Kvalitní životní prostředí je základem zdraví pro každého člověka. Bohužel, v historii se odehrálo mnoho ekologických katastrof, které měly devastující dopad na životní prostředí i lidské zdraví.
1. Únik ropy Deepwater Horizon (2010)
V roce 2010 došlo k jedné z největších ekologických katastrof s rozsáhlými dopady na ekonomické a ekologické zdraví Mexického zálivu, při níž do vody nedopatřením uniklo až 780 milionů litrů ropy. Důvodem byla exploze na těžební plošině Deepwater Horizon v Mexickém zálivu. Jednalo se o největší únik ropy v historii USA.
Plošina byla postavena v roce 2001. 22. 4. 2010 se plošina potopila při vrtání v Mexickém zálivu v důsledku exploze. Samotný vrt zůstal otevřen a začalo z něj unikat obrovské množství ropy. Přes rozsáhlé nasazení norných stěn a dalších prostředků dorazila ropná skvrna během několika dnů ke břehům Louisiany a nakonec poškodila pobřeží pěti amerických států, včetně cenných mokřadů v deltě řeky Mississippi.
V důsledku této katastrofy zemřelo téměř 6000 mořských želv, 26 000 delfínů a velryb, 82 000 ptáků a další obrovské množství ryb a bezobratlých živočichů. Kromě škod na životním prostředí měla havárie i sociální aspekt.
Osudem pelikánů hnědých v Louisianě je zřejmě být neustále symbolem nejprve tohoto amerického státu, poté symbolem boje o přežití a před 10 lety i ekologické katastrofy v Mexickém zálivu. Pelikán hnědý je symbolem Louisiany, čtyřicet let tam ale patřil mezi ohrožené druhy. A právě ve chvíli, kdy se mu začalo zase dařit, přišla havárie ropné plošiny Deepwater Horizon společnosti BP. Dnes, o deset let později, se mu Louisiana snaží problémy vynahradit. Dokončuje obnovu ostrova, kam se kolonie pelikánů každý rok vrací kvůli hnízdění. Queen Bess Island se každé léto mění na ostrov pelikánů. Šest a půl tisíce se jich mačká na zbytku pevniny. Bojují o poslední místa k hnízdění, stejně jako Louisiana bojuje o ně.
Čtěte také: Ekologické organizace v USA
V roce 2017 se ukázalo, že většinu ropné skvrny z vody odstranily olej požírající mořské mikroby. Příroda si s katastrofou uměla poradit, přece jen jí ale na začátku pomohl člověk. Do vody byly nality chemikálie používané k disperzi oleje, které ropnou skvrnu udržely pod hladinou. Ropa se tak dostala blíž k mikrobům, které žijí v hlubších částech oceánu. Přesný objem oleje, který mikrobi požrali, je podle mikrobiálního ekologa z Kalifornské univerzity a hlavního autora studie Garyho Andersona těžké určit.
Tým mořských biologů se ponořil na místo, kde z ropné plošiny Deepwater Horizon před deseti lety došlo k masivnímu úniku ropy. Vědci tam našli téměř mrtvý ekosystém, jedinými živými organismy byli masivně poškození členovci. Podle ní se tato část Mexického zálivu z ekologické katastrofy stále ještě nevzpamatovala a některé oblasti jsou zřejmě zničené permanentně.
Podle biologů se zde tito krabi nerodí, ale migrují do této oblasti - a to omylem. Uniklá ropa je totiž podobná olejům, které se přirozeně vyskytují na krabích tělech; nadměrné množství ropy je tam tedy láká. Jenže ropa má zcela jiné, toxické složení, takže krabům způsobuje masivní poškození a jejich těla mutují.
Tým expertů, který zkoumal, jak znečištění ovlivnilo podmořský život, ale díky tomu objevil více jak 60 nových živočišných druhů. Společnost BP, která plošinu provozovala, zaplatila za havárii z roku 2010 neuvěřitelných 56 miliard dolarů, sama se navíc dobrovolně rozhodla investovat dalších 500 milionů dolarů do následného výzkumu.
A během něho došlo k zajímavému zjištění. „Našli jsme přes 60 druhů ryb, které v Mexickém zálivu nikdy nežily, a asi 7 dosud nepopsaných druhů dalších živočichů,“ popsala oceánografka Tracey Suttonová. Katastrofa zasáhla mimo pobřeží i obtížně čistitelná místa, jako jsou mokřady a ústí řek, které slouží jako „výchovné školky“ mnoha čerstvě narozených zvířecích druhů. Někde se ropa vsákla do půdy, v jejímž nitru trpělivě vyčkává, aby se následně dlouhé roky pomalu a nerušeně uvolňovala zpět do vody.
Čtěte také: Měření Emisí
Společnost BP stála ropná havárie na likvidaci a pokutách dohromady neuvěřitelných 56 miliard dolarů. Obrovskou a nenávratnou ekologickou škodu však ani tak horentní suma nahradit nedokáže.
2. Černobylská havárie (1986)
Psal se 26. duben 1986, když oblastí kolem ukrajinského Černobylu otřásl výbuch. Podle zprávy Černobylského fóra se celkový počet lidí, kteří mohli nebo mohou v budoucnosti zemřít v důsledku ozáření, odhaduje na 4000. Devět dětí zemřelo na rakovinu štítné žlázy a odhadem 3940 lidí zemřelo nebo může zemřít na rakovinu způsobenou ozářením. Tato data ale vzbudila i kritiku, protože zpráva podstatně zmírnila všechny předchozí údaje.
3. Bhopal (1984)
Neštěstí, k němuž došlo v noci z 2. na 3. prosince 1984 si bezprostředně a během prvního týdne vyžádalo na 8000 obětí a dalších asi 15 000 lidí zemřelo v následujících letech.
4. Exxon Valdez (1989)
Aljaška je na jedné straně zemí panenské přírody, na straně druhé je i lákadlem pro ropné společnosti. 24. března 1989, ztroskotal v aljašské úžině Prince Williama obří ropný tanker Exxon Valdez.
5. Seveso (1976)
10. července 1976 si obyvatelé městečka Seveso všimli, že v okolí houfně hynou ptáci. Tragédii malého městečka poblíž Milána zavinila chemická továrna firmy Icmesa, z jejíhož destilačního zařízení uniklo značné množství trichlorfenolu, který v kontaktu vzduchem vytvořil mrak dioxinu. Z nejvíce zasažené oblasti, jich bylo 750 evakuováno a 193, převážně dětí, onemocnělo chloroakné (trvalé poškození kůže způsobené dioxiny).
Čtěte také: Život krůt v USA
6. Minamata (1956)
Západní pobřeží japonského ostrova Kjúšú bývalo docela malebným koutem. I proto zde koncem 19. století vznikla zprvu víska a později město Minamata. V roce 1956 se zde objevila zvláštní nemoc, která se vyznačovala řečovými poruchami, křečemi a nekontrolovatelnými pohyby končetin. Ukázalo se, že na vině je místní chemický závod, který do zdejší zátoky vypouštěl rtuť. I když byly poznatky z okolí zálivu Minamata důkladně popsány, došlo v roce 1965 ke stejné otravě v ústí řeky Agano opět v Japonsku.
7. Majak (1957)
Ve zpracovatelském závodě Majak poblíž města Ozersk vybuchla podzemní nádrž s vysoce radioaktivním odpadem. Událost byla dlouho utajována, Moskva ji oficiálně přiznala a nahlásila Mezinárodní agentuře pro atomovou energii až v roce 1989.
Katastrofa Dust Bowl
Katastrofa, které se přezdívá Dust Bowl, zasáhla území šestkrát větší, než je Česká republika. Úrodná černozem se změnila v prach, z polí zůstala poušť.
„V stružkách, vyrytých vodou, drobila se prsť na prach v suchých praméncích. Každé hnutí hraboše nebo mravkolva způsobilo malou lavinu. A jak prudké slunce pálilo den po dni, ztrácely listy mladé kukuřice tuhost a skláněly se; nejprve se ohnuly do oblouku a potom, když už zeslábla ústřední žebra jejich síly, překlopil se každý lístek dolů. Pak přišel červen a slunce žhnulo ještě zuřivěji. Hnědé čáry na obilních listech ztučněly a napadly ústřední žebra. Býlí se třepilo a smršťovalo se zpět ke kořenům. Vzduch byl průhledný a nebe bylo ještě bledší. A každým dnem vybledala prsť víc a více…“ Těmito slovy, která naznačují blízkost začátku konce, začíná slavná kniha Hrozny hněvu Johna Steinbecka. Popsal v ní osudy rodiny Joadů, která prchá před nevídanou environmentální katastrofou ničící jejich půdu. Katastrofou nezastavitelnou, všepohlcující a - jak už dnes víme - přinejmenším částečně způsobenou člověkem.
Dust bowl - neboli mísa prachu, tak se začala označovat zatím největší ekologická katastrofa, jež kdy postihla Spojené státy. Její rozměry překonávají všechny úniky ropy, požáry i další přírodní i lidmi způsobené apokalypsy, s nimiž se USA ve svých dějinách potkaly.
Začalo to suchem
V letech 1930 až 1940 postihlo jihozápadní oblast Velkých plání ve Spojených státech velké sucho. Kdysi polosuché pláně bez stromů tehdy byly domovem tisíců osadníků, kteří přišli, když v roce 1862 Kongres schválil zákon o usedlostech. Většina osadníků na své půdě hospodařila nebo pásla dobytek. Farmáři rozorávali prérijní trávy a pěstovali tam pšenici - podobně jako ve svých původních domovech, kde žili před emigrací za „Velkou vodu“. Jak v USA stále přibývalo obyvatel, poptávka po pšenici stoupala a stále více zemědělců přecházelo od pasení dobytka k osazování obilí. Během pár desítek let osadníci rozorali a osázeli další miliony akrů půdy.
„Nastoupilo tam v podstatě průmyslové zemědělství, které známe z pozdějších dob i u nás,“ vysvětluje pedolog Vít Penížek z České zemědělské univerzity. „Na místech, kde se do té doby nepěstovalo nic, udělali obdělávanou zemědělskou půdu.“ Podle experta na půdu měli kolonisté smůlu. V době, kdy tam začali s pěstováním obilí, totiž tato oblast byla výjimečně vlhká - takže lidé podlehli iluzi, že jde o normál. Jenže šlo pouze o výjimku, na kterou pak navázala extrémní sucha.
Lidé měli hlad, pěstování obilí jim mělo pomoci. A také pomohlo - ale současně vedlo k systematickému ničení prérijních travin. V rančerských oblastech, kde se pásla obří stáda dobytka, později hnaná kovboji do měst, zničila nadměrná pastva také rozsáhlé plochy travních porostů. Postupně byla půda obnažena a začalo docházet k významným ekologickým škodám. Z přírodních živlů byly obzvláště ničivé silné větry v regionu. Původní rostliny držely půdu pohromadě, chránily ji podle Penížka před vodou i větrem. Jakmile ale zemědělci nahradili tuto vegetaci obilím, půda přestala držet kompaktně a její částečky se uvolňovaly do ovzduší. Z půdy se stal prach.
S příchodem sucha v roce 1930 začaly nadměrně obdělávané a pasené pozemky odnášet větry. Vítr se proháněl po pláních a zvedal oblaka prachu. Obloha se mohla na několik dní zatáhnout a i na dobře utěsněných domech se mohla na nábytku objevit silná vrstva prachu. Na některých místech se prach snášel jako sníh a pokrýval hospodářské budovy a domy. Devatenáct států v srdci Spojených států se stalo obrovskou prašnou mísou. Zemědělské rodiny bez možnosti obživy opouštěly své domovy a půdu a utíkaly na západ, aby se staly migrujícími dělníky.
Rozsah katastrofy byl mimořádný. Sucho a eroze zasáhly 400 tisíc kilometrů čtverečních. Pro srovnání: celá Česká republika má rozlohu necelých 79 tisíc kilometrů čtverečních. Nejhůř to dopadlo na státy Texas a Oklahoma, prachová hrůza zasáhla ale i přiléhající státy Nové Mexiko, Colorado a Kansas. Písek a prach ale dopadaly i mnohem dál, často třeba i na New York nebo Washington, na opačné straně USA pomáhaly šířit se pouštím v Oregonu. Lidé v nejhůř zasažených místech neměli na výběr - z jejich polí se stala poušť, oni sami uvázli v „prachové míse“. A tak nastala další vlna migrace, kdy prchali před pouští.
A to všechno v dramatických ekonomických podmínkách ovlivněných právě probíhající Velkou hospodářskou krizí. Víc než půl milionu Američanů se ocitlo bez domova, skončili nejčastěji v nejchudších vrstvách a rozšířili davy nezaměstnaných ve velkoměstech. Část lidí odcházela dobrovolně, protože již neviděla žádnou naději v pokračování dosavadního způsobu života, jiní přicházeli o farmy z důvodu neschopnosti splácet půjčky od bank. Obyvatelé zasažených území ale také odcházeli úplně: umírali na nemoci dýchacích cest a podvýživu.
Epilog
Na podzim roku 1939 se do mnoha oblastí Velkých plání konečně vrátilo velké množství srážek, což znamenalo konec období Dust Bowl. Škody tam ale zůstaly, mnohé navždy. Do roku 1939 ztratila řada oblasti více než 75 procent svrchní vrstvy půdy v důsledku eroze, takže se jim už nikdy nepodařilo obnovit to, jak úrodné v minulosti byly, a dnes se hodí jen na méně náročné a tedy i méně ziskové zemědělství.
Jen příroda v tom ovšem roli neměla, už tehdy se totiž ukázalo, že i člověk může pomoci. Prezident Franklin D. Roosevelt se pokoušel všemi známými způsoby zkrátit toto období - a zabránit tomu, aby se vrátilo. Zavedl programy, které měly zemědělce naučit šetrným postupům při ochraně půdy a vzdělávat je v oblasti udržitelného zemědělství. Zemědělci dostávali za osvojení těchto nových technik finanční podporu, tehdy to byl jeden dolar za obdělávaný akr půdy.
Snad nejvíc ale tehdy pomohl Civilní sbor pro ochranu přírody, který zaměstnával tisíce Američanů. Roosevelt nařídil této skupině, aby na Velkých pláních vysadila více než 200 milionů stromů, které měly zmírnit vítr, zadržet vodu a udržet půdu na místě. Program zabral, dnes se pokládá za jeden z nejúspěšnějších v dějinách - a mnoho z tehdy zasazených stromů dává lidem stín dodnes.
tags: #americké #berušky #ekologická #katastrofa
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]