Časopis Globální Environmentální Výchova

Říkáte si, co to vlastně ta environmentální výchova je?

Česká environmentální výchova nese všechny znaky tzv. „dobré školy“ - má tradici, učitele, nestory, kontakty v zahraničí, historii a budoucnost. Environmentální výchova má v České republice hluboké kořeny.

Historie a vývoj environmentální výchovy

Environmentální výchově, jak ji chápeme dnes, předcházela výchova ve vztahu člověk-příroda, která vycházela z myšlenek a díla J. Á. Komenského a transformovala se do myšlenky „přirozené výchovy ve shodě s přírodou“ (v 19. století většinou učitelů pozitivně přijímané). Do škol donedávna pronikala z mimoškolních činností.

V 60. - 70. letech 20. století vznikla výchova k ochraně přírody v návaznosti na skautskou (Svojsík, 1921) a foglarovskou (Foglar, 1938) tradici. Krátce před tím (v roce 1957) byl založen časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, skrze jehož stránky vzdělával a vychovával mládež v celé republice redaktor a tvůrce myšlenky ekopedagogických ploch Jan Čeřovský, zaměstnaný ve státní ochraně přírody.

V Prachaticích založil významnou “školu” učitel, publicista a zakladatel Centra ekologické výchovy Dřípatka a první školní přírodní rezervace Aleš Záveský. Jeho žákyní je Helena Klimešová, současná vedoucí Dřípatky (Fiedlerová, Kovačiková, 2006). Na Vysočině působila původně učitelka a pozdější zakladatelka ekocentra Chaloupky Květoslava Burešová, která poslední měsíce života věnovala problematice školních zahrad.

Čtěte také: Více o venkovské zeleni

V západních Čechách působil dobrovolný strážce CHKO Šumava inspektor státní ochrany přírody Bohuslav Nauš, který se zasadil o vybudování mnohých naučných stezek, o záchranu druhů (Hrabák, 2006). V severních Čechách působila skautská (později pionýrská) vedoucí, spoluzakladatelka Hnutí Brontosaurus, Eva Nováková, která v Hradci Králové založila Přírodovědný klub mládeže (Nováková, 1996). V Praze od roku 1969 působí krajinný ekolog a botanik Václav Petříček, spoluzakladatel Hnutí Brontosaurus. Environmentální výchově se věnoval mimo své zaměstnání (Petříček, 1999).

V 70. letech 20. století do publicistiky vstupuje obětavý ekolog, ochranář a skaut Ivan Makásek, který (v roce 1974) založil v rámci první organizace pro ochranu přírody a krajiny TIS ochranářský časopis TARAXACUM a (po rozpuštění TISU) navázal časopisem NIKA. Čestný člen redakční rady Josef Vavroušek nazval NIKU „vlajkovou lodí ekologie“. Ivan Makásek spolupracoval i s ilegálním Ekologickým bulletinem Ivana Dejmala, s Ekologickou sekcí při Biologické společnosti ČSAV a s Greenpeace.

Na Ostravsku se environmentální výchově věnovala středoškolská profesorka a členka TISu Eva Olšanská, která se zasloužila mimo jiné o ochranu velkých kočkovitých šelem a která redigovala rubriku Pod snítkou tisu v časopisu Tramp. Jejím žákem je Aleš Máchal. Mimo přípravu budoucích učitelů se pracovnice pražské pedagogické fakulty a doživotní čestná členka katedry biologie a ekologické výchovy Eva Lišková věnovala v 80. letech také práci s talentovanou mládeží (biologická olympiáda).

V 80. letech 20. století zakládají novinář Josef Velek, ilustrátor Vladimír Jiránek, Václav Petříček, Eliška Nováková a další Hnutí Brontosaurus. Toto hnutí se soustředilo kolem zříceniny hradu Zvířetice ležícího jihozápadně od Bakova nad Jizerou. Zde se konaly první víkendové a prázdninové akce směřující k ochraně přírody založené na principech zážitkové pedagogiky.

V odborné rovině tvořili vědecké zázemí členové Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV a pracovníci někdejšího Českého ekologického ústavu (dnes CENIA) - především Emil Hadač, Bedřich Moldan, Václav Mezřický, Pavel Trpák, Věroslav Samek, Jaroslav Stoklasa, později také Zdeněk Stáhlík, Hana Rambousková, Igor Míchal, Rudolf Kolářský, Eva Kružíková, Josef Vavroušek.

Čtěte také: Pohledy na ochranu přírody

V Českém ekologickém ústavu pracovala v této době i výše zmíněná Emilie Strejčková a její mladší kolegyně Alena Reitschmiedová. Dále také environmentalista Bedřich Moldan a významný teoretik Josef Vavroušek. Oba se zabývali především tématem udržitelného rozvoje a později také ekologickou politikou.

V Ústředním domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka začal vést ekologickou sekci Jiří Kulich, pozdější ředitel Střediska ekologické výchovy a etiky SEVER. Ekologickou sekci převzal ve druhé polovině osmdesátých let ekolog a geobotanik Tomáš Herben. Jeho žáky byli např. Ondřej Simon, David Štorch, Neela Heyrovská, Radek Svítil, Libor Vilímovský, Alice Bílá (roz. Fonová) a Kateřina Jančaříková (roz. Macurová) - pozdější zakladatelé Recyklační skupiny.

Tehdejší politická situace neumožňovala zakládání zájmových skupin a „shlukování osob“ bylo trestné. Proto řada environmentálních aktivit pracovala pod oficiální hlavičkou Socialistického svazu mládeže (např. V roce 1968 byl Otakarem Leiským ze Sboru ochrany přírody při Národním muzeu založen TIS, první československá organizace, jejímž primárním cílem byla ochrana přírody a výchova k ochraně přírody. TIS navázal na myšlenky českého skautingu (junáctví). Činnost TISu ukončila normalizace.

V roce 1974 iniciovali pracovníci Ústavu krajinné ekologie ČSAV ve spolupráci s novinářem Josefem Velkem v časopise Mladý svět kampaň na ochranu životního prostředí. Ta měla původně trvat jeden rok, ale nakonec nebyla nikdy ukončena a přerostla v hnutí - Hnutí Brontosaurus. Hnutí Brontosaurus bylo do roku 1990 součástí Socialistického svazu mládeže. Nyní působí jako samostatná organizace (více viz Hnutí Brontosaurus, webové stránky, 2007).

Největší naší nevládní organizací sdružující zájemce o ochranu přírody je Český svaz ochránců přírody (ČSOP). Jeho prvním předsedou se v roce 1979 stal vysokoškolský pedagog František Hron. V roce 1990 do života organizací zabývajících se ekologickou, resp. environmentální výchovou přestala zasahovat restriktivní opatření komunistické vlády, což umožnilo jejich osamostatnění (od SSM) a rozkvět.

Čtěte také: Články z Ekologie a Právo

Do školní výuky se ekologická výchova (oficiálně) dostala v roce 1990 úpravou osnov přírodovědných předmětů a tehdejšího předmětu občanská výchova, a to v návaznosti na zkušenosti se zaváděním environmentální výchovy z konce 80. let, díky úsilí Danuše Kvasničkové. Její výukové programy pro základní, střední a střední odborné školy a učiliště se staly mezinárodně známé a D.

Na pražské pedagogické fakultě se touto problematikou v odborné přírodovědné rovině zabývala Eva Lišková. Ekologickou výchovu na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích už od počátku devadesátých let formovala Naďa Johanisová, která ji v roce 2008 (před odchodem na Masarykovu Univerzitu v Brně) předala Věře Soukupové. Na Pedagogické fakultě Masarykovy University v Brně se environmentální výchova koncentruje kolem Hany Horké. V novém tisíciletí začal na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci působit Jan Činčera.

Na prvním stupni se začala rozmáhat EVVO (Environmentální výchova, vzdělávání a osvěta) od počátku 90. let především díky systematickému proškolování učitelů, kterému se věnují střediska ekologické výchovy (SEV). V roce 2000 byla založena Metodika a realizace komplexní ekologické výchovy (M.R.K.E.V.) určená základním školám a následně Mrkvička pro školy mateřské. Od září 2007 je (minimálně v 1. a 6.

V usnesení vlády č. 232 ze dne 1. dubna 1992 byla schválena "Strategie státní podpory ekologické výchovy v České republice na 90. léta". V roce 1998 uzavřelo ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy uzavřelo s ministerstvem životního prostředí dohodu o spolupráci v oblasti environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty (zákonem č. 123 sb. § 13). V roce 2001 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 1048/2000 O státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice a Akčního plánu Státní program ČR na léta 2001-2003. S platností od 1. 1.

Environmentální výchova byla pochopitelně v úzkém propojení se vznikem a existencí Ministerstva životního prostředí, které zpočátku doplňoval celostátní Federální výbor pro životní prostředí (FVŽP) fungující od r. 1990 do rozpadu federace. Prvním a jediným ministrem v čele FVŽP byl Josef Vavroušek (Občanské hnutí), který tragicky zahynul r. 1995.

Tento trend provází také změna posunu od důrazu na kvantitu k důrazu na kvalitu. Skončila etapa masivního rozšiřování sítě Středisek environmentální výchovy a začala etapa evaluace a inovace programů, které Střediska environmentální výchovy nabízejí.

Školský zákon přijatý v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005 oficiálně zahájil českou kurikulární reformu, která byla připravována od roku 2001. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání byly vytvořeny rámcové vzdělávací programy.

Rámcové vzdělávací programy (RVP) vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů (ŠVP), hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Finální verze RVP ZV se (podle zákona č. 561/2004, § 185, odst. 1.) stává závaznou pro všechny školy.

Od školního roku 2007/2008 musí školy podle ŠVP učit minimálně 1. a 6. ročník (resp. primu osmiletého gymnázia) a v každém dalším školním roce tyto třídy a nový 1. a 6. ročník. Od 1. září 2007 je tedy poprvé v historii environmentální výchova v ČR ze zákona povinná, neboť „průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání“ (RVP ZV, 2004: 6.

Na základě metodických pokynů obsažených ve Strategii státní podpory ekologické výchovy v České republice z roku 1992 a ve Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice z roku 2000 je již environmentální výchova na mnohých školách realizována několik let.

Jeden z prvních rozsáhlejších výzkumů mezi předškolními dětmi a žáky prvního stupně, který byl u nás v oboru environmentální výchovy realizován, výzkum Odcizování dětí přírodě (Strejčková, 2005), vyvolal kritiku vědeckých pracovníků v časopise Envigogika (např. Braun-Kohlová, 2006).

Další výzkum Stav školních zahrad v ČR (Jančaříková, 2007) koordinovaný nedávno zesnulou Květoslavou Burešovou, který se zaměřil na zmapování stavu školních pozemků v ČR, takovou vlnu kritiky nevyvolal (ovšem ani mu nebyla věnována dostatečná pozornost). Další publikované výzkumy byly zaměřené převážně na žáky starší (studenty středních nebo vysokých škol, např.

Úroveň environmentální výchovy v současné české škole je různá, většinou nedostatečná. Zásady trvale udržitelného chování, resp. života jsou předávány především formálně (hovoří se o nich, ale nejsou realizovány).

Učitelé nedokáží problematiku chápat a řešit komplexně (např. pod environmentální výchovou si představují spíše předávat soucit s „myšičkou“ nebo „holoubkem“ než zásadní změnu vlastního chování), často se chaoticky věnují jednotlivým tématům a prvkům v projektech (oblíbená témata jsou voda, třídění odpadu), jejichž kvalita i účinnost je sporná (např. se žáci dozvědí, že se do směsného odpadu nehází papír, ale už se nedozvědí, že se do něj skutečně nesmí házet baterie, monočlánky, léky či zbytky barev).

Naprosto nedostatečný je systém hodnocení environmentální výchovy. Učitelé/učitelky nemají představu, jaké nástroje jsou k hodnocení environmentální výchovy vhodné. Díky úsilí mnohých učitelů i pracovníků středisek ekologické výchovy se environmentální výchova v České republice dostala do pozice svébytné školy. Tyto úspěchy by neměly být důvodem pro stagnaci a usnutí na vavřínech.

Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému - celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi, začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa.

Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN. V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší tradicí environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko a další státy tzv. východního bloku.

Musíme si uvědomit, že realizace environmentální výchovy v jednotlivých státech je závislá na historicko-kulturním kontextu. Tato skutečnost komparaci se zahraničím znesnadňuje. Vždy je proto vhodné sledovat (a případně kopírovat) jen obecný rámec, nikoli konkrétní přístupy a projekty. Nejrozšířenějším obecně uznávaným rámcem je podle A. snaha o životní styl „našlapovat po zemi lehce“ (norsky: friluftsliv), který A. V posledních letech se světová environmentální hnutí (včetně environmentální výchovy) dostalo do krize, která vznikla ze vzrůstajících rozporů mezi ekologickými aktivisty a obyčejnými lidmi.

Ve stručnosti jde o to, že i když jsou problémy světového životného prostředí závažnější, stále méně lidí je ochotno změnit své každodenní návyky a stále více lidí se dívá na ekologické aktivisty s despektem. M. Shellenberger a T. Nordhaus se domnívají, že je to způsobeno především nevhodným (manipulativním) podáním.

Programy MRKEV a MRKVIČKA

Programy MRKEV a MRKVIČKA jsou zaměřeny na podporu environmentální výchovy na školách.

Občanské sdružení TEREZA vytváří vzdělávací programy a materiály, které s využitím metod aktivního učení napomáhají učitelům s realizací environmentální výchovy na základních a středních školách.

Článek srovnává pojetí environmentální výchovy v zahraničí, v Československu a v České republice od 70. let 20. století do současnosti. Zároveň představuje nové pojetí environmentální výchovy vymezené v tzv. Odpovědi snad najdete v této publikaci, společně s konkrétními hrami, aktivitami, projekty a spoustou dalších materiálů k využití v oddíle. (Jan Činčera, 2007)

Jak kultura utváří diskuzi o klimatické změně

Změny klimatu jsou vědecky dokázaným faktem. Proč je tedy společnost v této otázce tak rozdělená? Podle amerického profesora Andrewa J. Hoffmana představuje změna klimatu nejen environmentální, ale také kulturní problém. S různě zkreslenými názory na změny klimatu se můžete setkat i při diskuzi v oddíle. Jak pochopit původ různých postojů k tomuto problému a překonat kulturní rozkol s tím spojený? Na to nabízí tato kniha náměty. (Andrew J. Hoffman, 2017)

Metodiky

• Lidé v pohybu: Metodika Skautů na Zemi vysvětluje, jak pracovat s kontroverzními tématy na příkladu uprchlické krize. Popsané výchovné metody však mohou být užitečným pomocníkem i při vypořádávání se s tématem klimatické krize a jeho zapojení do oddílového programu. (Skauti na Zemi, 2016)
• Moje cesta ke světu: Portfolio globálního vzdělávání: Dosud vzniklé metodické materiály, výchovné i strategické nástroje a programy globálního vzdělávání od Skautů na Zemi, všechny hezky pohromadě v této nové publikaci - protože o klimatické změně se těžko baví bez globálního kontextu → skautinazemi.cz/portfolio.
• Příroda kolem nás: Sice starší, ale pořád velmi užitečná metodika Junáka, která se zaměřuje na to, jak s vašimi členy rozvíjet pozitivní vztah k přírodě, a trocha ekologické výchovy k tomu. (Junák - český skaut, 2008).
• Směs pro les: Hravý soubor aktivit a jednoduchých programů od Hnutí Duha k využití při návštěvě lesa. Ke stažení na webu → smesproles.cz po vyplnění formuláře a zadání hesla „Směs-pro-skauty”.

Weby

• Fakta o klimatu: Chybí vám tu více faktických informací? Na tomto přehledném webu najdete spoustu ověřených infografik a datasetů od vědeckých institucí, které můžete snadno využít k přiblížení vědeckých poznatků při diskuzi v oddíle nebo kmeni. → faktaoklimatu.cz
• Hra o zemi - kalkulačka ekologické stopy: Jakou měrou vlastně zatěžujete planetu svojí každodenní spotřebou? Co můžete vy konkrétně dělat pro to, abyste tuto zátěž snižovali? Vyzkoušejte si třeba i s dětmi v oddíle tuto kalkulačku a přijďte na to, jak jste na tom se svou spotřebou právě vy. → hra-o-zemi.cz
• Ekoškola: Projekt enviromentální výchovy ve školách nabízí cesty, jak zapojovat žáky do chodu a rozvoje školy směrem k environmentální odpovědnosti - rozhodně však není užitečný jen pro školy, ale můžete se jím inspirovat třeba při zapojení svých členů do péče o klubovnu a cestě k šetrné spotřebě. → ekoskola.cz
• Člověk v tísni: Klimatická změna: Online kurz Člověka v tísni byl vytvořen pro pedagogy základních a středních škol, kteří chtějí učit o změně klimatu a nabízí jim informační a metodickou podporu. Ale jak sami autoři píší - je otevřen komukoliv se zájmem o téma - rozhodně se vám tak bude hodit při zapojení tématu do oddílového programu. → bit.ly/kurz-klima

Filmy

• Klimatická změna očima dětí: Krátké edukační video pro vlčata a světlušky, které ve stručnosti představí změny klimatu, může být atraktivním způsobem, jak s dětmi téma otevřít. Navíc jej můžete spojit s procvičením angličtiny - video je s anglickými titulky. → bit.ly/klima-deti
• Krajina v tísni: Jakými způsoby doléhají změny klimatu na českou krajinu, zemědělství a v důsledku na náš každodenní život? Co můžeme pro snižování těchto dopadů dělat? To je populárně-edukativní formou vysvětleno v tomto dokumentu od Člověka v tísni a může to být zpestřením programu pro skauty a skautky a otevřením diskuze. → bit.ly/krajinavtisni

Významné publikace a časopisy pro pedagogy

• Bedrník: Časopis pro rozvoj ekogramotnosti vydávaný SSEV Pavučina ve spolupráci se Střediskem ekologické výchovy SEVER.
• MRKEV: Malý rádce kvalitní ekologické výchovy - dlouhodobý celostátní program pro základní a střední školy.
• Mrkvička: Malý rádce kvalitní ekologické výchovy pro mateřské školy - dlouhodobý celostátní program.
• Časopis Arnica: Vědecký časopis zaměřený na výzkum vzdělávání v přírodních vědách.
• Časopis Bohemiae Occidentalis Historica: Periodikum Katedry historie Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni.
• Časopis ITEV: Vydává Oddělení technické výchovy FPE, zaměřený na inovace v technickém a přírodovědném vzdělávání.
• Časopis MEMO (Časopis pro orální historii): Odborný recenzovaný časopis.
• Musica Paedagogia Pilsnensis: Odborný recenzovaný časopis pro hudební pedagogiku.

Další zdroje a aktivity

• Jak zařadit klimatickou změnu do programu? Jitka Datinská, č. 4/2024, s. Z aktivit pořádaných Centrem Veronica Hostětín.
• Delikomat a Café Fara vás srděčně zvou na celorepublikovou akci "Ukliďme svět - ukliďme Česko" v sobotu dne 8. 4. Bližší informace o akci.
• Zde najdete odkaz na velice zdařilý a zajímavý web plný užitečných tipů na vylepšování si svého umění žít. Žít zdravě, chytře a hlavně odpovědně.

Literatura

• ČINČERA, Jan. Environmentální výchova: od cílů k prostředkům. Brno: Paido, 2007 (v tisku).
• DAŇKOVÁ, Lenka (ed.). 2004(?) Škola pro život. Příručka k realizaci školních programů ekologického/environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty a výchovy k udržitelnému způsobu života. Praha : Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, 2004(?) ISBN 80-903345-0-4.
• HART, Paul; NOLAN, Kathleen. 1999. A Critical Analysis of Research in Environmental Education. Studies in Science Education, 34 (1999), s. 1-69.
• HORKÁ, Hana. 2005. Ekologická dimenze výchovy a vzdělávání ve škole 21. století. Brno: Masarykova univerzita, 2005.
• HRUŠKA, Jiří. 2006. Globální a environmentální výchova na pobytových akcích. Pardubice: Ekocentrum PALETA, 2006.
• Máchal, Aleš. 2000. Praktická ekologická výchova. Brno: Rezekvítek, 2000. ISBN 80-902954-0-1. s. 14.
• MATRE, Steven van. 1999. Earth Education .. a new beginning. Greenville: The Institute for Earth Education, 1999. P. 47.
• Nádvorník, Ondřej; Volfová, Adriana. 2004. Globální rozvojové vzdělávání. Praha: Člověk v tísni, 2004.
• NÁDVORNÍK, Ondřej; CHÁRA, Petr. 2006. Bohouš a Dáša proti chudobě. Praha: Člověk v tísni, 2006.
• NP. Pojďme na to od lesa. Vimperk: Správa NP a CHKO ve Vimperku, 2003.
• Soukup, Petr. 2001. ISSP - životní prostředí. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2001. s. 48-9. ISBN 80-7330-000-1.
• STRNADOVÁ, Ivana. 2004. Výchova k udržitelnému rozvoji na Základní škole v Mostě. . In Učitel a vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Praha: Univerzita Karlova, 2004. s. 297-300.

tags: #časopis #globální #environmentální #výchova

Oblíbené příspěvky:

• Elegance a funkčnost v odpadkových koších
• Autobusové stanoviště Depo Hostivař
• Ekologické tipy: Silonky
• Význam nenacionálních ohrožení
• Ochrana ovzduší Frenštát pod Radhoštěm – žádost