filipínách - odhaduje se, že sedm procent plastů, které se do této země dostanou jako výsledek obchodování, skončí v oceánech. Na osobu jsou to 3,3 kilogramu ročně. V nejlepším scénáři tento osud čeká přibližně jedno procento plastového odpadu. Ve většině zemí s nízkým a středním příjmem totiž procento není tak vysoké, jako je tomu v případě Filipín.

Do vod oceánů se ročně dostane asi jeden milion tun plastu, k čemuž odhadem vyspělé země přispívají v tom lepším případě z 1,6 procenta, v tom horším pak z 11 procent. Kdyby se tak zcela zastavil obchod s odpadem a vyspělé země by ho přestaly vyvážet do zemí rozvojových, znečištění oceánů plasty by se snížilo přibližně o pět procent. Na světě se totiž obchoduje s pouhými dvěma procenty vyhozených plastových obalů, syntetických textilií, technologických součástek a dalších plastových výrobků.

I zmíněná dvě procenta ale znamenají, že mají státy Evropy, Severní Ameriky, ale také Japonsko a další vyspělé země stále co zlepšovat, když přijde na infrastrukturu nakládání s odpady. Chudé státy totiž nejsou naším odpadkovým košem, i když do nich neproudí tolik odpadu, kolik by si možná jeden myslel.

Čtěte také: Hlukové znečištění a velryby

Energetické využití odpadu (ZEVO)

Podle aktuálních dat evropského svazu CEWEP (Confederation of European Waste-to-Energy Plants) bylo ke konci roku 2017 v Evropě v provozu 518 ZEVO s celkovou roční kapacitou 93,6 mil. tun odpadu. Tato čísla přitom nezahrnují zařízení spalující nebezpečné odpady.

ZEVO má v Evropské unii svou nezastupitelnou roli: vyrobí teplo pro 15 milionů domácností a elektrickou energii pro 17 milionů domácností. Jedná se ekologické využití odpadu pomocí mimořádně efektivní kogenerační technologie s účinnosti až 90 %.

Všeobecným trendem je omezit v co největší míře skládky odpadu a šetřit přírodní zdroje. V řadě evropských států, jako např. v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Francii a dalších, platí již několik let zákaz skládkování neupraveného komunálního odpadu a většina odpadu se energeticky využívá. Nejdále je v tomto ohledu Švýcarsko. Skládkování je zde zakázáno od roku 2000 a prakticky veškerý odpad končí ve 38 ZEVO.

Rozmístění zařízení pro energetické využití odpadů se řídí především hustotou obyvatel a možnostmi optimálního využití energie. Koncept ZEVO je Švýcary přijímán vesměs pozitivně. Obecně se ve Švýcarsku polovina domovního odpadu recykluje a polovina využije energeticky. Vedle tepla a elektřiny dovolují nízká ekologická rizika zařízení i zpětné získávání kovů, jejichž samotná výroba je energeticky vysoce náročná. Takže díky jejich „recyklaci“ a dalšímu využití jsou výrazně sníženy emise, které by vznikly při zpracování primárních surovin.

Řada zemí chápe výstavbu ZEVO jako architektonickou příležitost. Například vídeňské zařízení Spittelau projektoval známý umělec a architekt Friedensreich Hundertwasser. Dánský architekt Erick van Egeraat zase projektoval 6. linku ZEVO v Roskilde. I mnohé další stavby po celém světě jsou z tohoto pohledu pojaty výjimečně a často přitahují pozornost domácích obyvatel i zahraničních návštěvníků.

Problém plastových obalů

V Evropě dlouhodobě přibývá odpadu z plastových obalů, zatímco recyklace zůstává na stejné úrovni. V Česku je to podobné. Přesto je tady spotřeba plastů viditelně menší, než je průměr EU. To je pozitivní, protože prioritou odpadové hierarchie je to, aby odpad ani nevznikl.

Průměrný Evropan vyprodukuje aktuálně necelých 36 kilogramů odpadu z plastových obalů. Za posledních deset let toto množství vzrostlo o více než čtvrtinu. Zatímco však množství plastového odpadu roste, podíl toho recyklovaného zůstává v Evropě dlouhodobě podobný. V praxi to znamená, že mimo recyklaci skončí v Evropské unii více než polovina plastového odpadu.

Nejčastěji je to proto, že výrobní průmysl nemá o řadu druhů plastů zájem pro použití do výroby ve formě druhotné suroviny. Problém s recyklací nemají odpady plastů jako je PET (polyethylentereftalát) nebo HDPE (vysokohustotní polyethylen) nebo polystyren. Ty se již řadu let recyklují ve vysoké míře a zájem o ně má široká řada recyklačních provozů a aplikací. Řada jiných plastů, jako třeba PVC (polyvinylchlorid), není v recyklaci příliš častá.

Od ledna 2021 nelze v České republice ze zákona ukládat plasty ze žlutých kontejnerů na skládky. Plastového odpadu přibývá i v České republice. Mezi roky 2003 a 2021 stoupla spotřeba plastových obalů o 60 procent na necelých 285 tisíc tun za rok. Předloni vygeneroval průměrný obyvatel Česka o necelých devět kilogramů plastového odpadu méně, než je evropský průměr. A Češi také nadprůměrně recyklují.

V České republice působí několik odpadových recyklačních firem, které se dlouhodobě zaměřují na recyklaci plastů do řady různých způsobů využití. V ČR se nám daří recyklovat nejen plasty typu PET (ten se recykluje prakticky všechen, který se vytřídí, protože jeho cena je vysoká) nebo HDPE, ale i folie z polyethylenu, polystyren, či zbytkové směsné plasty a dokonce také některé druhy PVC (neobalové). I díky tomu Česká republika v roce 2021 skončila na pěkném sedmém místě z 19 zemí, co se podílu recyklovaných obalových plastů týče.

Významná část výrobků z produkce českých recyklačních firem jde na export do mnoha zemí světa. V čem jistě Česká republika rezervy má, je systémová podpora odbytu recyklovaných výrobků na území ČR, a to minimálně v oblasti veřejných zakázek. Tam by se mělo zaměřovat úsilí politiků, neboť zde má národní nastavení ještě velké rezervy oproti některým jiným státům v EU.

Ve žluté popelnici je dlouhodobě cca 40 druhů různých plastů, jen o část z nich má výrobní průmysl zájem využívat je znovu v rámci recyklace. U shora uvedených plastů, které jsou dobře recyklovatelné, umí naše firmy tyto materiály kvalitně využít.

Mikroplasty a nanoplasty

Stále více se vědci zaměřují na problémy s mikroplasty a nanoplasty. Nová studie prestižních amerických univerzit zjistila, že mikroplastů je v kupovaných výrobcích, včetně potravin, mnohem více, než se doposud čekalo. Znepokojivé výsledky jsou k dispozici například u balené vody v PET lahvích.

Odborníci z Columbia University v New Yorku a Rutgers University v New Jersey zveřejnili ve druhém lednovém týdnu v odborném žurnálu Proceedings of the National Academy of Sciences výsledky výzkumu, podle kterého by měl průměrný litr balené vody obsahovat kolem 240 tisíc detekovatelných plastových úlomků.

Přestože v posledních letech poznatky ohledně mikroplastů, jejich distribuce, akumulace v různých složkách životního prostředí a přechodu mezi nimi zásadním způsobem vzrostly, existují podstatné mezery týkající se poznání jejich vlivu na lidský organismus. Obecně se uvádělo, že většina mikroplastů se z organismu vyloučí. Z nedávných výzkumů se však ukazuje, že mikroplasty v potravě se mohou dokonce zachytit na vnějších membránách červených krvinek a omezit jejich schopnost přenášet kyslík.

Výzkumníci analyzovali balené vody od tří nejběžnějších výrobců prodávaných vod v USA na přítomnost plastových částic o velikosti pouhých 100 nanometrů. Zjištěno bylo množství 110 000 až 370 000 plastových úlomků v každém litru (33,8 fl oz) - tj. Kromě polyethylentereftalátu (PET), ze kterého byly lahve vyrobeny a který se pravděpodobně dostal do vody při zmáčknutí láhve, vystavení teplu nebo při odšroubování a nasazování uzávěru, bylo nalezeno dále vyšší množství polyamidu, což je typ nylonu, pravděpodobně z plastových filtrů používaných k čištění vody před jejím plněním do lahví.

Česká televize nedávno přinesla reportáž o prokázaném vlivu mikro a nanoplastů na mozek savců. Vědci našli první důkaz, že vystavení mikroplastům mění chování savců. Na myších se prokázalo, že tyto drobné částečky pronikají i do mozku - a když se tam dostanou, začnou se myši chovat velmi zvláštně, což vedci podrobně popsali v samotné studii. Při zkoumání myší si vědci všimli také zánětů v jejich mozku. Zaznamenali rovněž pokles jednoho proteinu, který podporuje buněčné procesy v mozku. Nižší hladiny tohoto proteinu jsou spojovány s ranými stádii některých neurodegenerativních onemocnění včetně myších verzí Alzheimerovy choroby.

Znečištění řek a role vyspělých zemí

V roce 2017 způsobila studie Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí rozruch, když tvrdila, že za znečištěním oceánů plasty stojí jen deset řek, žádná z nich v Evropě nebo USA. Studie uváděla, že opomíjeným zdrojem plastového znečištění v oceánech je vnos odpadků z pevniny, respektive 1350 řek, přičemž jen 10 z nich je odpovědných za 88-95 % podíl vnosu plastů do oceánů.

Nyní je tu nová, byť podobně laděná studie, jejímž hlavním autorem je Lourens J. J. Meijer z neziskové organizace Ocean CleanUp, a řada dalších nizozemských a německých odborníků. Nesnažili se přitom kontroverzemi opředenou studii Christiana Schmidta (který se do práce rovněž zapojil) vyloženě vyvrátit, spíš doplnit a zpřesnit.

Závěr nové studie se odlišuje hlavně tím, že díky podrobnějšímu průzkumu v konkrétních zemích se jim podařilo odhalit jako zdroje plastového znečištění řadu menších řek (obvykle těch, které krátce před svým ústím protékaly nějakou metropolí). Z 100 887 sledovaných vodních toků ústících do moře či oceánů po celém světě je za 80 % vnosu plastových odpadů odpovědných 1656 řek.

O čtyři léta později tak máme konkrétnější a přesnější výsledek, který ale v zásadě potvrzuje to, co už nějakou dobu tušíme. Totiž že evropské ani severoamerické řeky nepatří, když přijde na vnos plastových odpadů do řek, ke světovým špičkám. Meijer přitom demonstruje havarijní stav znečištění řek plasty například na srovnání indonéské řeky Ciliwung a Rýnu. Přičemž Rýn je podle měření týmu Ocean CleanUp pro moře zdrojem 3 tun plastů ročně, zatímco Ciliwung 308 tun.

Otázka: „Řeky jakých států dodávají do oceánů nejvíce plastových odpadů?“ tak začíná trochu připomínat chytání lva za ocas. Hlava, zdroj, prameniště plastových řek je totiž jinde. Geograficky například v Austrálii, Spojených státech amerických, Jižní Korei, Japonsku, Francii, Saúdské Arábii, Španělsku, Kanadě a Itálii. Tedy zemích, kde se v přepočtu na počet obyvatel generuje největší podíl jednorázových plastů.

Problém s plastovými odpady v oceánech tedy nevzniká v ústí řek Asie a Afriky do moře, a není ani tak dalece problémem spotřebitelů nebo jen drobných výrobců "uchošťourů" a plastových brček - jako spíš u těch, kdo, zatímco se hádáme - suroviny pro jednorázové plasty dále v tichosti vyrábí a dodávají.

Situace v České republice

Praha - Jeden obyvatel České republiky loni vyprodukoval průměrně 320 kilogramů komunálního odpadu, z toho 46 kilogramů vytřídil. Zatímco množství odpadů končících v popelnicích v posledních letech mírně roste, třídění podle Českého statistického úřadu stagnuje. Zdaleka ne vše, co Češi vytřídí, navíc může zamířit k dalšímu zpracování. Lidé se totiž podle ministerstva životního prostředí často dopouštějí chyb, které znehodnotí obsah celého kontejneru.

Nejvíce Češi třídí papír. „Konkrétně bylo na obyvatele vytříděného 15 kilogramů papíru, 11 kilogramů skla, 10 kilogramů plastů, pět kilogramů kovů a pět kilogramů ostatních odděleně sbíraných složek,“ informovala Miroslava Veselá z odboru statistiky zemědělství, lesnictví a životního prostředí Českého statistického úřadu. Veselá zároveň zdůraznila, že za posledních deset let množství vytříděného odpadu na obyvatele značně vzrostlo. Zatímco v roce 2002 Češi vytřídili 16 kilogramů odpadu na obyvatele, loni to bylo 46 kilogramů. Narůst se však v posledních letech citelně zpomalil, od roku 2008 objem vytříděného odpadu téměř stagnuje.

Jen dvě třetiny odpadu, který Češi vytřídí, se nicméně dále používá jako surovina. Děje se tak hlavně kvůli chybám, kterých se lidé při separaci dopouštějí. Třeba v kontejnerech na plasty často končí znečištěné obaly, které mohou znehodnotit celý obsah barevné popelnice. Do skla potom lidé házejí třeba porcelán anebo zrcadla.

Vydělat se dá jak na barevných kovech ve sběrnách surovin - od mědi až po hliník - tak třeba i na nápojových kartonech nebo elektroodpadu. To je také důvod, proč se odpad stal dokonce předmětem zahraničního obchodu. Odpad z Česka se podle statistiků také stále častěji odváží k dalšímu zpracování za hranice. Loni takto do zahraničí zamířilo 2,3 milionu tun odpadu.

Jižní Korea je na tom nejlépe díky propracovanému recyklačnímu systému. Za ní následuje Švédsko a Japonsko. Česká republika skončila na dvanáctém místě. Nejhůře naopak dopadlo Turecko kvůli velkému množství nelegálních skládek. Odpad se zde navíc nerecykluje, ani nespaluje.

Nejvíce recyklují Island (kde je ročně recyklováno až 366 kilogramů odpadu na obyvatele), Německo a USA. Největším producentem odpadů v přepočtu na obyvatele je USA - 809 Kg ročně. Z tohoto množství se 280 kg recykluje, 103 kg se spálí a 425 kg končí na skládkách. Nejméně odpadu naopak vyprodukuje Polsko (315 kg/ obyvatele ročně).

Biologicky rozložitelný odpad

Téma biologicky rozložitelného odpadu je po celém světě z mnoha důvodů velmi aktuální. Podle výsledků dlouhodobých analýz směsného komunálního odpadu realizovaných v českých domácnostech tvoří bioodpad cca 25 % hmotnostního objemu popelnic. To je ohromné množství nevyužitých zdrojů.

Pojmem „biologicky rozložitelný odpad“ označujeme všechny druhy odpadu, které jsou aerobně nebo anaerobně rozložitelné. V souvislosti s komunálním odpadem se jedná o odpady vyprodukované při údržbě sadů, parků či sídlištní a uliční zeleně, zahradní odpad apod. Dále do této kategorie patří také odděleně sebrané biologicky rozložitelné odpady z kuchyní a stravoven (tzv. gastroodpady) a potravinový odpad z domácností. Stejně tak tam patří odpady z papíru, dřeva a přírodních textilií a z nich zhotovených oděvů atd.

V současné době představuje produkce a (ne)nakládání s bioodpadem komplexní a celosvětový problém - někde je zdrojů přebytek a i přes možnosti a vyspělé technologie chybí dostatečná snaha o prevenci a předcházení jeho vzniku, stejně tak systematický přístup k jeho efektivnímu využití. Jinde na světě lidé trpí akutním nedostatkem potravy a absencí systému, který by jim pomáhal či umožňoval situaci s odpady jakkoli řešit, o edukaci nemluvě.

Z hlediska produkce uhlíkové stopy představuje největší zátěž nakupované zboží (spotřeba potravin), spotřeba energií (bydlení), doprava a nemalý podíl tvoří také náš přístup k nakládání s odpadem.

Každý obyvatel ČR ročně vyprodukuje v souvislosti s potravinami průměrně přibližně 2 tuny CO2 ekv., nejedná se ale o finální hodnotu. Z hlediska podílu jednotlivých druhů potravin má na celkovou hodnotu uhlíkové stopy největší dopad zejména spotřeba masných a mléčných produktů, která představuje cca 75 % emisí skleníkových plynů uhlíkové stopy potravin. Ovoce a zelenina se podílí společně na potravinovém odpadu zhruba ze 40 %, což souvisí s vysokým objemem oddělování nepoživatelných částí, ale i s jejich vysokou mírou kazivosti právě ve srovnání s jinými skupinami potravin.

Obaly jsou v mnoha případech nedílnou součástí produktů a plní několik důležitých funkcí. I díky jejich vhodnému výběru a nakládání s nimi ve chvíli, kdy se stanou odpadem, se tato rozhodnutí promítají do velikosti naší uhlíkové stopy. Pokud bude maso zabaleno v masivním jednorázovém obalu z plastu, bude představovat větší zátěž než jednorázový plastový vakuový sáček. Zcela jistě svoji uhlíkovou stopu budeme zvyšovat netříděním odpadu, protože tak neumožníme jeho materiálové využití.

Z hlediska obecného nakládání s odpady, tedy i s bioodpadem, se uplatňuje obecně platná hierarchie pro nakládání s odpady, která se opírá o principy environmentální udržitelnosti. Největší preference v přístupu k odpadům patří prevenci vzniku odpadu. Následuje opětovné použití, recyklace a využití a nejméně žádoucí je odstranění odpadu.

tags: #znečištění #Evropy #odpady #statistiky

Oblíbené příspěvky:

• Analýza odpadu v ČR
• Vliv větrné energie na klima
• Výroba elektřiny z OZE
• Příběh o ochraně planety
• Inspirace pro interiér s obrazy přírody