Biodiverzita v hospodářském lese: Definice a význam

Biodiverzita je rozmanitost života na všech jeho úrovních, od genů, přes druhy organismů, až po pestrost ekosystémů a ekologických vztahů (Kolář et al. 2012).

Kromě vnitřní hodnoty života a jeho rozmanitosti je důležité, že biodiverzita je zjevně nepostradatelná pro existenci člověka (Gowdy 1997) a z více důvodů, včetně antropocentrických, je proto nezbytné ji chránit.

Lesy hostí až 80 % všech suchozemských druhů organismů (worldwildlife.org), a jsou tak klíčovým nositelem pevninské biodiverzity. Biodiverzita bývá zpravidla vnímána právě jako druhová bohatost (species richness) (Kolář et al. 2012).

V současnosti probíhá její celoplanetární úbytek, označovaný jako šesté známé hromadné vymírání druhů v dějinách Země (a první zapříčiněné člověkem), přičemž řešení této krize biodiverzity je pro lidstvo zásadní výzvou (Ripple et al. 2017).

Ochranou biodiverzity je uvažována primárně snaha o uchování druhů ohrožených vymřením a biotopů ohrožených zánikem, nikoli maximalizace početnosti druhů v daném společenstvu (Hunter 1999).

Čtěte také: Hospodářský les a biodiverzita

V obecné rovině jsou největší hrozbou pro světovou biodiverzitu ztráta a degradace přírodních stanovišť, následované jejich exploatací a způsobem užívání (např. Fazan et al. 2020; MacKinnon et al. 2020).

Pro lesy je uvedený fenomén vysoce aktuální (Schmiedinger et al. 2012*; Ripple et al. 2017) a ačkoli je tempo vymírání nejvyšší v tropech (Storch 2011), nevyhýbá se krize biodiverzity ani zbytku světa, včetně středoevropského prostoru a lesnicky rozvinutých zemí (Grove 2002; Spiecker 2003; Nic Lughadha et al. 2020).

Navzdory snahám o zlepšení situace jsou dosavadní kroky považovány za nedostatečné (Blicharska et al. 2011*), a je proto žádoucí aktualizovat vědecké poznatky o klíčových aspektech ochrany lesní biodiverzity a stále účinněji je implementovat do lesnické praxe.

Příčiny ohrožení lesní biodiverzity

Ve střední Evropě bývá za hlavní příčinu ohrožení biodiverzity považována náhrada porostů přirozené dřevinné skladby intenzivně pěstovanými stejnověkými monokulturami komerčních dřevin, zejména smrku ztepilého (Picea abies) a borovice lesní (Pinus sylvestris), těžených holosečným způsobem (např. Emmer et al. 1998; Koch, Skovsgaard 1999*; Spiecker 2003; Felton et al. 2010; Paillet et al. 2010; Fanta, Petřík 2021).

Dalšími podstatnými a hospodařením způsobenými faktory jsou nedostatek nejrůznějších forem odumřelé dřevní biomasy (mrtvého dřeva), starých a biotopových stromů (např. Bače, Svoboda 2016; Vítková et al. 2018; Zumr, Remeš 2020*; Zumr et al. 2021*), eliminace prostředí světlého lesa (např. Čížek et al. 2016) a odstraňování tzv. biologického dědictví přirozených disturbancí nahodilými těžbami (Grove 2002; Lindenmayer 2006).

Čtěte také: Vzájemné vazby ekosystémů a biodiverzity

Alternativy managementu na ochranu biodiverzity

Základní čtyři alternativy managementu cílícího na ochranu lesní biodiverzity definoval Götmark (2013):

1. minimální intervence, umožňující kontinuální sukcesi a disturbance s vývojem starého (tzv. old-growth) lesa;
2. tradiční management, vytvářející specifické lesní struktury podporující biodiverzitu (včetně druhů červeného seznamu), spojené s historickou kulturní krajinou;
3. netradiční management, aktivně vytvářející tzv. old-growth charakteristiky v lesích (například tzv. ekologické lesnictví);
4. druhový management, konkrétně specializovaný zejména na podporu ohrožených a indikátorových druhů.

Různé přístupy a nástroje ochrany biodiverzity se liší intenzitou managementu, a to od čistě segregativních (bezzásahových) až po čistě integrativní, podmíněné aktivním managementem.

V krajinném měřítku bývá doporučována kombinace segregace a integrace (Kraus, Krumm 2013), přičemž optimální povaha a míra této kombinace je předmětem výzkumu a politických diskusí.

Pěstební opatření pro zvýšení biodiverzity v lesích

Nově vydaný Katalog pěstebních opatření pro zvýšení biodiverzity v lesích v chráněných územích je pomůckou při plánování péče o lesní ekosystémy v chráněných oblastech.

Výstupy z projektu poukazují na to, že v lesních ekosystémech v chráněných oblastech je možno využít tradiční způsoby hospodaření našich předků, a tím zachovat nebo zvýšit jejich druhovou rozmanitost (biodiverzitu).

Čtěte také: Závislost biodiverzity na zeměpisné šířce

Součástí katalogu jsou tato pěstební opatření:

1. Bezzásahový management využívající spontánní vývoj
   • Ponechání samovolnému vývoji
2. Přírodě blízký management, jehož cílem je přiblížit strukturu obhospodařovaných lesů hypotetické struktuře, kterou považujeme za přírodní
   • Převod porostu na výběrný les (popř. na nepasečný způsob hospodaření)
3. Cílený management, který slouží pro podporu nějakého druhu nebo skupiny druhů významných z hlediska ochrany přírody
   • Snížení zakmenění (tvorba řídkolesů)
   • Hospodaření v hospodářském tvaru „nízký les" - (pařeziny)
   • Pastva v lesích
   • Práce s „přestárlými stromy" a dřevem odumřelých stromů
   • Péče o lesní okraje

Součástí Katalogu je tedy osm základních pěstebních opatření, která lze využívat při plánování péče o chráněná území (CHÚ).

Význam heterogenity lesních stanovišť

Se zvyšující se variabilitou mikrostanovišť na lokalitě vzrůstal počet druhů lišejníků i počet nalezených ohrožených druhů.

Významným prediktorem pro druhovou diverzitu lišejníků byla i frekvence výskytu mikrostanovišť, ta však v negativním smyslu.

Vysvětlením je obvykle vyšší hustota stromů v hospodářských lesích s běžnými typy mikrostanovišť, jejichž četnost však druhovou diverzitu lišejníků nijak nezvýší.

Druhová diverzita lišejníků se zvyšovala s rozlohou přírodních lesních biotopů v okolí zkoumané plochy.

Vliv starých lesů na biodiverzitu

Pro ochranu lesní biodiverzity, například početné skupiny terestrických brouků, je nutná ochrana zbývajících starých lesů, přírodě bližší hospodaření a prodloužení obmýtí (Lange et al. 2014*; Weithmann et al. 2020*).

Studie z Maďarska srovnávající lesní květenu různých typů lesů v pásmu bučin ukázala, že vzácné rostliny s nízkou migrační schopností a časným kvetením nalézají biotop převážně ve starých lesích, nikoli v nově vzniklých a mladých lesích (Kelemen et al. 2014*).

Dřevinná skladba a její vliv na biodiverzitu

Dřevinná skladba je jednou ze základních charakteristik lesů, kterou je možné managementem významně ovlivňovat.

Ve střední Evropě byla člověkem přirozená dřevinná skladba zásadně změněna ve prospěch komerčně výhodných druhů (smrk a borovice), s negativními dopady nejen na biodiverzitu, ale i stabilitu lesů (Hlásny et al. 2017b*).

Přirozené smíšení porostů podporuje biodiverzitu a má důležitý vliv na složení společenstev (Leidinger et al. 2021*).

Je proto doporučeno například vnášet buk lesní (Fagus sylvatica) do smrkových monokultur (Ammer et al. 2008*).

Intenzita hospodaření a její dopad na biodiverzitu

Intenzifikace lesního hospodaření je globálně významnou příčinou úbytku biodiverzity (Lange et al. 2011*).

Při srovnání různých typů využití půdy ve střední Evropě vychází jako druhově nejchudší intenzivní zemědělství a lesnictví (Koellner, Scholz 2008*; Gregor et al. 2016*), což svědčí o kontextu celkové krize nakládání s krajinou (Dullinger et al. 2013).

Intenzivní lesní hospodaření podporuje generalisty (Lange et al. 2014*; Weithmann et al. 2020*) a může přispívat k eutrofizaci ekosystému (Galle et al. 2019*), modifikaci půdního prostředí (Von Hoermann et al. 2018* ), k fragmentaci habitatů (Mikoláš et al. 2015*; Durak, Durak 2016*) i k homogenizaci habitatů (Schaeublin, Bollmann 2011*).

Souhrn

Provedená studie ukázala, že výjimečná druhová diverzita společenstev epifytických a epixylických lišejníků na studovaných lokalitách a zejména v jejich chráněných územích je ovlivňována heterogenitou a zachovalostí lesních stanovišť na lokální i krajinné úrovni a dále dobou uplynulou od posledního hospodářského zásahu.

Kromě variability podmínek konkrétního stanoviště má tedy pro druhovou diverzitu lišejníků zásadní význam prostorová a časová kontinuita těchto stanovišť.

Ta je i v případě mnoha studovaných lokalit ohrožena pokračujícími hospodářskými zásahy v bezprostředním okolí chráněných území, jejichž současná rozloha je většinou naprosto nedostatečná a měla by podle výsledků této studie činit alespoň 300 ha.

V současnosti představují plošně nejrozšířenější typy přírodních lesních biotopů v ČR acidofilní a květnaté bučiny, které pokrývají téměř 9 % plochy lesů.

Podle představ potenciální vegetace by bukové lesy měly tvořit převážnou část vegetačního krytu ČR, od čehož jsme v současné situaci daleko.

Tabulka: Druhové složení lesů v ČR

tags: #biodiverzita #v #hospodářském #lese #definice

Oblíbené příspěvky:

• Třídění odpadu v ČR
• Upevnění skříňky pro tříděný odpad: Průvodce
• Aktivity SEV Divizna
• Den stromů v Dobrodružince
• Les v Ohrožení: Prevence s Požárníkem