Absolventi Fakulty sociálních studií MU: Příběhy a osudy

Čas strávený na vysoké škole, období rozvoje osobnosti, proměny člověka balancujícího dosud na hranici dospívání v bytost novou, nově utvářenou, nově se tvořící, je jedinečnou životní etapou. Mnozí z těch, kteří své první vysokoškolské kroky prožili v prvních letech rozvíjející se instituce, jež jejich postoje významně formovala, se posléze ocitli v různých profesích. Učili se zvládat nejrůznější životní role, zpracovávat nové zkušenosti, překonávat překážky, někdy dokonce zklamání. A učili se zvládat také úspěch. Zakotvili v nejrůznějších oborech, v nejrůznějších zemích. Jedno však mají společné.

Absolventů, jež by bylo možné takto označit, je samozřejmě mnohem víc, než obsahuje tento sborník. Fakultou sociálních studií prošly od doby jejího vzniku tisíce studentů. Další stovky rok co rok přicházejí. Bylo a je mezi nimi množství zajímavých osobností - potenciál budoucnosti nejen české, ale české hranice přesahující - vždyť jedním z cílů fakulty je podle jejího děkana, profesora Ladislava Rabušice, být vzdělávací institucí evropského typu. Nebylo jednoduché vybrat, nebylo jednoduché rozhodnout. noduché záměr - vytvořit soubor rozhovorů - uskutečnit. Své Nepřehlédnutelné doporučily jednotlivé katedry. Najít je a vyzpovídat bylo úkolem autorů, studentů Katedry mediálních studií a žurnalistiky. Jenom málokdy to bylo jednoduché. Pátrání, hledání - leckdy až detektivní. Harmonogramy, cesty, souhlas i ostych, odmítnutí.

Úvodem je však třeba poznamenat, že připomenutí si v jubilejním roce zaslouží všichni absolventi i pedagogové, bývalí i současní. Je deset let v lidském životě doba dlouhá, či krátká? A jak vůbec označit desetiletí instituce? Můžeme mluvit také o životě? Metafory jsou však ošidné. Škola je sice opravdu škola. Ale z kolika dějů složená, z kolika životů! Než fakulta přivítala prvního studenta, žila nepochybně nejdříve představou o něm. Jaký bude. Jaký by měl a mohl být. A také jaký bude, až bude odcházet. S jakými představami, sny, plány a projekty vykročí do světa - a předá nabyté zkušenosti dál. Zůstane po něm stopa?

„Jednu větu studentům často opakuji: Není ani tak důležité, co na univerzitě poznáš, jako koho tam poznáš," říká profesor Ivo Možný, první děkan Fakulty sociálních studií a jeden z jejích zakladatelů. Soubor rozhovorů se zajímavými osobnostmi, absolventy fakulty, je souborem jedinečných příběhů. Psychoterapeuti, pracovníci ministerstev, novináři, fotografové, šéfredaktoři, televizní zpravodajové, režiséři, producenti, moderátoři, manažeři, ekologové, sociální pracovníci působící doma, ale třeba i v Africe, politici, politologové, asistenti politiků, euroúředníci, asistenti euroúředníků, absolventi-cizinci. matu základním, profesním, také témata dílčí a originální - zájmy, rodinné motivy, životní postoje dotazovaných - jež mnohdy přerostly v témata převažující. Zvládali pilně a s humorem provoznízáleži-tosti: cestovali, telefonovali, mejlovali, sky-povali a mnohdy hledali řešení zapeklitých situací. A je také třeba zaznamenat, že jejich zájem narůstal s přibývajícím počtem stránek. Zájem o příběh, předanou zkušenost. Tykání, na němž se někteří s autory dohodli, však editoři změnili ve vykání. Nápad sestavit soubor rozhovorů s absolventy instituce rozhodně není nový. Podobných sborníků existuje jistě mnoho. Nešlo nám však o pouhou historizující reflexi, záměrem bylo postihnout především neopakovatelné období vzniku a formování nové vzdělávací instituce, jejího ducha i jejího absolventa. Ostatně tento motiv většinu rozhovorů propojuje.

Jitka Balcarová: Psycholožka ve zdravotnictví

Jitka Balcarové, rozená Kuldanová - první absolventka psychologie na FSS, která šla pracovat do zdravotnictví. Více jsem o Jitce před naším rozhovorem nevěděla. Představovala jsem si leccos -vyšinutou psycholožku, seriózní dámu... Moje představy se však od reality výrazně lišily. V Jihlavě ve svém domku blízko lesa mě uvítala spokojená máma a manželka, skvělá hostitelka a především ve svém životě šťastná a vyrovnaná žena.

Čtěte také: Jak recyklace pomáhá životnímu prostředí

Jste první absolventka psychologie na FSS, která šla pracovat do zdravotnictví. FSS byla nová škola a absolventi psychologie v té době nemohli žádat o atestaci pro klinickou psychologii. Proto jsem musela zažádat o výjimku, kterou jsem nakonec dostala. I když úplně takhle jednoduché to samozřejmě nebylo, (směje se) Největšízásluhu na tom měl docent Vybíral a profesoři Možný a Macek. Jsem ráda, že mě přijali do Psychiatrické léčebny v Jihlavě. Jsem vděčná za oddělení a tým, ve kterém pracuji. Měla jsem štěstí, protože si vzájemně sedneme. Hodně z nás je teď na mateřské dovolené. Většina jich začínala ve speciálních školách, jako školní psychologové, někteří pracují jako personalisti.

V čem spočívá vaše práce? kusu o sebevraždu. Představte si, že jste v takové pozici - v cizím prostředí s trápením v srdci, s neklidnými myšlenkami v hlavě. Proč byste se mnou měla spolupracovat a ještě se dvě hodiny piplat s nějakými testy? Do této situace jsem se snažila vžít a k pacientům podle toho přistupuji. Každému řeknu, proč ke mně přišel, co budeme dělat, jak dlouho to bude trvat a že má právo být unavený - můžeme si dát pauzu. Pokud chtějí, mohou se samozřejmě dozvědět, jak vyšetření dopadlo, a odtud se pak často odpíchneme k terapii. Když náhodou nemůžu na domluvenou hodinu přijít, vždy se to pacientovi snažím říct osobně nebo alespoň vzkážu po sestřičkách.

Někteří mí vrstevníci šli psychologii studovat spíše z osobních důvodů, než že by se jí chtěli v budoucnu profesně věnovat. Po střední škole jsem se na vysokou nedostala. Tak jsem šla na sociálně-právní nástavbu do Prachatic. Jenže ještě než jsem si stihla podat přihlášku, dostala jsem nabídku jít jako praktikant pracovat na psychiatrii do Dússeldor-fu. Řekla jsem jo, protože taková nabídka se prostě neodmítá! Po roce tam jsem si k sociální politice přidala ještě psychologii. lickém táboře u Brna. Je to už hrozně dávno, ale když si na to místo vzpomenu, vybaví se mi nuda. Uprchlíci jen čekají, čekají a čekají a nemůžou nic dělat. Proto nás několik přizvali, abychom se starali o volnoča-sové aktivity dětí a dospívajících. Pořádali jsme například kurzy vaření. Nebo jsme připravovali různé hry. Pro starší jsme pořádali výlety do Brna, do planetária a podobně.

Když vás potká něco špatného, vidíte většinou jen tu zlou věc a nic jiného. Pro mě bylo velmi důležité, abych si od věci dokázala vytvořit odstup a uvědomit si, že to, co se právě děje, je jen určitým výsekem z celého života. Života, který byl jinak moc hezký. Vždycky jim říkám, že nemůžeme svévolně prohazovat role. Můžu být jejich kamarádka. Můžu být jejich známá. Ale nemůžu být zároveň i jejich psychoterapeutka. Nemůžu někomu dělat psychoterapii a potom s ním jít na pivo. Jasně! A myslím si, že se mně to daří. Výjimkou jsou hodně smutné případy, na některé z nich si vzpomenu i po letech. Teď se mi vybavil jeden kluk. Bylo mu kolem pětadvaceti. Přišel k nám s tím, že má takové podivné deprese. Sám se ani nenajedl.

Svatba byla po atestaci přirozeným vyústěním našeho vztahu. A asi bych nechtěla mít nemanželské děti, jsem totiž věřící. Já mám takovou svoji... (směje se) Církev jako instituce se mi s Bohem zrovna moc neslučuje. Můžeme to nazývat třeba náhoda, osud, příroda, něco nad. Je jedno, jak si to člověk pojmenuje. Zpověď u mě taky nefunguje tak, jak se říká, že má. Zpovídala jste se před svatbou? Ano, to víte, že se toho našlo... Určitě podle sebe, ale taky mám v hlavě poznatky z dětské psychologie. Nebojím se dítěti říct ne nebo mu dát pusu. Taky nesrovnávám svoje dítě s dětmi ostatních. Nebaví mne chodit do mateřských center a být bombardována otázkami, jestli už to mé sedí, čůrá, mluví, když to jejich již ano, nebo když to jejich ještě ne. Podle mě je důležité, aby dítě vyrůstalo ve vydařeném manželství. čů učilo lásce, hodnotám, vztahu k sobě a prostřednictvím toho i k lidem. Toto je pro mne důležité a ne, jestli se jede s dítětem x krát ročně na drahou dovolenou.

Čtěte také: Nejlepší stromy pro zachycování prachu

Zatím to neplánuji. kud pracujete v klinické oblasti a jste více než pět let mimo praxi, musíte potom nastoupit na čtvrt úvazku, jinak by vás čekala práce pod dozorem zkušeného kolegy. Ale já si teď to mateřské období užívám a jsem tady plně pro malého Vítka. Práce a kariéra: V roce 2002 nastoupila do Dětské psychiatrické léčebny v Opařanech, o rok později ji zaměnila za Psychiatrickou léčebnu v Jihlavě. V roce2005 složila atestaci z oboru klinická psychologie. Co dělám, když nic nedělám: 5 manželem chodíme do divadla, jen tak posedět. Jezdíme společně na kole. Co čekám od budoucnosti: Vážím si toho, jak to teď je a jak to bylo. Všechno mi něco dalo - dobré i zlé. Většina byla dobrého. Vím, že to do konce života nebude jen hezké, že přijdou smutné chvilky i těžké zkoušky.

Ondřej Besperát: Od hor k zákonům

Potkáte-li ho s dvacetikilovým batohom na zádech, ani ve snu vás nenapadne, že právě tento človek pracuje na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Přes víkend se toulá v přírodě a v týdnu upravuje zákony týkající se dávek v hmotné nouzi. Návrat z pokojných hor do rušného velkoměsta mu však nedělá problém. Tvrdí, že člověk nebude nikdy přesně vědět, co je pro něho dobré. Jde mu hlavně o to, aby nestrádal a svým způsobem se cítil dobře. Mnozí si pracovníka z ministerstva představí jako člověka ve vyžehleném saku, s nablýskaným autem. Každý si myslí, že práce na ministerstvu je lukrativní, v podstatě je to ale obyčejné zaměstnání. 0 výšce platu jsou zkreslené. Ani s oblečením to není tak úplně pravda. Oblek nosím, jen když jdu do sněmovny, na důležitá jednání nebo když jdu zkoušet.

Po získaní magisterského diplomu jste měl odjet na tříletou stáž do Ameriky. Byla nová přítelkyně důvodem, proč jste dal přednost nabídce pracovat na ministerstvu? 1 přítelkyně. Na začátku jsem si pohrával s myšlenkou, že by přijela za mnou. Nakonec vyhrálo ministerstvo. Třebaže mi už nejednou napadlo, jaké by to v Americe asi bylo, nelituji.

Jste typ člověeka, kterého si dovedu představit spíše v praxi než na ministerstvu. Na ministerstvu působím dva roky. bírám již konkrétními zákony. Přijal jsem nabídku být zkoušejícím komisařem. Takže zkouším úředníky, občas přednáším a také řeším koncepci hmotného zákona. Na vysoké škole jste byl známý organizováním různých akcí a studentských párty. Když člověk začne po studiu pracovat, začne i jinak myslet. Všechno se změní. Dřív si musím ujasnit, jaký způsob života chci. Jestli chci opravdu jen pracovat, založit rodinu a žít život většinové společnosti, která nás k tomu vede. znávat nové kultury... Je pravda, že studentský život jsem žil naplno. Možná právě proto, že mě to tak bavilo, jsem si magisterské studium prodloužil. Na kolejích jsme dělali všeličo, různé akce, na které často prišlo i osmdesát lidí. Dodnes samozřejmě rád vzpomínám i na přednášející.

Navzdory své, možná rebelské povaze se považujete za extrovertního introverta. Na jedné straně jsem velmi společenský. Rád chodím mezi lidi, rád jsem centrem pozornosti. Denně telefonujete s lidmi s různými osudy. Co se týká práce, doma víc přemýšlím o zákonech, o tom, kde je třeba je upravit. S partnerkou osudy lidí neřeším, víc o tom mluvíme s kolegy v práci. Znám názory našich klientů. I když vezmu v úvahu lidský faktor, lidé si často neuvědomují, že i oni mají určité povinnosti vůči státu. Spokojený jsem, zároveň si myslím, že lepší organizace práce by prospěla. Kromě lidí, kteří opravdu pracují hodně, jsou na úřadě i takoví, kteří si to do práce přijdou jen odsedět. Práce by mohla být lépe přerozdělená.

Čtěte také: Šetrné praní

Také u některých agend nefunguje náhrada či zastoupení, když někdo onemocní nebo má dovolenou. Jsou to například lidé, kteří doplatili na různé reorganizace. Většina z nich se nedokáže adaptovat na počítače, na techniku, už se zaměstnavatelům nehodí. Mezi pobirateli se najdou i absolventi, kteří jsou líní a nechtějí opustit rodinu. Najčastejšími důvody špatné situace je buď lenivost, nebo strach hledat novou práci. Žije s přítelkyní. Praha, je tam spokojený, i když by ji hned vyměnil za Brno. v Ústí nad Labem. starosti dávky v hmotné nouzi. se možná pokusí o doktorandské studium. Život je krásný. nepracuje. lenoším. Krásné zítřky... Abych někomu ublížil. Moje vlastní zkušenosti. Zatím se mi všechny pozvolna plní...

Nepříjemné mi je, když musím oznámit úředníkovi, kterého zkouším, že zkoušku neudělal. Takové případě se žel stávají. Někdy si přitom vybavím, že ještě nedávno jsem byl student, bavil jsem se na kolejích a teď ovlivňuji životy lidí, kteří možná přijdou o zaměstnání. Je to jiný pohled, a musím se s ním vyrovnat. Na druhé straně si ale uvědomuji, že tito úředníci poskytují klientům rady. Podávají jim informace. Někdy se divím, když nám lidé telefonují, cože jim to na úřadě řekli. Je těžké nechat projít úředníky, kteří věc opravdu neznají. Naštěstí není rozhodnutí na mně, ale na celé komisi.

Jako jediný člen vaší rodiny jste šel na vysokou školu, dokonce někam dál do světa - do Ameriky. Vždy mě lákalo být učitelem. I když rodiče ze mě chtěli mít radši zedníka. Nedívám se do budoucnosti, víc mě zajímá přítomnost. Teď ne, protože si myslím, že být ministrem znamená moc práce. Momentálně jsem rád, že ministerstvo poznávám. Kdyby se mi tato možnost naskytla za několik let, asi bych se jí nebránil. Záleží však i na politice.

Ondřej Besperát: Fotoreportér

Pravidelně fotografujete osobnosti k rozhovorům do společensko-ekologic-kého časopisu Sedmá generace, který vede váš bývalý spolužák Vít Kouřil. Promítá se vám fakulta do současného života ještě jinak? Určitě, mám síť známých z vysoké školy, kteří dnes pracují v různých médiích. Kdybych potřeboval domluvit něco složitého v redakci zpravodajství České televize, můžu se ozvat Zuzaně Šimůnkové. Spolužačka Petra Marková, která pracovala v MF Dnes, mi pomohla k nejrůznějším kontaktům, když jsem potřeboval fotit na Vysočině a nemohl jsem se nikoho dopátrat. Jiní kamarádi pracují na úřadech v Praze. Největším případem je můj kamarád z politologie, ministr Ondřej Liška. Člověk tyto osobní vazby nechce zneužívat, ale na druhou stranu, proč by je nepoužil.

Fotograf by měl umět navodit pocit důvěry ke své osobě. Někdy na to mám jen pět minut. Zkusím třeba člověka uvést do nějakého prostředí, sleduji, jak se v něm chová a při tom ho fotografuji. Je to taková hra. Přes závodní tančení se dostal k muzikálu, jeho maminka hrála loutkové divadlo, hezky recitoval - řeč není o žádném komediantovi, nýbrž o fotoreportérovi Ondřeji Besperátovi. Pro pracovní vytížení vloni opustil hobby, kterému pravidelně obětoval dovolené: průvodcování pro brněnskou cestovní kancelář Kudrna. dářských novin, pro Sedmou generaci nebo jenom do deníku. Pokaždé si s tím dáte jinou práci. Také záleží na tématu rozhovoru.

Určitě, ale jelikož pracuji v mainstreamo-vých médiích, nesnažím se o to za každou cenu. Editor mi pak řekne: Cos to zase dělal za umění, vyfoť to ještě jednou. Asi ano. Někteří z mých kolegů daleko hůř navazují kontakt. Asi před měsícem jsem se vrátil ze služební cesty z Kosova. S klukem, který tam byl se mnou, jsem p...

tags: #buď #který #odhazoval #odpadky #do #moře

Oblíbené příspěvky:

• Praktické rady pro skrytí odpadů
• Využití kompostu při předpěstování
• Důvody pro zrušení programů ke zlepšení ovzduší
• Léčba v tlakové komoře
• Středočeské penziony pro školy v přírodě