Veřejné prostranství je určeno k obecnému, tj. veřejnému užívání. Před jiným než obecným užíváním je nutno je ve veřejném zájmu chránit. Obec disponuje možnostmi k jeho ochraně danými stavebním zákonem, zákonem o obcích, přestupkovým zákonem a dalšími zákony.
Pojem veřejné prostranství definuje zákon č. 128/2000 Sb. o obcích v § 34. Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
Z této definice je zřejmé, že není důležité, kdo je vlastníkem daného pozemku, ale jaké funkce pozemek plní. Veřejné prostranství je tedy určité prostranství ze zákona. To znamená, že nevzniká a ani nezaniká rozhodnutím žádného orgánu.
Pozemky nemusí být jako veřejné prostranství označeny v terénu, zapsané v katastru nemovitostí, evidovány v seznamu veřejných prostranství. I přesto jde o veřejné prostranství, je-li to prostor volně přístupný každému a sloužící obecnému a ne jinému užívání.
Naopak, pro rozpoznání veřejného prostranství není podstatné, kdo je jeho vlastníkem, ale zda jej může užívat veřejnost. Ze zákona totiž nevyplývá, že musí být užívané veřejností, ale stačí, že ho veřejnost může užívat.
Čtěte také: Nedopalky a legislativa
Přestože se o vzniku veřejného prostranství nerozhoduje ani se nevede evidence veřejných prostranství, lze je zjistit na obci, a to z územně plánovací dokumentace. Plochy veřejných prostranství se totiž vymezují v územním plánu.
Veřejné prostranství nyní definuje zákon o obcích. Zákon o hlavním městě Praze tuto definici nemá. Do 30. 6. 1994 definici veřejného prostranství obsahoval zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.
Veřejným prostranstvím byla zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace. Do 31. 12. 2003 byla veřejným prostranstvím podle zákona o místních poplatcích hlavně náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení.
A to přesto, že podle zákona o obcích od 1. 1. 2000 jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tj. sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
Až od 1. 1. 2004 došlo k sjednocení zákona o místních poplatcích se zákonem o obcích, respektive definice veřejného prostranství byla k 1. 1. 2004 ze zákona o místních poplatcích vypuštěna.
Čtěte také: Životní Prostředí a jeho Znečištění
Z uvedeného vyplývá, že vždy byla veřejná prostranství vyjmenována pouze příklady, pouze demonstrativním výčtem připouštějícím další prostory. Chodník, jmenovaný v § 34 zákona o obcích mezi veřejnými prostranstvími, je podle zákona o pozemních komunikacích pozemní komunikace.
Některá veřejná prostranství jsou pro obce sporná natolik, že o nich rozhodoval nebo může rozhodovat Ústavní soud. Lesopark, jehož správa nepatří do působnosti obce, a není užíván obdobně jako veřejné prostranství, není veřejným prostranstvím.
Na dálnici ani v lese proto nelze vybírat místní poplatky za zvláštní užívání. Otázkou, zda veřejným prostranstvím může být každé veřejné prostranství spadající do zastavěného území obce, se zabýval Ústavní soud v Nálezu Pl. ÚS 10/06.
Náměstí jsou komunikace, chodníky, parkoviště, průjezdní úseky silnic, případně tržiště. Jsou to tedy pozemky vedené v katastru nemovitostí jako ostatní plochy, na kterých jsou komunikace, případně jsou tam tržiště, veřejná zeleň. Náměstí jako veřejné prostranství je zpravidla označeno.
Pro svoji povahu bez ohledu na vlastnictví půjde o prostory přístupné každému bez omezení, sloužící obecnému užívání, tj. k pěší chůzi občanů, shromažďování, parkování vozidel, k prodejním, kulturním, reklamním akcím apod.
Čtěte také: Druhy dopravy a znečištění vody
Zvláštním užíváním je znemožněno nebo omezeno obecné užívání. Zvláštní užívání místní komunikace je její užívání jiným než obvyklým způsobem nebo její užívání k jiným účelům, než pro které jsou určeny.
V samostatné působnosti může obec regulovat zvláštní užívání stanovením místního poplatku za užívání veřejného prostranství způsoby stanovenými zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.
Podle § 58 zákona o obcích jsou veřejná prostranství chráněna před delikventy. Obec, tj. poruší-li povinnosti stanovené právním předpisem obce. Na užívání veřejného prostranství (a nejen na veřejné prostranství) se vztahuje řada zákonů.
Tak je ze zákona poskytována pozemkům, které jsou veřejným prostranstvím a jejich vlastníkům, mimořádná ochrana. Od voleb v roce 2000 jsou v zákoně o obcích ve výčtu v § 34. V roce 2004 došlo k sjednocení pojmu veřejné prostranství v zákoně o místních poplatcích a v zákoně o obcích.
Které prostory jsou konkrétně veřejným prostranstvím, by mělo vyplývat z toho, jestli slouží obecnému užívání, tj. každému bez omezení, bez povolení, bezúplatně, nebo jestli slouží užívání jinému, zejména hospodaření.
Nejsnáze lze poznat volné veřejné prostranství podle toho, jestli jde o ostatní plochu. U pozemků vedených v katastru jako ostatní plocha je jejich obecné užívání v pořádku.
U pozemků vedených v katastru jako zemědělské nebo lesní pozemky, které se prokazatelně využívají jako neomezeně přístupný veřejný park, veřejná zeleň, veřejné komunikace, je třeba si pomoci tím, zda jde o prostor spadající do sféry obce a jejích občanů nebo do sféry státních orgánů nebo soukromoprávních vztahů.
Co se týká vlastnictví veřejných prostranství, lze u obecních pozemků počítat s obecným užíváním veřejných prostranství, pokud obec jako vlastník prostranství jejich obecné užívání neomezí.
Což si lze představit jako pokojné užívání. Pokud po roce 1948 vzniklo veřejné prostranství, například park na soukromém zemědělském nebo lesním pozemku bez souhlasu jeho vlastníka, domnívám se, a vyvozuji to i z judikatury, že soud může přiznat takovému vlastníku pozemku náhradu bezdůvodného obohacení za omezení vlastnického práva.
Veřejné užívání a jeho aspekty
Veřejným užíváním se rozumí užívání všeobecně přístupných materiálních statků, které odpovídá jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů. Veřejné užívání lze dále rozlišit na obecné a zvláštní.
Možnost obecného užívání vzniká přímo ze zákona, s jeho vznikem pro konkrétního uživatele není spojena žádná správní činnost. Současně obecné užívání představuje takové užívání, které nevylučuje užívání veřejného statku ostatními uživateli.
Pokud by užívání jakýmkoliv způsobem omezilo ostatní uživatele, šlo by o užívání zvláštní, případně zakázané. Mimo užívání obecné existuje zvláštní užívání veřejného prostranství, které vzniká pro konkrétního uživatele na základě správního aktu.
Správní akt má zpravidla povahu povolení, v němž je vymezen způsob a doba zvláštního užívání. Další povinnosti (podmínky zvláštního užívání) mohou být stanoveny zákony, případně prováděcími právními předpisy.
Historie a vývoj definice veřejného prostranství
Institut veřejného prostranství se po roce 1989 objevil poprvé v zákoně č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (dále jen "zákon o místních poplatcích"), ve znění účinném k 1. 1. 1991, a to v souvislosti se zakotvením oprávnění obcí k vybírání místních poplatků.
V § 4 odst. 2 zákona bylo stanoveno, že "veřejným prostranstvím jsou zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace". Tato definice byla posléze rozšířena novelou zákona č. 48/1994 Sb. - v období od 1. 7. 1994 do 31. 12. 2003 tak byly veřejným prostranstvím myšleny "zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení".
Byť definici veřejného prostranství obsahoval pouze zákon o místních poplatcích, byla chápána v širších souvislostech, tj. nikoliv pouze ve vztahu k ukládání a vybírání místního poplatku (poplatku za užívání veřejného prostranství). Nicméně i přes tuto skutečnost zahrnul zákonodárce do návrhu nového zákona o obcích obecnou definici veřejného prostranství.
Základním motivem pro tento krok bylo odstranění mezery v českém právním řádu, spočívající v neexistenci obecné definice pojmu veřejného prostranství. V § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) - dále jen "zákon o obcích"- bylo uvedeno, že "veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru".
Až do nabytí účinnosti zákona č. 229/2003 Sb. tak právní řád obsahoval dvě definice veřejného prostranství (definice uvedená v § 34 zákona o obcích byla bezpochyby přesnější). Zákonem č. 229/2003 Sb. byl § 4 odst.
Místní poplatky a vymezení veřejného prostranství
K tomu, aby bylo možné vybírat místní poplatek za užívání veřejného prostranství, musí být toto obecně závaznou vyhláškou obce určeno za místo, ze kterého se tento poplatek vybírá (viz § 14 zákona o místních poplatcích). Míru konkrétnosti (konkrétní označení míst, které tvoří veřejné prostranství) již několikrát určil Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích.
Dovolím si nastínit některá z nich. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/03 považuje Ústavní soud ČR za nutné, z hlediska ochrany právní jistoty občanů, "aby ... veřejné prostranství bylo v obecně závazné vyhlášce určeno co možná nejpřesněji".
V odůvodnění rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 14/95 se uvádí: "Zpoplatnění se nemusí týkat všech veřejných prostranství, a proto specificky určená veřejná prostranství pro účely poplatku za zvláštní užívání musí vyloučit jejich záměnu. Je proto nutné provést specifikaci veřejných prostranství pro zvláštní užívání uvedením názvu místa (pokud jej má - náměstí, ulice, průchody apod.) nebo je blíže charakterizovat umístěním v obci natolik, aby nebyla současně narušena právní jistota občanů."
Obdobně se Ústavní soud ČR vyjádřil v nálezu zn. Pl. Jako nedostatečně určitý byl navrhovatelem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/06 napaden článek 12 odst. 2 vyhlášky obce Boží Dar č. 1/2003, o místních poplatcích.
Ústavní soud ČR k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, "obec ustanovením čl. 12. odst. 2 vyhlášky zákonně souladným způsobem sleduje primární účel přijetí obecně závazné vyhlášky o místních poplatcích. Obdobný názor jako v předchozím případě vyjádřil Ústavní soud ČR ve věci sp. zn. Pl. ÚS 69/04.
Obecně závazná vyhláška města Ústí nad Labem č. 1/2004, k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, definuje veřejné prostranství následujícím způsobem: "Veřejným prostranstvím dle této vyhlášky jsou zejména náměstí, tržnice, silnice, místní komunikace, veřejná zeleň, parky, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru." Definice je tedy shodná s § 34 zákona o obcích.
V odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud ČR mimo jiné uvedl: "Město v článku 2 odst. 1 vyhlášky pouze přejímá zákonnou definici veřejného prostranství, přičemž takový postup nepovažuje Ústavní soud za protiústavní.
Řešil-li Ústavní soud ČR otázku vymezení veřejného prostranství ve vztahu definice veřejného prostranství a zajištění (zabezpečení) místních záležitostí veřejného pořádku, pak dospěl k závěru, že není nutné veřejné prostranství nijak blíže vymezovat (viz výše uvedené rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 69/04) a za dostačující lze považovat definici veřejného prostranství opisem § 34 zákona o obcích.
Naopak v případech, kdy se Ústavní soud ČR věnoval definici veřejného prostranství ve vztahu k místním poplatkům, určil, že je nutné veřejné prostranství vymezit natolik důsledně a přesně, aby bylo patrné, o které plochy (části veřejného prostranství) jde. Toto stanovisko je obsaženo i v rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/06, kde se uvádí, že "obec, též s ohledem na právní jistotu poplatníků místních poplatků, musí při stanovení místního poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství v obecně závazné vyhlášce dostatečně konkrétně a přesně určit místa, za jejichž zvláštní užívání bude místní poplatek vybírán, tak, aby nemohlo dojít k jejich záměně".
Ústavní soud ČR dále konstatuje, "že v oblasti místních poplatků má tak i nadále místo právní názor, že prostá transpozice legální definice veřejného prostranství, podle § 34 zákona o obcích, do obecně závazné vyhlášky takový ústavní požadavek právní jistoty poplatníků, pro účel stanovení místních poplatků, nesplňuje".
Vlastnictví a veřejné prostranství
Pozemek, který splňuje všechny znaky veřejného prostranství podle zákonné definice, může být buď ve vlastnictví obce, nebo ve vlastnictví třetí osoby (fyzická či právnická osoba, stát). Pokud je ve vlastnictví třetí osoby, je nutné připustit, že obec obecně závaznou vyhláškou prohlásí uvedený pozemek za veřejné prostranství.
"Prohlášení" obce má ryze deklaratorní účinky - obec pouze konstatuje, že příslušný pozemek je veřejným prostranstvím. Ze znění čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že vlastnické právo není absolutním a neomezeným právním panstvím nad věcí, nýbrž má plnit a plní i jiné funkce.
Má platit i vlastník pozemku za užívání veřejného prostranství?
Vybírání poplatku za užívání vlastního pozemku (byť je tento pozemek označen za veřejné prostranství) by mohlo být, dle okolností, v rozporu s ústavní ochranou vlastnictví, protože v takovém případě dochází ke zpoplatnění výkonu vlastnického práva veřejnou mocí.
Současně se k otázce zpoplatnění výkonu vlastnického práva veřejnou mocí vyjádřil i veřejný ochránce práv, který nesouhlasí s vybíráním místního poplatku za užívání veřejného prostranství, pokud je v soukromém vlastnictví, a to ani v případech, kdy zastupitelstvo obce tato místa určí v obecně závazné vyhlášce jako veřejné prostranství.
Z uvedeného vyplývá, že by nemělo docházet k automatickému zpoplatnění využívaného prostranství. V praxi se v některých obecně závazných vyhláškách objevují ustanovení, která vlastníky či spoluvlastníky pozemků od povinnosti platit poplatek osvobozují, a to úplně nebo alespoň částečně.
Znění obecně závazných vyhlášek upravující uvedenou problematiku je velmi různorodé. Pokud obecně závazné vyhlášky postavení vlastníka, případně spoluvlastníka, neřeší, tj. neoznačují ho jako subjekt, který je od poplatku osvobozen, neměl by být - s ohledem na vyjádření veřejného ochránce práv - od vlastníka či spoluvlastníka poplatek vybírán.
Označení za veřejné prostranství = vyvlastnění?
Posuneme-li se v úvahách dále, pak nelze opomenout čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu".
Toto ustanovení dále rozvádí § 128 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého "ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu".
tags: #znecisteni #verejneho #prostranstvi #definice
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]