Antropoické Stanoviště Malakofauny: Definice a Kontext

Vliv člověka na krajinu se táhne celými dějinami lidského rodu, avšak právě v současné době nabývá rozměrů, které hrozí přerůst v ekologickou katastrofu globálního rozsahu, nebudou-li již konečně respektovány potřeby krajiny, v níž člověk žije. Je třeba poznat tyto zákonitosti a podložit je poznatky, které budou využívány v praxi.

Krajinná ekologie je tedy ekologie, chápaná v rámci krajinného systému. Krajinná ekologie je vědní obor, zabývající se studiem krajiny z nejrůznějších pohledů a potřeb jednotlivých oborů a studiem biosystémů z krajinářského hlediska - součást synekologie. Je to zároveň hraniční disciplina mezi obory směru technického a přírodovědného.

Krajinná ekologie vznikla jako nový obor ve čtyřicátých letech tohoto století na základě potřeby ekologické interpretace leteckých snímků.

Definice Krajiny

Do vědeckého názvosloví byl termín "krajina" /Landschaft, landscape, paysage/ zaveden jako zeměpisný a později i ekologický pojem koncem 18. století. V současné době je chápán jako základní pojem v geografii. Jeho jednoznačná definice dosud prakticky neexistuje, řada autorů používá různé definice, více nebo méně vystihující tento pojem, jak uvidíme dále.

Krajinu lze definovat z nejrůznějších hledisek - zeměpisného, ekologického, ekonomického, zdravotně - hygienického apod. Krajina je konkrétní část zemského povrchu, prostorová jednotka s vlastní strukturou, funkcí, se souborem ekosystémů. V ekologickém smyslu lze krajinu charakterizovat skladbou a vlastnostmi /znaky/ ekosystémů, které je utvářejí v hranicích komplexních formací /biomů/.

Čtěte také: Hortenzie řapíkatá - tipy pro pěstování

Jako biom se označuje společenstvo suchozemských organismů, které má vlivem působení abiotických činitelů prostředí, především klimatu, shodnou strukturu /např. les, louka, tundra, step apod./. Krajina je také soubor přírodních jevů podmíněný historicky.

Systematika Krajinného Prostoru

Systematika krajinného prostoru je složitá, proto dosud neexistuje univerzální, obecně platná klasifikace. Je pouze reálné pokusit se o klasifikaci z řady různých pohledů - v rámci různých vědních oborů, z pohledu praktických potřeb, hledisek účelových apod.

Vzdor obtížnosti je často třeba použít určitého třídění. Nutno ovšem mít na paměti, že krajinná ekologie je disciplina velice mladá a svým způsobem složitá. Dosavadní znalost krajiny a jejího fungování vede k opatrnosti v návrzích na klasifikaci krajiny. Jak naznačeno, uplatňuje se řada kriterií více nebo méně vyhovujících z pohledu a potřeb jednotlivých oborů, obecně platná klasifikace /pokud vůbec bude realizovatelná/, je otázkou budoucnosti.

Prostředí Krajiny a Ekologické Faktory

Prostředí krajiny - krajinu - vytvářejí a formují určité složky /faktory/, které mají pro organismy dočasně nebo trvale určitý význam. Tyto složky nejsou neměnné; v procesu tvorby a přetváření krajiny určují /ovlivňují/ její tvárnost - stávají se krajinotvornými, neboli ekologickými faktory. Patří sem především sluneční záření, a celý komplex litosféry, hydrosféry a atmosféry. Tato skupina faktorů je dána interakcí vlivu slunečního záření a abiotické složky tří zemských sfér /také geosfér/ -litosféry, hydrosféry, atmosféry. V tomto rámci se uplatňuje řada dalších faktorů, bezprostředně na litosféru je vázáno utváření zemské kůry a tedy povrchu, tvorba vlastnosti a mocnost půdní vrstvy /pedosféra/, expozice a sklonitost terénu, v rámci atmosféry je důležitý charakter podnebí a klima, hydrosféra zahrnuje veškerou vodu na Zemi.

Sluneční záření

Sluneční záření je základní zdroj energie i života na Zemi. Je to elektromagnetické záření o různé vlnové délce. Pro život nebezpečné, ničí mikroorganismy, na vyšší organismy má brzdící vliv, v malých dávkách potřebné.

Čtěte také: Ne každé opuštění je přestupek

Litosféra a Pedosféra

Litosféra zahrnuje horninné prostředí zemské kůry a svrchní část jejího pláště o celkové tloušťce asi 100 km. Zemská kůra je tvořena horninami tří základních typů. Na povrchu převládají horniny usazené /sedimenty/, pokrývající asi 80 % plochy pevnin. Jejich tloušťka není příliš velká, také hmotnost je relativní. Poněkud hlouběji se vyskytují horniny přeměněné /metaformované/. Jejich hmotnost je cca 27 % hmotnosti zemské kůry - př. ruly. Třetí skupinu tvoří horniny vyvřelé, cca 65 % hmotnosti zemské kůry.

Na povrchu litosféry se vytváří nesouvislá půdní vrstva, /pedosféra/, jejíž tloušťka kolísá od několika cm k několika m, na některých částech povrchu může i zcela chybět. Půdní vlastnosti jsou určeny půdotvornými horninami podloží /tzv. půdotvorný substrát/. Mechanický rozpad - náhlé změny teploty objem mrznoucí vody v pórech a krystalizace solí v dutinách hornin, tlak kořenů, odnos vodou a větrem, působení ledu apod. Při chemických procesech se uplatňuje rozpouštění a vymývání solí vlivem hydrolýzy a oxidace. Na nich závisí acidita půdy, přeměna železa, sloučenin manganu a hliníku a tvorba a pohyb půdních koloidů. Acidita se určuje pomocí hodnoty pH /záporný dekadický logaritmus koncentrace aktivních iontů vodíku H+ v roztoku. Při pH je kyselá, při vyšším alkalická. Hodnoty pH v půdách střední Evropy se pohybují v rozmezí 3 - 7,5 pH.

Procesy převážně chemickými vznikají klasifikační jednotky, tzv. Fyzikální rozpad půdy je důležitý faktor, určující zrnitostní složení půdy. V tzv. Podle poměru frakcí se stanoví druhy půd, počínaje jílovitými, přez hlinité až po písčité. Živé organismy jsou rovněž součástí půdního systému. Nejdůležitější z nich jsou bakterie. Poněkud menší význam mají rostliny jako např. Činností půdních organismů se uvolňuje kysličník uhličitý a mineralizuje se organická složka půdy.

Humus - je hlavní organickou složkou půdy. Podle stupně rozpadu se obvykle rozlišují látky humusové a huminové. Humus jsou rostlinné a živočišné součásti půdy, jakož i rezidua mikrobiálního odbourávání uhlohydrátů, bílkovin, pektinu, celulózy a dalších velkomolekulárních látek, jež pozbyly původní strukturu. Další přeměnou tyto součásti mineralizují, nebo z nich vznikají látky huminové, přičemž spolupůsobí tvořící se nízkomolekulární sloučeniny, které v malém množství vážou dusík, fosfor a síru a jsou víceméně kyselé povahy.

Surový humus - tvoří se hlavně pod jehličnatými porosty a vřesovišti, moder vzniká nejčastěji na minerálně chudých nebo sušších půdách pod porosty listnatých dřevin, tzv.

Čtěte také: Český Těšín: Dopravní uzel

Reliéf Zemské Kůry a Terén

Reliéf zemské kůry je jedním z jejích nejdůležitějších znaků /vlastností/, je to vlastně soubor tvarů zemského povrchu. V jednotlivých geologických dobách docházelo k pohybům zemské kůry - vrásnění, zlomy, dislokace, přemisťování hornin a jejich vrstev apod., které utvářely základní reliéf zemského povrchu.

V tomto období vzniká tzv. alpinské vrásnění v období od jury pliocén - druho - až třetihory. Reliéf Země se během času vytvářel vlivem sil vnitřních /endogenních/ a vnějších /exogenních/. Vlivem endogenních sil docházelo např. Exogenní vlivy přičemž zahrnuje celé geomorfologické celky, v nichž jsou zastoupeny všechny /nebo většina/ druhů plošných útvarů /prvků/.

Terén je část zemského povrchu, výrazná svým utvářením a vymezená popřípadě k určitému účelu. Hlavní charakteristikou terénu jsou výškové rozdíly. Plynule se měnící povrch terénu čili tzv. Vrstevnice jsou průsečnice myšlených horizontálních rovin s topografickou plochou. Spádnice - přímky největšího spádu - jsou čáry kolmé na vrstevnice. Hřbetnice /rozvodnice/ je čára spojující nejvyšší body hřbetů. Za plošný prvek se označuje část topografické plochy, která má stejné poměry /spád apod./. Je obyčejně omezen dvěma sousedními vrstevnicemi a dvěma nejbližšími spádnicemi. Vyduté plošné prvky - snížené, konkávní - kotlina nebo svah s vydutým profilem.

Povrch Pevniny a Terénní Útvary

Povrch pevniny je velmi rozmanitý. Vyvýšeniny jsou pozitivní tvary zemského povrchu. Mezi ně patří vrch - vyvýšenina s výrazným úpatím a s všestranně vyvinutými svahy. Větší a vyšší vrch je hora. Každou vyvýšeninu můžeme dokonale charakterizovat tím, že ji rozdělíme na tři více nebo méně výrazné části. Svah tvoří největší část vyvýšeniny a je určen sklonem, tj. úhlem který plocha svahu svírá s vodorovnou rovinou.

Úhel sklonu je důležitý tím, že určuje možnost použití půdy. Všeobecně lze říci, že do sklonu 15o lze ještě počítat se zemědělskými kulturami, do 25 o s loukami a pastvinami. Lesní porosty lze obhospodařovat do svahu 35 o . Na svazích příkřejších bývá les již lesem ochranným. Svah obyčejně netvoří jednotnou plochu, ale i na něm se mění úhel úklonu a střídají se na něm tvary vyvýšené s vhloubenými. Podle příčného profilu /úhlu sklonu/ může být svah vypuklý nebo vydutý, popř. kombinace obou. Na svahu můžeme ještě rozeznávat vyvýšené a vhloubené tvary. mezi dvěma údolnicemi, které sbíhají po svahu. Žebro je hranatý úzký svahový výstupek s příkrými postranními plochami, jehož hřbetnice je rovnoběžná se spádnicí svahu. Terasa je dlouhý výčnělek, probíhající ve směru vrstevnic.

Odpočinek je malá plošinka, často skoro vodorovná, vytvořená v místě, kde svahový hřbet nebo žebro vzniká. Terénní stupeň vzniká tehdy, lomí-li se terén v terénní hraně tak, že se pod hranou vytvoří čelo vysoké do 6 m, ať již svislé nebo mírně skloněné. Úžlabí je oboustranně otevřená svahová vhloubenina s plochým dnem, jehož údolnice leží blíže sráznějšímu břehu. Zářez je svahová vhloubenina s příkřejšími svahy, z nichž jeden bývá vydutý, kdežto druhý vypuklý. Rýha vzniká tehdy, jestliže se plochy svahů k sobě sklánějí náhlým oblým přechodem. Strž vzniká prohlubováním dna rýhy erozní činností vody. Stěny strže mají nepravidelný průběh.

Tvary úpatní. Vyvýšený tvar přechází v plochou část buď ostře, nebo plynule. Vybíhá-li svah do údolí mírným svahovým hřbetem, nazývá se takový útvar ostroh. Při vyústění strží vznikají sedimentací materiálu tzv. nánosové jazyky. K vyvýšeným terénním tvarům řadíme sedlo, soutěsku a průsmyk. Sedlo je snížená část, tvořící přechod mezi dvěma vyvýšeninami. Z nejníže položeného bodu sedla /vrchol sedla/ vycházejí na obě strany údolnice. Soutěska je úzké a hluboké sedlo. Průsmyk je široké sedlo.

Roviny mají rovný nebo mírně zvlněný povrch, většinou s malým sklonem. Roviny se mohou vyskytovat v různých nadmořských výškách; do 200 m n. m. Sníženiny jsou negativní tvary zemského povrchu vhloubené terénní tvary. Patří sem údolí a pánve, ale můžeme sem zařadit i prolákliny, tj. Pánev je na rozdíl od údolí bezodtoká tektonická, všestranně uzavřená sníženina.

Rozhodujícím znakem při rozeznávání jednotlivých terénních typů je nadmořská výška. Podle ní rozlišujeme nížiny /území do 200 m n. m./, pahorkatiny /od 200 do 500 m. n. m./, vrchoviny /od 500 do 900 m. n. m./, středohory /od 900 do 1400 m. n. m./, hole /od 1400 do 2000 m. n. m./ a velehory /nad 2000 m. n. Nížiny mají převážně rovinný nebo mírně zvlněný terén, terénní nerovnosti jsou zarovnány nánosy zvětralin, vodní toky často meandrují a jsou vroubeny širokými údolními nivami, porostlými jižními lesy a loukami. Nížinou je u nás Polabí, moravské úvaly a jihoslovenská nížina.

Pahorkatiny jsou obrazem geomorfologicky vyzrálé krajiny. Výškově jsou dosti vyrovnané, takže relativní rozdíly téměř nepřesahují 100 m a široká údolí mají mírný spád s vytvořenými údolními nivami. Vrchoviny jsou charakteristické vyrovnanějšími spádovými poměry a většími výškovými rozdíly /200 - 300 m/ než u pahorkatin. Vrcholky mají bez skalnatých partií, hřbety jsou mírně zvlněné. Typickými vrchovinami jsou u nás např.

Středohory mají značné výškové rozdíly mezi vrcholy a údolími /500 - 700 m/. Vrcholové části středohor jsou protáhlých tvarů, údolí bývají úzká, jen místy rozšířená. Vodní toky tu nabývají často bystřinného charakteru. Výška středohor nepřesahuje hranici stromového vzrůstu, takže mají i jejich vrcholy klimatické podmínky pro zalesnění. Hole jsou útvarem vystupujícím nad hranici lesa. Geologicky jsou hole mladým typem. Typickým rysem holí jsou ostře zaříznutá hluboká údolí a bezlesé, travnaté, zaoblené vrcholové partie.

Velehory mají nadmořskou výšku nad 2000 m, tj. nad hranici lesa. vysoká teplota podmiňuje značně vysokou rychlost chemických reakcí. Srážky se vyskytují po celý rok, odlišitelná jsou ale dvě vlhčí období přechodu slunce nad hlavníkem /rovnodennost 21. března, 21. září/. Za takových podmínek je zvětrávání horninného /skalního/ podloží velmi intenzívní i pod silnou pokrývkou půdy, porostlou souvislou vrstvou bohaté vegetace. Intenzívním zvětráváním tedy narůstá půdní vrstva, zvětraliny se nedostávají na povrch a do vodních toků. V důsledku toho vodoteče obsahují málo materiálu, vhodného k obrušování podloží - písku a štěrku. Koryto se nevyhlazuje a neprohlubuje, důsledkem čehož jsou časté peřeje a vodopády. Jediným pozorovatelným kontrastem v krajině je vegetace a vodoteče.

ve směru k obratníku Raka nebo Kozoroha je podstatně členitější. Podíl dešťové vody, odtékající po povrchu, dosahuje 30 - 50% srážek a působí intenzívní erozi. Udává se až 10 i 20 tun půdy z hektaru ročně, na strmějších svazích může být až 100 tun /ha/rok /Wishmeier et Smith, 1965/, přičemž lesní porost může snížit odtok vody až na 1% a roční erozi na méně než 0,1 tuny z hektaru. Se vzdáleností od rovníku roste kontrast krajiny. Souvislé plochy lesa jsou střídány odlesněnými plochami, ať už savanami nebo zemědělskými pozemky.

mají velmi rozmanité formy, jsou charakteristické výraznou mozaikovitostí především proto, že zde chybí vegetace, tvořící jednotnou matrici. Na pouštích většinou zůstávají stopy minulých podnebí - rozbrázděné skály, obroušené dřívějšími ledovci, vyschlá koryta řek nebo stopy po dávných lidských sídlištích.

je jediným typem klimatu, kde nejteplejší období je zároveň nejsušším. Srážky se vyskytují především v chladném období. Vzhledem k intenzívnímu suchu netvoří vegetace souvislý pokryv a krajina je silně poznamenána erozí. Humus se rychle rozkládá na minerální látky, chemická proměna hornin je malá. Vývoj půd je pomalý a půdy jsou většinou mělké.

jsou charakteristická dešťovými srážkami v letním období. Krajina nese stopy dřívějších klimatických poměrů, např. jsou charakteristická krátkou vegetační dobou. Voda, pronikající do puklin skal a její zamrznutí urychluje zvětrávání, ostré skalní hřebeny se zaoblují a bývají pokryty vrstvou suti. Výsledkem je plošný sesuv půdy po svahu, působící vyrovnávání terénu. Ve velehorách vyhlubují ledovce široká údolí s nepravidelným schodovitým profilem s morénami.

Expozice a Sklonitost Terénu

Expozice hrají důležitou roli v krajině. Expozici charakterizuje v této souvislosti orientace k světovým stranám, přičemž na expozici velmi často závisí - je určeno - složení fauny a flóry. Severní a jižní svahy se často velmi podstatně odlišují. Sklonitost je dána úhlem sklonu svahu a je rovněž činitelem, ovlivňujícím výskyt škály forem života. Se sklonem a expozicí souvisí edafické /půdní/ faktory.

tags: #antropoicke #stanoviste #malakofauna #definice

Oblíbené příspěvky:

• Historie bumerangu
• Hnutí Zero Waste
• Projekt Pro-Value a recyklace hliníku
• Elektromobilita
• Zkušenosti s kompostérem