Aristoteles: Člověk a příroda

Aristotelés (384-322 př. n. l.) je považován za zakladatele evropské vědy a praotce humanismu. Pocházel ze severu Řecka a z bohaté lékařské rodiny. V 17 letech odešel do Athén, kde se věnoval filosofii a studoval na Akademii u Platóna, kde zůstal 20 let. Po Platonově smrti odešel do Asie, kde se oženil a stal se vychovatelem Alexandra Makedonského. Poté se vrátil do Athén a založil svou vlastní filosofickou školu Lykeion. Po smrti Alexandra Makedonského dochází k pronásledování jeho stoupenců a Aristoteles odchází do Chalkodiky, kde umírá.

Aristotelés zdůrazňoval logiku ve vědě a chtěl uspořádat veškeré vědní poznatky do 400 učebnic. Rozdělil filosofii nejprve na praktickou (politika, etika, strategie, rétorika), teoretickou (fyzika, matematika, filozofie) a poetickou. Později klasické dělení: metafyzika, noetika, etika, logika, psychologie.

Aristotelova biologie, dlouho přehlížená, ale zhruba od poslední čtvrtiny 20. století opět na výsluní zájmu badatelů, představuje velmi zvláštní směs autentických projevů vědeckého ducha, geniálních vhledů a objevů, ohromného nadšení pro přírodu, ale i omylů, někdy snadno pochopitelných, jindy na první pohled zcela bizarních. Ačkoli Aristotelés byl podle všeho zdatným pozorovatelem (mimo jiné vypracoval celou sadu detailních anatomických obrázků a schémat, z nichž se však bohužel nic nezachovalo), občas jeho empirii svedly na scestí specifické teoretické předpoklady a zavádějící očekávání, nebo i dobové předsudky.

Pozoruhodná je aristotelská biologie právě jako taková zvláštní směs: na jednu stranu Aristotelés neváhá tvrdit, že samice, méně dokonalé, mají i méně zubů než samci, na stranu druhou prokazuje tak detailní znalosti menstruačního cyklu, ale třeba také ženské sexuality, že si dnešní čtenář mimoděk klade otázku, jak se s tím - probůh! - dostal k takovým informacím.

Celkem Aristotelés zaznamenal pozorování o více než pěti stovkách živočišných druhů, zkoumal jejich rozmanité tělní plány a podal propracovaný přehled strukturálních a funkčních analogií mezi jednotlivými tělními částmi napříč druhy. V rámci své filosofie též vypracoval pro biologii široký konceptuální rámec; Pierre Pellegrin, jeden ze současných předních znalců aristotelského biologického myšlení, dokonce tvrdí, že jako je přírodní filosofie jádrem Aristotelova myšlení, tak je biologie jádrem jeho přírodní filosofie.

Čtěte také: Aristotelova metafyzika přírody

Aristotelés věnoval zkoumání živáčků tři velké spisy: Historia animalium (Zkoumání živočichů), který podává komparativní shrnutí zoologických faktů, De partibus animalium (O částech živočichů), který podává kauzální a funkční vysvětlení částí, z nichž se organismy skládají, a De generatione animalium (O rozmnožování živočichů), věnovaný plození potomstva a rozmnožovacím ústrojím. Naším tématem bude jen malý zlomek tohoto rozlehlého myšlenkového území: Aristotelovo pojetí vzniku a embryonálního vývoje nového jedince, načrtnuté především ve spise De generatione animalium, které vešlo do dějin myšlení jako aristotelská teorie epigeneze (přičemž v tomto případě je epigenesis skutečně autentický aristotelský termín).

Aristotelova teorie o vzniku a vývoji živáčků je velmi komplexní, pojímá i rostliny a nižší živočichy včetně hmyzu, ale také spontánní rození z bahna nebo - jako v případě motýlů - z kapek rosy. Aristotelská biologie, dlouho přehlížená, ale zhruba od poslední čtvrtiny 20. století opět na výsluní zájmu badatelů, představuje velmi zvláštní směs autentických projevů vědeckého ducha, geniálních vhledů a objevů, ohromného nadšení pro přírodu, ale i omylů, někdy snadno pochopitelných, jindy na první pohled zcela bizarních.

Aristotelovo pojetí rozmnožování

Chceme-li zmapovat Aristotelovy představy o rozmnožování, musíme začít u příjmu potravy dospělým živočichem zvnějšku a jejím dalším zpracování. Trávení podle Aristotela představuje primárně tepelnou úpravu (pepsis), v zásadě blízkou kuchařským postupům, jako je vaření nebo pečení (nejde o nahodilou podobnost: podle Aristotela představují lidské kulturní dovednosti plynulé pokračování přírodního dění). S mírnou nadsázkou lze tedy říci, že živočich díky vitálnímu teplu ve svých útrobách vaří, co předtím pozřel. Tento zpracovatelský proces má také své nevyhnutelné vedlejší a odpadní produkty (žluč, exkrementy), ale pro nás je v tuto chvíli důležité, že na jeho nejvyšších stupních se tvoří tělní tekutiny sloužící k rozmnožování: z té nejlépe a nejdůkladněji provařené krve vzniká sperma.

Aristotelés ovšem hledá funkční analogii mužského spermatu i u ženských protějšků, a nachází menstruační krev - ta vzniká z potravy zpracované o stupínek méně dokonale a je materiálním nositelem ženské plodnosti. Ženská menstruace je pak v Aristotelově chápání analogií spontánní ejakulace: vznikající tekutina se postupně hromadí, a když je jí příliš, samovolně odteče.

V případě ženských jedinců zkoumá především dělohu a její umístění v tělní dutině. Tři základní prvky mužských pohlavních orgánů pak tvoří dvojice kanálů, kde se shromažďuje sperma, dále varlata, která jsou ke kanálům přivěšena a slouží k tomu, aby prodloužila průchod spermatu tělem, a tak oddálila ejakulaci, a konečně penis, jehož funkce je v zásadě tatáž.

Čtěte také: Příroda v Aristotelově filozofii

Aby došlo k početí, musí mužský jedinec vypustit sperma. Tento moment, spolu s již zmíněným těsně předcházejícím zadržením dechu, také generuje vyvrcholení libých pocitů, které jsou s kopulací spojené. Aristotelés ujišťuje, že také u jedinců ženského pohlaví může během koitu docházet k sekreci tekutiny, dokonce i značného množství (děje se tak prý spíše bledým silně femininním ženám, zatímco vzácné je to u maskulinních brunetek), ale tato sekrece není podmínkou početí, jako jím u ženského pohlaví není ani dosažení onoho vyvrcholení libých pocitů - byť k němu podle Aristotela i ženy příležitostně dospívají.

Sperma vejde do kontaktu s menstruační krví, „šťouchne do ní“, a tím ji uvede do pohybu - zde jeho úloha končí. Sperma je zvláštní tělesná část, už tím, že díky své funkci prostředníka mezi otcem a matkou dokáže započít vývoj nového jedince. Fyzikálně se dá toto uvedení po pohybu popsat též jako předání tepla: sperma zahřeje, a tím jaksi dovaří ne zcela dokonale zpracovanou ženskou zárodečnou tekutinu. Jakmile sperma takto pohyb předá dál, tedy oplodní mateřskou zárodečnou látku, rozloží se a zaniká. Tímto okamžikem startuje embryologický vývoj: vzniká zárodek, ze kterého se s pomocí materiálu i nadále poskytovaného matkou postupně vyvine nový živáček.

Aristotelská teorie epigeneze

Aristotelés se rozhodně staví proti „tvrdé“ verzi preformismu, která nám už dnes může připadat extravagantní: jde o představu, že v zárodečném materiálu jsou fyzicky přítomny všechny části budoucího dospělce, jenom mnohem menší. Aristotelés nějakou takovou teorii podsouvá Empedokleovi: podle něj prý totiž každý z rodičů dodá polovinu tělesných součástí potomka a embryogeneze, kopírující zoogenezi, spočívá v tom, že se tyto části v zásadě nahodile skládají dohromady, až vytvoří funkční celek.

Aristotelés odmítá výše načrtnutou „tvrdou“ verzi preformismu, bylo by chybné si představovat, že podle jeho pojetí je v okamžiku početí zárodečná matérie zcela nevymezená a veškerou svou určitost získává až během vývoje. Forma budoucího živáčka je v čerstvém zárodku již jaksi přítomna - nikoli ovšem aktuálně, nýbrž potenciálně.

Potence zde znamená, že zárodek má vnitřní dispozici k tomu, aby se vyvinul do určité formy, aby nabyl jistého tvaru. Na tom je mezi současnými specialisty na aristotelskou biologii v zásadě shoda. Názory se rozcházejí na to, jaká je míra této určitosti či jak moc je předem předepsaná forma konkrétní.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Z mnoha možností, v co všechno se může zárodek vyvinout, se pak vybírá až během vývoje, v reakci na vnější i vnitřní podněty (tak v průběhu konstituce např. hadího těla přirozenost „odbourá“ tvorbu nohou, protože živočichovi tak dlouhému by byly leda na překážku). Aristotelův text není v tomto bodě zdaleka jednoznačný, ale existují náznaky, že zejména pro počátky ontogeneze se klonil spíše k prvnímu uvedenému pólu.

Doboví čtenáři jej mohli znát z vlastní zkušenosti - takové nápaditě vymyšlené „hračky“ se tehdy veřejně předváděly a vzbuzovaly úžas diváků -, ale my o něm bohužel máme jen neurčitou představu. Každopádně jde o systém, ve kterém jednorázový zásah zvnějšku uvede do pohybu první část, ta žďuchne do druhé, druhá do třetí, a takto pohyb „automaticky“ běží dál, trochu jako u padajících dominových kostek.

V jisté chvíli však nezbytně nastává moment, kdy zárodek musí tak říkajíc převzít pohyb do vlastních rukou, musí se sám stát příčinou vlastního pokračujícího vývoje - živáčka totiž v aristotelském pojetí vyznačuje mimo jiné právě samopohyb. Tento klíčový moment ve vývoji jedince vyznačuje vznik první diferencované tělní části, která bude nadále řídit postupný vývoj jeho dalších částí. Aristotelés, mimo jiné na základě experimentu s vejci, který jsme již zmiňovali, soudí, že touto první ustavenou a nadále centrální tělní částí je srdce (mozek plní v jeho pojetí jen funkci chladiče).

tags: #Aristoteles #člověk #a #příroda #shrnutí

Oblíbené příspěvky:

• Vývoj emisních norem Euro
• Tašky a ekologie
• Ekonomické a ekologické aspekty elektrotechniky
• Turistika v Malých Žernosekách
• Financování firem emisí akcií