Biodiverzita Nového Zélandu: Fakta a Výzvy

Nový Zéland a Česko, dvě země, které se navenek jeví naprosto odlišné, mají v oblasti ochrany přírody až nebezpečně podobnou trajektorii. Ostrov proti vnitrozemí; severní a jižní polokoule; Pán prstenů vs. Anděl Páně. V obou zemích se projevuje vzmáhající se tendence k tomu, aby si příroda na svou ochranu vydělávala sama.

Vliv Filmů na Cestovní Ruch a Přírodu

Peter Jackson svou filmovou trilogií Pán prstenů poskytl nebývalý impuls novozélandskému cestovnímu ruchu. Těch 432 milionů globálně prodaných lístků do kin na jeho filmařský opus totiž nebylo jen o fantastické podívané, ale i o fantastické reklamě na krásy tamní přírody. Ve třech nesestříhaných verzích dohromady servírovaly asi 105 minut scénických záběrů Rohanu, Gondoru a Mordoru, například Canterbury Plains, otažské rokle Kawaru, Národního parku Tongariro či Dry Creek Quarry u Wellingtonu.

Důsledek této skryté popularizace, pozorovatelný mimo kasy kinosálů, se dal vyčíslit skokovým navýšením úhrnu cestovního ruchu. V pěti po sobě následujících letech od poslední premiéry trilogie narostl o 40 procent. S tím, že pětina zahraničních turistů potvrzovala, že k návštěvě Nového Zélandu je přiměl právě onen fantastický film a zhruba desetina se jela podívat výhradně na filmové lokace. To ovšem, spíš než přímý masivní příliv zahraničních turistů, stimulovalo brand „novozélandské Středozemě“. Tedy skvělé mezinárodní reputace, s níž na ostrovech hospodařili. Druhou podobnou, byť o něco slabší vlnu, ve světě zvednula i premiéra další trilogie, filmové zpracování Hobita.

Zpoplatnění Vstupu do Přírodních Lokalit

Až do předloňska, kdy se Novozélanďané rozhodli ztrojnásobit takzvaný IVL, International Visitor Levy, Mezinárodní návštěvnický poplatek. Ten při vstupu do země, spolu s žádostí o víza, platí každý turista. Od roku 2024 to už tedy není pětatřicet novozélandských dolarů, ale rovná stovka. Filmy vyvolaný nápor turistů měl na místní krajinu i neblahé dopady. Navýšení návštěvnického poplatku si tat zprvu chválili i ochránci přírody. I proto, že část z vyššího IVL byla přislíbena na podporu ochranářských iniciativ.

Proč se k něčemu takovému uchýlili? Odpovědí na to existovalo hned několik. Tou první byla docela logická snaha využít ekonomickou příležitost, která se nabízela. Zvýšené IVL mělo posloužit jako bariéra proti šetřílkům, a vpustit na ostrovy jen zahraniční turisty movitější. Bonitní. Kteří umí více utrácet a více přispívat do místních rozpočtů. Druhou takovou odpovědí byla tendence k určitému omezení, zregulování cestovního ruchu. Ale filmy vyvolaný nápor turistů měl na místní krajinu i neblahé dopady, která si po dvou dekádách intenzivního zájmu potřebovala odpočinout.

Čtěte také: Vzájemné vazby ekosystémů a biodiverzity

Navýšení Mezinárodního návštěvnického poplatku, si tedy zprvu chválili i novozélandští ochránci přírody. Do třetice na zvýšení IVL neměli tratit ani ti, kteří se stali na cestovním ruchu existenčně závislí. Poskytovatelé služeb, ubytování a občerstvení, průvodci. Především asi proto, že se novozélandské Ministerstvo pro životní prostředí, orgán regulační a ochranný, rozpočtově neshodlo s Ministerstvem cestovního ruchu, které je primárně rozvojové a ekonomické. Novozélandskému ministerstvu životnímu prostředí „nezbylo“ dost na to, aby mohlo intervenovat do projektů na ochranu biodiverzity, řízení návštěvnosti a infrastruktury.

Novozélandská vláda v reakci na to navrhla, aby si Ministerstvo životního prostředí tuto újmu a nespravedlnost vykompenzovalo samo, dalším poplatkem. Zavedením vstupného pro zahraniční turisty na desítce „top“ novozélandských lokalit. Konkrétně byly zmíněny Národní park Aoraki, Mount Cook, Tongariro Crossing, Milford Sound a Cathedral. S tím, že dalších šest lokalit má být představeno později. U vstupu do každé z nich by měl zahraniční cestovatel zaplatit dalších 20-40 dolarů. Přibližně 280-480 korun. Ve výsledku si tak mohou přijít tyto lokality na 60 milionů dolarů, které mohou být využity přímo v místě. Jinak celá ta idea zpoplatnění vstupu k mimořádným přírodním pamětihodnostem, je nyní už politicky před-schválená.

Novozélandská veřejnost ji přijímá s povděkem, protože „jejich“ příroda pro ně konečně něco dělá. Podporují jí místní podnikatelé, kterým otevírá nové příležitosti. Podporuje ji Ministerstvo cestovního ruchu, protože si tím ochrání vlastní zisk z IVL. A především si ji pochvaluje novozélandská vláda. Ačkoli záměr reinvestovat na vstupném vybrané peníze přímo v místech jejich výběru působí navenek hodně lákavě, takový decentralizovaný přístup může oslabit strategickou ochranu přírody jako celek, na regionální či národní úrovni.

Rizika a Hrozby pro Biodiverzitu

V čem že je ten hlavní zádrhel? Novozélandská vláda si tím až nebezpečně připravuje terén pro to, aby mohla v budoucnu snižovat základní financování ochrany přírody. Na každé ikonické místo, jako je Aoraki nebo Cathedral Cove, totiž připadají desítky méně proslulých lokalit. Sice s významnou ochranářskou hodnotou, významné složením biotopů nebo biodiverzitou, ale příjmy z cestovního ruchu a vstupného negenerující. Tedy rozpočtově neperspektivní. U těch hrozí, že budou opomenuty. Protože si na sebe vydělat nedokážou. Anebo dokážou, ale jen za cenu bolestivých kompromisů.

Jak píše The New Zealand Herald, navrhovaná vládní strategie růstu totiž zahrnuje také plány na zpřístupnění chráněných území dalším koncesím pro turistiku, zemědělství a jiným formám podnikání. V podstatě tím ministerstvu životního prostředí novozélandská vláda předkládá, že v rezervacích, na jejichž management vytrvale potřebuje ze státního rozpočtu peníze, musí nutně výhledově vytvořit nějaký potenciál ekonomické návratnosti. Zjednodušeně řečeno, rizikem není ani tak to, že kromě IVL by teď rádi na Novém Zélandu zavedli i extra vstupné k nejpopulárnějším přírodním památkám, ale změna ústřední filozofie.

Čtěte také: Závislost biodiverzity na zeměpisné šířce

Zásadní problém spočívá v tom, že novozélandská vláda začíná chápat přírodu především jako zdroj příjmů. V němž peníze potečou hlavně do těch ikonických míst, zatímco stát postupně omezí základní veřejné financování ochrany přírody s tím, že „si má vydělat sama“. I přesto, že je Nový Zéland plný přírodních parků a chráněných zón, dle posledních výzkumů vychází najevo šokující zpráva. Nachází se totiž na prvním stupínku v celosvětovém měřítku ohrožení lokální biodiverzity. Zdejší situace je tedy světově nejvážnější!

Dle posledního měření Environment Aotearoa 2019 jsou téměř dvě třetiny vzácných ekosystémů ohroženy kolapsem. Tisíce živočišných druhů jsou řazeny, buď mezi ohrožené druhy, nebo jim dokonce hrozí úplný zánik. To zahrnuje:

• 90% všech mořských ptáků
• 84% plazů
• 76% sladkovodních ryb
• 74% suchozemských ptáků

Mnoho dalších druhů navíc nebylo hodnoceno.

Globálně biodiverzita ve všech jejích podobách prochází neustálým poklesem. Její klasifikace stavu ohrožení je velmi složitá. Při popisu její úrovně je proto mnohdy jednodušší podívat se naopak na podíl druhů uvedených jako „neohrožené“. Ale i tento údaj je pro Nový Zéland alarmující. Neohrožených je na Novém Zélandu pouze asi:

• 18% brouků
• 26% sladkovodních ryb
• 38% mořských savců
• 12% ještěrek
• 5% hlemýžďů
• 50% rostlin

Nový Zéland přitom disponuje obrovským množstvím endemických druhů, tedy zvířat, která nežijí nikde jinde na světě. Pokud tedy daný živočišný druh nebude zachráněn, bude navždy neobnovitelně zatracen. V současné situaci je těžké určit, zda novozélandská biodiverzita klesá či nikoliv, protože jedna čtvrtina z téměř 4 000 druhů, které jsou v současné době klasifikovány jako ohrožené, byla hodnocena pouze jednou, a tak neexistuje možnost porovnání, zda se stav jejich ochrany změnil.

Čtěte také: O biodiverzitě štěrkopískovny Hulín

Ze zbývajících zhruba 3000 ohrožených se ale 10% zhoršilo a pouze 3% zlepšily, což poukazuje na celkovou neúspěšnost dlouhodobého plánu pro ochranu místní krajiny. Kromě neefektivní ochrany druhů je dalším faktorem ztráty místních ekosystémů stále se zvyšující využití půdy pro intenzivní zemědělství a stavbu měst.

Celkové vegetační pokrytí v zemi se snížilo z původních 90% (za období bez osídlení člověkem) na současných 30%. Jedna třetina země je navíc pokryta nepůvodními exotickými travními porosty. Dalším vzorovým příkladem pak může být úbytek sladkovodních ryb, jejichž nárůst podílu ohrožených druhů se na počátku 90. let minulého století zvýšil z přibližně jedné čtvrtiny na tři. Nejinak jsou na tom i mořské druhy ryb, které jsou naprostým zákazem výlovu chráněny jen v 0,4% území.

Invazivní Druhy a Predátoři

Během kolonizace ostrovů docházelo lidskou vinou k transportu škůdců a zvířat, která zde nemají přirozeného predátora. Místní druhy na ně naopak nebyli nijak geneticky vybaveni a neměli tak sebemenší možnost obrany. Místní vegetace je spásána vysokou a zemědělskou zvěří, nelétavý ptáci nemají úniku před lasicovitými šelmami, a tak je novozélandská příroda postupně devastována.

Kvůli nemožnosti obrany se tito predátoři neustále šíří rychlostí blesku, čímž redukce endemických druhů stále rychleji narůstá. Situace se zpětně řeší velmi složitě, ale bez lidské pomoci, která kdysi celou situaci zavinila, to už nelze. Nejen, že musí být vzácné druhy chráněny a reprodukovány ve speciálních ochranných centrech (sanctuary), ale také je nutné tvrdě bojovat proti přemnožení škůdců systémem nejrůznějších pastí a jedů.

Mezi nejčastější predátory patří:

• Krysy (přivezené Maory a Evropany)
• Malí dravci požírající vajíčka a mláďata ptáků (hranostajové, fretky, ježci, lasičky, psi a kočky)
• Possum (kus liščí, přivezený z Austrálie)

Kumulativní škody způsobené těmito zvířaty jsou téměř nepochopitelné. Předpokládá se, že tito predátoři každoročně zkonzumují nejméně 25 milionů mláďat a vajec původních ptáků. Odhaduje se, že 95 procent kiviů, kteří se vylíhnou v oblastech s výskytem hrabošů, se nedožije dospělosti.

Snahy o Omezení Dopadů Invazí

Studie publikovaná v časopise Nature Ecology and Evolution uvádí, že místa s nejvyššími počty zdomácnělých nepůvodních druhů zahrnují Havajské ostrovy, Severní ostrov Nového Zélandu a indonéské Malé Sundy. „Pokud jde o příčiny rozdílných počtů zdomácnělých nepůvodních druhů v jednotlivých oblastech světa, hraje roli především ekonomická situace regionu a vliv člověka, v menší míře klima.

Celosvětové snahy o omezení dopadů invazí nepůvodních rostlin a živočichů a s tím související ochrana původní biodiverzity by se proto měly soustředit především na ostrovy a přímořské oblasti. „Vůbec poprvé přinášíme souhrnné hodnocení založené na širokém spektru organismů. Zastoupeny jsou rostliny, obratlovci, ale také bezobratlí živočichové. Jedním z řešení je soustředit se na ohniska s velkým počtem naturalizovaných druhů a na místa, kudy se tyto druhy dostávají do jednotlivých zemí.

„Taková regulace se již úspěšně děje například na Novém Zélandu. Kvůli naší bezedné touze po nekontrolovaném a nerovném ekonomickém růstu se lidstvo stalo zbraní hromadného vymírání, řekl v prosinci generální tajemník OSN Antonio Guterres a dodal: „Přírodu používáme jako záchod.“

Projekt Predátoři Bez Dravců 2050

Jako protiváhu proti nadvládě invazních druhů vyhlásili novozélandští úředníci těmto predátorům válku. Téměř před deseti lety, v roce 2016, oznámil tehdejší novozélandský premiér John Key zdánlivě odvážný vládní cíl zcela vyhubit hlavní druhy predátorů do roku 2050. Sedm vetřelců, na něž se konkrétně zaměřil, jsou tři různé druhy potkanů, dále pak lasice, fretky, lasičky a vačice. Key to označil za „nejambicióznější projekt ochrany přírody, o jaký se kdekoli na světě pokusili”.

Zesnulý novozélandský fyzik sir Paul Callaghan, který jako jeden z prvních formuloval vizi potírání predátorů, přirovnal její obtížnost k uskutečnění vesmírného programu Apollo. Náklady na boj s predátory se odhadují na šest miliard dolarů. Devět let po zahájení kampaně potírání predátorů se však ochránci přírody shodují na tom, že stávající strategie zvládání situace nás do roku 2050 na úplně vyhubení nepřítele nedostanou. Geografický rozsah je příliš velký, dostupné zdroje příliš malé a vedlejší škody příliš obtížně zvládnutelné.

Dotahování všech velkých projektů do konce však vždy vyžadovalo přehodnocování všech kroků. Právě to nyní dělají ekologové, biologové, výrobci pastí, etici a inženýři - spojují svoje síly, aby se poučili z minulosti a zároveň zrychlili tempo inovací. Navzdory překážkám si díky dosaženému pokroku představují novou nadějnou budoucnost: ptáci v bezpečí a invazní druhy vyhubeni.

Technologie v Boji Proti Predátorům

Dan Tompkins, vědecký ředitel společnosti „Predator Free 2050 Limited“, říká, že jednou z hlavních priorit je výrazně zkrátit čas strávený obsluhou usmrcovacích zařízení v terénu. Samonastavovací pasti s dávkovači, které automaticky dávají návnady, to již umožňují. Zařízení mohou pracovat autonomně po celé měsíce a zároveň sdílet stav úlovků a další údaje, což pracovníkům projektu poskytuje průběžné informace o počtu a aktivitě predátorů.

Jedna z oblíbených variant má mechanismus pasti umístěný v kleci z drátěného pletiva, která je přišroubovaná ke stromu ve výšce ramen, aby byla mimo dosah zvědavých pozemních ptáků, jako jsou například kiviové. Dřevěná rampa zavede dravce až k zařízení, do něhož vstupují zespodu, nalákáni příslibem potravy (speciálně vytvořená návnada, která přitahuje hlodavce i vačice, je ochucená majonéza). Když zvíře naruší světelný paprsek, past se spustí. Smrtící lišta rozdrtí potkanům a myším lebku a mnohem větší vačice uškrtí. Jakmile je past spuštěna, motor ji znovu nahodí a resetuje, čímž se znovu navíjí úderný mechanismus. Mršina pak vypadne z prostoru pasti na zem.

Paul Kavanagh, ředitel projektu konsorcia, které podporuje více než sto dobrovolnických skupin a organizací zaměřených na ochranu přírody, odhaduje, že samonastavovací pasti jsou 49krát účinnější než tradiční zařízení. „Naše samonavíjecí pasti chytají dvě až šest vačic za noc a možná nebudeme muset pasti kontrolovat častěji než jednou za půl roku,” řekl mi v terénu projektu v kopcích za Queenstownem.

Naproti tomu past s jedním nastavením může zabít jednoho jedince a pak je měsíc mimo provoz, dokud ji nepřijde dobrovolník znovu nastavit. Jiná zařízení s jednoduššími technologiemi vyžadují ještě více práce. Pasti na nohy, které se běžně používají při lovu kožešinové zvěře, ale někdy také při hubení škůdců, zvířata nezabíjejí hned. Novozélandské zákony vyžadují, aby byly každých dvanáct hodin kontrolovány a zvíře bylo usmrceno bez zbytečného utrpení. Dohromady 400 samonastavovacích pastí v terénních pracovištích společnosti Kavanagh zlikvidovalo za 12 měsíců více než 7 200 škůdců. „Je to technologie, která mění pravidla hry,” řekl. „Dříve jsme říkali, že predátory nelze zlikvidovat pomocí pastí. Tyto pasti však myšlenku zpochybňují.”

Uznávání Umělou Inteligencí

Dosud musely být pasti umístěny v bednách nebo v konstrukcích s otvory dostatečně širokými, aby se do nich dostal predátor, ale nikoliv necílové druhy. Problémem je, že mnoho predátorů se pastem vyhýbají - navzdory pokušení v podobě chutného pamlsku. To se mění díky rozpoznávání umělou inteligencí, které umožňuje zcela otevřené pasti. Tyto pasti, jejichž nasazení se očekává v letošním roce, se spustí pouze tehdy, když se k nim přiblíží cílový predátor a kamera se speciálním softwarem potvrdí totožnost druhu.

Zelená Ekonomika a Klimatické Změny

Nový Zéland se sice na globálních emisích skleníkových plynů podílí zanedbatelnou částí, nicméně závislost na intenzivní produkci mléka a mléčných výrobků a silniční dopravě má neočekávané efekty. Ostrovní země u protinožců dnes vypouští do atmosféry o 23 procent skleníkových plynů více než v roce 1990. „Ačkoli se Novému Zélandu podařilo významně dekarbonizovat výrobu elektřiny, v ostatních sektorech zaostává. Proto je zapotřebí, aby svou klimatickou politiku uplatňoval efektivněji i v dopravě a zemědělství,“ řekl Simon Upton, ředitel environmentálního oddělení OECD.

Zemědělství zodpovídá za bezmála polovinu všech emisí skleníkových plynů na Novém Zélandu. To je suverénně nejvíce v porovnání s ostatními státy OECD. Organizace proto doporučuje, aby se systém emisních povolenek rozšířil i do tohoto sektoru. Zemědělství, které je výrazně zaměřeno na produkci mléka a produktů z něj, vedlo ke zvýšení úrovně dusíku v půdě, povrchových i podzemích vodách. Organizace proto kvituje, že se novozélandská vláda začala kvalitou vody vážně zabývat. Letos v únoru totiž přijala „Balíček pro čistou vodu“. Jedná se o soubor opatření, která jsou v souladu s některými dřívějšími doporučeními OECD.

OECD ve své zprávě rovněž zmiňuje fenomén rychle rostoucích měst na Novém Zélandu, což vytváří tlaky na celou rovnováhu mezi městy a venkovem. Problémem se také stává rostoucí počet aut ve městech, která jsou navíc stará a tím pádem mají příliš vysoké emise skleníkových plynů a oxidů dusíku, než by mohla při častější obměně vozového parku mít. Nejpalčivější situace je prý v Aucklandu s více než 1,5 milionem obyvatel největším městě Nového Zélandu. Tamní městská doprava je podle OECD příliš závislá právě na osobních automobilech. Řešením je tak rozvoj hromadné dopravy za pomoci propracovaných veřejně-dopravních systémů.

Ostrovy Nového Zélandu

Nový Zéland je známý svou výjimečnou přírodou a rozmanitými ekosystémy, které se rozprostírají přes dvě hlavní zemské masy - Severní ostrov a Jižní ostrov - a desítky menších ostrovů. Tato souostroví se stala domovem jedinečných druhů zvířat a rostlin, které se vyvinuly díky izolaci od ostatních kontinentů. Ostrovy hrají významnou roli v novozélandské kultuře i ekosystémech. Zatímco hlavní ostrovy jsou domovem pro většinu obyvatel a kulturních památek, menší ostrovy poskytují útočiště chráněným druhům a jsou ideálním cílem pro ekoturistiku.

Severní ostrov

Severní ostrov je známý svou sopečnou krajinou, termálními prameny a bohatou maorskou kulturou. Najdete zde dvě hlavní města - Auckland a Wellington - která patří k kulturním a obchodním centrům země. Rotorua je oblíbeným cílem pro poznávání maorské kultury, tradičních vesnic a geotermálních jevů, jako jsou gejzíry a horké prameny. Severní ostrov je také vhodný pro pláže a vodní sporty, zejména na východním pobřeží. Oblast Bay of Islands je známá pro krásné pláže a možnosti pozorování mořských živočichů, jako jsou delfíni a velryby.

Jižní ostrov

Jižní ostrov nabízí dramatickou krajinu s fjordy, ledovci a vysokými horami Jižních Alp. Města jako Christchurch a Queenstown jsou výchozími body pro objevování přírodních krás ostrova. Queenstown je vyhlášeným centrem dobrodružných sportů, jako je bungee jumping, paragliding nebo vyhlídkové plavby. Na západním pobřeží se nacházejí ledovce Franz Josef a Fox, které jsou přístupné turistům a nabízejí jedinečné pohledy na ledovou krajinu.

Stewart Island

Stewart Island je třetím největším ostrovem Nového Zélandu a nachází se jižně od Jižního ostrova. Ostrov je významný pro svou přírodu a bohatou faunu. Rakiura National Park pokrývá většinu ostrova a poskytuje domov pro mnohé vzácné druhy, včetně ptáků kivi, které lze vidět v jejich přirozeném prostředí.

Waiheke Island

Nacházející se jen krátkou plavbou trajektem od Aucklandu, Waiheke Island je oblíbenou destinací pro jednodenní výlety. Tento ostrov je známý svými vinicemi, uměleckými galeriemi a krásnými plážemi. Turisté sem přijíždějí za degustací místních vín, relaxací na pláži a kulturními akcemi.

Chatham Islands jsou známé svou jedinečnou biodiverzitou a krásnými přírodními scenériemi.

Great Barrier Island, vzdálený zhruba čtyři hodiny plavby trajektem z Aucklandu, je známý pro svou divokou přírodu, nedotčené pláže a horké prameny. Ostrov je populární pro kempování, potápění a šnorchlování, a je také označen jako Dark Sky Sanctuary, což z něj činí ideální místo pro pozorování hvězd.

Chráněné Ostrovy Nového Zélandu

Nový Zéland klade velký důraz na ochranu přírody a biodiverzity, a proto jsou některé menší ostrovy vyhrazené jako chráněné oblasti pro původní druhy rostlin a zvířat. Tento ostrov nedaleko Wellingtonu je chráněnou přírodní rezervací, která hraje klíčovou roli při ochraně novozélandské fauny, zejména vzácných druhů ptáků, jako jsou kivi a kakariki. Na Kapiti Islandu je omezený počet návštěvníků denně, což pomáhá udržovat přírodní rovnováhu.

Tento ostrov, který leží severně od Aucklandu, je jedním z nejdůležitějších přírodních rezervátů na Novém Zélandu. Little Barrier Island slouží jako útočiště pro ohrožené druhy ptáků a endemické rostliny.

Poor Knights jsou chráněnou mořskou rezervací známou pro svůj bohatý podmořský život. Oblast je oblíbená mezi potápěči a šnorchlaři, kteří zde mohou vidět pestré korálové útvary, hejna ryb a dokonce i podmořské jeskyně.

Chráněné ostrovy Nového Zélandu jsou vzorem ekologického přístupu a zodpovědného turismu. Mnohé z nich mají omezený vstup, aby se minimalizoval vliv návštěvníků na přírodní prostředí. Návštěvníci těchto ostrovů jsou často povzbuzováni k tomu, aby dodržovali zásady udržitelného turismu - nevynášet žádné předměty, nezasahovat do přírodních procesů a respektovat stanovená pravidla.

tags: #biodiverzita #Nový #Zéland #fakta

Oblíbené příspěvky:

• Právní předpisy o komunálním odpadu
• Principy biocentrické ochrany
• Vliv materiálů na klima
• Divoká příroda Finska
• Rybník jako ekosystém: informace pro žáky 4. ročníku