Aristoteles a proměny v přírodě

Nechystám se odhalit nejhlubší tajemství přírody, ani zasvětit čtenáře do Velkého díla alchymické proměny. Autorem stabilizované školní nauky o živlech, která tolik ovlivnila myšlení a představivost pozdějších dob, je o století později Aristotelés.

V Řecku tak učinil Empedoklés, někdy v polovině 5. století před n. l., tedy v rané klasické době. Kontextem Empedoklových úvah je stav filosofie a přírodovědy po Eleatech, zvláště po Parmenidovi. Hledá se něco, co samo je věčné a neměnné (aby se vyhovělo eleatským postulátům, že nic nemůže vznikat ani zanikat), čeho mísením se vyloží pozorované změny v přírodě, včetně vznikání a zanikání všech jednotlivostí. Klíčovým slovem řady nauk je v té době mísení (mixis).

Empedoklovi šlo přes všechny náboženské a romanticky působící metafory o reduktivní výklad dění v přírodě. Jak pestrost proměn v přírodě pochopit odkazem na čtyři živly a dvě síly. Slova země (gé), voda (hydór), vzduch (aér) a oheň (pyr) potkáváme „odjakživa“, patří k bazální výbavě jazyka. Dokonce i slovo aithér (éter) ve významu jasný vzduch nebo přímo jas jako takový. Jenže dlouho nikoho nenapadlo je pochopit jako živly nebo prvky, dokonce je sestavit takhle k sobě a vytvořit o tom nějakou nauku.

Toto slovo má širokou škálu významů: míchání až mixování (například u Anaxagory), skládáni (u atomistů), krom toho taky bylo běžným eufemismem pro pohlavní spojení. Živly jsou věčné, nevznikají ani nezanikají, ale míchají se. Jednou z řady metafor je mísení barev, například ve zlomu B 23: „Jako když malíři malují pestře,“ totiž mísením několika barev. Pro živly zavádí Empedoklés rámcové označení, jsou to čtyři kořeny všeho.

Doslova „kořání“ (rhizómata), propletené jako tenoučké kořínky rostlin, mizící kdesi v hloubce jako podhoubí. S mykologickou metaforou ovšem Empedoklés nepracuje. Zato se výraz rhizóma v novodobé filosofii ujal i pro zcela jiné problémy než živlové, kdykoli jde o zásadní roli nějakého „vlásečnicovitého“ rozhraní, prostupování a kontextu.

Čtěte také: Filosofie Aristotela

Spojování a rozpojování živlů je podle Empedokla ovládáno dvojicí sil, kterým říká Láska (Filotés) a Svár (Neikos). Žijeme ve světě, který je čímsi mezi tím, kosmos (uspořádání světa) má znaky přátelského řádu i chaotické rozervanosti. Přitom ovšem cyklicky převažuje tu působení Lásky, tu působení Sváru. Také živly se cyklicky střídají v převaze, která však nikdy není úplná.

Pro živly zavádí Empedoklés rámcové označení, jsou to čtyři kořeny všeho. Živly jsou také způsobem, jakým se božství projevuje na míru našim smyslům. Působí společně. Kdyby působila pouze Láska, nastal by stav, jemuž říká Sfairos, jednota všeho, zobrazená jako jediná Koule. Působení samotného Sváru by vyústilo v Chaos.

Empedoklovo dílo parafrázoval Lucretius Carus (97 až 55 před n. l.) v dlouhé latinsky psané básni O přírodě (De rerum natura). Ta byla známá i ve středověku a renesanci. Aristotelés transponoval metaforu mísení živlů do jejich skládání. Je to skládačka, nikoli už rhizomatické prorůstání.

Formalizaci vzájemných vztahů živlů a jejich působení Aristotelés zakládá na charakteristikách, které vybral z původně meteorologických diferencí. Při nich jsou samozřejmě těmi hlavními diferencemi tyto dvě (a když je Anaximenés a Anaxagorás doplní o tlakový gradient, ustaví vlastně už úplné schéma jádra meteorologických výkladů). Pokud teplotní diferenci pochopíme jako protiklad, a protiklad pochopíme jako vztah mezi dvěma realizovanými póly nebo aspoň vlastnostmi, dostaneme teplo a chlad. V případě vlhkostní diference dostaneme vlhko a sucho.

Aristotelské schéma živlových vlastností je vlastně kombinace 2 x 2. Živly ohně a vzduchu jsou teplé (ve stoickém přetlumočení aktivní), živlová povaha vody a země je chladná (u stoiků pasivní). Voda a vzduch jsou vlhké (u stoiků tekuté), zatímco živly ohně a země jsou suché. Z toho plynou 2 vlastnosti každého z živlů, snad je netřeba rozepisovat, například oheň je teplý a suchý.

Čtěte také: Příroda v Aristotelově filozofii

Aristotelés sám ovšem s živly pracuje většinou jinak. Přisuzuje jim „přirozené způsoby pohybu“ a „přirozená místa“. Zemi odpovídá statičnost, někdy pohyb. Aristotelovou novinkou, patrně přejatou od pythagorejců, je ovšem aithér (alias éter) v roli pátého živlu. Aristotelés tomuto živlu přisuzuje rovnoměrný otáčivý pohyb a lokalizuje jej do nebeské sféry.

Tak se aristotelský výklad kosmu rozpadl do dvou zásadně oddělených oblastí: naší pozemské, kde působí tradiční čtyři živly, a éterické nebeské, kde vládnou matematické principy. Vlastně bychom jim teď měli říkat spíše prvky. Nejde jen o slovíčkaření, nýbrž o způsob chápání, o rámcovou představu, promítnutou do pojmosloví. Aristotelés už živlům neříká rhoizómata, nýbrž stoicheia.

Jasně to říká starý latinský překlad: Jsou to elementa, tedy něco jako abeceda. Ta totiž kdysi začínala ELM, pak se teprve přeorganizovala na ABC. České slovo živly prý v daném významu zavedl Jungmann, dokonce jako překlad za elementa. Aristotelés chápal prvky jako látkové. A u předsokratiků hledal arché, tedy počátek a princip všeho.

Když se o Thalétovi říkalo, že si všímal role vlhkosti pro život, tak to Aristotelés vyloží tak, že za základní prvek považoval vodu, a ta je přece hmotná. Zvláště názorný je příklad s Hippokratem. Jménem slavného lékaře označujeme autora nejstarší vrstvy spisů lékařské školy na ostrově Kós, někdy kolem roku 420 před n. l. O živlech nebo prvcích ani zmínka, to až v pozdějších dílech tohoto souboru.

Když mnohem později vykládá Hippokrata Galénos (přibližně 130-200 n. l.), soustředí se na pozdější spisy souboru, které obsahují i Empedoklovu nauku, a pak to stejně celé vyloží aristotelsky, neboť se shlédnul v Aristotelově pojetí vědy. Studium předsokratiků připomíná situaci, kdy se za minulého režimu každá novější filosofická nauka musela luštit z marx-leninské brožury kritizující „buržoazní filosofii“.

Čtěte také: Přínos Aristotela biologii

Od helénistické doby po dnešek na sebe živly nabalily mnoho dalších asociací a formálních přiřazení. Nicméně stojí za upozornění, že z této linie vzešel i Robert Boyle (1627-1691), autor pojmu prvek v novodobém chemickém významu. To jsou konečně onačejší prvky, umožňující výstižnější i užitečnější výkladovou redukci látkových dějů!

Živly mohou být zajímavým rámcem poetické zkušenosti přírody na úrovni metafor. Byly jedním z nejstarších pokusů o reduktivní poznání přírody, ale přitahují něčím jiným, totiž dojmem, že nejde o redukci, nýbrž o přímou a hlubší zkušenost, o jakoby nereduktivní poznání. Na výletě může být pokus o živlové vnímání věcí a míst zajímavým poetickým cvičením.

Aristotelovu fyziku a metafyziku výrazně odlišuje od přístupu ostatních filosofů v antice. Aristotelés rozvinul teorii ´přirozeného pohybu´. Každý ze čtyř živlů se pokouší dostat na své přirozené místo. Aristotelés dále usuzuje, že bůh existuje jako myšlení.

V Aristotelově pojetí je podstata to, co je od přírody první. Dále se zabývá tím, který z nich je přednější u ploch a pevných těles, zda rovný, nebo zaokrouhlený a dochází k závěru, že kružnice je něco dokonalého. Podle Aristotela platí, že jako je kruh přednější než ostatní tvary, tak je koule mezi tělesy na prvním místě. Aristotelés se domnívá, že se lze v pátrání po posledních příčinách dobrat konce. Aristotelés: Metafyzika. In: Filosofická čítanka. Praha 1971, s. 43-45.

Je tedy zřejmé, že kružnice je něco dokonalého. přednější než nedokonalé, i kruh bude přednější než ostatní tvary. A stejně je to i s koulí mezi tělesy. Koule má jen jednu plochou, zatímco hranatá tělesa více plochami. že vzniknou části, které se liší tvarem. těles na prvním místě.

Musíme tedy nejprve rozhodnout, zda se Země pohybuje či zda je v klidu. je uprostřed světa a že se otáčí kolem střední osy. dít pohybem způsobovaným silou, neboť pohyb není Zemi vlastní. vlastním byl, pak by každá částice Země musela být pohybována tímtéž pohybem. Ale ve skutečnosti se všechny částice Země pohybují po přímce směrem ke středu. Proto by onen pohyb nemohl být věčný, protože je násilný, a nikoli přirozený. Řád světa je však věčný.

Vyplývá nám z toho i příčina její nehybnosi. vzdálena od středu než násilím. a jednoduchému tělesu přísluší jednoduchý pohyb, a nikoli pohyby protisměrné. do středu. je naprosto nemožné, aby se odtud hnula celá Země. přirozenosti směřuje část, tam také směřuje celek. hnout z místa jinak než působením obrovské síly, musí setrvávat ve středu. potvrzuje také podle výsledků, k nimž dospěli matematikové v astronomii. nehybnost Země uprostřed vesmíru.

Nyní ze středu paprsky AB a AG a spojme je čárou BG. základnu, je kratší než paprsky. Toto místo je tedy nejhlubší. bude stékat až do vyrovnání (s paprskem). přitéci až do výšky paprsků, protože až potom zůstane stát. prochází konečnými body paprsků, je kružnice. koule.

tags: #Aristoteles #změny #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Proč sbírat plastové odpadky?
• Autobusová linka 382
• Cyklostezka Česká Kamenice - Kamenický Šenov
• Průvodce výběrem odpadkového koše
• Stanoviště pro jedlovec kanadský