Emise Peněz Prostřednictvím Úvěrů: Mechanismus a Souvislosti

Rozhodnutí o financování projektu nebo firmy patří k nejzásadnějším strategickým volbám. Investice vlastních peněz přináší kontrolu a nezávislost, ale zároveň omezuje likviditu a zvyšuje osobní riziko. Bankovní úvěr naopak nabízí rychlejší zdroje a pákový efekt, je však vykoupen úroky a přísnými podmínkami.

Kapitálová struktura podniku nebo projektu určuje, z jakých zdrojů jsou financována vaše aktiva a provoz. Jednoduše řečeno jde o poměr peněz, které vložíte vy sami (vlastní kapitál), a prostředků, které si půjčíte od bank či jiných věřitelů (cizí kapitál). Kapitálová struktura ovlivňuje výši úroků, prostor pro další investice, vyjednávací pozici vůči věřitelům i scénáře pro případ neúspěchu.

Investujete-li do projektu vlastní peníze (equity), nejste na nikoho vázáni splátkovým kalendářem a máte plné rozhodovací právo. Nejste omezováni bankovními podmínkami, a pokud projekt vynese víc, než čekáte, patří vám celý zisk. Problém je ale v tom, že vlastní prostředky jsou vždy omezené a patří k nejdražším zdrojům financování. Pokud vyčerpáte rezervy své společnosti na jeden projekt, chybí vám likvidita pro běžný chod firmy nebo pro krizové situace. Navíc nesete plné riziko ztráty a pro velké projekty je financování pouze z vlastního kapitálu často nereálné.

Banky vám půjčí peníze, pokud vás a váš projekt vyhodnotí jako dostatečně bezpečný. Úroková sazba odráží rizikovost vaší situace a cenu peněz na trhu, přičemž se odvíjí od sazeb ČNB a marže banky. Čím nižší je LTV (poměr úvěru k hodnotě zajištění), tím nižší bývá riziková přirážka.

Cizí kapitál má svou cenu a nákladem je úrok, který se skládá ze základní sazby a marže banky. Dále platíte poplatky za sjednání úvěru a poplatky za rezervaci zdrojů, pokud úvěr nečerpáte hned. Projekt musí generovat výnos vyšší než WACC, jinak ničíte hodnotu firmy. Složitost spočívá v zajišťovacích instrumentech, kdy banka může požadovat nejen zástavu financovaného majetku, ale i směnky, ručení mateřské společnosti nebo pojištění úrokového rizika.

Čtěte také: Vše o emisních normách

Dvě klíčová čísla v developmentu a projektovém financování jsou LTV (Loan to Value) a LTC (Loan to Cost). Vyšší podíl vlastních zdrojů pro banku znamená nižší riziko. Pokud projekt stojí 100 milionů a banka nabídne LTC 70 %, půjčí vám 70 milionů a zbylých 30 milionů musíte vložit vy. Definice „nákladů“ a „hodnoty“ je věcí právní a technické definice ve smlouvě.

Neexistuje jediná „správná“ kapitálová struktura, záleží na typu projektu, odvětví, fázi životního cyklu firmy a rizikovém profilu. Zavedená firma se stabilním cash flow může efektivně fungovat s vyšším podílem cizích zdrojů. Je však důležité rozumět finanční páce - pokud si půjčíte za 6 % a peníze investujete do projektu s výnosem 12 %, páka zvyšuje výnosnost vašeho vlastního kapitálu.

Leasing (finanční či operativní) umožňuje financovat stroje či vozový park. Factoringová společnost vám proplatí většinu hodnoty faktury ihned a zbytek po úhradě odběratelem. Venture kapitál a Private Equity vstupuje do hry u inovativních projektů nebo velkých expanzí, kdy investor poskytne kapitál výměnou za podíl ve firmě. Emise dluhopisů podléhá schvalování a administrativě. Crowdfunding je skupinové financování dnes již regulované na úrovni EU prostřednictvím Nařízení (EU) 2020/1503.

U velkých investic v nemovitostech, energetice či infrastruktuře se využívá tzv. projektové financování. SPV vlastní aktiva projektu a přijímá úvěr. Klíčovým prvkem je založení této účelové společnosti dle zákona o obchodních korporacích. Banka však vždy vyžaduje, aby investoři vložili do SPV vlastní kapitál ve výši například 30 % nákladů, a to obvykle dříve, než začne čerpat úvěr. SPV podléhá přísné kontrole banky a bez jejího souhlasu často nemůžete měnit dodavatele, vyplácet peníze společníkům ani činit zásadní rozhodnutí.

Když začínáte s novým projektem, je třeba postupovat systematicky. Nejprve spočítejte celkové náklady (CAPEX) a potřebu provozního kapitálu (working capital) a nezapomeňte na rezervu pro nepředvídatelné výdaje. Zásadní je také ověření zdrojů splácení, protože banka bude chtít vidět konzervativní model, který prokáže schopnost generovat dostatečné cash flow na obsluhu dluhu. Následně vyberte formu financování - pro startupy jsou vhodnější equity investoři, pro nemovitosti bankovní úvěr a pro stroje leasing.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

Kapitálová struktura má významné daňové dopady, neboť úroky z úvěru jsou obecně daňově uznatelným nákladem dle § 24 zákona o daních z příjmů, což snižuje základ daně. Vlastní kapitál ve formě dividend se vyplácí až ze zdaněného zisku, takže daňovou úlevu nepřináší. Pokud podnikáte jako fyzická osoba (OSVČ), ručíte za úvěry celým svým majetkem podle občanského zákoníku. Využití SPV v projektovém financování slouží k oddělení rizik, což se nazývá ring-fencing.

Podnikatelé často podceňují potřebu kapitálu a půjčí si méně, než reálně potřebují, aby ušetřili na úrocích. Když peníze dojdou v polovině projektu, získat dodatečné financování je extrémně drahé. Velkým rizikem je také neznalost smluvních podmínek, kdy podnikatel podpisem omezí své právo nakládat s majetkem nebo si vyplácet zisk. Často dochází i k nebezpečnému míchání osobních a firemních financí poskytováním osobních záruk.

Kapitálová struktura je otázkou rizika a výnosu. Bankovní kovenanty jsou tvrdá omezení. Jejich porušení může vést k okamžité splatnosti úvěru. Právní struktura (SPV) chrání investora. Kvalitní právní podpora šetří peníze. Rozhodnutí o tom, jak financovat váš projekt - zdali pomocí vlastních prostředků, bankovního úvěru, leasingu nebo kombinace těchto nástrojů - patří k nejzásadnějším krokům v podnikání. Na první pohled se zdá, že jde jen o úrokovou sazbu.

V dávných dobách, kdy lidé ještě neznali peníze, docházelo k pracnému a časově náročnému směňování zboží a služeb za jiné zboží a služby (tzv. výměnný obchod či barter). S rostoucí specializací a dělbou práce došlo k postupnému přechodu z barterové směny k efektivnějšímu využití peněz. Od mušlí, dobytka, soli či tabáku plnících roli peněz v primitivních ekonomikách lidé postupně dospěli až k mincím, papírovým penězům, bezhotovostnímu platebnímu styku a v poslední době i k penězům elektronickým a digitálním.

Po staletí nechávali panovníci a později i vlády razit mince z drahých kovů (např. ze zlata), což určovalo jejich hodnotu. Ještě v minulém století, v dobách tzv. zlatého standardu, byly centrální banky zavázány na požádání směnit peníze za zlato ve fixním poměru. Zlato bylo často bezpečně uloženo v trezorech bank, zatímco jeho vlastníci se měnili s tím, jak se peníze („poukázky“ na zlato) přesouvaly z ruky do ruky. Dnes tomu tak již není.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

Mince a papírové peníze, jak je známe v současnosti, se v anglosaském světě nazývají „fiat money“. Vhodný a přesný český ekvivalent chybí, nicméně latinské slovo „fiat“ znamená „budiž“ (jako např. v biblickém „fiat lux“, tedy „budiž světlo“) a v angličtině se používá v přeneseném smyslu pro „nařízení autority“. Výraz „fiat money“ pak značí peníze, jež vznikly rozhodnutím („budiž peníze“) centrální autority a jejichž všeobecné přijímání je touto autoritou vynuceno. V drtivé většině zemí vydává oběživo jediná centrální autorita, výjimky jsou spíše kuriozitou.

Novodobá snaha o vytvoření alternativy k penězům centrálních bank vedla ke vzniku digitálních kryptoaktiv (např. bitcoin, ethereum). Z pohledu ČNB se však jedná o investiční nástroje, nikoli měny. Nesplňují totiž klasické charakteristiky měn (funkce účetní jednotky, prostředku směny a uchovatele hodnoty). Jsou využívány spíše jako riziková investice přepočítávaná do jednotek konvenčních měn a vzhledem k prudkému kolísání jejich cen neplní ani funkci uchovatele hodnoty.

Funkce peněz

Peníze mají několik funkcí. Jsou všeobecně přijímaným prostředkem směny, za který si lze koupit to, co potřebujeme. Slouží také jako zúčtovací jednotka pro oceňování zboží a služeb. Za peníze nelze považovat pouze bankovky a mince. Řadíme mezi ně všechno, co je běžně přijímáno jako platidlo. Centrální banky proto při sledování objemu peněz v ekonomice rozlišují tzv. Hlavní funkcí peněz je zprostředkování směny zboží a služeb. Další, související funkcí peněz je, že jsou používány jako zúčtovací jednotka pro oceňování nejen zboží a služeb, ale třeba i práce, kapitálu, závazků, daní atd. Společnost je od nepaměti založena na výměně zboží a služeb. Nikdo z nás není schopen být zcela soběstačný a vyrobit svými silami a prostředky vše, co spotřebováváme, od rohlíku po automobil. Proto od raných etap lidského vývoje docházelo ke specializaci a ke směně výrobků a služeb.

Peníze se od nepaměti používaly k uchování hodnoty. Jelikož bývají skladné a jejich hodnota bývá v čase stabilní, lze do nich uložit relativně značné jmění a to uschovat „na horší časy“. I dnes existují domácnosti, které hromadí značný objem hotovosti doma ve skrýši nebo v bezpečnostním sejfu. Naprostá většina z nás ale dnes již používá jiné způsoby uložení peněz, které jsou bezpečnější a přináší určitý výnos.

Peníze se v ekonomice vyskytují v několika formách. První, tradiční formou je oběživo (hotovost), tedy bankovky a mince vydávané centrální bankou. Moderní formou jsou bezhotovostní peníze, čili peníze ve formě záznamů na účtech v bankách. Peníze v širším slova smyslu jsou pak tzv. Peníze v současnosti vznikají bezhotovostně tehdy, když komerční banka připíše určitou částku na účet klienta, aniž by od něj přijala hotovost či aniž by tatáž nebo jiná banka zároveň odepsala stejnou částku z jiného účtu.

Nejčastěji se tak děje při poskytování úvěrů, ale stejný důsledek má například nákup cenných papírů nebo cizí měny komerční bankou od klienta. Následná konverze části peněz do hotovostní formy poté již neovlivňuje celkovou výši peněz v oběhu, ale pouze jejich strukturu - klesá objem peněz na bankovních účtech a roste objem hotovosti. ČNB se stará o hladký oběh bankovek a mincí.

Množství peněz v ekonomice se počítá pomocí tzv. peněžních agregátů.

Role centrálních bank

Rozvoj peněz je v posledních staletích nerozlučně spojen s vývojem bankovního sektoru včetně vzniku centrálních bank. První centrální banky se začaly objevovat již v 17. století. Hlavním důvodem jejich vzniku bylo poskytování úvěrů státní pokladně a vedení účtů pro panovníka. Později se dalším důvodem stala emise bankovek a mincí vyplývající ze snahy sjednotit tehdejší emisní systém oběživa. V dnešní době centrální banky vedle emise hotovostních peněz provádějí měnovou a makroobezřetnostní politiku, regulují a dohlížejí finanční trhy, starají se o platební styk atd.

Centrální banky v podobě, jak je známe dnes, vznikly relativně nedávno, většinou ve 20. století. Na jeho počátku centrální banky existovaly pouze ve třetině zemí světa. Za nejstarší centrální banku se považuje švédská centrální banka, Sveriges Riksbank, založená v roce 1668. Hlavním důvodem pro vznik centrálních bank ve 20. století byl rozvoj mezinárodního finančního trhu a snaha zemí získat zahraniční kapitál. Ten přitom upřednostňoval země s centrální bankou, nejlépe pak země fungující v režimu tzv. Zlatý standard byl základem pro mezinárodní měnový systém s krátkými přestávkami od konce 19. století až do počátku 70. let 20. století. Tento systém byl založen na zlatém krytí měny, kdy zpočátku byly všechny dolary, franky, libry, či jiné zlaté měny kryty adekvátním množstvím zlata v trezoru centrální banky.

K opuštění zlatého standardu došlo po Velké depresi 30. let 20. století, po 2. světové válce však byl znovuzaveden v podobě tzv. brettonwoodského systému. Podstatou tohoto systému bylo zlaté krytí amerického dolaru a napojení všech ostatních měn na dolar. Postupem času se ale ukázalo, že fixní kurzy nejsou dlouhodobě udržitelné a v roce 1971 došlo k rozpadu brettonwoodského systému.

Hlavním úkolem centrálních bank vyspělých zemí dnes obvykle není udržovat fixní kurz měny, ale udržovat cenovou stabilitu. Ta je interpretována jako udržování nízké a stabilní inflace, většinou ve výši 2 %. Centrální banky jsou současně v moderním bankovním systému tzv. „bankou bank“. To znamená, že pokud se komerční banky dostanou do problémů s nedostatkem likvidity, centrální banka jim poskytne půjčku. Tato možnost umožňuje předcházet tzv. „runům“ na banky a šíření problémů jedné finanční instituce napříč celým finančním systémem.

Současný systém a role komerčních bank

Současné ekonomiky jsou založeny na bezhotovostních (elektronických) penězích a na tzv. dvoustupňovém bankovnictví. Prvním stupněm je centrální banka, druhým stupněm jsou komerční banky, které mají v peněžním systému nezastupitelnou roli. V době elektronických peněz jsou to totiž právě komerční banky, které vytváří nové peníze tím, že svým klientům poskytují úvěry. Centrální banky v tomto procesu tvorby nových peněz nastavují pravidla a limity, které zajišťují, aby se peněžní systém nevymkl kontrole. V moderním peněžním systému peníze v ekonomice nevznikají vytištěním bankovek a mincí, ale připsáním peněžních prostředků na účet klienta banky v momentě, kdy například banka klientovi poskytne úvěr. Tato banka přitom nemusí disponovat novými vklady, které by odpovídaly novému úvěru. Ve skutečnosti banka při poskytnutí úvěru vytvoří „tahem pera“ či ťuknutím do klávesnice peníze zcela nové, které v ekonomice dosud neobíhaly.

V dnešním peněžním systému peníze vznikají úvahou konkrétního ekonomického aktéra (domácnosti, podniku, vlády), zda je pro něj potřebné a výhodné si pořídit nemovitost, investovat do své výroby nebo v případě státu se zadlužit třeba za účelem výstavby dálniční sítě. V těchto úvahách hraje významnou roli očekávaný budoucí příjem domácnosti, resp. ziskovost podniku. Klíčovou roli v rozhodování hraje také cena, kterou žadatel musí zaplatit za poskytnutý úvěr - úroková sazba. Zájem o úvěry je vyšší v situaci, kdy jsou úrokové sazby nízké, a naopak.

Předpokládejme, že ekonomický aktér (řekněme domácnost) se rozhodl zažádat o úvěr na bydlení. Komerční banky pochopitelně neakceptují každou žádost o úvěr, nýbrž důkladně posuzují, zda konkrétnímu žadateli poskytnou požadovaný úvěr na jím deklarovaný účel. Důležitými parametry přitom jsou úvěrová historie a rizikovost klienta, jeho příjmy či schopnost splácet a záruky, které může klient dát. Pokud žadatel tímto procesem schvalování úvěru úspěšně projde a pokud splňuje další regulatorní požadavky, které stanovuje ČNB, komerční banka mu připíše peníze na daný účet.

Řekněme, že předchozí majitel bytu má účet v jiné bance, než je banka kupujícího. Speciální oddělení úvěrující banky, které se zabývá řízením aktiv a pasiv, musí zajistit, aby bylo možno převod peněz provést, čili aby tato banka měla dostatek vkladů u banky centrální, pomocí nichž se převod provede, tzv. likvidity. Pokud je likvidity dost, transakce proběhne a prostředky se v bilanci centrální banky převedou z účtu této banky na účet banky prodávajícího. Pokud úvěrující banka dost likvidity nemá, musí si ji sama vypůjčit, a to na domácím mezibankovním trhu. Fakticky tak banka, do které peníze klientovi přijdou, půjčí přebytek likvidity bance s odlivem prostředků. Aby byla tato vypořádání plynulá, řídí centrální banka tzv.

Centrální banka nastavením svých měnověpolitických sazeb ovlivňuje, za jakou úrokovou sazbu si komerční banky mezi sebou likviditu navzájem půjčují. Od mezibankovní úrokové sazby se poté odvíjí úrokové sazby klientů bank z úvěrů i vkladů. Prostřednictvím nastavení úrokových sazeb tak centrální banka realizuje měnovou politiku. Pokud chce centrální banka podpořit agregátní poptávku, snižuje úrokové sazby, které následně podporují tvorbu úvěrů a vznik nových peněz. Centrální banka množství peněz v oběhu přímo nekontroluje. Toto množství se pružně přizpůsobuje potřebám ekonomiky. Nastavením úrokových sazeb však centrální banka nepřímo množství peněz a rychlost jejich oběhu v ekonomice ovlivňuje tak, aby dlouhodobě dosahovala svého 2% inflačního cíle.

Současně ČNB svými regulatorními opatřeními a dohledem dozírá na to, že se banky chovají při poskytování úvěrů obezřetně a na pokrytí případných budoucích ztrát mají vytvořen dostatek vlastního kapitálu. Postupem času kupující nemovitosti splácí bance svůj úvěr.

Centrální banka přímo nestanovuje ani množství bankovek a mincí v oběhu, na jejichž emisi má ze zákona výhradní monopol. I tato část peněžní zásoby se vyvíjí dle potřeb ekonomiky. Prodávající nemovitosti, za kterou obdržel peníze na účet, totiž může chtít tyto peníze vybrat v hotovosti. Pak musí jeho banka pokrýt tuto potřebu svého klienta, resp. v součtu všech svých klientů, kteří chtějí v daném období své vklady zrovna vybrat. Nemá-li tato banka dost hotovostních peněz v pokladnách na svých pobočkách, musí poslat do centrální banky opancéřované auto s žádostí o hotovost. Má-li tam komerční banka dostatek likvidity, centrální banka „pustí“ hotovostní peníze do oběhu v množství a struktuře, které si vyžádala komerční banka, resp. její klienti.

Kryptoaktiva a digitální peníze centrálních bank

Kromě hotovostních a elektronických forem peněz došlo v nedávné době také ke vzniku digitálních kryptoaktiv, které lze použít i k platbám (např. bitcoin, ethereum). Jejich rychlý rozvoj otevřel mezi centrálními bankami diskusi o zavedení jejich vlastních digitálních peněz, tzv. Central Bank Digital Currencies (CBDC). Ačkoliv některá digitální kryptoaktiva lze použít i k platbám (např. bitcoin, ethereum), nejedná se o peníze. Nesplňují totiž základní požadavek na jakoukoliv měnu, a tím je stabilita její hodnoty. Hodnota kryptoaktiv je velmi kolísavá, období růstu jsou střídána obdobími prudkých poklesů.

K penězům jsou blíže tzv. „stablecoins“, což jsou kryptoaktiva se stabilizačním mechanismem, která usilují o udržení stabilní hodnoty navázáním na měnu či několik měn, které jsou zákonným platidlem. Nejčastěji má stabilizační mechanismus udržovat jejich hodnotu neměnnou vůči americkému dolaru (např. kryptoaktiva Tether, USD Coin, Binance USD), což je typicky zajišťováno plným krytím emitovaných stablecoins.

Česká národní banka a emise peněz

V souladu se zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance má ČNB výhradní právo vydávat do oběhu bankovky a mince, včetně mincí pamětních, a řídit peněžní oběh. ČNB dbá o plynulý a hospodárný peněžní oběh. ČNB spravuje zásoby bankovek a mincí, stahuje z oběhu a ničí opotřebované bankovky a mince a vyměňuje poškozené peníze za nové. Zajišťuje uměleckou a technickou přípravu platidel, jejich výrobu a dodávky. Podílí se na přípravě právní a technické ochrany platidel proti padělání a na jejich realizaci.

Základní roli v peněžním oběhu České republiky má ze zákona Česká národní banka, která je jedinou institucí v zemi s právem emitovat bankovky a mince. Ty jsou zákonnými penězi ve své nominální hodnotě při všech platbách na území České republiky. Výrobu bankovek a mincí Česká národní banka podle potřeby ročně zadává vybrané tiskárně a mincovně. Česká národní banka také stanovuje podle zákona o oběhu bankovek a mincí základní pravidla peněžního oběhu v České republice.

Distribuce bankovek a mincí mezi Českou národní bankou a bankami je založena na Smlouvě o účtu, Podmínkách hotovostních transakcí a vhodných informačních systémech. Bankovky a mince jsou v peněžním oběhu - tedy u veřejnosti, v pokladnách obchodních bank a jiných právnických osob - tehdy, pokud opustí Českou národní banku. Naopak, jestliže jsou uloženy v České národní bance, jsou tzv. mimo oběh.

Česká národní banka vydává peníze do oběhu v množství a struktuře, které požadují především obchodními bankami. Prostřednictvím obchodních bank se peníze dále dostávají ke všem subjektům v ekonomice včetně veřejnosti. V současné době je peněžní oběh České republiky zajišťován šesti nominály bankovek od 100 Kč po 5000 Kč a šesti nominály mincí od 1 Kč po 50 Kč. Tento stav je pro zajištění efektivního peněžního oběhu v současné době vhodný.

Česká národní banka dbá na plynulost a hospodárnost peněžního oběhu. V nedávné minulosti ukončila používání mincí v hodnotách 10, 20 i 50 haléřů (v roce 2003, resp. 2008), které přestaly plnit funkci oběživa. Česká národní banka vydávala do oběhu značné množství těchto mincí, ale z oběhu se téměř nevracely. Podobnou změnou bylo rozhodnutí ukončit platnost bankovek 20 Kč a následně i 50 Kč.

Nástroje měnové politiky ČNB

Česká národní banka usiluje o dosahování cenové stability, tedy nízké a předvídatelné inflace, nastavováním krátkodobých, tzv. měnověpolitických úrokových sazeb. Jak ovlivňování budoucí inflace skrze úpravy úrokových sazeb funguje, popisuje tzv. transmisní mechanismus. Jde o relativně složitý a komplexní proces, který s určitým časovým odstupem vede k dopadům změn úrokových sazeb do vývoje ekonomiky a inflace. Pro lepší pochopení celkového vlivu centrální banky na inflaci schematicky oddělujeme jednotlivé cesty, kterými se změny měnověpolitických úrokových sazeb do cenového vývoje promítají. Tyto cesty nazýváme transmisními kanály měnové politiky. V české ekonomice hrají důležitou roli zejména tři transmisní kanály: kurzový, úrokový a kanál cen aktiv. Ve všech zmíněných kanálech působí změna úrokových sazeb na vývoj inflace stejným směrem: zvýšení úrokových sazeb budoucí inflaci ceteris paribus snižuje, a naopak, snížení úrokových sazeb působí za jinak stejných okolností ve směru vyšší budoucí inflace.

Jak již jeho název napovídá, kurzový kanál funguje přímo i nepřímo skrz měnový kurz. Zvýšení úrokových sazeb má za následek vyšší poptávku po aktivech v tuzemské měně, což se projevuje ve vyšší poptávce po české koruně a v jejím posílení vůči ostatním měnám. Posílení kurzu vede k nižším cenám dováženého zboží určeného ke spotřebě i k následné produkci. To zpomaluje růst domácích spotřebitelských cen. Společně s tímto přímým cenovým efektem klesá domácí i zahraniční poptávka po domácí produkci ve prospěch zahraniční produkce z důvodu nárůstu relativní ceny domácích produktů oproti zahraničním (tzv. intra-temporální substituce). To vede k nižšímu růstu domácí ekonomické aktivity a k ochlazení trhu práce, což také působí žádoucím protiinflačním směrem.

Úrokový a úvěrový kanál funguje díky propojenosti měnověpolitických úrokových sazeb ČNB s tržními a klientskými úrokovými sazbami skrze měnověpolitické operace centrální banky, které ovlivňují mezibankovní trh peněz. Nárůst měnověpolitických sazeb ČNB zvyšuje cenu peněz v ekonomice, což obecně vede k preferenci budoucí spotřeby před spotřebou současnou (tzv. inter-temporální substituce). V praxi to mimo jiné znamená, že se nárůst měnověpolitických úrokových sazeb promítne do vyšších klientských sazeb bank u úvěrů a vkladů. Firmy v takových podmínkách přehodnocují své investiční plány z důvodů poklesu rentability těch nejrizikovějších a finančně nejspornějších projektů. Zvýší se i jejich náklady na obhospodaření dluhu. Klesá tak poptávka firem po investicích a úvěrech na jejich financování, což se projeví v nižší produkci tuzemských výrobců kapitálových statků. Domácnosti při zvýšení ceny peněz, resp. klientských úrokových sazeb z vkladů, začnou více preferovat tvorbu úspor na úkor okamžité spotřeby. Zároveň dojde ke zdražení spotřebitelských úvěrů, což má rovněž za následek nižší poptávku po spotřebě zboží i služeb financované na dluh.

Kanál cen aktiv působí skrze změnu ocenění finančních i nefinančních aktiv, jako jsou cenné papíry nebo nemovitosti. Růst úrokových sazeb působí za jinak stejných okolností ve směru poklesu jejich cen, protože vyšší úrokové sazby zpravidla snižují očekávanou výnosnost uvedených aktiv. Aktiva se tak stávají relativně méně atraktivními vůči lépe úročeným bankovním vkladům. Pokles aktuální tržní ceny aktiv znamená pokles vnímaného bohatství domácností, což se projeví v omezování jejich spotřeby. U firem dochází k rozvážnější investiční aktivitě.

Vedle tří popsaných kanálů ovlivňuje měnová politika budoucí inflaci i skrze inflační očekávání domácností a firem. Důvěryhodná centrální banka svými kroky a svou komunikací neustále ukazuje, že i přes dočasné výkyvy od inflačního cíle se k němu bude inflace navracet. Takové nastavení očekávání domácností a firem je pro dlouhodobě úspěšnou měnovou politiku zásadní.

Síla uvedených transmisních kanálů se sčítá do celkového vlivu změn v nastavení úrokových sazeb na inflaci. Kvantifikace rozsahu a časování dopadů změn úrokových sazeb na hospodářský a cenový vývoj se v ekonomické literatuře zpravidla provádí pomocí simulací makroekonomických modelů. Jedním z nich je i jádrový predikční model ČNB s označením g3+.

tags: #emise #penez #prostrednictvim #uveru #mechanismus

Oblíbené příspěvky:

• Vysvětlení polární záře
• Označení a likvidace infekčního odpadu
• Dopad klimatických změn na biologické procesy
• Nastavení teploty lednice
• Krásná památka na školu v přírodě