Zneužití emise peněz

Centrální banky mají ve vyspělých státech poměrně stabilní pozici a celou řadu úkolů. Řídí například peněžní oběh, platební styk, zúčtování mezi bankami, pečují o cenovou stabilitu a vydávají bankovky a mince. A právě monopol na emisi hotovostních peněz je trnem v oku liberálním ekonomům.

„Mezi ekonomickými teoriemi najdeme školu svobodného bankovnictví (free-banking). Argumentují ve prospěch demonopolizace emise peněz. Tvrdí, že konkurence v této oblasti je stejně prospěšná jako kdekoliv jinde,“ prozradil Josef Šíma z Liberálního institutu.

Podle Šímy byl emisní monopol v minulosti často zneužíván. „Pomocí inflace, kterou způsobila nadměrná emise peněz, panovníci uvalovali na lid daň, o které nebylo hlasováno,“ tvrdí. Zneužívání monopolu emise peněz je nyní menší, než tomu bylo v minulosti (především díky získání větší autonomie řady centrálních bank). Přesto by podle Šímy neměla mít privilegium emise hotovosti pouze jedna banka ve státě.

„Analogií je případ, kdy padělatelé peněz do oběhu dostávají bankovky a je to považováno za jeden z nejtěžších zločinů. Na druhé straně, když to provádí státní instituce, tak je to považováno za ctihodnou politiku.“

Analytik Aleš Michl z Raiffeisenbank považuje hotovostní monopol za přeceňovaný. „V bezhotovostní emisi centrální banka monopol nemá a podíl bezhotovostního platebního styku narůstá.“ Centrální banky nemohou ovlivňovat množství bezhotovostního styku, protože komerční banky přitom využívají pouze vzájemných účetních zápisů. Když si tedy někdo vezme úvěr, a nebude ho chtít hotově, banka mu peníze připíše na účet a tím se zvýší objem peněz v ekonomice.

Čtěte také: Vše o emisních normách

Skutečností je, že v žádném státě nemají soukromé banky možnost vydávat vlastní „měnu“. Přesto se monopol centrálních bank postupně oslabuje. „Díky moderním technologiím už lidé nejsou uzavření v národních státech a jejich měnových systémech,“ upozorňuje Šíma na možnost snadnějšího devizového styku. „Někteří osvícení centrální bankéři navíc pro země trpící chronickou inflací, jako jsou latinskoamerické země, požadují zrušení ustanovení o zákonném platidle.“ Lidé by si tak mohli vybrat, měnou které země by platili.

Porušuje ČNB zákon?

Některé centrální banky čelí kritice za svou politiku cílování inflace (ne všechny ale využívají tento nástroj). Například Česká národní banka se snaží udržet inflaci okolo tří procent, od roku 2010 to mají být dvě procenta. V zákoně o ČNB je nicméně uvedeno, že má banka pečovat o cenovou stabilitu.

„Centrální banka tvrdí, že pozitivní inflace je cenovou stabilitou. Kdybychom se ale posunuli o pár generací zpět a kdyby přišel někdo s tím, že se bude cílovat inflaci, tak by to bylo ekvivalentem toho, že chce někdo cílovat úroveň loupení. V té době byla jakákoliv inflace považována za zlo,“ uvedl Šíma. Systematická dlouhodobá inflace je podle něj fenoménem dvacátého století a je způsobena centrálními bankami a jejich monopolem.

Co na tyto argumenty říká Česká národní banka? „Při měření inflace dochází k určitým zkreslením, která jsou obvykle směrem nahoru. Například se přes všechny snahy statistických úřadů nedaří z dat inflace zcela očistit tu část cenového růstu, která je dána zvyšováním kvality výrobků. Proto ekonomové za cenovou stabilitu považují nízkou, ale kladnou inflaci,“ sdělil Tomáš Holub z měnové sekce ČNB. Podobně to vidí také analytik Michl: „Nezajímá mě nic jiného než výsledek práce. Průměrná roční inflace mezi roky 1999 a 2007 byla 2,5 procenta - což je podle mě cenová stabilita.“

Podpora růstu

Centrální banky některých států mají kromě cíle cenové stability za úkol také hlídat hospodářský růst. Příkladem mohou být Spojené státy nebo Japonsko. Tyto centrální banky se pak dostávají do obtížné situace, když ekonomika zpomaluje (a banka by měla snížit úrokové sazby) a zároveň roste inflace (proti které bojují zvyšováním sazeb).

Čtěte také: Více o pamětních emisích

„Myšlenka, že centrální banka může smysluplně podpořit ekonomický růst je chiméra, které se věřilo v polovině minulého století,“ tvrdí nicméně Šíma. „Může to sice ekonomiku strhnout k růstové trajektorii, ale nemůže ji vyvézt z krize. Naopak hrozí, že to ekonomiku rozkýve a dostane ji do období dlouhotrvající nezaměstnanosti. Hospodářský růst je o výrobě reálných věcí a centrální banka nic takového neumí.“

Rozhodování centrálních bankéřů přesto může ovlivnit chování lidí. „Hodně věřím na stimulaci inflačních očekávání. Měnová politika je pro mě psychologická hra mezi mozky bankéřů a inflačním očekáváním subjektů,“ argumentuje Michl. Pokud je centrální banka schopna stabilizovat inflační očekávání v ekonomice, má podle něj cílování inflace cenu.

Podvodníci zneužívají jméno ČNB

Podvodníci neustále přicházejí s novými způsoby, jak z lidí vylákat peníze. Často při tom zneužívají identitu České národní banky a vydávají se za její zaměstnance. Naposledy přišli s aplikací, s jejíž pomocí zkopírují data z platební karty. Na nový trik podvodníků upozornila společnost ESET.

Vydávají se za zaměstnance ČNB a po telefonu přesvědčují své oběti, aby si do mobilu stáhly falešnou aplikaci, která údajně patří ČNB. Poté je instruují, aby k telefonu přiložily svou platební kartu a zadaly PIN. V případě, že se na vás obrátí neznámá osoba, která se vydává za zaměstnance ČNB, naléhá na okamžité jednání a tvrdí, že jsou vaše peníze či údaje v ohrožení, ihned tuto komunikaci ukončete.

Nereagujte na zprávy, neklikejte na odkazy, neinstalujte si do svých zařízení aplikace z neoficiálních zdrojů (tedy ty, které jsou k dispozici mimo oficiální platformy jako např. ČNB důrazně varuje před podvodníky, kteří zneužívají její jméno. Nepodlehněte jejich mistrné manipulaci - komunikaci s falešnými zaměstnanci ČNB ihned ukončete.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

Podvodníci neustále zdokonalují způsoby provedení útoku a prostřednictvím manipulací se snaží své oběti přesvědčit k tomu, aby jim poslaly peníze dobrovolně. Mohou se vydávat za osobu, která s vámi údajně plánuje nový společný život, nebo za falešného přítele v nouzi. Podvodníci vás také mohou požádat o zaplacení dědické daně za nečekané dědictví, nabídnout „výhodnou“ investici nebo vás přesvědčit, abyste ochránili své peníze tím, že je vložíte do kryptobankomatu. V případě manipulace tedy provádí všechny úkony oběti samy, podle pokynů podvodníků.

V tomto případě se podvodníci pokusí vylákat zpravidla prostřednictvím phishingu či vishingu vaše přihlašovací údaje do internetového nebo mobilního bankovnictví, autorizační kódy, čísla karet a jejich verifikační kódy, případně další údaje. V této situaci zpravidla nevědomě autorizujete připojení zařízení podvodníků k vašemu účtu, a to např. po zadání kódu zaslaného na váš mobilní telefon, stažení aplikace nebo povolení přístupu k vašemu zařízení.

Zdá se vám investiční nabídka příliš dobrá na to, aby to byla pravda? Nabízejí vám snové výnosy s minimálním rizikem? V první řadě byste měli zkontrolovat, zda je investiční společnost registrovaným subjektem. Seznam regulovaných a registrovaných subjektů naleznete na webu ČNB. Vyhledávat můžete podle názvu společnosti, jména či přímo identifikačního čísla (IČO). Falešné investiční společnosti či fondy na tomto seznamu nejsou a mohou vystupovat pod jménem, které se registrovanému subjektu pouze podobá.

Prodáváte zboží na některém z bazarových portálů? Dejte si pozor na podvodníky, kteří se vydávají za seriózní kupce. Tito podvodníci se vás snaží přesvědčit, že mají zájem o vámi nabízené zboží. Následně vám zašlou odkaz, který na první pohled vypadá důvěryhodně. Ve skutečnosti slouží k tomu, aby z vás vylákali citlivé informace.

Podvodníci nejčastěji vyhledávají své oběti na sociálních sítích a oslovují je prostřednictvím falešných profilů. Záminky mohou být různé, například náhlé finanční problémy, nouzové situace či potřeba lékařské péče. Dávky a státní příspěvky jsou pro mnoho lidí velmi citlivým tématem, což z nich dělá lákavý cíl pro podvodníky. Zpráva obsahuje odkaz na falešnou webovou stránku, která může velmi zdařile napodobovat tu oficiální.

Nabídl vám někdo finanční odměnu za převedení peněz přes váš bankovní účet? Nebo za přístupové údaje k vašemu účtu? Tato odměna se může jevit jako „výhodná brigáda“. Neumožněte podvodníkům používat váš účet pro praní peněz získaných podvodnou činností.

Jak poznáte nejčastější způsoby provedení útoku?

Phishing je podvodná metoda zaměřená na získání osobních bezpečnostních údajů a citlivých informací oběti. Informace od vás budou podvodníci získávat zejména prostřednictvím podvodných odkazů. Po jejich otevření budete vyzváni k zadání údajů, které - pokud je poskytnete - útočníci dále zneužijí. Podvodné odkazy obdržíte nejčastěji do SMS (tzv. Na odkazy neklikejte a své údaje nikam nevyplňujte!

Pozor! Mějte se na pozoru i před podvodnými QR kódy (tzv. quishing). K tomu, aby své oběti zmanipulovali, používají různé věrohodně znějící záminky. Může se jednat o varování před údajnou neobvyklou aktivitou na vašem účtu, nabídku ochrany před podvody nebo dokonce vyšetřování podvodu. Velmi často využívají taktiky strachu a naléhavosti, aby vás donutili jednat rychle. Útočníci se během podvodu mohou vydávat i za více autorit najednou.

Podvodníci dokáží napodobit telefonní čísla a příchozí hovor tak může na první pohled vypadat jako skutečná infolinka dané instituce. Před poskytnutím citlivých informací či peněz proto vždy důkladně prověřte, kdo je na druhé straně - ideálně tak, že hovor ukončíte, zavoláte na oficiální infolinku uvedenou na webových stránkách a ověříte si, zda byl telefonát skutečný.

Telefonní číslo +420 224 411 111 skutečně patří České národní bance. Pamatujte ale, že zaměstnanci ČNB nikoho v souvislosti s údajnými podvody nikdy nekontaktují! Pokud se na vašem telefonu zobrazí jako volající ČNB, zbystřete.

Historie zneužívání peněžního monopolu

Zatímco nám vládní monopol na emisi peněz příliš nepomohl při zajišťování lepších peněz, než bychom měli jinak, spíše naopak, výrazně pomohl k obecnému růstu moci státu. Pokud studujeme historii peněz, není možné se nepodivit nad tím, proč by se lidé měli smířit s výkonem státního peněžního monopolu po dlouhou dobu 2000 let, když byl neustále zneužíván k jejich vykořisťování a okrádání.

Může to být vysvětleno pouze existencí mýtu, který se natolik pevně zakořenil v povědomí lidí, že dokonce ani profesionální studenti tohoto tématu (po dlouhou dobu včetně autora tohoto textu) jej nezpochybňují. Nemůžeme detailně popisovat zločinné aktivity vládců při monopolizaci peněz již od dob řeckého filosofa Diogéna, o kterém je známo již od 4. století př.n.l., že označil peníze za hříčku v rukou politiků.

Od doby Římské říše do 17. Nikdo ještě nenapsal úplnou historii tohoto vývoje. Skutečně by to byla velmi monotónní a depresivní četba, ale myslím si, že není vůbec přehnané říci, že historie je dlouhým příběhem inflací, a to obvykle inflací řízených vládami a ve prospěch vlád, ačkoliv objevy zlata a stříbra v 16. století měly podobné efekty.

Historikové se opět a opět pokoušeli ospravedlnit inflaci tvrzením, že umožňuje dlouhá období rychlého ekonomického rozvoje. Vymysleli dokonce množství inflacionistických teorií historie, které však byly jednoznačně vyvráceny historickým vývojem: ceny v Anglii a ve Spojených státech byly na konci období jejich nejrychlejšího rozvoje téměř na úplně stejné úrovni jako dvě století předtím.

Raný středověk může snad být obrazem období, kdy deflace přispěla k ekonomickému poklesu celé Evropy. Ale ani to není jisté. Spíše se zdá, že celkově se snižující objem obchodu vedl ke snížení množství peněz v oběhu, a nikoliv naopak. Nalézáme příliš mnoho stížností na všeobecnou drahotu a na zhoršení kvality mincí, než abychom akceptovali deflaci jako širší než lokální fenomén v oblastech, kde války a migrace zničily trhy a peněžní ekonomika se smršťovala tak, jak lidé ukrývali své poklady.

Ale ačkoliv jak teologové, tak právníci zavrhovali podobné praktiky, tyto nikdy neustaly až do doby, kdy zavedení papírových peněz poskytlo vládám mnohem levnější metodu jak okrádat lidi. Vlády samozřejmě nemohly vnucovat lidem špatné peníze bez využívání i těch nejkrutějších opatření.

Podívejme se do historie na to, jaké tresty mohly člověka postihnout za pouhé odmítnutí akceptovat oficiální peníze: „Od Marca Pola jsme se naučili, že ve 13. století odmítnutí císařských papírových peněz bylo podle čínského práva trestáno smrtí. Dvacet let v okovech a v některých případech i smrt byly tresty, které se uplatňovaly za odmítnutí francouzských asignátů. Rané anglické právo trestalo odmítnutí akceptovat vládní peníze jako crimen lese majestatis.

Absolutismus potlačil snahy obchodníků o vytvoření stabilních peněz Některé z prvních bank v Amsterdamu či na jiných místech byly založeny proto, aby zajistily obchodníkům stabilní peníze, nicméně růst absolutismu brzy potlačil jakékoliv snahy o vytvoření nevládní měny. Místo toho podporoval rozvoj bank, které emitovaly bankovky v denominacích odpovídajících oficiálním vládním penězům.

Říká se, že se Čína, díky své zkušenosti s papírovými penězi, pokusila zakázat jejich používání navždy (samozřejmě neúspěšně), ještě předtím než je Evropané vůbec objevili. Jakmile evropské vlády jednou objevily tuto možnost, začaly nemilosrdně vykořisťovat obyvatelstvo, ne proto, aby mu poskytly dobré peníze, nýbrž proto, aby získaly pokud možno co nejvíce příjmů.

Od té doby, kdy britská vláda v roce 1694 prodala Bank of England omezený monopol na emisi bankovek, bylo hlavním cílem vlád nenechat si vzít svoji moc nad penězi, původně vyjádřenou jako právo ražby, skutečně nezávislými bankami. Převládající zlatý standard a s ním související víra, že jeho udržení je věcí prestiže a odstoupení od zlatého standardu by znamenalo národní potupu, byl efektivním nástrojem omezení vládní moci nad penězi.

Poskytl světu velmi dlouhé období - 200 a možná i více let - relativní stability, během kterého se mohla rozvinout moderní průmyslová společnost, ačkoliv trpěla periodickými krizemi. Ale jakmile vlády přibližně dvacátých letech 20. století pochopily, že směnitelnost ve zlato je pouhou metodou řízení množství peněz, které je reálným faktorem ovlivňujícím jejich hodnotu, začaly být velmi aktivní ve snaze vyhnout se tomuto disciplinujícímu prvku a peníze se staly, více než kdykoliv předtím, hříčkou v rukou politiků.

Pouze několik předních mocností dokázalo zajistit přijatelnou měnovou stabilitu po jistý čas a tyto mocnosti ji přinesly také do svých koloniálních říší. Vlády nikdy nevyužily své moci k tomu, aby dlouhodobě poskytovaly přijatelně kvalitní peníze a aby se zdržely jejich hrubého zneužívání (výjimkou je období, kdy vládní disciplínu zajišťoval zlatý standard).

Důvod, pro který můžeme odmítnout nadále tolerovat vládní nezodpovědnost, je to, že dnes víme, že je možné řídit množství peněz v oběhu, a tím způsobem zabránit významným fluktuacím v jejich kupní síle. Ačkoliv máme všechny důvody nedůvěřovat vládě, která není vázána zlatým standardem či obdobným uspořádáním, není sebemenší důvod pochybovat, že soukromé podnikání v oblasti emise peněz - závisející na úspěšnosti snah udržet hodnotu těchto soukromě emitovaných peněz - zajistí dlouhodobě stabilní prostředek směny.

Tímto předsudkem je koncept „zákonného platidla“. znam, ale je často využíván k vysvětlení nebo k ospravedlnění vládního monopolu emise peněz. První vrzušené reakce na náš návrh budou znít asi následovně: „Ale vždyť zde musí být nějaký zákonný prostředek směny“. Jakoby tato představa dokazovala nutnost existence univerzálních, vládou emitovaných peněz, které jsou považovány za nezbytné pro každodenní běh hospodářství.

Ve svém striktně právním významu neznamená „zákonné platidlo“ nic více, než že věřitel nemůže odmítnout přijmout plnění dluhu ve vládou emitovaných penězích. Přitom je příznačné, že tento termín nemá žádnou oficiální definici v anglickém právu. V jiných zemích to jednoduše znamená, že prostředkem vyrovnávání dluhů mohou být buďto vládou emitované peníze, nebo takové aktivum, o kterém rozhodne soud.

Pokud vláda vlastní monopol na emisi peněz a využívá jej k zavedení jednotných peněz, musí mít pravděpodobně také sílu říci, jakými prostředky mohou být spláceny dluhy denominované v jejích penězích. Pojem „zákonné platidlo“ je ve všeobecném povědomí obklopen mlhavými představami, ve kterých tento koncept splývá s požadavkem, aby stát emitoval peníze.

Tato stále přežívající středověká idea znamená, že stát uděluje penězům hodnotu, kterou by jinak neměly. Toto je pravdou pouze ve velice omezeném rozsahu - v případě, že nás vláda přinutí akceptovat jako peníze něco jiného, než jsme si dojednali. V tomto smyslu to pro dlužníka znamená stejnou hodnotu jako původní předmět smlouvy.

Ale pověra, že je nutné, aby stát deklaroval, co jsou to peníze, jako kdyby peníze vytvářel a bez něj by nemohly existovat, se pravděpodobně vyvinula z naivní víry, že takový prostředek jako peníze musel být „vynalezen“ nějakým geniálním vynálezcem. Tato víra byla naprosto překonána porozuměním procesu spontánního vytváření takových nezamýšlených institucí v procesu společenské evoluce, jejichž nejlepším příkladem jsou právě peníze (stejně jako právo, jazyk, morálka a další).

Zajisté mohou existovat, a také existovaly, bez vládního přičinění velmi kvalitní peníze, ačkoliv zřídkakdy měly možnost existovat delší dobu. Nicméně musíme si vzít ponaučení ze zprávy holandského autora, jenž před mnoha sty lety popsal papírové peníze v Číně (v tehdejší době v té části světa běžné platidlo). Právě proto, že nebyly zákonným platidlem a ani středem státního zájmu, byly všeobecně akceptovány jako peníze.

Vládám vděčíme za to, že na území národních států je v současnosti akceptován pouze jeden druh peněz. Ale zdali je toto uspořádání vhodné či zdali by lidé nemohli (pokud by pochopili veškeré vyplývající výhody) získat mnohem kvalitnější peníze bez veškerého rozruchu kolem zákonného platidla, zůstává stále otevřenou otázkou.

Navíc není nutné, aby „zákonné platidlo“ bylo specificky vytvářeno zákonem. Podstata problému byla velmi jasně vysvětlena již před 80 lety vynikajícím obráncem liberální hospodářské politiky, právníkem, statistikem a vysokým státním úředníkem Lordem Farrerem. V práci z roku 1895 napsal, že pokud národy „neudělají nic jiného, než že stanoví zákonným prostředkem směny určitou standardizovanou jednotku [hodnoty, kterou přijaly], pak není potřeba ani důvod přijímat jakýkoliv zvláštní zákon o legálním prostředku směny.

Běžné obchodní právo je plně dostačující a není nutné zákonem dávat určité formě peněz nějakou speciální funkci. Přijali jsme zlatý sovereign jako obchodní jednotku nebo standard hodnoty. Farrer uzavírá, poté co prozkoumal některé typické projevy koncepce zákonného platidla, že „Pokud se podíváme na příklady uvedené výše či na používání a zneužívání zákona o zákonném platidle, kromě posledního případu [tj. podpůrné mince] uvidíme, že je jim společná jedna charakteristika - právo ve všech případech umožňuje, aby dlužník zaplatil a věřitel byl nucen přijmout jako úhradu dluhu něco jiného, než předpokládala jejich smlouva.

Je skutečně pravdou, že ustanovení zákonného platidla je jednoduše způsobem, jak donutit lidi, aby akceptovali jako splnění kontraktu něco, co nikdy nezamýšleli přijmout v době, kdy uzavírali smlouvu. Všechno toto je velmi dobře ilustrováno historií, kdy se výraz „zákonné platidlo“ stal velmi rozšířeným a začal být používán jako definice peněz.

V notoricky známých „sporech o legální prostředek směny“, které byly projednávány před Nejvyšším soudem Spojených států v období následujícím po Občanské válce, bylo hlavním předmětem sporu, zda věřitel musí akceptovat splacení starých dluhů v dolarech, ačkoliv jejich hodnota se velmi snížila od dob, kdy byl poskytnut úvěr. Stejný problém vyvstal dokonce ještě s větší naléhavostí ke konci velkých evropských inflací, které následovaly po 1. světové válce.

Vláda musí mít samozřejmě volnost rozhodování, ve kterých měnách budou placeny daně a ve kterých bude uzavírat smlouvy (tímto způsobem může podporovat měnu, kterou emituje nebo kterou si přeje podpořit), ale není sebemenší důvod, proč by neměla akceptovat jinou účetní jednotku jako základ pro výpočet daní. V neobchodních platbách, jakými jsou náhrady škody nebo kompenzační platby, by soud rozhodoval o tom, v jaké měně by bylo povinné je uhradit.

, pokud je vládou emitované platidlo nahrazeno jiným z toho důvodu, že vláda zmizí jako důsledek vnějšího vpádu, revoluce nebo rozpadu národa. V takových případech nová vláda zákonným způsobem upraví nakládání se soukromými kontrakty uzavřenými ve zmizelé měně. Pokud by soukromá banka emitující vlastní peníze zastavila činnost a nebyla schopna dostát svým závazkům, její měna by se stala bezcennou a její držitelé by neměli žádný právně vynutitelný nárok na kompenzaci.

tags: #zneuziti #emise #penez

Oblíbené příspěvky:

• Role strakapouda velkého v ekosystému
• Kvalita fotoaparátu Galaxy S8 venku
• Charitativní činnost České televize
• Ekologické zemědělství v kostce
• Jak se zbavit kořenů stromů šetrně k přírodě