Bydlení v maringotce bez čísla popisného a odpad

Rostou ceny bytů i nájmů, hypotéky jsou čím dál tím méně dostupné. Mileniálové bez pomoci rodiny nemají, až na výjimky, reálnou šanci, že na vysněné vlastní bydlení dosáhnou a zaplatí ho.

„Mladí dospělí vnímají, že ceny bytů jsou, jejich slovy, šílené. Jsou však lidé, kteří víru v lepší bydlící zítřky ztratili a odmítli svoji budoucnost spojit s velkou hypotékou na desítky let či nejistým a vysokým nájmem a rozhodli se vyzkoušet jiné formy bydlení - staví si tiny housy a maringotky, vytvářejí iniciativy ke sdílenému bydlení nebo bydlí v komunitách, kde si vzájemně pomáhají.

Anna a Ondřej bydleli během pandemie covidu-19 měsíc na chatě u kamaráda a zjistili, že už se nechtějí vracet do centra města, kde si pronajímali byt. Po měsících přemýšlení a sledování videí na YouTube se proto rozhodli, že si postaví tiny house, aniž by s tím měli předchozí zkušenosti.

S přítelem Ondřejem zvažovali i maringotku, ale ty původní se prodávají často ve špatném stavu a vyžadují nákladnou rekonstrukci. Nakonec si z druhé ruky koupili za 30 tisíc přívěs a zjišťovali, jak tiny house postavit.

Co je tiny house

Obyvatelný malý domek s užitnou plochou od 15 až 20 metrů čtverečních. Může sloužit k rekreaci, práci i trvalému bydlení. Příznivci tiny housů se často stávají lidé v přelomových fázích života, například po rozvodu nebo při změně zaměstnání. Zajímají se o ně i mladí, kteří se nechtějí na desetiletí zadlužit kvůli vlastnímu rodinnému domu. Lidé v nich žijí minimalisticky a vědomě se zříkají zbytečností.

Čtěte také: Bydlení v přírodě: Detailní článek

Domek teď stojí na obecním pozemku, který partneři sdílí s dalšími obyvateli maringotek. Vnější konstrukce je kromě okapů hotová, ale interiér na zvelebení v létě, kdy reportáž vznikala, teprve čekal.

Dvojice si přeje, aby bylo stavení co nejekologičtější. Zvolila proto přírodní materiály a zároveň usiluje o to, aby samotné fungování domku bylo co nejšetrnější. Domek by měl být také energeticky soběstačný.

V koutku hned u vstupu bude krom vědra s vodou a pračky také kompostovací toaleta. Za další výhodu považuje, že v podobných stavbách vzniká velmi málo odpadu a také vede jejich obyvatele k minimalismu, protože na hromadění jednoduše není místo.

Pár upozorňuje, že český legislativní systém není na tiny housy zatím moc připravený. Metodický pokyn ke stavbě existuje pouze pro mobilní domy (mobilheimy), na maringotky nebo tiny housy ho nelze aplikovat a vše je v současnosti na individuální dohodě se spádovým stavebním úřadem.

S tiny housy si nevědí rady ani pojišťovny. Domek by si přitom pojistit chtěla, protože, jak říká, je to její největší majetek a má o něj strach. Myslí si také, že se brzy bude muset ošetřit to, kde se tiny housy mohou stavět.

Čtěte také: Letecká doprava a kvalita bydlení

Největší motivací pro stavbu tiny housu byla pro dvojici, která miluje outdoorové aktivity a zejména cyklistiku, touha být blíže přírodě.

Annu obecně zajímají sociální témata a nerovnosti a mrzí ji, že nelze zařídit, aby měli všichni právo na střechu nad hlavou. Bydlení je podle ní právo, nikoliv odměna.

Výhodou minimalistického bydlení jsou však nízké náklady. Jediné měsíční výdaje Anny a Ondřeje spojené s bydlením jsou momentálně povinné ručení za přívěs, internet a nájem na obecním pozemku.

Nejdůležitější je pro ně trávit hodně času venku, čímž vyvracejí obavy okolí, jak spolu na tak malém prostoru vydrží. Pár se však shoduje, že bydlení v tiny housu není pro každého.

Dále musíte spotřebovávat enormně malé množství vody, jste mnohem víc vystaveni okolním podmínkám, je zde třeba mnohem větší hluk, když je déšť nebo bouřka,“ vyjmenovává Anna. Dodává ale, že je pro ni zásadní trávit čas venku.

Čtěte také: Výhody a nevýhody bydlení v lese

V období socio-ekonomických krizí dochází k chudnutí části obyvatelstva a tím i k významnému nárůstu počtu lidí, kteří přicházejí o bydlení nebo jsou nuceni uvažovat o jeho změně. Část z nich potom hledá řešení například v podobě tiny housu.

Je to snaha o vystoupení z „křeččího kolečka“ (rat race), z koloběhu nadspotřeby, a tím pádem nadpráce. Takto naladění lidé si nechtějí brát hypotéky, uvazovat se tím k jednomu místu či nemovitosti, a tím pádem k práci na plný úvazek, který z nich bude postupně vysávat život. Netouží tolik po věcech, jako spíše po zážitcích, cestování nebo trávení času s rodinou.

Česko v posledních letech čelí krizi bydlení. Ceny bytů i domů rostou v uplynulých letech v desítkách procent, výstavba vázne.

Krize dostupnosti bydlení se najednou začala v posledních letech dotýkat i střední třídy, respektive lidí, kteří mají střední příjmy. A to je v České republice úplně nový fenomén. Navíc se ještě více posiluje významná role rodiny, díky níž mohou mladí lidé dosáhnout na hypotéku - rodiče či příbuzní se za ni zaručí, nebo jim předají zamýšlené dědictví o něco dříve, aby mohlo dojít k nákupu vlastního bydlení.

Mladí dospělí vnímají, že ceny bytů jsou, jejich slovy, šílené. Pořád ale mají pocit, respektive určitou víru, že to nějak zvládnou. Ať za pomoci rodičů, nebo přes známé, kteří jim poskytnou výhodný nájem mimo tradiční tržní rámec. Zároveň hovoří o tom, že stát, veřejné instituce a obce by s bytovou politikou měly něco dělat, ale je pro ně obtížné formulovat, co přesně by to mělo být.

Pokud se podíváme na lidi ve věku 18 až 35 let, tak 40 procent z nich bydlí ve vlastním. Zhruba polovina z nich dostala bydlení od rodičů - buď darem, nebo dědictvím - a čtvrtina získala významnou finanční injekci větší než 25 procent z ceny nemovitosti. Takže asi jen čtvrtina lidí, kteří bydlí ve vlastním, byla nucena si byt či dům pořídit za tržních podmínek bez finanční injekce od rodičů. Zbytek bydlí v nájemním bydlení s tím, že ideálně by se při zakládání rodiny rádi přestěhovali do vlastního.

Vlastnické bydlení je do značné míry kulturně spojeno s představou o úspěšném a správném životě. Od 90. let minulého století se tu ustanovila představa, že nájemní bydlení je jenom tranzitní a je normální a správné směřovat k tomu vlastnickému. V našich výzkumech se následně ukázalo, že tato představa se v podstatě dědí v rámci rodiny. Pokud rodiče vlastní dům či byt, tak své děti do tohoto modelu automaticky vychovávají.

Nájemnímu bydlení by pomohla určitá destigmatizace, tu může přinést nějaký krizový moment, například kdy většina lidí začne bydlet v nájmech, protože jim zkrátka nic jiného nezbude, a tím pádem se z toho stane normálnější součást života. Ruku v ruce s tím musí jít i právní proměna, aby se nájem stal dlouhodobým a plnohodnotným.

Zakladatelko, já bych být tebou začala celou situaci řešit, protože jakmile děti začnou chodit do školky/školy a proflákne se, že bydlíte v maringotce bez kolaudace, popisného čísla, (kde máte trvalé bydliště?), tak bacha na OSPOD.

Příspevek na služby spojené s užíváním vlastního bydlení žádat můžeš. To, myslim, není nic neobvyklého, pokud se dostaneš do tíživé situace.

tags: #bydleni #v #maringotce #bez #cisla #popisneho

Oblíbené příspěvky:

• Cenové aspekty sanace starých ekologických zátěží
• Recept na chleba pro táborníky
• Nerezové odpadkové systémy – instalace
• Co přináší Euro 6
• Kompaktní řešení pro koupelnu