Klimatická konference s chladnou hlavou: Globální hrozba a globální odpověď

Ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) prohlásil, že krutost útoků z 11. září zalarmovala světovou pozornost vůči hrozbě jaderného terorismu. Experti z celého světa se sešli na začátku listopadu v sídle IAEA, aby diskutovali o míře jaderného zabezpečení, kontroly a bezpečnosti.

„To, že jsou teroristé ochotni obětovat vlastní život, aby dosáhli svých zlovolných záměrů, vnáší do boje proti terorismu novou dimenzi,“ prohlásil generální ředitel IAEA Mohamed ElBaradei, jehož agentura určuje světové standardy nukleární bezpečnosti. „Nestojíme pouze před možností, že vlády mohou používat svůj nukleární materiál ve svých zatajovaných zbrojních programech.

„Na výjimečnou hrozbu je třeba reagovat výjimečným způsobem. Celý svět se musí spojit, aby zajistil bezpečnost jaderného materiálu,“ prohlásil Mohamed ElBaradei. „Protože radiace nezná hranice, je nutné, aby si státy uvědomily, že bezpečnost jaderného materiálu je oprávněnou starostí všech států. Státy musí ukázat nejen svým obyvatelům, ale i svým sousedům a celému světu, že disponují efektivními bezpečnostními systémy. Skutečnost, že teroristé jsou ochotni v zájmu svých zlovolných cílů spáchat sebevraždu, činí hrozbu nukleárního terorismu mnohem reálnější, než byla před 11.

IAEA, která má v rámci OSN monitorovací funkci v oblasti jaderné bezpečnosti, pomáhá státům na celém světě předcházet, zachycovat a reagovat na teroristické útoky a další narušení jaderné bezpečnosti. Podle informací IAEA se od roku 1993 vyskytlo 175 případů ilegálního obchodu s nukleárním materiálem a 201 případů překupnictví dalších radioaktivních látek (lékařských, průmyslových). Nicméně pouze v osmnácti z těchto případů šlo skutečně o malé množství vysoce obohaceného uranu a plutonia, což jsou materiály potřebné k výrobě atomové bomby.

Podle expertů IAEA jde však o příliš malé množství těchto látek, které by nestačilo na výrobu výbušného atomového zařízení. Od roku 1970 množství štěpného materiálu používaného v rámci mírových programů na celém světě vzrostlo na šestinásobek. Podle údajů IAEA na celém světě existuje 438 jaderných reaktorů; 651 výzkumných reaktorů (284 z nich je momentálně v provozu) a 250 elektráren s palivovým cyklem, včetně továren na zpracování uranu a továren, kde se konvertuje, obohacuje, skladuje a druhotně zpracovává jaderný materiál.

Čtěte také: Dovolená v listopadu: příroda a města

Úroveň kontroly v jaderných zařízeních je sice považována za poměrně vysokou, u zdravotních a průmyslových zdrojů radiace je však naopak míra kontroly nízká, zvláště v některých zemích. „Stupeň kontroly štěpného materiálu a radioaktivních zdrojů je velice variabilní. Jaderný průmysl si je od svého počátku vědom nebezpečí, že se by se jaderný materiál mohl dostat do rukou teroristů. Ročně jsou vydávány miliardy dolarů na ochranu a obranu jaderných zařízení. Dokonce lze říci, že žádný jiný obor nemá tak vyspělé bezpečnostní zajištění. Jaderná zařízení jsou chráněna dobře vycvičenými bezpečnostními silami a jsou zkonstruována tak, aby přestála například zemětřesení, tornádo či náhodný pád menšího letadla.

K určení rozsahu škod, které by mohla způsobit záměrná kolize velkého, palivem naplněného letadla s objektem obsahujícím jaderný reaktor či jiné jaderné zařízení, bychom museli přistoupit k odborné analýze. Konstrukce jaderných zařízení se v jednotlivých zemí liší a studie musí brát v potaz konkrétní případ. „Po jedenáctém září jsme si uvědomili, že jaderná zařízení, stejně jako přehrady, rafinérie, chemické továrny či mrakodrapy - mají svá zranitelná místa.“ uvedl ElBaradei.

Země celého světa disponující jadernými zařízeními, zesílily po 11. září jejich zabezpečení a provádí analýzy bezpečnosti jejich systémů. Štěpný materiál: Podle odborníků IAEA by nejhorší možností vývoje bylo, kdyby se teroristům podařilo získat štěpný materiál. „Nemůžeme sice vyloučit, že se teroristům podaří získat určité množství štěpného materiálu,“ uvádí ElBaradei, „je však vysoce nepravděpodobné, že by dokázali vyrobit a úspěšně odpálit jadernou nálož. K vyrobení vlastní jaderné bomby nestačí jen překonat překážku sehnání dostatečného množství použitelného materiálu (vědci odhadují, že by bylo zapotřebí minimálně 25 kg vysoce obohaceného uranu, nebo 8 kg plutonia), ale ani samotná výroba není zdaleka jednoduchá. Bylo by nezbytné získat potřebné znalosti a přístup k vyspělému technickému vybavení.

Po skončení studené války však byly tisíce odborně zdatných vědců a inženýrů, kteří se předtím podíleli na sovětském zbrojním programu, propuštěny, nebo jim byl drasticky snížen plat. Jaderný materiál tradičně podléhá rozsáhlým bezpečnostním opatřením. Aby se zabránilo krádeži štěpného materiálu, užívají jaderná zařízení širokou škálu ochranných prostředků včetně bezpečnostních sil na ochranu objektu, přístupových kontrol, prověřování zaměstnanců a koordinaci s místními a národními bezpečnostními orgány. V některých státech jistí bezpečnost těchto zařízení i národní bezpečnostní síly. IAEA nabízí zemím po celém světě rady a hodnocení týkající se fyzického zabezpečení.

V bezjaderných státech IAEA provádí šetření s cílem zjistit, zda nedošlo ke zneužití štěpného materiálu k jiným než mírovým cílům. Tato bezpečnostní opatření, která představují verifikační nástroj vytvořený v roce 1970 na základě smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), plní významnou roli také při snižování rizika, že by teroristé mohli získat jaderný materiál, aniž by to bylo odhaleno. Bezpečnostní kritéria však vyžadují, aby státy měly přehled o veškerém jaderném materiálu na svém území a slouží tak jako „poplašné zařízení“ proti teroristům. Bezpečnostní opatření IAEA se nevztahují na jaderné programy pěti jaderných velmocí (Číny, Francie, Ruské federace, Velké Británie a Spojených států) a na programy Indie, Pákistánu a Izraele - tří nečlenů NPT provozujících vlastní jaderné programy.

Čtěte také: Co se děje v listopadu?

„Svět již zažil dva jaderné šoky: černobylskou havárii a odhalení tajného iráckého jaderného programu,“ řekl ElBaradej. Zdroje radiace: Odborníci IAEA se obávají možnosti, že by teroristé mohli vyvinout primitivní radiologické zbraně schopné rozptylovat radioaktivní materiál s pomocí běžně užívaných radioaktivních zdrojů.

Počet zdrojů radioaktivity je značný: jen zdrojů užívaných k radioterapii jsou řádově desítky tisíc. Ještě více je jich užíváno v průmyslu, například při testování chybných svárů či prasklin v budovách, potrubích a dalších strukturách. Jsou také užívány ke konzervaci potravin. „Úroveň zabezpečení radioaktivních materiálů je tradičně poměrně nízká,“ uvedl vedoucí odboru IAEA pro otázky radiace a zabezpečení odpadu Abel Gonzalez.

Existuje jen málo bezpečnostních pojistek ve vztahu k radiologickému vybavení a i velký zdroj by mohl být zcizen poměrně snadno, zvláště za předpokladu, že ti, kdo by to prováděli, by nebrali ohled na vlastní zdraví. V mnoha zemích je navíc dohled nad zdroji radiace slabý. „Následky exploze špinavé bomby by samozřejmě nevedly k obrovským ztrátám na životech,“ říká Abel Gonzáles.

Náhodná kontaminace významného brazilského města Goiania radiací ze zdravotního zařízení je dokladem toho, jakou spoušť by mohli teroristé způsobit radiologickým útokem v centru města. K incidentu došlo v září 1987, kdy se hledači starého železa vloupali do opuštěné radiologické kliniky, zcizili vysoce radioaktivní cesium 137 a přesunuli ho na skládku s cílem prodat ho do šrotu. Několik dělníků poté rozbilo ochranný obal zařízení a rozdělilo dvacetigramovou kapsli cesia 137 na kousky.

Hodnotně vyhlížející kousky pak rozdali přátelům a příbuzným po městě. V důsledku toho bylo 14 lidí vystaveno nadměrnému ozáření a 249 dalších kontaminováno. Čtyři lidé na následky ozáření zemřeli a více než 110 000 lidí musí být průběžně sledováno. „Od 11. září hrajeme podle zcela nových pravidel,“ řekl Abel Gonzalez. „Tito teroristé prokázali, že pohrdají i vlastním životem. „Události 11. září nás staví před jasnou a aktuální globální hrozbu, která si žádá globální odpověď,“ uvedl Mohamed ElBaradej.

Čtěte také: Co je klimatický summit?

„Přinejmenším by měl být vznesen požadavek vypracování národních posudků bezpečnostní infrastruktury. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) se sídlem ve Vídni má 132 členských států. Zaměstnává 2200 lidí a její roční rozpočet činí kolem 330 milionů USD. IAEA je orgánem OSN, který plní roli světového mezivládního fóra pro vědeckou a technickou spolupráci na poli mírového využití jaderné energie.

„Tato událost je neklamnou známkou toho, že terorismus je skutečnou globální zhoubou. Jsem přesvědčen, že Spojené národy jsou přirozeným fórem, na kterém se státy mohou setkávat a spolupracovat při koordinaci pádné odpovědi. „…bojujeme proti terorismu a v tomto boji můžeme zvítězit jedině tehdy, pokud se nám podaří prosadit širokou a trvalou mezinárodní spolupráci. Boj proti terorismu musí být veden na všech úrovních.

Reálný, ale s alibistickým a přehnaně optimistickým pohledem na naši planetární budoucnost, pokud tedy rovnou neutíkáme k iluzi a popírání klimatické změny. Ti, kteří si přejí zachování současného - pro lidstvo sebevražedného - směřování, se snaží zbytku společnosti namluvit, že něco tak bezvýznamného jako člověk nemůže klima intenzivně ovlivňovat.

Netuší, že sinice a stromy to kdysi bez problémů dokázaly, jak vysvětlíme níže. A naše miliardy strojů mezitím každou vteřinu spalují stamiliony let staré fosilní depozity. Jinými slovy řečeno: reaktivujeme kdysi dávno uložený uhlík. Z doby, jejíž klima a podmínky by pro naši dnešní křehkou civilizaci a zemědělství byly naprosto neslučitelné s přežitím.

Realitu zkresluje fakt, že i zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), které by měly být naším největším vodítkem, procházejí schvalováním zástupců všech zúčastněných vlád - tedy včetně zemí Perského zálivu, Ruska a dalších velkých exportérů fosilních paliv, často zcela závislých na zachování současného stavu. Není náhoda, že zpochybňování vědeckých zjištění a snaha argumetovat údajnou přirozenou variabilitou klimatu, což známe i z českého prostředí, nese ruský rukopis.

I konference o klimatu (COP) často hostí více zástupců fosilní lobby než libertariánské think-tanky, což nevyhnutelně vede k politickým a ideologickým kompromisům, které výsledné zprávy činí v podstatě profosilními, alibistickými a anti-alarmistickými. Pocit, že jsem obětí spiknutí zelených fanatiků, se nosí lépe než vědomí, že jsem součástí propagandou zmanipulovaného druhu.

Skutečnou míru důsledků činnosti vlastního živočišného druhu většina lidí nezná a někteří se dokonce domnívají, že lidské emise CO₂ žádný vliv na klima nemají. Míra lidského zásahu do klimatického systému by jim tedy měla být představena se vší krutostí, právě proto, že většina volí blaženou nevědomost nebo iluzi.

Jsme totiž s tou dobou spojeni, i přes vzdálenost stamilionů let, více než si myslíme. Jenže fyzika nezná slitování. A geologická historie nám ukazuje jeden konkrétní příběh, který by měl být povinnou četbou pro každého ministra, co chce životnímu prostředí alespoň částečně porozumět: příběh o tom, jak stromy málem zmrazily svět.

Klima ovlivňuje řada faktorů kromě skleníkových plynů - kontinentální uspořádání, intenzita slunečního záření, oceánská cirkulace, náklon planetární osy, vulkanismus atd. Tyto podmínky jsou často velmi odlišné, ale můžeme najít i období, kdy je faktor CO₂ identicky dominantním a ostatní faktory příliš „neruší“ jeho vliv. I tak ale existují principy platící univerzálně napříč všemi epochami: když koncentrace CO₂ v rámci daného období stoupne, má to na Zemi, při odstínění ostatních vlivů, vždy oteplující účinek; když klesne, způsobí to ochlazení.

Absurdní je, že se ještě dnes někdo snaží relativizovat tento milionkrát ověřený a zcela prokazatelný fyzikální fakt porovnáváním s prehistorickými etapami, které byly klimaticky naprosto nesrovnatelné. Jediné, co skutečně lze porovnat, je dynamika změn - jak rychle se klima ochlazuje nebo otepluje v reakci na růst či pokles CO₂. A tam je korelace naprosto jasná, bez ohledu na epochu. V tomto směru se lze poučit i z úplně rozdílných období.

Srovnání naší současnosti s obdobím karbonu, které je vzdálené 300 milionů let, je pozoruhodně aktuální. Nejde o náhodný výběr z učebnice geologie. Tyto dvě epochy jsou totiž spojeny neviditelnou, ale pevnou pupeční šňůrou.

V jedné éře planeta pracně, miliony let, „uklízela“ uhlík z atmosféry pod zem, čímž se ochladila. V té druhé - naší - tento proces obracíme naruby: během okamžiku tento archiv otevíráme a obsah vrháme zpět ven.

Nepochopení tohoto fundamentálního vztahu - tedy že my dnes pouze nepálíme „nějaké palivo“, co se zeleným fanatikům nelíbí, ale že geologicky „přehráváme film pozpátku“ a vracíme planetu do stavu před uložením tohoto uhlíku - je důvodem, proč lidé jako Macinka nechápou rozsah hrozící katastrofy.

Karbonská anomálie: Když planeta směřovala k „mrazáku“

Když se vrátíme do onoho období karbonu (cca 359-299 milionů let př. n. l.), vidíme zásadní zlom v dějinách klimatu. Na souš se tehdy rozšířily první skutečně mohutné lesy tvořené plavuněmi, přesličkami, kapradinami a prvními předchůdci jehličnanů (kordaity).

Suchozemská biomasa prudce narostla - a přitom spotřebovala obrovské množství atmosférického CO₂. Rostliny z tohoto atmosférického uhlíku vyrostly a zabudovaly ho do svých těl, takže koncentrace oxidu uhličitého začala přirozeně klesat. Kromě toho narušovaly horniny a způsobovaly zvýšené silikátové zvětrávání, působící na koncentrace CO₂ stejným snižujícím směrem.

Zaplavením souše lesy to neskončilo. Zásadní roli sehrála specifická geologie té doby. Na kontinentech se vytvářely rozsáhlé poklesové pánve - obrovské sníženiny trvale zásobené vodou. Stromy v těchto mokřadech rostly, padaly do vody a byly rychle překryty nánosy bahna a sedimentů dříve, než se stihly rozložit.

V těchto podmínkách bez přístupu vzduchu se organická hmota nemohla rozkladem vracet do atmosféry. Místo tlení se konzervovala. Planeta se tak stala strojem trvale odebírajícím CO₂.

Vrstvy se hromadily jedna na druhou po dobu 60 milionů let. Vznikaly tak i kilometr mocné vrstvy mrtvého dřeva, které dnes těžíme jako uhlí. Planeta se navíc dostala do nebezpečné pozitivní smyčky. Jakmile lesy odčerpaly dostatek CO₂, začalo se ochlazovat a na pólech se začaly tvořit ledovce.

Voda se vázala do ledu, což způsobilo pokles hladiny světových oceánů. Tím se z mělkých moří vynořily nové, rozsáhlé nížiny plné bahna, které okamžitě osídlily další močálové pralesy. Ty stáhly další CO₂, což vedlo k dalšímu ochlazení, dalšímu růstu ledovců a dalšímu ústupu moře. Byla to spirála, která planetu neustále přibližovala k bodu mrazu.

Pralesy karbonu dokázaly snižovat koncentraci CO₂ v atmosféře, i když například právě vznikaly Krkonoše, vulkány byly mnohde aktivní (vrstvy černého uhlí jsou často překryty vrstvou popela) a tedy naopak chrlily CO₂ do atmosféry.

Za poslední půl miliardu let, kdy se život přesunul na souš, je karbon obdobím nejhlubšího propadu CO₂ a teploty. (Naopak geologický „okamžik“ našich posledních dvou století je příkladem nejprudšího oteplení v této historii.) Výsledek: vznik obrovských uhelných slojí, masivní dlouhodobé ukládání uhlíku a dramatický pokles CO₂, který ochladil planetu o téměř deset stupňů.

Čísla, která by měla děsit: Pád z 2000 na 300 ppm

Důsledek tohoto procesu pro atmosféru byl drastický. Ukládání uhlíku do země fungovalo jako gigantická planetární pumpa, která odčerpávala uhlík z oběhu a zamykala ho do podzemního trezoru.

Na začátku této éry se koncentrace CO₂ v atmosféře pohybovala vysoko, odhady uvádějí přes 2000 ppm (parts per million). Během následujících desítek milionů let tato „geologická pumpa“ srazila koncentraci CO₂ až k hodnotám kolem 300 ppm (úroveň blízká počátku 20. století), některé zdroje uvádějí ještě daleko méně.

Fyzika zafungovala přesně. Skleníkový efekt se během karbonu propadl na minimum, jaké Země nepoznala stovky milionů let. Průměrná globální teplota spadla o cca 10 °C (naše současné oteplení je o 1,5 °C). Jižní superkontinent Gondwana pokryl masivní ledovec.

Zatímco na počátku této éry Země připomínala globální parní saunu plnou bujných močálů, na jejím konci se proměnila v chladný a suchý mrazák, kde původní pralesy zkolabovaly. Země nakonec balancovala na hraně tzv. Icehouse Earth - trvalého zamrznutí, které by zbrzdilo evoluci složitého života. Hrozil podobný „krach“ biosféry, jak tomu bylo v historii několikrát.

Konec uhelného stroje: trezory se zavřely

Proces masivního ukládání uhlíku se tedy nakonec zastavil, ale ne proto, že by si planeta „uvědomila“ nebezpečí zamrznutí. Zastavila ho změna podmínek. Tektonika, která původně vytvořila močály, nakonec kontinenty spojila do superkontinentu Pangea, klima se vysušilo a močály zmizely.

Bez vody a rychlého pohřbení se dřevo začalo normálně rozkládat a vracet uhlík do vzduchu. Pumpa CO₂ se zastavila. Svou roli možná sehrály i nové druhy dřevokazných hub, které se v té době naučily rozkládat lignin, do té doby špatně degradovatelný nový přírodní polymer.

Ale to nejdůležitější se už stalo: miliardy tun uhlíku zůstaly uvězněny pod zemí. Zapomenuté, pohřbené, vyřazené z oběhu. Planeta se vydala k nové, teplejší úrovni a evoluční trajektorie nakonec vedla až k člověku. Ty obrovské zásoby energie tam ale celou tu dobu ležely a čekaly.

My v roli geofyzikálních šílenců a planetárních pyromanů

A zde je pointa pro pana Macinku a jemu podobné konspirační blouznivce: příroda trávila 60 milionů let tím, že stahovala CO₂ z atmosféry a ukládala ho do uhelných slojí, čímž planetu málem zmrazila. My jsme tyto „paleo-trezory“ našli, otevřeli a rozhodli se jejich obsah vrátit zpět do atmosféry - jenže ne během milionů let, ale během pouhých 200-300 let.

Rok 2024 byl rokem největší spotřeby uhlí v historii. Tak „účinná“ jsou naše ekologická opatření, tak „přehnané“ jsou všechny ty údajně zbytečné „grýndýly“, kterými nás chce EU zotročit.

Místo nich se nám nabízí cesta posvátného Tykačova uhlí a Trumpovy lásky k pálení a destrukci, kterou obhajuje bludy o „větrnících vraždících velryby“. K tomu ještě zmenšujeme plochu lesů a pralesů a s nimi i množství tam vázaného uhlíku.

To, co se nyní děje, není drobná změna klimatu. Je to geofyzikální exploze. Uvolňujeme uhlík desetitisíckrát rychleji, než se v karbonu ukládal. A nemáme v rukou žádný masivní proces jako v onom karbonu, který by dokázal opak.

Nejhorší na tom je, že tím spouštíme sebeoteplující smyčky, v kterých je ohrožena sama podstata života na této planetě. Vzpomínáte na tu „chladící spirálu“ v karbonu? Kdy lesy ochladily planetu, což vedlo k poklesu moří, vzniku nových lesů a dalšímu ochlazení?

My jsme teď pákou trhli na opačnou stranu a roztáčíme spirálu smrti směrem k horku. Tající bílý led odkrývá tmavý oceán, který pohlcuje více tepla, místo aby ho odrážel. Teplo rozmrazuje permafrost, z něhož uniká metan - plyn násobně horší než CO₂. Teplo vysušuje pralesy, které místo lapání uhlíku hoří a uvolňují ho. Zatímco karbonská smyčka vedla k ledu, ta naše vede do pece.

Chováme se jako dekády fetující extrémně závislí narkomané neschopní přestat. Nejenže si fosilními drogami ničíme vlastní zdraví, ale protože na svůj další rauš nemáme, zadlužujeme se u „drogové mafie“. A to i s plným vědomím, že ten dluh po nás zdědí naše děti a vnuci.

Macinkové a kult smrti

V situaci, kdy jsme nastartovali procesy vedoucí k oteplení o 3 °C a více (což v geologickém jazyce nakonec s jistotou znamená zvednutí hladin oceánů o desítky metrů, neobyvatelné tropy, kolaps pralesů atd.), je nominace lidí popírajících základní fyziku zločinem a výrazem absurdity, iracionality a neohledupnosti současného člověka, posedlého blahobytem a hnaného nikdy nekončícím chtíčem.

tags: #21. #listopadu #klimatická #konference #s #chladnou

Oblíbené příspěvky:

• Příčiny požárů skládek
• Ohrožené druhy strašidel
• Modernizace sběrného dvora v Ratíškovicích
• Aktuální Témata a Pohledy
• Hlas Matky přírody v podání Julie Roberts