O kvalitě potravin se mluví se zvýšeným zájmem už několik let. Na trhu se objevují produkty s různými novými označeními, aby uspokojily požadavek zákazníků na poctivě vypěstované kvalitní potraviny. A pak je tu staré dobré bio. Vyjdou všechny tyto produkty nastejno? Nebo je mezi nimi rozdíl? Co přesně znamená bio? A co farmářské, tradiční, domácí… Jaký je mezi takovými výrobky rozdíl?
Co znamená "bio"?
Ze všech těchto pojmenování je to vlastně jen „bio“, které něco znamená. Zákon ukládá, jak musí být pěstovaný a zpracovaný výrobek, který v prodejně najdete jako bioprodukt. Existuje systém, prostřednictvím kterého se ekozemědělci a jejich potraviny kontrolují. Teprve když vyhoví všem podmínkám, může zemědělec nebo výrobce napsat na svůj produkt bio a označit jej logem pro bio. Porušení pravidel se trestá sankcemi, může to být buď pokuta, nebo až odebrání biocertifikátu.
„Tradiční“, „domácí“ - takové názvy evokují, že jde o poctivé výrobky s tradiční recepturou, vyrobené v malém. Ale je poměrně běžné, že se s nimi setkáte na zcela standardní potravině vyrobené velkovýrobcem. Tato slova se totiž mohou používat volně, nikdo neurčuje, jaké podmínky musejí výrobky splňovat. Podobně jako když na výrobku najdete „recept tety Anežky“ nebo „maminčin závin“.
Tradiční, domácí nebo poctivé výrobky jsou podvod?
Neznamená. Znamená to, že název samotný neposkytuje spotřebiteli žádnou záruku. Mnoho lidí se pustí do podnikání v potravinách, protože chtějí uplatnit nějaký starý rodinný recept, vyrábět pořádné jídlo a logicky se rozhodnou, že svému výrobku dají nějaký podobný název. Pak budou svůj příběh hrdě propagovat, zákazník si jej může ověřit a určitě se nebude muset spoléhat jen na nápis na obalu. Jenže na každého poctivého výrobce připadá několik těch, kteří se na trendu poctivých potravin chtějí jen přiživit. Je zajímavé, že v některých zemích okolo nás je v tomto směru ochrana spotřebitele nastavena jinak. Třeba v Polsku se za „tradiční“ může označovat pouze potravina, která je připravována podle alespoň třicet let staré receptury a shodným postupem. Porušení tohoto předpisu má za důsledek poměrně vysoké pokuty.
Legislativa a kontrola BIO produktů
Kde je určeno, jaké podmínky musí splňovat BIO?
V evropské i české legislativě. První zákon, který specifikoval, jak se má ekologicky hospodařit, vznikl v Evropě v roce 1991, aktuálně zde platí Nařízení Rady č. 834/2007 a Nařízení Komise (ES) č. 889/2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla. V ČR máme zákon č. 242/2000 Sb. a vyhlášku č. 16/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ekologickém zemědělství. Před několika lety také vzniklo nové evropské logo pro biopotraviny.
Čtěte také: Ekologické zemědělství v kostce
Potravina, která byla vyprodukována podle principů ekologického zemědělství, se musí označit logem (evropským příp. i českým), číslem organizace, která ji zkontrolovala a certifikovala, a zemí původu. V názvu výrobku může být použito slovo bio.
Od července se biopotraviny mohou prodávat pouze v obalech, na kterých je umístěno jednotné logo EU pro ekologickou produkci, které má podobu lístku složeného z 12 unijních hvězdiček. U „lístečkového“ loga musí být kód země, kde biopotravina prošla závěrečnou kontrolou - v případě České republiky je to CZ. Za kódem státu je zkratka BIO nebo EKO, případně ORG či ÖKO, odkazující na ekologický způsob produkce podle zažité praxe v různých zemích, ale význam zkratek je rovnocenný. Kód je uzavřen třímístným číslem kontrolní organizace pověřené v daném státě dozorem nad bioprodukcí. V Česku jsou takové kontrolní organizace tři: Kontrola ekologického zemědělství (KEZ), která je garantem „pravosti“ biopotravin pod označením CZ-BIO-001, ABCERT AG s označením CZ-BIO-002 a BIOKONT s přiděleným kódem CZ-BIO-003.
Zneužívání zkratek „bio“ nebo „eko“ pro necertifikované biopotraviny unie zakázala, a to i v podobě zdrobnělin nebo odvozenin. Připomeňme, že za biopotraviny se považují pouze ty, které byly vyprodukovány bez použití průmyslových hnojiv a pesticidů s šetrným způsobem k přírodě a životnímu prostředí.
V platnosti zůstávají národní a soukromá loga pro označování a propagaci produktů, jež splňují požadavky stanovené nařízením Rady (ES) 834/2007. Zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství, ukládá povinnost označit bioprodukt, biopotravinu a ostatní bioprodukty na obale grafickým znakem, tzv.
Proč jsou biopotraviny dražší?
U biopotravin je kvalita produktu chápána jako výsledek kvality celého systému. Nejde tedy jen o to, že spotřebitel dostane potravinu, která např. obsahuje méně pesticidů. Ale o to, že celý systém je od začátku jiný. S půdou se zachází šetrně, aby se zachovala její přirozená úrodnost. Pro ošetřování plodin se používá jen úzké spektrum povolených látek, většina běžně používaných hnojiv a pesticidů je zakázána. Zvířata v chovech mají takové podmínky, které budou co nejvíc respektovat jejich potřeby. Když spotřebitel platí za bio, platí vlastně za celý udržitelný systém hospodaření.
Čtěte také: Fakta o klimatických změnách
V konvenčním zemědělství, při výrobě běžných potravin, vzniká spousta externalit, které zaplatí někdo jiný nebo které všichni zaplatíme později (devastace půdy, ztráta biodiverzity, poškození zdraví způsobené používanými chemickými látkami apod.). Dalším důvodem pro vyšší cenu biopotravin jsou náklady na systém kontrol a certifikace biopotravin. Kontrolují se zemědělci/výrobci (půda, pěstování, krmivo pro zvířata, způsob chovu zvířat, skladování produktů, přeprava), kontrolují se finální biopotraviny. Každý zemědělec je kontrolován přibližně jednou ročně (často celodenní kontrola) a potom namátkově. Proto musejí existovat zákony, kontrolní organizace, laboratorní testování. Zemědělec musí vést poměrně pečlivou dokumentaci, aby byl schopen doložit všechny postupy, které použil. To všechno se v ceně finálního výrobku projeví.
A konečně třetím hlavním důvodem je nízký objem produkce. Mnoho biopotravin se stále ještě vyrábí v malém, proto je cena vysoká. S rozšířením biopotravin se dá očekávat, že cena bio klesne a přiblíží se víc ceně konvenčních produktů.
Nákup u místního zemědělce vs. BIO
Znát svého zemědělce a kupovat potraviny přímo od něj je nejpřirozenější (samozřejmě kromě toho, že si člověk bude potraviny pěstovat sám). Ale musíte dotyčného zemědělce opravdu znát. Vědět, že skutečně hospodaří tak, jak vy si představujete. Jsou dvě oblasti, kvůli kterým stojí za to být opatrný.
Hodně lidí předpokládá, že produkty od malého lokálního zemědělce jsou pěstované poctivě, bez chemických hnojiv a herbicidů (přípravků proti plevelům). To ale nemusí být pravda. Např. herbicid glyfosát může být zdraví nebezpečný a Světová zdravotnická organizace jej nově zařadila na seznam „potenciálně karcinogenních látek“. Avšak tento herbicid je běžně používaný jak velkopěstiteli, tak drobnými zemědělci a zahrádkáři, nachází se třeba v přípravku Round up a běžně se prodává v každém zahradnickém centru. V ČR se ho ročně spotřebuje asi jeden milion kg.
Druhým podobným problémem může být GMO. Velká část krmiv pro hospodářská zvířata pochází z geneticky modifikovaných plodin. Neexistují přesné statistiky, ale mnohé se zdá dovodit např. z toho, že 70 % veškeré sóji vypěstované ve světě je GM, a zároveň je sója nejčastější krmnou surovinou pro hospodářská zvířata. Je dost pravděpodobné, že když zemědělec (velký či malý) nakupuje krmivo, bude aspoň zčásti geneticky modifikované. Spotřebitel přitom nemá jak zjistit, které potraviny živočišného původu pocházejí od zvířat krmených GMO. Zákon výrobcům neukládá žádnou povinnost, aby tuto skutečnost např. uváděli na obalu výrobku. Příklad s herbicidem a GMO jsme nevybrali náhodně.
Čtěte také: České supermarkety a bio
Oba jevy se na běžných farmách a v běžných chovech vyskytují standardně, zatímco v ekologickém zemědělství se s nimi nesetkáte, protože jsou tu zakázané. Tady je hlavní rozdíl mezi „nákupem od místního zemědělce“ a „nákupem bio“. V prvním případě si všechno musíte ověřit sami, v druhém případě to za vás ověřuje systém (zákon, kontroly, certifikace). Ale za to druhé je třeba, celkem pochopitelně, zaplatit… Nejlepší je samozřejmě skloubit obojí - najít si místního zemědělce, který hospodaří ekologicky. Adresář najdete na stránkách Svazu ekologických zemědělců Pro-bio.
Občas se může stát, že se vám podaří najít zemědělce, který prakticky hospodaří jako ekozemědělec, ale není certifikovaný (právě proto, že nechce udržovat náročnou administrativu a podstupovat kontroly povinné v EZ). I tady vám poradí v Pro-bio, přece jen ČR je malý rybník a ekologicky smýšlející lidé o sobě vědí. Naopak si dávejte pozor na vám neznámé zemědělce nebo prodejce, kteří např. nabízejí své produkty ve stánku u silnice. Jednak tyto produkty vůbec nemusejí být jejich (chtějte vidět doklad, kdo je pěstitel/výrobce), jednak kvalita může být stejná, jako kdybyste nakoupili v supermarketu.
Farmářské produkty
Speciálním tématem jsou tzv. farmářské produkty. Někteří ekozemědělci nemají rádi, když se biopotraviny a farmářské produkty zaměňují, tyto dvě skupiny totiž mají společného mnohem méně, než by se na první pohled zdálo. „Farmářský produkt“ není pojem, který by byl někde specifikován, a neexistují žádné speciální podmínky, které by takový produkt měl splňovat. Farmářské produkty procházejí stejnou kontrolou jako ostatní potraviny nabízené v prodejní síti. A měly by být vypěstované nebo vyrobené konkrétním zemědělcem/ výrobcem v ČR, neměly by být nakoupené ve velkoobchodu nebo pocházet z ciziny. Ale jinak nemusejí splňovat žádné zvláštní standardy ohledně kvality, způsobu ošetřování plodin nebo chovu zvířat, použitých krmiv atd. Tuto nejistotu se některé farmářské trhy nebo prodejny snaží řešit vlastními standardy. Na jejich základě si vybírají zemědělce a výrobce, jejichž produkty budou nabízet.
Cenové rozdíly u BIO versus klasických potravin
Většinou je to dané tím, jak hodně se liší ekologický způsob hospodaření od toho konvenčního. Typicky bývají hodně drahé biopotraviny živočišného původu, protože tam je odlišností od „velkochovného“ způsobu nejvíc. Zvířata musejí dostávat bio krmivo, musí jim být poskytnut dostatečný životní prostor a možnost výběhu ven, smí být léčena jen omezeným množstvím léčiv. Po použití antibiotik (která se smí podávat jen v přesně vymezených případech) je ochranná lhůta, kdy nesmí být potravina prodávána spotřebiteli, dvakrát delší než v konvenčním zemědělství.
Haly - způsob jak jsou chována kuřata, ze kterých pochází běžně prodávané kuřecí. Na začátku turnusu je do haly navezeno několik tisíc zvířat, která zde zůstávají do věku 35 dnů, kdy jsou odvezena na jatka. Podestýlka se během této doby nevyměňuje. Běžná kuřata jsou také vyšlechtěna na extrémně rychlý růst a nepřirozeně velký podíl prsních svalů, o které je největší zájem. V ekologickém zemědělství jsou kuřata chována přirozeně.
Dovoz biopotravin
Česká republika v současné době není plně soběstačná ani co do výroby běžných potravin, ani co do výroby biopotravin. Buď se u nás daná bioplodina nevyrábí, nebo se vyrábí jen v omezeném množství (což je případ mnoha obilovin nebo semen) nebo u nás neexistují zpracovatelské linky. Proto stále ještě víc než 60 % u nás prodávaných biopotravin pochází z dovozu.
Pesticidy a ekologické zemědělství
Obecné označení pro látky, které se používají k hubení plevelů (herbicidy), hmyzu (insekticidy) na ochranu před plísněmi (fungicidy) apod. U mnoha chemických pesticidů je podezření nebo jistota, že škodí zdraví. Některé jsou zcela zakázány, u většiny je stanoven maximální reziduální limit (MRL), po jehož překročení nesmí být potravina vůbec prodávána. Někteří lidé považují MRL za nedostatečné, za zvlášť nebezpečný se považuje „koktejl“ pesticidů - jestliže máme představu o vlivu jednotlivých pesticidů na zdraví, nevíme téměř nic o tom, jak působí jejich kombinace.
Myšlenka biopotravin není založená na tom, že v nich nikdy za žádných okolností nesmějí být žádné zbytky chemických látek - právě proto, že něco takového není možné zaručit. Systém ekologického zemědělství garantuje, že pesticidy a chemická hnojiva nebude používat, a proto jich v biopotravinách bude nejnižší možné množství (někdy nula, někdy nikoli). K tomu používá ekozemědělství několik postupů.
Zemědělská plocha, kde se mají bioplodiny pěstovat, nejdřív prochází tzv. přechodným obdobím. To trvá od dvou do tří let - dva roky u orné půdy a pastvin, tři roky u sadů, vinic a chmelnic. Během této doby musí farmář na pozemku hospodařit ekologicky, ale zatím nesmí své produkty označovat jako bio. Účelem přechodného období je odstranit negativní vliv předchozí zemědělské činnosti. Při hospodaření i skladování smí ekozemědělec používat jen malý přesně vymezený počet hnojiv a dalších prostředků. V běžném zemědělství je přitom běžně využíváno okolo 500 chemických látek, celkově je jich k dispozici okolo 1 500.
A nakonec musí ekozemědělec udělat maximum pro to, aby při pěstování zamezil kontaminaci z okolního prostředí, tedy v nějaké formě oddělit svůj pozemek od těch okolních. Výsledkem těchto opatření je, že biopotraviny obsahují buď nulové množství pesticidů, anebo množství, které bývá cca 50-200× nižší než u běžných potravin.
Protože ekologické zemědělství tradičně stavělo „na celém systému, a ne pouze na konečném produktu“, nebyly u biopotravin stanoveny max. limity pro množství pesticidů. To se změnilo v roce 2014, kdy se systém kontroly zprůhlednil a limit byl stanoven na 0,01 mg pesticidu na kg potraviny (platí pro každý jednotlivý pesticid). Tyto limity prakticky odpovídají požadavkům na kojeneckou stravu. ČR je jedna z prvních zemí EU, jež přijala metodický pokyn, který s tímto limitem pracuje.
Další aspekty ekologického zemědělství
Za biopotraviny se nesmí označit zelenina a ovoce z hydroponie, protože cílem ekologického zemědělství je zlepšovat půdní úrodnost. Pouhé vynechání chemie ale neznamená, že jde o ekologické zemědělství. Podmínkou pro něj je, že se odčerpané živiny musí do půdy vracet formou kompostu, chlévského hnoje, zaoráváním zelených směsek apod. V ekologickém zemědělství se smí používat rašelina, což je ale z pohledu ochrany životního prostředí diskutabilní. Těžbou rašeliny se narušuje vodní režim dané lokality a okolní půda vysychá.
S hmyzími škůdci se v ekologickém zemědělství bojuje promyšleným střídáním plodin na poli, které zabrání jejich přemnožení. Plevel se v ekologickém zemědělství neničí chemicky, ale mechanicky, tedy plením, kypřením a prooráváním půdy. A protože tento způsob pěstování je pracnější, dostávají ekologičtí farmáři vyšší dotace.
Hospodářská zvířata v ekologické produkci musí mít možnost volného pohybu a venkovního výběhu, takže například dojnice nesmí být uvázané a trávit celé dny pouze pod střechou kravína. Drůbeží maso musí pocházet z kuřat, jejichž výkrm trvá dva až třikrát déle než v běžných drůbežárnách, aby měla dobře vyvinuté kosti. Biovejce nesmí pocházet z klecových chovů.
Krmivo pro ekologický chov musí pocházet z ekologického pěstování. Ideální ekologická farma si všechny zdroje opatřuje vlastními silami. Kdo chce nákupem biopotravin projevit dpovědný postoj k životnímu prostředí, měl by dávat ednost těm, které na cestě ke spotřebiteli urazily nejkratší cestu. Původ biopotravin lze zjistit z obalu, neboť je dalším povinným údajem na etiketě. Vždy se na ní musíme dočíst, kde byly vyprodukovány zemědělské suroviny pro její produkci.
Podle nových zásad musí biopotravina obsahovat nejméně 95 procent zemědělských surovin z ekologické produkce. A co těch zbylých pět procent? Věřte nevěřte, Evropská komise povolila pro biopotraviny 49 éček. Jsou mezi nimi například E250 - dusitan sodný a E252 - dusičnan draselný. Schválené pro použití v biopotravinách je také E412, tedy guarová guma. Jde o přípravek ze semen exotické luskoviny s latinským názvem Cyamopsis tetragonolobus. Guarová guma výborně váže vodu, takže se v potravinářství používá jako zahušťovadlo. V běžných potravinách pro kojence se smí používat jen v omezeném množství.
Uznaným éčkem pro biopotraviny je rovněž E524 - hydroxid sodný (louh sodný) s poznámkou: povrchová úprava pro „Laugengebäck“. Laugengebäck, v překladu louhované pečivo, je preclík se sklovitým povrchem, jehož se dociluje máčením v lázni zředěného louhu. Zvlášť oblíbenou pochoutkou je ve Švýcarsku a Rakousku.
Zatímco byliny z volné přírody mohou mít certifikát bio, když pocházejí z uznaných lokalit bez chemické zátěže, zvěř a ryby z volné přírody certifikát bio nedostávají.
Obliba biopotravin v ČR
Za biopotraviny utratí každý Čech v průměru 160 Kč ročně. Z celkových výdajů za potraviny a nápoje to představuje 0,7 %, jak uvedl Ústav zemědělské ekonomiky a informací. Největší zájem máme o mléčné výrobky, čerstvou zeleninu a ovoce. Vysoké ceny biopotravin a nedůvěra řady spotřebitelů v jejich autenticitu však nejsou jedinou překážkou pro jejich větší odbyt. Tomu brání i zatím málo pestrý sortiment na trhu.
Ačkoli se u nás ekologicky farmaří na 11,4 % výměry zemědělské půdy a Ministerstvo zemědělství eviduje 422 českých výrobců biopotravin a 3920 ekologických farmářů, na pultech to příliš vidět není. V regálech převládá drahé biohovězí maso.
Zemí s největší oblibou biopotravin v Evropské unii je Dánsko, kde jich každý tamní obyvatel ročně v průměru nakoupí za 60 eur, v přepočtu za 1500 Kč. Na zemědělské produkci Dánska se biopotraviny podílejí 5 %.
tags: #biopotraviny #bez #mýtu #ekologické #zemědělství #odborný
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]