Arne Naess a hlubinná ekologie: Spolupatřičnost a životní styl

Environmentální výchovu ovlivnila řada osobností konce 19. a celého 20. století. Předchůdce moderní environmentální výchovy nalezneme napříč historií na všech světadílech. Stopy snah o definování „dobrého vztahu k přírodě a k živým tvorům“ nacházíme v mnoha náboženstvích a kultech a také v právních systémech mnoha států.

Etické aspekty vztahu člověk-zvíře, resp. člověk-rostlina, resp. člověk-prostředí (krajina) nacházíme i v náboženských knihách. Přehled pasáží Starého zákona, které se věnují vztahu člověk-zvíře, vypracovaly V. Tydlitátová a P. Písařová (2007) nebo Ch. Birch a L. Visher (2007) a ve vztahu člověk-strom V. Tydlitátová (2008). Problematice biblického pojetí vztahu člověk-příroda se věnovali E. Kohák (Šprunk,1995) a J. Heller (Šprunk,1995) nebo J. Nečas (2007a 2008). Také A. Naess se věnoval zkoumání vztahu člověk-příroda v biblických textech (Naess, 1994: str. 263-271).

A. Naess upozornil na skutečnost, že až teprve v poslední době se setkáváme s interpretacemi, které zdůrazňují, jak je člověk za své zacházení s divy přírody odpovědný Bohu, a které chápou člověka jako „strážce“, „pastýře“ stvoření (Naess, 1994: str. 268). A. Naess ovšem toto pojetí kritizuje, protože „příroda není zeleninový záhon“, a představu, že jí má a může člověk pomáhat, považuje za arogantní (Naess, 1994: str. U nás koncepci „člověka jako pastýře stvoření“ zastává Ekologická sekce České křesťanské akademie v čele s J. Nečasem a nedávno zesnulým J. Hellerem (Šprunk, 1995).

V historii lidstva se vždy vyskytovali výjimeční jedinci s vysokou environmentální senzitivitou (citlivostí k přírodě). Například sv. František, sv. Gal, sv. Vincenc nebo Rachel Carsonová, Anna Comstocková, Ding Darling, Jane Goodallová, Aldo Leopold, John Muir (Wilke, 1993: str. 49).

Skutečná celosvětová potřeba ochrany přírody a hledání „toho správného“ vztahu člověka k živým tvorům a přírodě, ač má, jak bylo výše řečeno, kořeny v minulosti, vzniká až po 1. světové válce. Tuto skutečnost nedávno zesnulý I. Dejmal vyjádřil slovy: “Je jistě nutno uznat, že již v dávných dobách ustupoval polím, lesům, lukám, lidským sídlům zemský hvozd. Je však také třeba vědět, že až do poloviny 20. Krajina mu byla prostorem jeho života. V ní měl člověk své sídlo, svá pole, své louky a les. Chodil v ní po cestách a mezích, které pro něj vytvořili jeho pradědové, a sázel k nim třešně i jablka pro vnoučata a sám sedal v stínu hrušně i lípy…“ (Míchal, 1994: str.

Čtěte také: Co je hlubinná ekologie?

Významné osobnosti environmentální výchovy

• Jim Corbett (1875 - 1955) - Angličan narozený v Indii, nejprve lovec lidožravých šelem, později fotograf, filmař a ochránce přírody. Dnes je považován za zakladatele indické ochrany přírody. Po jeho smrti byl největší indický Národní park pojmenován Corbett National Park.
• Albert Schweitzer (1875 - 1965) - německý lékař, hudebník, teolog, filosof, který v 38 letech založil nemocnici v rovníkové Africe v Lambaréné. Zastával a prosazoval biocentrismus, např. v Etice úcty k životu píše: „sedlák může pokosit louku, protože seno potřebuje pro přežití, ale tentýž sedlák by si neměl utrhnout ani kvítek pro ozdobu.“
• Aldo Leopold (1887 - 1948) - americký lesník, ekolog a environmentalista byl prvním univerzitním učitelem, který se zabýval ochranou lesa, chováním zvěře a tzv. krajinnou ekologií (jak ji nazýváme dnes). Napsal dodnes respektovanou Etiku Země (součást knihy Obrázky z chatrče). Propagoval ochranu životního prostředí pro „dobro přírody“, ne pro dobro člověka, tj.
• George Adamson (1906 - 1989) - lovec lidožravých šelem, správce a zakladatel Národního parku v Keni. Celý svůj život věnoval studiu lvů. Byl zavražděn pytlákem.
• Rachel Carsonová (1907 - 1964) - americká bioložka, spisovatelka, publicistka. V roce 1962 napsala knihu Sileng Spring (Mlčící jaro), ve které poukázala na nesmyslnost lidských snah vládnout přírodě. Odhalila systém pronikání DDT (v té době symbolu pokroku) do potravního řetězce (a jeho zdravotní následky) a demonstrovala tím, jak nepředvídatelné mohou být následky neuváženého jednání.
• Bernhard Grzimek (1909 - 1987) - německý zoolog, spisovatel, ředitel zoologické zahrady, ochránce přírody. Část svého života zasvětil ochraně přírody v Africe (NP Serengeti).
• Joy Adamsononová (1910 - 1980) se narodila v Opavě, žila ve Vídni a od r. 1937 v Africe. Studovala všechny tři velké africké kočkovité šelmy, o kterých napsala populárněvědecké knihy Příběh lvice Elsy, Příběh levhartice Penny a Příběh gepardice Pippy. Díky těmto knihám a filmu Volání divočiny se jí podařilo významně propagovat ochranu (nejen) africké přírody.
• Jacques - Yves Cousteau (1910 - 1997) - oceánograf, ekolog a vynálezce. Potápěl se od 10 do 83 let. V roce 1961 začal Cousteau prozkoumávat světové oceány s průzkumným plavidlem Calypso. V rozmezí let 1968 - 1976 zdokumentoval mořský svět a následně vyzdvihl důležitost ochrany oceánu v televizních dokumentech "Podmořský svět Jacquese Cousteau“.
• Arne Naess (nar. 1912) - norský profesor filosofie (filosofie vědy, sémiotika), který počátkem 70. let zavedl pojem ekosofie a „hlubinná ekologie“ (angl.: deep ecology). Podmínkou trvale udržitelného života je podle Naesse zásadní změna orientace od ovládaní a hromadění majetku ke smírnému soužití všech bytostí.
• Murray Bookchin (1921 - 2006) - americký ekolog a filosof.
• Gerald Durrell (1925 - 1995) - zoolog, spisovatel, zakladatel ZOO na ostrově Jersey (otevřena 1959). Napsal řadu knih popularizujících ochranu přírody a životního prostředí např.
• David Attenborough (1926) - britský průkopník dokumentárních filmů z přírody. Z nejznámějších filmů: Život na Zemi, Žijící planeta a Trápení života.
• Gary Sherman Snyder (nar. 1930) - americký básník, námořník, lesník. Napsal celou řadu knih např. Želví ostrov, Postaru. Věnuje se hlubinné ekologii.
• Diana Fosseyová (1932 - 1985) - americká zooložka, která zasvětila život studiu goril v jejich původním prostředí v Africké Rwandě a jejich ochraně.
• Jane Goodallová (nar. 1934) - anglická bioložka garantující nejdéle trvající terénní výzkum - pozorování šimpanzů v Gombe v Tanzánii. Napsala dvacet knih, z nichž nejznámější je Ve stínu člověka.
• Kristin S. Shraderová - Frachettová (nar. 1944) - americká matematička a fyzička, která se věnuje technickým stránkám ekologie a problematiky životního prostředí. Studuje především riziko používání jaderných a toxických látek.
• Annie Dillardová (nar. 1945) - americká spisovatelka. V knihách Učíme kámen mluvit a Poutník u drátenického potoka poukazuje na pestrost, mnohotvárnost a svébytnost přírody.
• Michael Polland (nar. 1955) - americký novinář, spisovatel, který přírodu přirovnává k opuštěnému statku. Zastává názor, že nedotčená příroda neexistuje, proto nemůžeme přírodu Bohu vrátit, ale musíme o ni pečovat.
• Timothy Treadwell (1957 - 2003) - americký herec, kterého před deliriem zachránila zásadní změna životního stylu, kterou můžeme nazvat „návrat k přírodě“ (přestěhoval se na sever a 13 let pozoroval na Aljašce v letní sezóně medvědy a divokou přírodu). Prosazoval a realizoval nový přístup ke zvířatům. Zemřel tragicky (zabit a sežrán medvědem).
• Christopher McCandless (1968 - 1992) - americký mladík, který (na dva roky) zrealizoval „návrat k divoké přírodě“ a „pohrdnutí civilizací“ (včetně peněz, hodinek, map, mobilního telefonu atd.). Jeden z posledních zápisů v jeho deníku zní: štěstí je skutečné jen tehdy, sdílíme-li ho s ostatními.

Environmentální etika

Environmentální etika je oblast zkoumající vztah mezi lidmi a přírodou, kladoucí důraz na udržitelnost a morální zodpovědnost. Knihy v této kategorii nabízejí hluboký pohled na to, jak může etické jednání ovlivnit ekologickou rovnováhu. Mezi nejoblíbenější patří tituly, které se zabývají otázkami ochrany životního prostředí a poskytují návod, jak přispět k jeho zachování.

Autor knihy vychází z předpokladu, že lidstvo je dnes příliš početné, náročné a mocné, než aby mohlo bezmyšlenkovitě podřizovat potřeby mimolidského světa svým přáním. Sebelepší technická řešení ekologických problémů jsou marná, pokud nevznikne občanská vůle k udržitelnosti. Etické otázky se v oblasti environmentálních věd zaměřují zejména na matematické modely, které upozorňují na „meze růstu“.

Ekokritika a cli-fi

Řada současných (nejen) norských postapokalyptických a dystopických románů spadá do poměrně nedávno pojmenovaného žánru cli-fi neboli climate fiction. Tento termín označuje beletrii, která tematizuje klimatické změny spjaté s člověkem a která se díky svému silnému akcentu na životní prostředí přirozeně často ocitá v hledáčku ekokritického přístupu.

Termín ekokritika poprvé použil William Rueckert v roce 1978 v článku Literature and Ecology: An Experience in Ecocriticism (Literatura a ekologie: ekokritický experiment), ale coby samostatný literárněvědný směr ekokritiku etablovala až publikace The Ecocriticism Reader: Landmarks in Literary Ecology (Ekokritické čtení: milníky literární ekologie, 1996), za níž stáli redaktoři Cheryll Glotfeltyová a Harold Fromm. Kniha ekokritiku definovala jako studium vztahu mezi literaturou a fyzickým prostředím. Přestože je pojem cli-fi nový, příklady tohoto žánru najdeme už mnohem dřív. Jedním z nejranějších dokladů je román Julese Verna Sans dessus dessous (1889, č. Zmatek nad zmatek, 1911) z cyklu Podivuhodné cesty. V něm se klimatické změny projeví po vychýlení zemské osy způsobeném člověkem.

Celá řada spisovatelů tematizuje klimatické změny hned ve dvou románech: satirická próza Adam Hiorths veg (Ulice Adama Hiortha, 2011) vypráví o ochránci přírody Jonu Utskottovi a jeho společníkovi Adamu Hiorthovi, kteří se v quijotovsky laděném světě vydávají na cyklovýlet za záchranou životního prostředí; v románu Sju dagar i august (Sedm srpnových dní, 2015), pojednávajícím o manželích, již před osmi lety ztratili dítě na Utøye, zase klimatické změny neustále probublávají pod povrchem.

Čtěte také: Principy hlubinné ekologie dle Arne Naesse

Důležitým tématem této knihy je vytěsnění. Román Tomase Espedala Året (Rok, 2016), napsaný ve formě básně, je jakýsi žalozpěv nad „nemocnou přírodou“ a ztracenou láskou. Klimatické změny se objevují ve všech třech románech pro dospělé Maji Lundeové - Bienes historie (2015, č. Historie včel, 2017), Blå (2017, č. Modrá, 2018) a Przewalskis hest (Kůň Převalského, 2019). Autorka se ve všech drží stejného zpracování: předkládá čtenáři paralelní příběhy z rozličných historických období. První dvě knihy se zabývají vyhynutím včel, respektive nedostatkem vody, třetí pojednává o mongolském plemeni divokého koně.

K obdobím s výraznou ekologickou stopou v norské literatuře bezpochyby patří sedmdesátá léta 20. století, kdy se v souvislosti s mezinárodním environmentálním hnutím objevuje ekologicky angažovaná literatura. Poté co v roce 1970 skončila jeho kariéra univerzitního profesora, definoval takzvanou hlubinnou ekologii, „ekofilosofii“, která kritizuje antropocentrismus a mimo jiné hlásá, že jakýkoli život má hodnotu sám o sobě a že lidské zásahy do přírody jsou destruktivní. V roce 1973 publikoval knihu Økologi, samfunn og livstil (č. Ekologie, pospolitost a životní styl, 1996). Jeho myšlenky notně ovlivnily environmentální hnutí. K nejdůležitějším představitelům norské ekologicky angažované literatury v sedmdesátých letech patří i Erik Dammann. V roce 1972 napsal knihu Fremtiden i våre hender (Budoucnost v našich rukou) a o dva roky později založil pod stejným názvem také hnutí.

Jednou z příčin etablování ekokritiky coby svébytného literárněvědného směru je právě vědomí, že odborné pojednání klimatických změn nestačí. Přestože nám přírodní vědy poskytují přesnější popis těchto dějů, postrádají možnost románu zkoumat estetická a emoční hlediska spojená s antropocénem, tedy obdobím, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje ekosystém Země. Ekokritika se mimo jiné zabývá tím, jak různé narativy či vyprávěcí postupy ovlivňují rozdílné vnímání přírody, životního prostředí a klimatických změn. Podle ekokritičky Antonie Mehnertové může beletrie abstraktní klimatické změny přiblížit a pomoct nám představit si nejistou budoucnost.

Zelené hnutí, tedy přinejmenším v České republice, ztratilo v poslední dekádě mnoho ze své mladické nerozvážnosti, ale také nemálo ze svého kdysi pevného a nekompromisního postoje. Dokázalo vybojovat mnoho důležitých malých bitev, ale rozostřil se a ztratil na hodnotě cíl, kvůli kterému se ve všech svedených bitvách bojovalo. Použijeme-li terminologii Andrewa Dobsona - z ekologistů usilujících o zásadní proměnu společnosti se stali environmentalisté-úředníci po milimetrech zlepšující parametry principiálně neudržitelného systému. Zdá se, že nastal pravý čas připomenout život a myšlenky nedávno zesnulého člověka, který dal zeleným idejím nejenom promyšlenou filosofickou hloubku, ale i potřebnou dávku argumentované radikality. Zakladatele hlubinné ekologie, filosofa a velmi neortodoxního mystika Arna Naesse.

Ačkoliv je Arne Naess právem považován za zakladatele hlubinné ekologie, nepatří k lidem, kteří svůj život strávili budováním filosofického systému. Na rozdíl od Barucha Spinozy, Immanuela Kanta, Charlese Darwina či Karla Marxe Naess nikdy nenapsal dílo podávající originální a ucelenou myšlenkovou konstrukci. V tomto smyslu není ani myslitelem-systematikem ani myslitelem-zakladatelem. Jeho přínos filosofii, vědě i ekologismu spočívá jinde. Ve schopnosti přesně pochopit myšlenkové konstrukce jiných autorů a následně je podrobit pronikavé a zároveň nepředpojaté kritice.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Když se ve 30. letech minulého století Arne Naess seznámil s novopozitivistickými filosofy Vídeňského kruhu, nevytvořil svoji verzi novopozitivistické filosofie, ale brilantním způsobem ukázal přínosy i meze tohoto pohledu na svět. Když poznal nábožensko-filosofické postoje Mahátma Gándhího, nevytvořil svůj naessovsko-gándhíovský koncept, ale přesně popsal hodnoty, na kterých Gándhího systém stojí. Zakladatelský text hlubinné ekologie, článek „The Shallow and the Deep, Long-Range Ecology Movements: A Summary“, je v první řadě vynikající ukázkou kritického srovnání dvou přístupů k ochraně přírody a využití kritiky cizích textů k představení vlastní koncepce je typické i pro další hlubinně-ekologické Naessovy studie.

Stejně jako nebyl myslitelem-zakladatelem, nebyl Arne Naess ani rozeným vůdcem, ačkoliv ho jako vůdčí postavu hlubinné ekologie a zeleného hnutí vůbec uznává mnoho příznivců. K odmítnutí role společenského vůdce radikálního environmentalismu přivedly Arna Naesse dvě omezení. Za prvé: Naess nikdy nebyl rodilým bojovným řečníkem-disputátorem. Jak sám píše: „nebyl bych dobrým vůdcem?… protože nedokážu správně přesvědčovat a motivovat ostatní?… příliš přemýšlím o silné stránce argumentů svých oponentů a málo o silných bodech mého vlastního přesvědčení“. A za druhé: Už od dětství měl Arne Naess silnou potřebu s ostatními lidmi nesdíleného jádra vlastní osobnosti. Nejenže ke svému životu potřeboval nutně samotu, ale princip samotářství navíc instaloval do každého ze svých vztahů k druhým lidem.

Jak je však možné, že se tento samotář „vymykající se normám normality“ stal inspirátorem a vůdčí ideovou postavou radikálního ekologismu? Protože svoji osobní uzavřenost i excentrický životní styl kombinoval s mimořádnou dávkou odpovědnosti za vše živé, s laskavým a tolerantním přístupem k lidem, se sebeironií i schopností nezištné pomoci. Když například nacističtí okupanti chystali v Norsku deportaci studentů z univerzity v Oslu, neváhal jinak uzavřený a samotářský Naess riskovat život varováním co největšího počtu studentů v době, kdy do samotné razie zbývaly pouze minuty. Neznám příliš mnoho příkladů tak statečné a zároveň nezištné pomoci. A neznám ani mnoho lidí, kteří by na agresivní osobní útoky byli schopni reagovat naessovsky laskavou větou: „Jistě, můžete mít pravdu, ale proč si spolu nejdříve nevypijeme kávu?“ a zároveň naessovsky neústupným: „Ovšem život těch rostlin a zvířat tam musím chránit, i když Vám tím způsobím nepříjemnosti.“ Navíc se Arne Naess uměl výjimečným způsobem smát sám sobě i svým podivnostem. Není aktem čiré sebeironie, když se vědec Arne Naess pozorující chování krys jednoho dne rozhodne místo pozorování krys pozorovat pozorovatele, kteří pozorují krysy?

Dostáváme se k vlastnímu obsahu Naessem pře-formulovaných myšlenek. A i tento poslední bod je poznamenán jistým naessovským paradoxem. Ačkoliv totiž Arne Naess koncem 30. let definitivně odmítnul velkou část evropské kultury a soustředil se na studium jejích nejvýznamnějších kritiků - Petera Wessela Zapffa, Martina Heideggera či Mahátma Gándhího, nebyl zároveň schopen opustit tu nejdůležitější hodnotu, kterou západní kultura přinesla světu -ocenění názorové plurality a pestrosti.

Takže Naessem znovu zformulovaný koncept hlubinné ekologie, ačkoliv vychází z fundamentalisticky-náboženských myšlenek Mahátmá Gándhího, otevírá evropskému myšlení dveře svojí otevřeností a explicitní výzvou ke kritice a k tvorbě vlastních, konkurenčních konceptů. Arne Naess není v tomto smyslu ani racionalistickým myslitelem ani příkrým iracionalistou, ani hlídačem evropské filosofické tradice ani slepým obdivovatelem náboženského fundamentalismu východního typu.

Přečteme-li si Naessovy hlubinně ekologické texty a porovnáme-li je s texty jeho bezprostředních předchůdců (například Rachel Carson), není příliš obtížné určit jeho pozitivní přínos zelenému hnutí. Naess především jako jeden z prvních identifikoval rozdíl mezi reformním (mělkým) environmentalismem, který nezpochybňuje vývoj moderní společnosti jako takový, a radikálním (hlubokým) ekologismem, který se snaží o zásadní společenské změny. Navíc dokázal argumenty mluvící pro radikální postoje formulovat jasně, a přitom alespoň zčásti nedogmaticky. Je pravda, že ti hlubinní ekologové, kteří přišli po Naessovi, jeho nedogmatičnost, laskavou vstřícnost a ocenění názorové pestrosti většinou nesdíleli, ovšem sám Naess se ani jedné z uvedených hodnot nikdy nezřekl.

Ačkoliv jsem sám s mnohými Naessovými myšlenkami dlouho kriticky zápasil, musím přiznat, že jeho výzva zelenému hnutí je dnes v České republice nesmírně aktuální.

1. Jestliže podle Vás udržitelná není, nesnažte se jít cestou mocenských kompromisů.
2. Nebojte se stát si za svými, na první pohled nereálnými požadavky.
3. Nebojte se sami sobě čas od času zasmát. Vzpomínáte, kdy si naposledy politici ze Strany zelených ze sebe samých a své politiky udělali legraci? Kdy Hnutí Duha zablokovalo ministerstvo průmyslu a obchodu? Nevzpomínáte?

Principy hlubinné ekologie podle Arna Naesse:

• A. Dualistické rozdělení světa na já a okolní svět neodpovídá realitě. S využitím zvláštní poznávací metody můžeme tento dualismus překonat a spatřit skutečnost, ve které hranice mezi vlastní osobou a okolním světem mizí.
• B. Poznávací metoda, která nás může dovést k pochopení jednoty našeho individuálního já a okolního světa, se nazývá ztotožnění (identifikace). Ztotožnění je a-racionální proces, který za pomoci vcítění se do existence jiných bytostí, ekosystémů či vyšších celků umožňuje dosáhnout pocitu sjednocení individuálního já s širším sociálním Já, ještě širším ekologickým Já a nakonec nejobsáhlejším metafyzickým Já. Aby mohl jedinec dosáhnout ztotožnění, musí racionální složku své osobnosti zahrnout do, či podřídit, své schopnosti emocionálního vnímání světa.
• C. Přestože proces vcítění se a ztotožnění umožňuje poznání objektivních entit, které nejsou přístupné rozumu, sám o sobě je subjektivní, a proto neexistuje jediná hlubinná ekologie, ale tolik hlubinných ekologií, kolik existuje hlubinných ekologů. Každý má právo i povinnost vytvořit si vlastní formu hlubinné ekologie a vlastní cestu k jednotě se světem.
• D. Od roku 2005 jsou zájemcům o myšlenkový svět Arna Naesse přístupné vynikající desetisvazkové vybrané spisy tohoto autora. Texty týkající se hlubinné ekologie jsou soustředěny v desátém svazku. Viz Naess, Arne: The Selected Works of Arne Naess I. - X. Dortrecht, Springer 2005. Naess, Arne: Sebeuskutečnění: ekologický přístup k bytí ve světě. In: Myslet jako hora: Shromáždění všech bytostí. Prešov, Abies 1993. Naess, Arne: Ecology, Community and Lifestyle: Outline of an Ecosophy. Cambridge, Syndicate of Press of the University of Cambridge 1989. ISBN 0-521-34873-0. Česky: Ekologie, pospolitost a životní styl. Prešov, Abies 1996. Naess, Arne: The Shellow and the Deep, Long-Range Ecology Movements: A Summary. In: Deep Ecology for the 21st Century: Reading on the Philosophy and the Praktice of New environmentalism. Boston, 1995, s. 151-155. Naess, Arne: Is It Painful to Think? Conversations with Arne Naess. London, University of Minnesota Press 1993. Naess, Arne: Deepness of Questions and the Deep Ecology Movement. In Deep Ecology for the 21st Century: Reading on the Philosophy and the Practice of New Environmentalism. Boston, 1995, s. 204-212. Naess, Arne: Heidegger, Postmodern Theory and Deep Ecology. In The Trumpeter, 1997, roč. 14, č. 4. Naess, Arne: Deep Ecology in the Line of Fire. The Trumpeter, 1995, roč. 12, č. 3. Naess, Arne: Mountains and Mythology. The Trumpeter, 1995, roč. 12, č. 4.

tags: #arne #naess #hlubinná #ekologie #pospolitost #životní

Oblíbené příspěvky:

• Rozměry HTB kolena DN 50
• Průvodce výběrem a montáží sprchové vaničky
• Environmentální výchova a les
• Prvouka 5. ročník – Živá příroda
• Těžba uhlí v době klimatické krize