Arne Naess a hlubinná ekologie: Principy a vliv

Cílem tohoto článku je přehledně shrnout různé přístupy k otázkám životního prostředí a jeho ochrany. Při posuzování otázek, které se týkají životního prostředí, se totiž velmi často potýkáme s problémem střetu zájmů, postojů a zejména hodnot. Tradičně je v otázkách životního prostředí rozlišován antropocentrický a biocentrický přístup.

Zatímco antropocentrický přístup staví do popředí člověka a jeho potřeby, v biocentrickém pojetí je člověk stavěn minimálně na úroveň ostatních živých tvorů. V evropské a severoamerické civilizaci s křesťanskou tradicí donedávna zcela jednoznačně (až téměř dogmaticky) převládal přístup antropocentrický, v posledních letech však dochází u mnoha lidí k určitému posunu v myšlení, takže tento přístup postupně ztrácí své výhradní postavení. Dělení na uvedené dva přístupy je však velmi zjednodušené a ve skutečnosti existuje přístupů celá řada.

Jejich různorodost vyplývá z již zmíněné pestrosti zájmů, postojů a hodnotových orientací jedinců. Pro celkové pochopení problematiky je klíčové uvědomit si, co jednotlivé přístupy považují za zásadní a nejvyšší hodnotu. Zde nacházíme širokou škálu možností. Nejvyšší hodnotou totiž může být lidský život (resp. lidské zdraví, tedy antropocentrický přístup), ale také fenomén života jako takového, kdy je člověk řazen na stejnou úroveň jako ostatní živí tvorové.

I tento přístup má své drobné nuance, které se v praktické rovině velmi zřetelně projevují například v přístupu ke stravě. Stejně tak ovšem můžeme za nejvyšší hodnotu považovat stabilitu krajiny nebo celé planety, přičemž tato stabilita může být jak statická, tak dynamická. Zřejmě největší nadhled nacházíme u přístupů, které za nejvyšší hodnotu považují přírodní zákony. Postup proti těmto zákonům je z hlediska tohoto přístupu prakticky vždy zárukou neúspěchu (např. když sáhnete rukou do ohně, tak se jednoduše spálíte...). Problém je ovšem v tom, že přírodní zákony objevuje lidstvo postupně.

Se stanovením priorit souvisí také filozofické úvahy, které hledají souvislosti mezi vlastnostmi vesmíru a vznikem inteligentních bytostí. Tyto úvahy bývají označovány jako Antropický princip (pozor - nezaměňovat s pojmem antropocentrický přístup!!). Slabý antropický princip formuluje myšlenku, že pozorované hodnoty všech fyzikálních veličin nejsou libovolně zvolené, ale jsou takové, že lokálně poskytují dostatečně dlouhou dobu pro vývoj života na bázi uhlíku. Takováto formulace nemá mnoho odpůrců, neříká však o moc více než to, že „věci jsou takové jaké jsou, protože předtím byly takové jaké byly“.

Čtěte také: Co je hlubinná ekologie?

Podle silného antropického principu vesmír musí mít vlastnosti, které v určitém stádiu jeho vývoje umožňují vznik života. Tato formulace budí dojem, že „vše je stvořeno pro člověka“, a pro řadu lidí je proto těžko přijatelná. Ještě více odpůrců má tzv. konečná (finální) verze, ze které vyplývá, že vznik inteligentního zpracování informací je ve vývoji vesmíru nevyhnutelný a jakmile k němu jednou dojde, už nikdy nezanikne. Formulace vychází z nezničitelnosti civilizace a předpokladu expanze lidstva do vesmíru. Tím jako by opravňovala lidskou civilizaci k uskutečňování jakýchkoliv kroků, které vedou k jejímu rozvoji, a to bez ohledu na to, jaké to bude mít dopady na okolní prostředí, neboť samotnou civilizaci tyto změny nemohou zničit.

Pojem ekologická etika definuje Kohák (2000) jako „soubor zásad a pravidel, která člověku naznačují, jak by se měl chovat ve svém obcování se vším mimolidským světem“ a smyslem ekologické etiky je podle zmíněného autora „stanovení takové strategie lidského pobývání na Zemi, aby život byl dlouhodobě možný a přitom stál zato“. S podobným přístupem se setkáváme také u Máchala (2000), který ekologickou etiku vnímá jako „souhrn mravních norem resp. dobrovolných sebeomezení, směřujících k odpovědnému přístupu člověka k přírodě, ke všem jejím obyvatelům a zdrojům“.

Přehled nejvýznamnějších podob ekologické etiky

Přehled nejvýznamnějších podob ekologické etiky podává Kohák (2000), v upravené podobě také Máchal (2000):

• Arogantní antropocentrická „etika“ - zahrnuje myšlenkové směry, které popírají nebo neřeší odpovědnost člověka vůči ostatním živým tvorům na Zemi. Příroda sama o sobě nebývá považována za hodnotu a hodnoty nabývá teprve na základě lidských zájmů (tzn. pokud lze přírodní zdroje nějakým způsobem využít pro uspokojení lidských potřeb a zájmů).
• Etika teocentrická (etika bázně boží) - vychází z posvátnosti přírody a úcty k Božímu stvoření. Příchod člověka na Zemi bývá v tomto pojetí chápán jako zákonité vyústění předchozího vývoje (tzn. slabý antropický princip). Člověk tak vystupuje v roli nového geologického činitele a vytváření noosféry (tj. vše, co bylo vytvořeno člověkem) je tak chápáno jako logický důsledek vývoje biosféry. Zajímavá je v tomto ohledu shoda s teorií (resp. hypotézou) Gaia (viz Lovelock, 1994), která předpokládá, že Země je celistvý živý organismus a je schopna regulovat své podnebí i chemické složení tak, že zůstává neustále místem vhodným pro život. Skutečnost, že je Země živým organismem, přestože je z velké části tvořena neživou hmotou, dokládá na příkladu stromu, který je také z velké části také tvořen „neživou hmotou“ (až z 99 %).
• Etika antropocentrická (etika vznešeného lidství, mělká ekologie) - považuje člověka za východisko každého hodnocení a měřítko všech věcí. Jakékoliv hodnoty, včetně hodnot přírodních, vznikají teprve na základě lidských potřeb. V tomto směru je patrná jistá shoda s arogantní antropocentrickou etikou, narozdíl od ní však jde poněkud dále. Opírá se o právo všech lidí žít ve zdravé přírodě - přesněji ve zdravém „životním prostředí“. S pojmem „životní prostředí člověka“ je zde často operováno. Toto označení jako by naznačovalo, že nejde o přírodu jako takovou, ale příroda je brána jako jakási „kulisa“ a člověku jde o to, aby se mu v ní žilo dobře. Časté je zdůrazňování tohoto práva i pro budoucí lidská pokolení. Živé organismy i neživá příroda jsou tedy vnímány spíše jako „perspektivně využitelné zdroje, které by se mohly člověku jednou hodit“ (tj. opět určitý posun od arogantní antropocentrické etiky, která vnímá spíše okamžitou hodnotu), případně jsou chráněny pro svou estetickou či jinou člověkem posuzovanou hodnotu. Řešení současné ekologické krize hledá tento přístup ve změně technologií, nikoliv ve změně myšlení lidí či ekonomického systému (= tzv. mělká ekologie). Řeší se tedy důsledky lidského chování, nikoliv jeho příčiny.
• Biocentrická etika - (etika úcty k životu) - přiznává živým organismům samostatnou vnitřní hodnotu nezávisle na lidských potřebách. Formuloval ji Albert Schweitzer (německý teolog, filozof, lékař, varhaník, nositel Nobelovy ceny míru). Podle jeho přesvědčení je etické prokazovat životu jiných tvorů stejnou úctu jako životu vlastnímu. V souladu s principy biocentrické etiky je také princip ahimsá ve východních filozofiích, který spočívá v neubližování žádným živým tvorům. Tento přístup je typický např. pro sikkhismus. Do této kategorie bychom také zařadili různé formy vegetariánství, pokud jsou motivované neubližováním živým tvorům.
• Ekocentrická etika - (etika Země, hluboká a hlubinná ekologie) - za zakladatele tohoto směru neantropocentrické etiky je považován americký lesník a filozof Aldo Leopold. Podle jeho názoru je základní hodnotou rovnováha celého ekosystému. Otázky dobra a zla řeší vzhledem k celému biotickému společenství, tedy s ohledem na jeho ekologickou stabilitu. „Určitá věc je správná, když směřuje k zachování celistvosti, stability a krásy biotického společenství. Směřuje-li jinam, je špatná.“ (Leopold, 1999). Známým výrokem tohoto autora je „myslet jako hora“ - tzn. myslet a jednat tak, aby dostatečné podmínky k přirozenému fungování měla „celá hora“, tj. všechny její ekosystémy od úpatí po vrcholové louky. „Majitel stáda dobytka, který své pastviny zbaví vlků, by si měl uvědomit, že přebírá i vlkův úkol udržovat stádo v mezích pastviny. Ještě se nenaučil myslet jako hora ...“.
• Evoluční etika (etika záchranného člunu) - neuznává radosti a strasti jedince, nýbrž jednoznačně a výhradně upřednostňuje celek jako jedinou hodnotu, o kterou má smysl usilovat. Proto odmítá veškerou pomoc zemím třetího světa, která by nevedla k návratu udržitelnosti, a tvrdí, že každý zachráněný život znamená zbídačení příštích generací a Země jako celku.

V určitém souladu s posledními dvěma pojetími jsou tzv. subjektivizující přístupy, které hledají příčiny ekologické krize v lidském konání a kladou důraz na individuální lidské postoje, na vnímavost a cit vůči přírodě. Příčinou krize je tedy člověk, který je různou měrou odcizený přírodě. Velmi pěkně tuto myšlenku formuloval již Karel Čapek (1941): „Člověk by byl technicky dokonalejší, kdyby měl místo nohou kola, ale ztratil by jednu možnost - chodit po bezcestí.

Úsilí o celkové sladění potřeb člověka s možnostmi přírody je tzv. hluboká ekologie. Za „duchovního otce“ tohoto přístupu je považován norský logik a filozof Arne Naess. Vyhraněnou odnoží hluboké ekologie je podle Koháka (2000) tzv. Pojem ekosofie zavedl společně s pojmem hluboká (resp. hlubinná) ekologie v 70. letech 20. do pojmosloví environmentální etiky norský filosof Arne Naess.

Čtěte také: Spolupatřičnost a životní styl podle Arne Naesse

V jeho pojetí je ekosofie osobní filosofický systém vztažený k přírodě a životnímu prostředí. Ekosofie je ... Ekosofií myslím filosofii ekologické harmonie či rovnováhy (equilibirium). Filosofii jakožto druh moudrosti, jež je otevřeně normativní, obsahuje normy, zákony, postuláty, hodnotové priority a hypotézy a zabývá se stavem věcí v našem universu. Ekofilosofie je studijní obor, zabývající se otázkami vlastními jak ekologii, tak filosofii. Měl by být popisný, rozlišování mezi základními hodnotami není jeho úkolem.

Ekosofie je systémem výroků, které by měly být provizorní a modifikovatelné dle měnící se situace na niž ekosofie reaguje. Výroky v systému se pak člení na jednoduché výroky, které jsou důvodem či pobídkou k nějakému druhu akce - normy, a výroky, které slouží k odvozování norem - hypotézy. Normy lze obrazně uspořádat do tvaru komolé pyramidy, kde vrchol tvoří normy, které jsou obecné a nekonkrétní, které již nelze z ničeho odvodit a které byly postulovány intuitivně. Tyto základní normy jsou dále za pomocí hypotéz zpřesňovány odvozením. Odvození ovšem podle Naesse nemusí nutně snižovat etickou hodnotu normy.

Naess dále dělí normy na ryzí, které platí bez ohledu na cíle a prostředky, a pomocné, které slouží jako prostředek k dosažení předešlých. Coby příklad může posloužit Naessova vlastní ekosofie. Svůj filosofický systém nazývá Naess ekosofií T (písmeno T upomíná na Tvergastein, horský srub, kde Naess na své filosofii pracoval) Klíčovým pojem ekosofie T je Seberealizace (uváděno i jako Sebe-realizace), a to taková seberealizace, která není pouhou realizací omezeného ega (seberealizací s malým s), nýbrž realizací univerzálního Já (Naess používá též výraz átman).

Odtud odvozuje kupříkladu N2: Seberealizace všech živých bytostí!, N4: Komplexnost života! , N7: Místní autonomie! nebo N9: Zrušení třídní společnosti! Někteří - ne však všichni - z autorů rozvíjejících podle Naessova vzoru vlastní ekosofie přijali i Naessovu základní tezi Seberealizace širšího ekologického Já.

Hlubinná ekologie je filozofie radikálního ekologického hnutí. Výraz e.h. je překladem angl. deep ecology, který začátkem 70. let použil jako první Arne Naess právě pro označení orientace radikálního ekologického hnutí, jež překonání ekologické krize spatřuje v hluboké proměně současné civilizace - na rozdíl od reformistického směru, který se soustřeďuje na dílčí technol., ekon. či legislativní řešení.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Zatímco pro reformistické ekologické hnutí je cílem uchování životního prostředí a přír. zdrojů pro uspokojení lidských potřeb, pro hlubinně orientované ekologické hnutí je naopak cílem vytvoření nového harmonického vztahu mezi lidmi a pozemskou přírodou. Stoupenci e.h. se shodují v názoru, že rozmanitost forem života je hodnotná nejen svou skutečnou či možnou užitečností, ale také sama o sobě. Lidé proto nemají právo redukovat bohatství a rozmanitost živé přírody - s jedinou výjimkou: když je to nezbytné k uspokojení jejich životních potřeb, které lze ovšem vymezit pouze se zřetelem k daným geogr. a kult. podmínkám; v jejich rámci se lidé mohou rozhodovat, co uznají za své životní, tj. nezbytné potřeby.

Je uznána nutnost postupného, nenásilného snižování lidské populace prostřednictvím plánovaného rodičovství. Kvalita života je preferována před růstem životní úrovně. V souvislosti s tím, jsou nutné změny ekon., polit. a ideol. struktur. Naess předpokládá, že každý, komu jsou zásady e.h. blízké, si vytvoří vlastní filozofii, ekozofii, která mu pomůže, aby je pochopil a přijal. Svou koncepci ekozofie Naess opírá o pojetí seberealizace osobnosti jako identifikace s druhými a o uznání zásady biocentrického rovnostářství.

Arne Naess a jeho přínos

Ačkoliv je Arne Naess právem považován za zakladatele hlubinné ekologie, nepatří k lidem, kteří svůj život strávili budováním filosofického systému. Na rozdíl od Barucha Spinozy, Immanuela Kanta, Charlese Darwina či Karla Marxe Naess nikdy nenapsal dílo podávající originální a ucelenou myšlenkovou konstrukci. V tomto smyslu není ani myslitelem-systematikem ani myslitelem-zakladatelem. Jeho přínos filosofii, vědě i ekologismu spočívá jinde. Ve schopnosti přesně pochopit myšlenkové konstrukce jiných autorů a následně je podrobit pronikavé a zároveň nepředpojaté kritice.

Když se ve 30. letech minulého století Arne Naess seznámil s novopozitivistickými filosofy Vídeňského kruhu, nevytvořil svoji verzi novopozitivistické filosofie, ale brilantním způsobem ukázal přínosy i meze tohoto pohledu na svět. Když poznal nábožensko-filosofické postoje Mahátma Gándhího, nevytvořil svůj naessovsko-gándhíovský koncept, ale přesně popsal hodnoty, na kterých Gándhího systém stojí.

Zakladatelský text hlubinné ekologie, článek „The Shallow and the Deep, Long-Range Ecology Movements: A Summary“, je v první řadě vynikající ukázkou kritického srovnání dvou přístupů k ochraně přírody a využití kritiky cizích textů k představení vlastní koncepce je typické i pro další hlubinně-ekologické Naessovy studie. Stejně jako nebyl myslitelem-zakladatelem, nebyl Arne Naess ani rozeným vůdcem, ačkoliv ho jako vůdčí postavu hlubinné ekologie a zeleného hnutí vůbec uznává mnoho příznivců. K odmítnutí role společenského vůdce radikálního environmentalismu přivedly Arna Naesse dvě omezení.

Za prvé: Naess nikdy nebyl rodilým bojovným řečníkem-disputátorem. Jak sám píše: „nebyl bych dobrým vůdcem?… protože nedokážu správně přesvědčovat a motivovat ostatní?… příliš přemýšlím o silné stránce argumentů svých oponentů a málo o silných bodech mého vlastního přesvědčení“. Za druhé: Už od dětství měl Arne Naess silnou potřebu s ostatními lidmi nesdíleného jádra vlastní osobnosti. Nejenže ke svému životu potřeboval nutně samotu, ale princip samotářství navíc instaloval do každého ze svých vztahů k druhým lidem.

Jak je však možné, že se tento samotář „vymykající se normám normality“ stal inspirátorem a vůdčí ideovou postavou radikálního ekologismu? Když například nacističtí okupanti chystali v Norsku deportaci studentů z univerzity v Oslu, neváhal jinak uzavřený a samotářský Naess riskovat život varováním co největšího počtu studentů v době, kdy do samotné razie zbývaly pouze minuty. Navíc se Arne Naess uměl výjimečným způsobem smát sám sobě i svým podivnostem. Není aktem čiré sebeironie, když se vědec Arne Naess pozorující chování krys jednoho dne rozhodne místo pozorování krys pozorovat pozorovatele, kteří pozorují krysy?

Ačkoliv totiž Arne Naess koncem 30. let definitivně odmítnul velkou část evropské kultury a soustředil se na studium jejích nejvýznamnějších kritiků - Petera Wessela Zapffa, Martina Heideggera či Mahátma Gándhího, nebyl zároveň schopen opustit tu nejdůležitější hodnotu, kterou západní kultura přinesla světu -ocenění názorové plurality a pestrosti. Takže Naessem znovu zformulovaný koncept hlubinné ekologie, ačkoliv vychází z fundamentalisticky-náboženských myšlenek Mahátmá Gándhího, otevírá evropskému myšlení dveře svojí otevřeností a explicitní výzvou ke kritice a k tvorbě vlastních, konkurenčních konceptů.

Přečteme-li si Naessovy hlubinně ekologické texty a porovnáme-li je s texty jeho bezprostředních předchůdců (například Rachel Carson), není příliš obtížné určit jeho pozitivní přínos zelenému hnutí. Naess především jako jeden z prvních identifikoval rozdíl mezi reformním (mělkým) environmentalismem, který nezpochybňuje vývoj moderní společnosti jako takový, a radikálním (hlubokým) ekologismem, který se snaží o zásadní společenské změny. Je pravda, že ti hlubinní ekologové, kteří přišli po Naessovi, jeho nedogmatičnost, laskavou vstřícnost a ocenění názorové pestrosti většinou nesdíleli, ovšem sám Naess se ani jedné z uvedených hodnot nikdy nezřekl.

Hlubinná ekologie - klíčové myšlenky

1. Dualistické rozdělení světa na já a okolní svět neodpovídá realitě. S využitím zvláštní poznávací metody můžeme tento dualismus překonat a spatřit skutečnost, ve které hranice mezi vlastní osobou a okolním světem mizí.
2. Poznávací metoda, která nás může dovést k pochopení jednoty našeho individuálního já a okolního světa, se nazývá ztotožnění (identifikace). Ztotožnění je a-racionální proces, který za pomoci vcítění se do existence jiných bytostí, ekosystémů či vyšších celků umožňuje dosáhnout pocitu sjednocení individuálního já s širším sociálním Já, ještě širším ekologickým Já a nakonec nejobsáhlejším metafyzickým Já. Aby mohl jedinec dosáhnout ztotožnění, musí racionální složku své osobnosti zahrnout do, či podřídit, své schopnosti emocionálního vnímání světa.
3. Přestože proces vcítění se a ztotožnění umožňuje poznání objektivních entit, které nejsou přístupné rozumu, sám o sobě je subjektivní, a proto ne­existuje jediná hlubinná ekologie, ale tolik hlubinných ekologií, kolik existuje hlubinných ekologů. Každý má právo i povinnost vytvořit si vlastní formu hlubinné ekologie a vlastní cestu k jednotě se světem.

Od roku 2005 jsou zájemcům o myšlenkový svět Arna Naesse přístupné vynikající desetisvazkové vybrané spisy tohoto autora. Texty týkající se hlubinné ekologie jsou soustředěny v desátém svazku. Viz Naess, Arne: The Selected Works of Arne Naess I. - X.

Principy hlubinné ekologie v praxi

Tvůrce pojmu „hlubinná ekologie“ formuloval principy hnutí už v roce 1973, pozdější Lifestyle Trends Whithin the Deep Ecology Movement představují stručné shrnutí problematiky do prakticky realizovatelných podnětů:

1. Používejte jednoduché věci. Vyvarujte se zbytečných a komplikovaných nástrojů, stejně jako jiných prostředků. Svoje terénní nahrávky upravujte jen minimálně. Nevrstvěte je, nemíchejte, nepoužívejte komplikovanou sadu efektů a baterii syntezátorů. Zvuky okolí tu nejsou kvůli tomu, abyste měli z čeho vytvářet atmosféru k neexistujícímu filmu.
2. Věnujte se činnostem orientovaným na jejich osobité, vnitřní a podstatné hodnoty. Kdo máte uši k slyšení, slyšte. Neprokrastinujte, neposlouchejte hlouposti, nepouštějte si hudbu jen proto, aby nebylo ticho. Neztrácejte čas chozením na mizerné koncerty.
3. Pěstujte antikonzumerismus. Když něco neuslyšíte, nic se nestane - však to uslyší někdo jiný. Když vám unikne poslední deska oblíbené kapely, svět se nezboří. To, co slyšíte kolem sebe cestou do práce, do obchodu nebo skrz otevřené okno je ta nejdostupnější hudba na světě. Nový zvuk je s největší pravděpodobností iluze, zkuste se zaposlouchat do šumění opravdového velkoměsta a najdete v něm všechno.
4. Nepolevujte v zájmu o situaci méně rozvinutých zemí. Snažte se nezvyšovat svůj životní standard víc, než je potřebné. Nepořizujte pořád další a další vybavení jen proto, že se objeví nějaká móda. Neposlouchejte barokní hudbu zesílenou jako metalový koncert, snažte se proniknout k podstatě jejích afektů rozervaných mezi nebeské vůně a pozemský hnůj. Snažte se brát i zvuky takové, jaké opravdu jsou.
5. Veďte komplexní, nikoli komplikovaný život. Poslouchejte pozorně to, co vás obklopuje při běžném životě. Nehlučte, když nemusíte. Nebuďte zdrojem žádných zvuků, když to není nezbytné. Mlčenlivý bojovník kmene Mohykánů budiž vaším vzorem. Nechávejte si aspoň trochu prostoru na poslech ryzích, neupravených zvuků. Ve skutečnosti a ve většině případů nic slyšet nepotřebujete.
6. Dávejte přednost životu v přírodě, před navštěvováním krásných míst. Když chcete slyšet něco pozoruhodného, nemusíte kvůli tomu jet ani deset kilometrů za město. V přírodě především naslouchejte - pro křehké a vzácné biotopy to platí několikanásobně. Nevytvářejte zbytečný materiál k poslechu pro ostatní. Nesuďte zvuky, ony samy za nic nemohou. Snažte se je nejdřív analyzovat, než je zhodnotíte.
7. Snažte se chránit místní ekosystémy, nikoli pouze jednotlivé formy života. U každého zvuku se snažte se přijít na to, proč vůbec zazněl a jaký to má význam. Zvláštní pozornost věnujte zvukům, které jsou vám nepříjemné.
8. Odmítejte nadměrné zásahy do přírody jako zbytečné nesmysly a bezohlednosti. Snažte se nekřičet na ty, kdo křičí - způsobujete tím jen další zbytečný hluk. Pokuste se být pevní, klidní a tiší - funguje to častěji, než se zdá. Na dobrých se podílejte, nedobré ignorujte. Přičiňte se o odstranění všech zbytečných zdrojů hluku na zemi, ve vzduchu i pod vodou.
9. Nechovejte se k živým tvorům pouze jako k materiálu. Neprovokujte a neplašte zvířata jen proto, aby vydala nějaký zvuk. Neznervózňujte je zbytečně a nesnažte se je vyhnat z úkrytu. Vaším úkolem není nikoho dostihnout a ulovit za každou cenu.

tags: #arne #naess #hlubinná #ekologie #principy

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelnost a Li-ion baterie
• Tipy pro koupi chalupy
• Přehled ekologických katastrof
• Práce v ekologii Žamberk a okolí
• Recyklace papíru a plastů v Japonsku