Ambiciózní, ale odpad? Co to znamená pro Českou republiku?

08.03.2026

Česká republika se potýká s řadou výzev v oblasti odpadového hospodářství, od nedostatečných recyklačních kapacit po nejasnosti v legislativě. Mnohé ambiciózní environmentální cíle tak zůstávají pouze na papíře.

Odklad zákazu skládkování nebezpečných odpadů

Ministerstvo životního prostředí navrhuje prodloužit platnost přechodného ustanovení vyhlášky č. 273/2021 Sb., které určuje seznam nebezpečných odpadů zakázaných ke skládkování. Nově by se tento zákaz měl začít uplatňovat až od 1. ledna 2028, tedy o dva roky později, než počítala dosavadní právní úprava. Důvod je zřejmý - Česká republika stále nemá dostatečné kapacity pro spalování a jiné formy využití těchto odpadů.

Vyhláška v příloze č. 4, části C, vymezuje konkrétní druhy odpadů, které nelze skládkovat, protože je technicky možné je zpracovat ve spalovnách nebo zařízeních pro energetické či materiálové využití. Patří mezi ně například obaly obsahující nebezpečné zbytky (katalogové číslo 15 01 10*), sorbenty, filtrační materiály a čistící tkaniny znečištěné nebezpečnými látkami (15 02 02*), odpady z chemických procesů, znečištěné kaly, odpadní oleje, barvy, lepidla či rozpouštědla.

Ministerstvo proto navrhuje odklad do konce roku 2027, který by měl poskytnout čas na dobudování potřebné infrastruktury a případné legislativní úpravy. Jedním z uvažovaných kroků je doplnění úplného zákazu skládkování o ekonomický nástroj - například zvýšení poplatku za ukládání těchto odpadů na skládku.

Problém nedostatečných kapacit ale není nový ani ojedinělý. Česká republika už v minulosti několikrát musela posouvat klíčové termíny v oblasti odpadového hospodářství. Typickým příkladem je odklad konce skládkování využitelných odpadů, původně stanovený na rok 2024, který byl zákonem o odpadech přesunut až na rok 2030.

Čtěte také: Hospodářství s odpady v Holešově

Tato praxe vyvolává otázku, k čemu jsou pevně dané termíny v právních předpisech, pokud je stát sám není schopen dodržet. Výstavba nové spalovny nebezpečného odpadu je přitom během na dlouhou trať. Od prvotní myšlenky po uvedení do provozu uplyne často 7 až 10 let. Zahrnuje to nejen technickou přípravu projektu, ale i proces posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), získání povolení, financování a nakonec i samotnou realizaci.

Odklad zákazu skládkování nebezpečných odpadů proto sice představuje pragmatické řešení současné situace, ale zároveň je zrcadlem dlouhodobé systémové slabiny. Ukazuje, že bez včasné přípravy a investic do infrastruktury zůstávají ambiciózní environmentální cíle pouze na papíře.

Možná by stálo za zamyšlení, zda by do budoucna neměla být za plnění takto zásadních termínů určena i konkrétní odpovědnost. Ne snad proto, aby se hledal viník, ale aby se předešlo opakování stejného scénáře. Pokud se tempo přípravy nezrychlí, je možné, že i v roce 2030 budeme znovu diskutovat o nutnosti posunout konec skládkování - tentokrát ale s ještě menší důvěrou, že se slíbené změny skutečně podaří naplnit.

Recyklace a cirkulární ekonomika

Česká republika je úspěšná ve třídění druhotných surovin, elektroodpadu a částečně i v jejich recyklaci (např. papír, sklo, šrot). Nicméně v celkové recyklaci komunálních odpadů má mezery. A právě recyklace je jednou z klíčových oblastí CE, kdy jsme často odkázáni na export vytříděných odpadů, protože nemáme dostatečné vlastní recyklační kapacity.

V recyklačním podnikání má ČR dobrý potenciál, chybí ale větší osvěta a vytváření motivačních podmínek státem. Na osvětě se musí podílet kromě státu všechny relevantní organizace - profesní svazy, veřejné a dobrovolné spolky, školy atd. Např. Svaz doporučuje větší zapojení státu do prezentačních seminářů, konferencí, vydávat více odborných článků a více spolupracovat s profesními organizacemi, obcemi a médii. Zkrátka více o tématu, výzvách a možnostech mluvit.

Čtěte také: Dětské papírové pleny: složení a likvidace

Evropská unie si stanovila ambiciózní cíl recyklovat do roku 2035 celkem 65 % veškerého komunálního odpadu. Dle diskusí v rámci členů Svazu průmyslu lze říct, že plán je pro Českou republiku ambiciózní, ale nemůžeme rozhodně říkat, že je nesplnitelný. Ten cíl tady je, musíme tedy jednat tak, abychom jej splnili. Vytvářejme proto vhodné podmínky.

Když občané budou rozlišovat recyklovatelné a nerecyklovatelné výrobky/obaly a budou kupovat ty správné, tak samozřejmě CE pomohou. Průmysl a podnikatelé pak budou hledat cesty jak být lepší než konkurence. Mimochodem tento přístup je nyní velmi důležitou součástí „zelené dohody“ EK a pracuje se na novelizacích různých legislativ (eko-design, digitální pas výrobků, zákaz výroby některých jednorázových výrobků z plastů a mnoho dalších).

Problémy a výzvy v recyklaci plastů

Už za pět let by měla Evropa využívat 10 milionů tun recyklovaných plastů za rok. Realita je od tohoto politického cíle ale hodně daleko. Neexistují dostatečné kapacity, které by staré plasty přetvořily do opětovně použitelné formy. V roce 2025 by každá PET lahev měla obsahovat čtvrtinu recyklátu. Při roční spotřebě 4 milionů tun panenského PET vyrobeného z ropy by musel evropský recyklační průmysl ročně dodat 1 milion tun recyklovaného plastu. Nyní však má kapacitu pouze na čtvrt milionu tun recyklátu v potravinářské kvalitě.

Dosáhnout cíle 10 milionů tun recyklovaných plastů by podle evropské plastikářské asociace European Plastics Converters vyžadovalo, aby se výrazně zvýšila kvalita nabízených recyklátů, stejně jako jejich dostupnost. Větší recyklaci plastu zatím brání kromě relativně vysokých nákladů také technické překážky, uvádí studie OECD.

Do plastů se přimíchává až 30 milionů chemikálií, které vylepšují jejich vlastnosti, ale komplikují recyklaci. Řešením by mohlo být větší rozšíření chemické recyklace, kdy se plasty vysokou teplotou rozloží a z takto získaných sloučenin lze opět vyrobit čistý plast.

Čtěte také: Zdravotnický odpad a jeho definice

Legislativa a poplatky

Do poslanecké sněmovny loni na podzim poslalo ministerstvo životního prostředí odpadový balíček, který zakáže skládkování jinak využitelných odpadů od roku 2030. Zároveň zvedne poplatek za ukládání odpadu na skládky z nynějších 500 korun na 1850 korun za tunu.

„Hodně jsme se při přípravě zákonů jako Svaz snažili, aby konec skládkování byl ještě rychlejší. Teď apelujeme na poslance, aby dojednané znění neměnili. Jakékoliv snížení poplatku nebo odsunutí zákazu skládkování by pouze demotivovalo investory od rozvoje alternativ pro skládkování.

Recyklace v praxi

V Česku funguje dobře recyklace oceli. Každý rok tuzemské ocelárny přemění na nové výrobky 1,8 milionu tun ocelového šrotu. Tuzemské kapacity bez problémů stačí také na zpracování použitého skla. „Prostor pro další navyšování kapacit existuje. Horší je situace u starého papíru. Před sedmi lety tvořil sběrový papír v České republice 30 procent vstupních surovin pro výrobu papíru, nyní se tento podíl pohybuje nad 20 procenty. V minulosti se v Česku odstavovaly starší malé stroje na zpracování sběrového papíru bez náhrady novými velkokapacitními stroji. Nejméně kapacit je v Česku stejně jako ve zbytku Evropy na recyklaci plastů. I tady investoři narážejí na zdlouhavé stavební řízení. „Nezmění-li se zásadně stavební zákon, nebude Česko schopno situaci v oblasti recyklace vyřešit,“ dodává Milan Chromík.

Recyklace odpadních materiálů je jednou z cest ke klimaticky neutrální ekonomice. Když české ocelárny vdechnou nový život 1,8 milionu staré oceli ročně, ušetří tím 3 miliony tun oxidu uhličitého, který nevznikne při výrobě surového železa. Tolik CO2 za rok vyprodukuje 1,3 milionu osobních aut. Obecně se u kovů úspora emisí pohybuje od 60 do 90 procent ve srovnání s výrobou kovů z rud. Recyklace plastů dokáže ušetřit přes 70 procent oxidu uhličitého, který vzniká při primární výrobě. Podobný přínos má recyklace starého papíru. Atmosféru chrání také opětovné používání skleněných střepů. Při výrobě obalového skla se běžně do skloviny přidává 35 procent starého skla.

Pro své výrobky musí mít recyklační firmy také dostatečný odbyt. Ministerstvo životního prostředí zatím ale nemá plán, jak tento trh nastartovat. V úvahu přichází například snížená sazba daně z přidané hodnoty podle obsahu recyklátu nebo preference recyklovaných materiálů ve veřejných zakázkách. Zavedení jednotného označení recyklovaných výrobků by jim dodalo punc cennosti a vážnosti.

Nelegální odpady a skládky

Nelegální odpady stále putují napříč Evropou. Většina těchto černých odpadků je materiálově nevyužitelná a nedají se recyklovat. Ve většině případů se takový náklad deklaruje jako odpad k recyklaci nebo jinému využití. Tyto nelegální odpady ze zahraničí končí na skládkách nebo ve spalovnách v tom lepším případě.

U nás za uložení komunálního odpadu na skládku nebo do zařízení pro energetické využití zaplatíte v průměru od 900 až 1 400 Kč za jednu tunu. Nutno podotknout, že takový nelegální import odpadu ze zemí západní Evropy, nerealizují firmy, které se odpadem zabývají, nebo s ním nakládají v souladu s právními předpisy. Ve většině případů se jedná o logistické společnosti nebo nově tvořené subjekty za účelem řízení takové byznysu.

Zákon o odpadech definuje černou skládku jako nelegálně nahromaděný odpad na místě, které není technicky ani jinak vybaveno odpad pojímat a skládkovat.

Třídění odpadu

Třídění odpadu a recyklace jsou odlišné procesy. Třídění znamená oddělování složek komunálního odpadu, jako je sklo, papír, plast, bioodpad či elektroodpad, do barevných nádob určených na sběr konkrétních materiálů. Recyklace je naproti tomu proces nakládání s odpadem, který vede k jeho dalšímu využití. Zjednodušeně řečeno je procento recyklace odpadu procentním vyjádřením toho, kolik vytříděných složek odpadu je následně znovu využito.

Podle Zákona o odpadech musí obce již v roce 2025 zajistit třídění alespoň 60 % veškerého komunálního odpadu. Patří mezi ně papír, plasty, sklo, kovy, biologický odpad, jedlé oleje a tuky, nebezpečné odpady a od ledna 2025 také textil. Toto procento se však bude nadále zvyšovat - v roce 2030 budou muset obce vytřídit 65 % veškerého odpadu a v roce 2035 dokonce 70 %.

Česká republika patří mezi země s nevyšším tříděním odpadů v EU. Z mého pohledu je větším problémem to, že určité frakce vytříděného odpadu nejsme schopni zpracovat a nejsou zařízení, která by to umožňovala. Také pokud by občané skutečně věděli, co třídit a co ne, co je možné recyklovat a co ne, pomohlo by to.

Skládky a jejich fungování

Skládka označuje místo vyhrazené k ukládání směsnýho komunálního odpadu. Na budování a provoz skládek existují přísná, legislativně ošetřená pravidla. Tam ukládáme odpad, který není nebezpečný. Slouží prostě k ukládání takových těch nejběžnějších druhů odpadu a takový skládky jsou zabezpečený proti únikům znečišťujících látek do okolí. U nás jich je cca 170. Tyhlety skládky slouží k ukládání nebezpečnýho odpadu hlavně z průmyslu, ale také z obcí, a mají ty nejvyšší bezpečnostní pravidla, aby do okolí nemohlo nic nebezpečného uniknout. Někdy se dokonce některý druhy nebezpečnýho odpadu zalívají do skla nebo betonu.

Jak to na takový běžný skládce komunálního odpadu funguje? Svozový vůz dojede na určený místo, kde vyklopí nashromážděný odpad. O zmenšení jeho objemu se postarají speciální vozy, tzv. kompaktory, které odpad rozhrnou a udusají. Každá denní vrstva odpadu se pak zasype zeminou, aby kolem nepoletovaly kousky smetí. Cílem tohoto dlouhodobýho a náročnýho procesu je vlastně uvedení místa poznamenanýho naší činností do souladu s okolím.

Co se stane, když se skládka naplní? Řádně se zakonzervuje a ještě několik let se monitoruje třeba stav podzemních vod a jímají se bioplyny.

Odpadová legislativa

Velkých změn doznává odpadové hospodářství, téma, kterému jste se věnoval několik let. Stihli jsme vše dotáhnout s Ministerstvem životního prostředí jako předkladatelem ještě před koncem roku a Sněmovna přehlasovala i vratku ze Senátu, takže po asi dvaceti letech máme v podstatě zcela novou odpadovou legislativu. Především se podařilo přiblížit cílům Evropské unie, které definuje takzvaný cirkulární balíček. V jedenadvacátém století je asi pochopitelné, že základem je významné omezení skládkování.

Příležitosti pro firmy

Zásadní příležitost je určitě v materiálovém využití odpadu. Zatímco kapacity pro energetická procenta v zásadě máme a energetický cíl tedy můžeme naplnit jako stát poměrně snadno, infrastruktura na materiálové využití chybí nejen v Česku, ale troufám si říct, že v celé Evropě. A tady jsou největší možnosti pro inovace, největší příležitosti. Bude to ovšem chtít podporu státu, jako Komora vidíme prostor třeba v legislativních pravidlech pro zadávání veřejných zakázek, umíme si představit, že třeba u liniových staveb bude pevně stanovené procento využití recyklátů. Stát by měl jít příkladem.

Já osobně si myslím, že cíl 65 procent materiálového využití odpadu je nereálný. Nejsem zastáncem dotací a podpor, protože obecně distorzují trh, ale tady bych je asi dokázal přijmout. Protože to musí být státní, či unijní politika. To je možná ten zásadní problém, při tlaku na dodavatelské ceny. Řešení a technologie často existují, ale ekonomicky to nedává smysl.

Hospodářská komora trvá na tom, že stabilita energetické soustavy je pro ekonomiku prioritou. Jsme průmyslová země a firmám musíme dát energii. Vláda se musí chovat zodpovědně a Hospodářská komora jako podnikatelská samospráva je tu od toho, aby podnikatelům pomohla zajistit odpovídající podmínky a stabilitu v podnikání.

Green Deal

Evropská environmentální témata zastřešuje svým způsobem Green Deal. Určitě jako Hospodářská komora nezastáváme ten jednoznačný výklad, který prezentuje Evropská komise, zvlášť s ohledem na českou průmyslovou základnu. Dosažení stanovených cílů tak rychle, jak Evropa žádá, je skutečně velmi problematické. V oblasti cirkulární ekonomiky to logiku dává, energetická rovina je složitější, alespoň určitě z pohledu Česka nebo Polska. Protože ty peníze, ať jakkoliv dobře myšlené, nedotečou všem a tam, kam mají. Ne vždy je rozhodujícím faktorem potřebnost a kvalita. Green Deal je zkrátka příliš ambiciózní a já jsem praktik, který preferuje cestu per partes.

Emisní povolenky má pouze Evropská unie a snižuje tím konkurenceschopnost svých firem na světových trzích. Dopady uvidíme v následujících letech. Když Evropa zakáže jednorázové plasty, neznamená to v globálním měřítku vůbec nic. Evropa musí ve svých environmentálních výzvách nejprve hledat shodu s klíčovými hráči, s USA, Čínou, Indií, Ruskem.

Určitě růst nákladů, mluvili jsme o nárůstu ceny emisních povolenek, a to není virtuální problém, ten se promítne do reálných cen. Možná s dvou či tříletým zpožděním, ale promítne. A firmy už to pociťují dnes. Takhle utahovat šrouby nejde donekonečna. Řada firem přežívá z podstaty, ale jsou to plátci daní a zaměstnavatelé.

Témata, o kterých se bavíme, u nás nejvíce postihnou kraje, které už dnes jsou, snad s výjimkou kraje Moravskoslezského, na spodních příčkách ekonomické výkonnosti. Je tu Fond spravedlivé transformace, který by měl do tří nejpostiženějších krajů, k těm dvěma zmíněným patří ještě kraj Ústecký, dostat asi čtyřicet miliard korun na pomoc. Hospodářské komory všech tří krajů jsou si toho vědomy a upozorňujeme na to. Musíme k transformaci přitáhnout ty největší hráče v regionech, musíme sem další velké podniky přivést.

Tabulka: Cíle třídění odpadu dle Zákona o odpadech