Život jelena lesního

Délka těla jelena lesního se pohybuje mezi 165 až 250 cm, ocas má délku 12-14 cm, výška v kohoutku dosahuje 100-150 cm a hmotnost se pohybuje od 100 do 350 kg. Samice (laně) jsou o čtvrtinu až o třetinu lehčí než samci.

Kromě skvrn na srsti mladých jedinců je jelen lesní vždy jednobarevný. V zimě je srst šedohnědá, v létě červenavá. Vzrůst jelena je mohutný a z boku má téměř čtvercový tvar. Dlouhé nohy spolu s jemnými kopýtky působí lehčím dojmem, než jaké zvíře ve skutečnosti je.

Podle stáří a společenského postavení mají jeleni mocně vyrostlé parohy a v době říje a v zimě zřetelnou hřívu na šíji. Poměrně krátký ocas zakrývá střední část řitní oblasti, která je ohraničena tmavou okrajovou zónou.

Paroží jelena lesního

Několik dní po shození předchozího paroží nastupuje růst nového. Tlusté pučnice potažené prokrvenou kůží (zvanou lýčí) se prodlužují kolem tří měsíců z hlavy šikmo nahoru. Stav a věk jelena určují, jak rozvinuté paroží bude mít.

V prvním roce jsou to dvě jednoduché špičky čili výsady (říká se mu špičák), ale už v následujícím roce jich může být šest (jde pak o šesteráka), pokud je ve vývoji přeskočeno stadium vidláka. Staré jelení kusy mohou dosáhnout až stadia čtyřiadvacateráka, zcela výjimečně i více. Horní výsady tvoří takzvanou korunu. Parohy jsou nejpůsobivější před shozením lýčí.

Čtěte také: Koupě bytu u autobusové zastávky

Jeleni reagují na poranění lýčí velmi citlivě, a proto se vyhýbají v tomto období jakémukoli dotyku citlivých výsad. Když po nějakých pěti měsících jsou parohy zcela vzrostlé, jeleni se lýčí zbavují, neboli parohy vytloukají.

K růstu parohů je zapotřebí hodně vápníku, který musí být získán během poměrně krátké doby. To se děje částečně na vrub zásobáren vápníku v těle, tedy částečným odbouráváním kostí. Hotové parohy jsou útvarem z čisté kostní hmoty (na rozdíl od rohů) bez jakéhokoli prokrvení nebo kostní dřeně.

Hormonální změny, k nimž dochází v únoru, způsobují, že se paroh odloupne od svého základu, takzvané pučnice, a zůstane po něm strup, který se však velmi rychle odhojí.

Úzký vztah mezi vývinem parohů a stavem jelena způsobí, že při upadající tělesné zdatnosti nebo špatné výživě se vyvíjejí parohy menší a slabší. Parohy se staly pro myslivce prestižní záležitostí. Jelenovi slouží jako zbraň při střetu se soupeři o laň. Velikost paroží dovoluje protivníkovi odhadnout sílu soupeře, takže se nestejně velcí jeleni jen málokdy navzájem střetávají.

Biotop a chování jelena lesního

Listnaté a smíšené lesy s otevřenými plochami, jako jsou louky a velké paseky, jsou nejvhodnějším biotopem pro jeleny. Původně žili jeleni zřejmě v lužních lesích okolo řek, ale dnes stoupají i do horských lesů a je to právě v těchto revírech, kde nalézáme (kromě jelenů z obor) vůbec nejmohutnější kusy střední Evropy. Tam je ovšem nutno je v zimě přikrmovat, protože jim chybí jejich toulky po údolích. Bez pravidelného a rozsáhlého krmení v zimním období by vzrůst paroží nedobře vypovídal o péči, která mu musí být věnována.

Čtěte také: Budoucnost bydlení v Lounech

Velká část dnešního výskytu jelena lesního je tedy pod pravidelnou kontrolou lesníků a myslivců. Dnešní ostrůvkovité areály už spolu nijak nesouvisejí. Jeleni se během dne uchylují pod příkrov stromů a houští a vycházejí na pastvu teprve za soumraku. Většinou žijí ve skupinách nebo stádech, skládajících se kromě období říje buď pouze z jelenů, nebo pouze z laní. Před vrhem mláďat se laně oddělují a spojují se s dalšími samicemi do volných družin. Na rozdíl od srnčí zvěře se jeleni rádi válejí v bahně. Jsou také méně vázáni na pevný revír.

Potrava jelena lesního

Jeleni jsou výhradními býložravci, kteří jsou schopni v žaludku zpracovávat i vláknitý rostlinný materiál. K přežvykování využívají svých dlouhých odpočinkových přestávek. Při pastvě dávají přednost travinám a bylinám, ale na jaře okusují poupata na keřích a stromech. V zimě působí určité škody tím, že okusují kůru stromů a ulamují výhonky. Důležité je období pozdního léta a podzimu, kdy konzumují žaludy a bukvice, jichž využívají k tvorbě tuku pro přežití studené zimy.

Říje a rozmnožování

Klidný a domácký život jelenů a laní v letním období se náhle mění s příchodem podzimu. Laně jsou růjné a od poloviny září je po celém lese slyšet troubení jelenů, které vrcholí za soumraku. Sokové se setkávají a pokoušejí se bojem jeden druhého unavit a zahnat. Laně jakoby toto dění nevnímaly.

Vládce daného revíru se snaží je udržet ve skupině pokud možno pohromadě a přihání zpět každou z nich, která by se od skupiny odpojila, ranami svých parohů. Při vnějším nebezpečí se však jelen o svůj harém nestará. Když jsou laně oplodněny, zůstává zárodek po celou zimu v latentním stavu, takže se mládě narodí až v květnu nebo v červnu. Pravidlem je jedno mládě, ale občas se objeví dvojčata.

Před slehnutím se samice odpojí od stáda. Sám porod probíhá velmi rychle a trvá sotva 10 minut. Mládě je pak odloženo do úkrytu a matka je vyhledává jen při kojení, které trvá 3 až 4 měsíce. Až do narození dalšího mláděte zůstává kolouch při matce a v jejím stádu, pokud jde o samičku.

Čtěte také: Real estate bonds in the Czech Republic

Dnes nemá jelen lesní ve střední Evropě žádné vážnější přirozené nepřátele, jakými byli dříve vlk a rys zejména pro mláďata.

Jelen sika a křížení

Jelen sika je introdukovaný druh původem z Japonska a dálného východu, který začal být dovážen do Evropy v poslední čtvrtině 19. století. V roce 1860 ho přivezli do irského Wicklow, kde asi po patnácti letech od introdukce popsali, že došlo ke křížení. Ale nevyvodili z toho žádná opatření.

Když se podíváte na jelena siku a na jelena evropského, který je součástí té katastrofy, je jelen sika co do velikosti zhruba poloviční. Nikoho proto nenapadne, že by se tyto dva druhy mohly mezi sebou křížit. Kříženec se dá relativně snadno poznat jen v první generaci. Ale jakmile se začne zpětně křížit s kterýmkoliv z obou výchozích druhů, může být velmi těžké ho vůbec rozeznat.

Především protože se kříží s jelenem evropským. Ale nejen to, ještě ke všemu se dokáže adaptovat na velice proměnlivé prostředí a dokáže tak úspěšně ekologicky konkurovat místním druhům. Jelen sika má řadu výhodných vlastností. Je to skromné zvíře, má vynikající reprodukční schopnosti, je velice rezistentní vůči parazitům. Nemůžete si představit ideálnější invazní druh. Má úžasné adaptační schopnosti.

Jelen evropský nebere siku jako reprodukčního konkurenta vážně. Ve Slavkovském lese jsem na vlastní oči viděl, jak se tihle dva paroháči setkali, jelen evropský sikovi nabídl souboj parožím, sika ho obešel, bodl ho parožím do boku a utekl. Podobně při říji silnější jelen evropský ‚nedokáže pochopit‛, co se mu v harému děje.

Až do konce druhé světové války jeleni sika ve volné přírodě u nás prakticky nebyli. Módní vlna chovu sik pominula, ve většině obor se jich zbavili a nechali si tam jelena evropského, i když už často s geny sik. Zvěř se dostala ven. Co načala armáda, dokonal lid, který se chopil moci a rozebral ploty na svoje prasečí chlívky.

Živí se úplně tím samým, co jelen evropský, s tím, že dokáže navíc prosperovat na chudší nabídce. Nosná kapacita prostředí má své meze. Můžete ji vyčerpat jedním druhem nebo deseti. A ten potenciální další průšvih se skrývá v tom, že v prostředí, kde se úživná kapacita prostředí přestřelí, snadněji přežije skromnější sika než jelen evropský. Jinak nedělá skoro nic. Až na to, že jeho reprodukce je prakticky stoprocentní.

Oba druhy mají svou druhově specifickou minimální hmotnost, kterou musí laně dosáhnout, aby mohly zabřeznout. Když se jelen sika přemnoží místně, vytěsňuje dorost. První, kdo odchází, jsou zpravidla samci. Odcházejí jinam, až narazí na populaci jelena evropského. A tam už zůstanou. Protože jsou předvoj a nemají laně svého druhu, zkouší křížení s laněmi jelena evropského.

Obecně jsou to samice, kdo si vybírají samce, ne naopak. To se v evoluci vyvinulo proto, že samci a samice mají v průměru odlišný reprodukční úspěch za život. Prakticky každá samice reprodukuje, pokud není postižena nějakým zdravotním problémem. U samců zejména polygynních druhů, tedy druhů, kde tvoří základ reprodukční jednotky jeden samec a několik samic, jak tomu tak je v době říje u obou zmíněných druhů, může mít úspěšný jednotlivec daleko větší reprodukční úspěch, než kterákoliv laň. Ale je to na úkor ostatních samců.

Samci musí uspět v konkurenci s ostatními samci. Naproti tomu samice do společné reprodukce vkládá daleko víc: energetické náklady na březost, porod, péči o mládě. Samec poskytne pouze genetický materiál a víc se nestará. Když si tedy představíte, co do toho vkládá samice, tak jí nezbývá, než si dobře vybrat.

Při výběru partnera je cílem rozmnožit se a vyprodukovat životaschopné potomstvo, které bude dál nést a prosazovat vaše geny. A k tomu jsou různé strategie. Jedna je mít potomstvo s velkým sošným jelenem evropským. Ale alternativou k tomu může být mezidruhové křížení, skrze něž samice získá větší heterozygotnost, čili vyšší variabilitu genů u svého potomstva. Ta vede k daleko větší životaschopnosti. A každá samice pro sebe váží náklady a přínosy.

Jedním z kritérií výběru je dominance. Vyberou si toho, kdo je největší „chlapák“. Proto samci inklinují k tomu o dominanci bojovat. A když má někdo takové zbraně, jako jsou parohy, je souboj životu nebezpečný. Při soubojích nebere jelen evropský siku jako partnera do souboje. Sika se do stáda vplíží. Laň, když nechce, tak se oplodnit nenechá.

Dá se očekávat, že kříženci v první generaci budou někde mezi jelenem evropským a jelenem sika. Ale ono to tak není. Maternální efekt způsobuje, že i když máte stejnou genetickou výbavu, tak záleží na matce, jaká bude velikost potomka. Pokud je matkou křížence laň jelena evropského, kolouch bude mnohem větší než průměr mezi oběma druhy.

Heterózní efekt způsobuje, že když křížíte co nejvíce geneticky vzdálené linie, tak první generace je větší než obě výchozí linie. Ale děje se to jenom v první generaci. A platí ještě jedna genetická závislost: čím nižší je dědivost nějakého znaku, tím větší je heterózní efekt. Když si toto promítnete do mezidruhového křížení mezi jeleny, tak co do velikosti nejsou kříženci tak snadno rozeznatelní.

Existuje však řada dalších znaků křížení, například skvrnitost, protože sika je skvrnitá, jelen evropský nikoli. Pak zbarvení hlezenní žlázy, u sik bílá, u jelena evropského hnědavá. Když se kříženec narodí matce sika, vyrůstá mezi sikami. Kříženec má díky heteróznímu efektu větší a členitější parohy.

Chov jelena lesního

Zájmovému chovu jelenovitých se Jiří Krpálek z Úsobí na Vysočině věnuje od roku 2000. Dostal se k němu přes myslivost, která byla jeho velkou zálibou, a dnes už jsou jeleni a daňci koníčkem celé rodiny Krpálkových. V jejich pětihektarové oboře běžně pobývá stádo deseti jelenů, jedenácti laní a deseti kolouchů. Je zde ale také rodina daňka skvrnitého - při naší návštěvě daněk se dvěma danělami a jedním daňčetem.

V přírodě však má tato zvěř k dispozici přece jen větší životní prostor, a tak ke spokojenému životu jelenů "v ohradě" musí chovatel přispívat víc než myslivci pečující o zvěř ve volné přírodě.

V první řadě se našim jelenům určitě dostává lepší veterinární péče, než jakou je možné poskytnout divoké jelení zvěři. Už při nákupu zvířete se provádí odběr krve, aby se zjistil jeho zdravotní stav, preventivně se zvěři každoročně do krmiva přidávají prostředky proti parazitům - u nás Cermix a Rafendazol.

Každý uhynulý nebo utracený kus starší než rok a půl projde u krajské veterinární správy vyšetřením na chronické chřadnutí jelenovitých, což je nemoc napadající centrální nervové ústrojí," uvádí nás Jiří Krpálek do tajů chovu. "Celoročně jeleny a daňky přikrmujeme. Kromě obilí - především ovsa - dostávají brambory, hrách, kukuřici, řepu, jablka i mrkev." Značný objem krmiv představuje pro chovatele asi tu největší zátěž.

Chovatel se může pochlubit vynikajícím zdravím své zvěře, které se u jelenů projevuje kromě jiného mohutným parožím. Jeden z nich je nepravidelný dvanácterák, paroží jiného dosáhlo bodového ohodnocení 176,5 bodu CIC. Na výstavě trofejí - kdyby se jí smělo zúčastnit - by mělo právo na bronzovou medaili.

Laně se nemohou na důkaz své skvělé kondice pyšnit parožím, ale předvádějí místo toho úspěšně odchované potomstvo. V chovu odroste 85 až 95 % narozených kolouchů, a to včetně potomků matek prvorodiček.

Určité úskalí pochopitelně představuje přirozená agresivita některých jeleních samců. "Zvířata se sice dají ochočit, je to však hodně individuální. Jedno zvíře lze ochočit více, druhé méně," říká chovatel a dál vysvětluje: "Některé kusy mohou být v chovu nebezpečné, při projevu agresivity je nutno je okamžitě vyřadit. V době říje musíte respektovat říjného jelena a nevstupovat mezi něj a laně. Souboje mezi jeleny v době říje probíhají v chovu naprosto stejné jako ve volné přírodě."

Lovit vysokou - tedy jelení - zvěř a pochutnávat si na ní směli kdysi jen králové a nejvyšší feudálové. Dnes si jelení steak, guláš, ragú či jinou takovou pochoutku může v restauraci objednat každý, kdo disponuje příslušným obnosem. Díky rostoucí poptávce po tomto nejen chutném, ale také zdravém mase vznikl nový fenomén - chov jelení zvěře. Jiří však žádného svého jelena na maso ještě neprodal.

Škody zvěří a myslivost

Lidé svou rozpínavostí způsobují v životním prostředí značné změny, kterým se zvěř v krátkém čase není schopna přizpůsobit. Jedná se převážně o spárkatou zvěř, která sice způsobuje škody, ale ty nejsou tak vysoké v porovnání se škodami způsobovanými lidmi. Pro lesostepní druhy spárkaté zvěře je velmi málo prostoru, a to jak pro získávání potravy, tak pro klid a kryt.

V lesním hospodářství byly likvidovány značné plochy výmladkového (pařeziny) a sdruženého lesa, kde zvěř dříve získávala dostatek druhového zastoupení potravy. V současnosti slouží les hlavně ve prospěch ekonomicky vysokokmenného lesa se zastoupením pouze cílových dřevin. Plošné využívání všech lesů lidmi (ekonomické hospodaření, celoroční turistika, sběr plodin atd.) nutí zvěř k většímu soustředění do klidnějších míst, kde potom dochází ke škodám na lesních porostech. Podobná situace je i v polním hospodářství.

Současnými způsoby hospodaření jak v lesích, tak i na zemědělských pozemcích dochází ke škodám zvěří proto, protože chovaná zvěř hledá základní životní prostor s možným přístupem ke zdrojům potravy. Myslivci se snaží snížit případné škody zakládáním nejen pastevních ploch, ale také vylepšit prostředí výsadbou keřové a stromové zeleně pro zvěř. Nemají však v této činnosti pochopení ze strany uživatelů pozemků, i když ve velké části honiteb leží dostatek ploch zarůstající nežádoucí buření.

V důsledku stálého rušení byli jeleni nuceni přejít i na noční životní aktivitu. Přesto si některé vlastnosti tato zvěř dosud podržela, a to především život v tlupách a využívání většího životního prostoru k získání potřebné potravy.

V lesích jelení zvěř využívá nejen trávu, ale také plody (semena) a důležitou dřevnatou (celulózní) doplňkovou hmotu. Tím dochází ke škodám na mladých lesních porostech okusem pupenů a hlavně vrcholových (terminálních) částí jedinců na nově založených porostech. Při nedostatku některých živin ohryzávají jeleni kůru mladých jedinců v porostech, které mají hladkou kůru. Pokud jsou tyto porosty ošetřeny, škody poklesnou na únosnou výši. Po vytvoření silné tvrdé kůry (borky) již na stromoví zvěř neškodí. Při vytloukání paroží jeleni také poškozují méně se vyskytující stromové jedince v tyčkovinách. Jelení zvěř do polí vychází za atraktivní (chuťově - energetickou) potravou. Na polích vznikají škody nejen okusem, ale také rozválením a rozdupáním plodin.

Způsoby lovu jelena

O prvních způsobech lovu jelení zvěře nejsou dochovány nijak zvláštní zajímavosti. Lov probíhal pomocí luku a kladení různých pastí v podobě vykopaných jam či stavění nástražných ohrad. O způsobu takovýchto štvanic jsou dochovány zmínky v období od 10. do 14 století za vlád Přemyslovců a Lucemburků. V období 14. století se také začaly na našem území hojněji stavět obory právě pro jelení zvěř.

V současné době se jelení zvěř loví obvykle osamělými způsoby lovu - na čekané z posedu nebo šoulačkou. V říji je možno jelena ulovit také vábením (napodobením jeleního troubení). Ze společných honů se jelení zvěř, především holá (kolouši a laně) loví naháňkou a nátlačkou. Živou jelení zvěř je nejvhodnější odchytávat do lapacích ohrad nebo pomocí narkotizační střely.

Trofejí z lovu jelení zvěře je samozřejmě paroží, ale také zakrnělé špičáky mandlovitého tvaru, tzv. kelce či grandle, které se dříve využívaly jako součást mysliveckých šperků. Také v dnešní době je ulovení jelena pro každého myslivce nezapomenutelným zážitkem na celý život.

Kulturní význam jelena

Podíváme-li se podrobněji na uctívané Pohanské bohy, zjistíme souvislosti právě s jelení zvěří. V Evropě se například vyskytoval kult Rohatého Boha lovu, jehož nejznámější malby pochází z Francie cca 13 000 let př. N. l. Na území Malé Asie byla uctívána bohyně lovu Rutaš (Rutamis), kterou spojuje s jelenem zobrazení bohyně s jeleními parohy. Na jiných územích Evropy pak uctívali Keltové jelenohlavého boha Cernunnose. Ten byl také zobrazován s jeleními parohy. V umění starověkého Říma můžeme najít výtvarné ztvárnění bohyně lovu Diany, která byla stejně jako řecká Artemida zobrazována s toulcem na zádech a s laní.

Po éře Pohanských bohů přichází období Patronů lovců a Myslivosti. Ti byli také spojováni s jelení zvěří. Například Svatý Jiljí žil ve své skalní sluji, kde k němu pravidelně přicházela laň a ta ho živila svým mlékem. Legenda o svatém Eustachovi zase pojednává o jelenovi se svítícím křížem mezi parohy. Tak byl znázorněn Kristus, který přivedl Placida na svou křesťanskou cestu. Sv. Eustach se tak stal patronem lovců, myslivců a lesníků až do doby 17. a 18. století, kdy lidstvo začalo uctívat kult svatého Huberta.

Nejkrásnější období lovu jelena je doba jelení říje. Staročeské rčení praví, že o svatém Jiljí jdou jeleni k říji. Svátek sv. Zde by ovšem znalci jelení říje mohli oponovat, že začátek jeleních námluv přichází o 10 dnů později. Větší zajímavostí je ovšem název měsíce října, který by měl vycházet z období jelení říje. Ta ovšem probíhá převážně v měsíci září. Říjen byl totiž původně měsícem devátým.

tags: #život #jelena #lesního

Oblíbené příspěvky:

• Příroda a chemie
• Počet jedinců
• Komunální odpad v Brně: Kdo platí?
• Povodí řeky Kongo
• Kryta Kralovstvi Prirody 2: Tajemne Lesy