Aristoteles: Člověk a příroda

Aristotelés (384-322 př. n. l.) je považován za zakladatele evropské vědy a praotce humanismu. Pocházel ze severu Řecka a z bohaté lékařské rodiny. V 17 letech odešel do Athén, kde se věnoval filosofii a studoval na Akademii u Platóna, kde zůstal 20 let. Po Platonově smrti odešel do Asie, kde se oženil a stal se vychovatelem Alexandra Makedonského. Poté se vrátil do Athén a založil svou vlastní filosofickou školu Lykeion. Po smrti Alexandra Makedonského dochází k pronásledování jeho stoupenců a Aristoteles odchází do Chalkodiky, kde umírá.

Aristotelés zdůrazňoval logiku ve vědě a chtěl uspořádat veškeré vědní poznatky do 400 učebnic. Rozdělil filosofii nejprve na praktickou (politika, etika, strategie, rétorika), teoretickou (fyzika, matematika, filozofie) a poetickou. Později klasické dělení: metafyzika, noetika, etika, logika, psychologie.

Aristotelova biologie

Aristotelova biologie, dlouho přehlížená, ale zhruba od poslední čtvrtiny 20. století opět na výsluní zájmu badatelů, představuje velmi zvláštní směs autentických projevů vědeckého ducha, geniálních vhledů a objevů, ohromného nadšení pro přírodu, ale i omylů, někdy snadno pochopitelných, jindy na první pohled zcela bizarních. Ačkoli Aristotelés byl podle všeho zdatným pozorovatelem (mimo jiné vypracoval celou sadu detailních anatomických obrázků a schémat, z nichž se však bohužel nic nezachovalo), občas jeho empirii svedly na scestí specifické teoretické předpoklady a zavádějící očekávání, nebo i dobové předsudky.

Pozoruhodná je aristotelská biologie právě jako taková zvláštní směs: na jednu stranu Aristotelés neváhá tvrdit, že samice, méně dokonalé, mají i méně zubů než samci, na stranu druhou prokazuje tak detailní znalosti menstruačního cyklu, ale třeba také ženské sexuality, že si dnešní čtenář mimoděk klade otázku, jak se s tím - probůh! - dostal k takovým informacím.

Celkem Aristotelés zaznamenal pozorování o více než pěti stovkách živočišných druhů, zkoumal jejich rozmanité tělní plány a podal propracovaný přehled strukturálních a funkčních analogií mezi jednotlivými tělními částmi napříč druhy. Aristotelés věnoval zkoumání živáčků tři velké spisy: Historia animalium (Zkoumání živočichů), který podává komparativní shrnutí zoologických faktů, De partibus animalium (O částech živočichů), který podává kauzální a funkční vysvětlení částí, z nichž se organismy skládají, a De generatione animalium (O rozmnožování živočichů), věnovaný plození potomstva a rozmnožovacím ústrojím. Naším tématem bude jen malý zlomek tohoto rozlehlého myšlenkového území: Aristotelovo pojetí vzniku a embryonálního vývoje nového jedince, načrtnuté především ve spise De generatione animalium, které vešlo do dějin myšlení jako aristotelská teorie epigeneze (přičemž v tomto případě je epigenesis skutečně autentický aristotelský termín).

Čtěte také: Filosofie Aristotela

Aristotelova teorie o vzniku a vývoji živáčků je velmi komplexní, pojímá i rostliny a nižší živočichy včetně hmyzu, ale také spontánní rození z bahna nebo - jako v případě motýlů - z kapek rosy. Aristotelská biologie, dlouho přehlížená, ale zhruba od poslední čtvrtiny 20. století opět na výsluní zájmu badatelů, představuje velmi zvláštní směs autentických projevů vědeckého ducha, geniálních vhledů a objevů, ohromného nadšení pro přírodu, ale i omylů, někdy snadno pochopitelných, jindy na první pohled zcela bizarních.

Aristotelovo pojetí rozmnožování

Chceme-li zmapovat Aristotelovy představy o rozmnožování, musíme začít u příjmu potravy dospělým živočichem zvnějšku a jejím dalším zpracování. Trávení podle Aristotela představuje primárně tepelnou úpravu (pepsis), v zásadě blízkou kuchařským postupům, jako je vaření nebo pečení (nejde o nahodilou podobnost: podle Aristotela představují lidské kulturní dovednosti plynulé pokračování přírodního dění). S mírnou nadsázkou lze tedy říci, že živočich díky vitálnímu teplu ve svých útrobách vaří, co předtím pozřel.

Tento zpracovatelský proces má také své nevyhnutelné vedlejší a odpadní produkty (žluč, exkrementy), ale pro nás je v tuto chvíli důležité, že na jeho nejvyšších stupních se tvoří tělní tekutiny sloužící k rozmnožování: z té nejlépe a nejdůkladněji provařené krve vzniká sperma. Aristotelés ovšem hledá funkční analogii mužského spermatu i u ženských protějšků, a nachází menstruační krev - ta vzniká z potravy zpracované o stupínek méně dokonale a je materiálním nositelem ženské plodnosti. Ženská menstruace je pak v Aristotelově chápání analogií spontánní ejakulace: vznikající tekutina se postupně hromadí, a když je jí příliš, samovolně odteče.

V případě ženských jedinců zkoumá především dělohu a její umístění v tělní dutině. Aby došlo k početí, musí mužský jedinec vypustit sperma. Tento moment, spolu s již zmíněným těsně předcházejícím zadržením dechu, také generuje vyvrcholení libých pocitů, které jsou s kopulací spojené. Aristotelés ujišťuje, že také u jedinců ženského pohlaví může během koitu docházet k sekreci tekutiny, dokonce i značného množství (děje se tak prý spíše bledým silně femininním ženám, zatímco vzácné je to u maskulinních brunetek), ale tato sekrece není podmínkou početí, jako jím u ženského pohlaví není ani dosažení onoho vyvrcholení libých pocitů - byť k němu podle Aristotela i ženy příležitostně dospívají.

Sperma vejde do kontaktu s menstruační krví, „šťouchne do ní“, a tím ji uvede do pohybu - zde jeho úloha končí. Sperma je zvláštní tělesná část, už tím, že díky své funkci prostředníka mezi otcem a matkou dokáže započít vývoj nového jedince. Fyzikálně se dá toto uvedení po pohybu popsat též jako předání tepla: sperma zahřeje, a tím jaksi dovaří ne zcela dokonale zpracovanou ženskou zárodečnou tekutinu. Jakmile sperma takto pohyb předá dál, tedy oplodní mateřskou zárodečnou látku, rozloží se a zaniká. Tímto okamžikem startuje embryologický vývoj: vzniká zárodek, ze kterého se s pomocí materiálu i nadále poskytovaného matkou postupně vyvine nový živáček.

Čtěte také: Aristotelova metafyzika přírody

Aristotelská teorie epigeneze

Aristotelés se rozhodně staví proti „tvrdé“ verzi preformismu, která nám už dnes může připadat extravagantní: jde o představu, že v zárodečném materiálu jsou fyzicky přítomny všechny části budoucího dospělce, jenom mnohem menší. Aristotelés nějakou takovou teorii podsouvá Empedokleovi: podle něj prý totiž každý z rodičů dodá polovinu tělesných součástí potomka a embryogeneze, kopírující zoogenezi, spočívá v tom, že se tyto části v zásadě nahodile skládají dohromady, až vytvoří funkční celek.

Aristotelés odmítá výše načrtnutou „tvrdou“ verzi preformismu, bylo by chybné si představovat, že podle jeho pojetí je v okamžiku početí zárodečná matérie zcela nevymezená a veškerou svou určitost získává až během vývoje. Forma budoucího živáčka je v čerstvém zárodku již jaksi přítomna - nikoli ovšem aktuálně, nýbrž potenciálně.

Potence zde znamená, že zárodek má vnitřní dispozici k tomu, aby se vyvinul do určité formy, aby nabyl jistého tvaru. Na tom je mezi současnými specialisty na aristotelskou biologii v zásadě shoda. Z mnoha možností, v co všechno se může zárodek vyvinout, se pak vybírá až během vývoje, v reakci na vnější i vnitřní podněty (tak v průběhu konstituce např. hadího těla přirozenost „odbourá“ tvorbu nohou, protože živočichovi tak dlouhému by byly leda na překážku). Aristotelův text není v tomto bodě zdaleka jednoznačný, ale existují náznaky, že zejména pro počátky ontogeneze se klonil spíše k prvnímu uvedenému pólu.

Doboví čtenáři jej mohli znát z vlastní zkušenosti - takové nápaditě vymyšlené „hračky“ se tehdy veřejně předváděly a vzbuzovaly úžas diváků -, ale my o něm bohužel máme jen neurčitou představu. Každopádně jde o systém, ve kterém jednorázový zásah zvnějšku uvede do pohybu první část, ta žďuchne do druhé, druhá do třetí, a takto pohyb „automaticky“ běží dál, trochu jako u padajících dominových kostek.

V jisté chvíli však nezbytně nastává moment, kdy zárodek musí tak říkajíc převzít pohyb do vlastních rukou, musí se sám stát příčinou vlastního pokračujícího vývoje - živáčka totiž v aristotelském pojetí vyznačuje mimo jiné právě samopohyb. Tento klíčový moment ve vývoji jedince vyznačuje vznik první diferencované tělní části, která bude nadále řídit postupný vývoj jeho dalších částí.

Čtěte také: Přínos Aristotela biologii

tags: #Aristoteles #clovek #a #priroda #vysvetleni

Oblíbené příspěvky:

• Vlastnosti, Použití a Bezpečnost NaOH
• Krajinou domova s Aloisem Švehlíkem
• Česko-polské znečištění ovzduší
• Hodnocení kvality ovzduší
• Inspirace pro Kreslenou Přírodu