Výklad Zákona č. 114/1992 Sb. o Ochráně Přírody a Krajiny

Účelem zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství v České republice soustavu Natura 2000.

Tento zákon, který nabyl účinnosti 19. února 1992, byl od té doby mnohokrát novelizován. Mezi hlavní cíle patří:

• Obecná ochrana druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a zvláštní ochrana těch druhů, které jsou vzácné či ohrožené.
• Pozitivní ovlivňování jejich vývoje v přírodě a zabezpečování předpokladů pro jejich zachování, popřípadě i za použití zvláštních pěstebních a odchovných zařízení.
• Prevence a regulace zavlékání nebo vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů rostlin a živočichů do krajiny v návaznosti na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1143/2014.
• Stanovení podmínek používání cizích a místně se nevyskytujících druhů v akvakultuře v návaznosti na nařízení Rady (ES) č. 708/2007.

Ochrana Přírody jako Veřejný Zájem

Ochrana přírody a krajiny je podle § 58 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, veřejným zájmem. Z důvodu veřejného zájmu může stát regulovat výkon vlastnického práva (čl. 11 odst. 3 ústavní Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listiny“) či svobodu pohybu z důvodů ochrany přírody na vymezených územích (čl. 14 odst. 3 Listiny). Podle Ústavy a Listiny lze právo na samosprávu a na ochranu vlastnictví i svobodu pohybu omezit zákonem, vyžaduje-li to veřejný zájem či ochrana zákona.

Z hlediska subjektů je to především stát, kdo je odpovědný za udržení a obnovu přírodní rovnováhy v krajině, ochranu rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, šetrné hospodaření s přírodními zdroji a za vytvoření soustavy chráněných území EU Natura 2000. Vyplývá to i z jednoho ze základních principů práva životního prostředí, tzv. principu odpovědnosti státu, zakotveného v čl. 7 Ústavy. Podle něj „stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“.

Způsob, jakým stát dbá o naplnění všech požadavků na ochranu životního prostředí, stanoví zákony, mimo jiné i zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a pramenem mohou být i právní předpisy EU a mezinárodní smlouvy v ochraně přírody, krajiny a biologické rozmanitosti.

Čtěte také: Ekologická újma a nová legislativa

Judikatura Ústavního Soudu

Ústavní soud se v uplynulých třiceti letech účinnosti zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny se Ústavní soud nejednou zabýval v rámci své judikatury k zákonům z oblasti práva životního prostředí také ochranou přírody a krajiny.

Vyhlašování Zvláště Chráněných Přírodních Území

Ústavní soud se v minulosti zabýval mimo jiné stížností na vyhlášení přírodní památky Na Plachtě na okraji města Hradce Králové. Stěžovatelé vlastnili pozemky, které měly být zahrnuty do území nově vyhlášené přírodní památky. Namítali zásah do vlastnického práva podle čl. 11 a do práva podnikání a jiné hospodářské činnosti dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud stížnost odmítl s tím, že pokud jde o namítaný zásah do vlastnického práva, „stát je oprávněn užívání majetku v souladu s obecným zájmem v nezbytném rozsahu regulovat, což odpovídá i sociální funkci vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 3 Listiny a tam stanoveným limitům vlastnického práva (výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem).“

Pokud jde o namítaný zásah do práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti dle čl. 26 Listiny, zde ÚS uvedl, že podle čl. 26 odst. 2 Listiny „… zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Právě takovou podmínku a zároveň i omezení ve výkonu určitých činností představuje zákaz měnit, poškozovat nebo hospodářsky využívat přírodní památku vedoucí k jejímu poškození (§ 36 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny).“

Ochrana Přírody v Národních Parcích

Patrně nejvýznamnějším případem, kdy se za uplynulých 30 let Ústavní soud zabýval zákonem o ochraně přírody a krajiny, byla stížnost 25 senátorů Parlamentu ČR na přijetí novely zákona č. 114/1992 Sb., kterou se výrazně změnila dosavadní právní úprava národních parků. Jednalo se o zákon č. 123/2017 Sb.

Čtěte také: Postup vyrozumění spolku

Navrhovatelé zejména namítali vady legislativního procesu předcházejícího přijetí novely zákona o ochraně přírody a krajiny, neurčitost či vnitřní rozpornost novelizované právní úpravy a její nepřiměřenost k právu obcí a krajů na samosprávu, právu vlastnit majetek a svobodě pohybu. Ústavní soud mimo jiné prohlásil, že „… smyslem národních parků je kompromis mezi naplňováním dlouhodobých cílů ochrany přírody (nerušený průběh přírodních jevů) a umožněním využití jejich území (k udržitelnému rozvoji, vzdělání, výchově aj.), to vše jako komponentů práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny i požadavku na zachování a rozvíjení přírodního bohatství podle preambule Ústavy.

V rámci testu proporcionality Ústavní soud dospěl k názoru, že „ochrana přírody na území národních parků je projevem zájmu společnosti na zachování a rozvoji zděděného přírodního bohatství jakožto veřejného statku. Regulací činností prováděných na území národních parků lze dosáhnout sledovaného cíle.

Zlepšování Krajinného Prostředí

Přiměřenost omezení vlastnického práva ve vztahu k ochraně přírody již také byla předmětem řízení před Ústavním soudem. V červenci 2010 plénum Ústavního soudu zamítlo návrh skupiny 25 senátorů Parlamentu ČR na zrušení ustanovení § 68 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

V pravomoci orgánů ochrany přírody provádět zásahy ke zlepšení přírodního a krajinného prostředí, jakož i s tím související povinnosti vlastníků a nájemců dotčených pozemků strpět tyto zásahy, Ústavní soud neshledal porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Myslivost a Ochrana Přírody

V roce 2006 se Ústavní soud vyjádřil k pojmům myslivost a právo myslivosti. Podle nálezu ÚS ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03, z uvedených definic těchto pojmů plyne, že podstata myslivosti v české právní úpravě směřuje v prvé řadě k naplnění ústavního cíle spočívajícího v ochraně zvěře. „Předmětem práva myslivosti je tedy zvěř, která v abstraktní rovině představuje především přírodní bohatství, které si stát vytkl za cíl chránit.

Čtěte také: Analýza dopadů nového zákona

Práva Spolků, jejichž Předmětem Činnosti je Ochrana Přírody

Význam spolků pro ochranu přírody, potažmo celého životního prostředí, zdůraznil Ústavní soud v roce 2014 s tím, že skutečnost, že občan dá přednost prosazování svého zájmu formou sdružení se s jinými občany, nelze přičítat k jeho tíži. Ústavní soud se zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zabýval mj. v souvislosti s vymezením aktivní legitimace spolků na ochranu přírody a krajiny v řízení o zrušení opatření obecné povahy (územního plánu) v rámci ochrany práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny.

Ukládání Opatření Podle § 66 Zákona č. 114/1992 Sb.

Kompetentními orgány jsou obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady, ČIŽP, na území národních parků, chráněných krajinných oblastí a jejich ochranných pásem správy NP a CHKO (a samozřejmě rovněž ČIŽP), na území vojenských újezdů újezdní úřady a ČIŽP, na ostatních pozemcích určených pro účely obrany státu MŽP a ČIŽP.

V praxi se vyskytla komplikace, spojená s omezením kompetence správ CHKO k užití § 66 jen na území CHKO a jeho ochranných pásem. Podle § 78, odst. 2 zákona číslo 114/1992 Sb. správy CHKO vydávají souhlas podle § 45e, odst. 2 tohoto zákona k činnostem v ptačích oblastech a to, za podmínek v tomto ustanovení obsažených, i mimo území CHKO (např. nachází-li se na území ptačí oblasti národní přírodní rezervace nebo národní přírodní památka).

Pokud je nutné oznámenou činnost regulovat postupem podle § 66 zákona, musí dát správa CHKO neprodleně podnět orgánu ochrany přírody příslušnému k užití § 66 - v praxi je to ČIŽP na základě dohody mezi Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR a Českou inspekcí životního prostředí.

O omezení či zákazu činnosti podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb. rozhodují orgány ochrany přírody ve správním řízení (srov. ust. § 90, odst. 1 - věta první tohoto zákona, které nevyjímá řízení podle § 66 z působnosti obecných předpisů o správním řízení - v současné době zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, včetně jeho části druhé a třetí, upravující tzv. formální správní řízení; jakákoli jiná úprava by ostatně s ohledem na intenzivní dotčení práv a povinností adresátů opatření podle § 66 nebyla ani myslitelná).

tags: #8 #zákona #č #114/1992 #Sb #o

Oblíbené příspěvky:

• Svoz odpadu Blansko
• AMSP Odpady Sobotka: Podrobné informace
• Seznam firem pro odvoz nebezpečného odpadu
• Normy pro beryllia v ČR
• Jak se zbavit semen plevelů v kompostu?