Časová osa změn klimatu: Historie a současnost

21.11.2025

Změna klimatu je celosvětový problém, který se projevuje v různých koutech světa. Vlastní projev klimatu je založen na režimu základních fyzikálních a meteorologických procesů, které představují výměna tepla, oběh vody a všeobecná cirkulace atmosféry.

Parametry oběžné dráhy Země kolem Slunce, tvar Země, sklon zemské osy, aspekty vyplývající z oběhů planety Země aj. představují primární faktory, které přímo ovlivňují hodnotu insolace, délku ročních období atd. Jejími důsledky jsou pak zejména: šířková pásmovitost.

Do cirkulačních procesů, které mají na celkový charakter klimatu největší vliv, patří zejména všeobecná cirkulace atmosféry a systém mořského proudění. V důsledku existence základních typů vzdušného proudění můžeme usuzovat, jaké vlastnosti proudící vzduch do popisované destinace přináší (např. pasáty vanoucí z moře přinášejí mírné ochlazení a vlhkost). Zahrnují výsledek plynoucí z dopadajícího sluneční záření na horní hranici atmosféry.

Geografické faktory popisují přímý vliv polohy, složek a prvků fyzickogeografické části krajinné sféry na utváření dílčích charakteristik klimatu. orografie - průběh a charakter horských systémů způsobuje jak změny v převládajícím směru proudění a tím i změnu charakteristik meteorologických prvků (např. charakter povrchu (př.

Výsledkem lidských aktivit je postupná změna hodnot některých meteorologických prvků, které je možno považovat za faktor utváření klimatu. Klimatické klasifikace umožnují identifikaci (klasifikaci) jednotlivých typů podnebí na základě zjištěných hodnot klimatických prvků. Taková regionalizace klimatu podává přehled o generalizovaných a zákonitě vymezených oblastech.

Čtěte také: Dopady klimatických změn v Evropě

Základní klasifikační jednotkou je klimatické pásmo, ačkoli se ve školské geografii tradičně používá označení klimatický (podnebný) pás. Klimatická pásma můžeme v důsledku vnitřní heterogenity klimatických podmínek rozdělit na dílčí klimatické oblasti.

Klimatická solární pásma Země - se rozlišují na základě různého úhlu dopadu slunečních paprsků s ohledem na uvažovaný homogenní povrch Země a tedy odlišnou, ale v dané zeměpisné šířce stejnou insolaci. Lze tak rozlišit pět pásem: jedno tropické pásmo mezi obratníky, dvě mírná pásma mezi obratníky a polárními kruhy a dvě polární pásma mezi polárními kruhy a póly.

Teplotní pásma Země - odrážejí skutečné rozložení teplot na heterogenním zemském povrchu. Zohledňují nejen hodnotu insolace, ale také rozložení pevnin a oceánů, všeobecnou cirkulaci atmosféry, cirkulaci mořských proudů atd. Na základě těchto aspektů je vymezeno jedno tropické pásmo ohraničené roční izotermou 20 °C, dvě mírná pásma vymezená roční izotermou 20 °C a izotermou 10 °C nejteplejšího měsíce, dvě pásma chladná rozkládající se mezi izotermami 10 °C a 0 °C nejteplejšího měsíce a dvě pásma věčného mrazu sahající za izotermu 0 °C nejteplejšího měsíce.

Klimatická fyzická pásma Země - představují skutečná klimatická pásma Země, která jsou vymezena nejen na základě teplotních poměrů, ale zohledňují také rozložení srážkových úhrnů, charakter vegetačních formací, odlišnosti v cirkulaci vzduchu apod. Ve školské geografii se setkáváme s označením podnebné pásy.

Podle použitých přístupů můžeme klimatické klasifikace rozdělit do dvou skupin. Konvenční klimatické klasifikace vymezují typy klimatu podle předem konvenčně (pevně) stanovených mezních hodnot jednoho nebo více klimatických prvků. Mezi nejčastěji využívané klimatické charakteristiky patří teplota vzduchu a srážkové úhrny, jejichž vzájemná závislost bývá dána do souvislosti s vegetačním krytem, pěstováním zemědělských plodin, geomorfologickými procesy, vývojem půd apod.

Čtěte také: Časová Dotace pro Člověk a Příroda

Z nejznámější konvenčních klimatických klasifikací lze zmínit Köppen - Geigerovu klasifikaci či Bergovu klasifikaci, která vychází z krajinnogeografických oblastí (př. podnebí tundry, podnebí tajgy, podnebí stepí atd.). Köppen-Geigerova klasifikace (viz příloha) představuje ve světě nejpoužívanější klasifikaci klimatu. Její základ pochází od německého klimatologa Wladimira Köppena, který její první verzi publikoval již na sklonku 19. století.

Konceptem Köppenovy klasifikace je předpoklad, že přirozená vegetace je nejlepším odrazem klimatu daného území. Proto zohledňuje Köppenovo vymezení klimatických zón/pásů výskyt konkrétního vegetačního pokryvu. V zásadě je však založena na hodnocení průměrné roční a měsíční teploty a srážkových úhrnů a sezónnosti srážek (tab. 5.1). Köppen tak vymezil 5 hlavních skupin klimatu, které dále rozdělil na typy a podtypy.

Skleníkový efekt a lidská činnost

Lidská činnost v čele se spalováním fosilních paliv (uhlí, ropy a zemního plynu) vede ke zvyšování koncentrace oxidu uhličitého (CO2) v atmosféře. Ročně se ho v energetice, dopravě a průmyslu vyprodukuje asi 35 miliard tun, odlesňování přidá dalších 5 miliard tun. Na průměrného obyvatele planety tedy připadá asi 5 tun CO2 ročně. Lidská činnost tak vede k nárůstu koncentrací CO2 v atmosféře (viz Cykly koncentrací CO2 a O2 v atmosféře).

Vyšší koncentrace CO2 a dalších skleníkových plynů v atmosféře vedou k silnějšímu skleníkovému efektu. Tepelné záření, které by jinak planeta Země vyzářila do vesmíru, je skleníkovými plyny pohlceno a vráceno zpět k povrchu. Zesílený skleníkový efekt vede k oteplování vzduchu i vody v oceánech.

Od průmyslové revoluce narostly teploty vzduchu v průměru o 1,2 °C, ale většinu tepla pohltila voda v oceánech, jejíž teplota také dlouhodobě narůstá. Atmosférický CO2 se částečně rozpouští v oceánu, kde vytváří kyselinu uhličitou. To vede k poklesu pH, neboli okyselování oceánů.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Vyšší teploty mořské vody způsobují zmenšování plochy a tloušťky mořského zámrzu v Severním ledovém oceánu. V září 1979 byl objem ledu v Severním ledovém oceánu asi 17 000 km3, v září roku 2017 již jen 5 000 km3. Hladina světových oceánů se zvyšuje rychlostí 3,3 cm za desetiletí. Zvyšující se teploty stojí rovněž za táním horských ledovců v Alpách, Himalájích, Andách a dalších světových pohořích.

Oxid uhličitý v průmyslu vzniká jednak spalováním fosilních paliv při zahřívání (tavení, destilace, sušení apod.) a jednak při některých chemických reakcích např. při výrobě cementu nebo železa. Častým argumentem zpochybňujícím lidský vliv na klima je, že nejsilnější skleníkový plyn je obyčejná vodní pára. To je pravda.

Množství vodní páry v atmosféře je ale také ovlivňováno lidskou činností, byť nepřímo. Cyklus vodní páry je řízen teplotou, která je ovlivňována ostatními skleníkovými plyny vypouštěnými člověkem.

Změny v oceánech a kryosféře: Podrobně se změnami v oceánech a kryosféře zabývá speciální zpráva IPCC, označovaná zkratkou SROCC (Special report on Ocean and Cryosphere). Jako přehledné rozcestníky ale lépe poslouží stránky anglické Wikipedie o nárůstu hladin v oceánech, okyselování oceánů nebo zalednění Severního ledového oceánu.

Mrtvé zóny jsou oblasti, kde je nedostatek kyslíku rozpuštěného ve vodě, tento nedostatek následně vede k masovým úhynům ryb. Skleníkový efekt: Pro základní orientaci dobře poslouží stránka skleníkový efekt na české Wikipedii. Podrobnější výklad o fyzice průchodu záření atmosférou je potřeba hledat v učebnicích fyziky atmosféry a spektroskopie.

Dopady změn klimatu v Evropě

Měnící se klima a jeho efekty už dnes můžeme pozorovat ve všech koutech Evropy. V závislosti na regionu jsou jeho projevy různé. Může například vést ke ztrátě biologické rozmanitosti, lesním požárům, snížení výnosů plodin a vyšším teplotám. Vlny veder mohou mít za přímý důsledek vyšší úmrtnost lidí.

Evropská unie je třetím největším emitentem skleníkových plynů na světě. Mezi pět největších producentů skleníkových plynů v roce 2019 patřilo Německo, Francie, Itálie, Polsko a Španělsko. Česká republika byla na sedmém místě. Nejvíce emisí (77,01 %) pocházelo v roce 2019 z výroby elektřiny, zatímco například ze zemědělství to bylo 10,55 %, průmysl vyprodukoval 9,10 % z celkově naměřených emisí a odpadový sektor 3,32 %.

Evropská unie si v roce 2008 dala za cíl snížení emisí o 20 % v porovnání s rokem 1990. Prozatím v tom máme dobré výsledky, protože v roce 2019 unijní země vypouštěly o 24 % méně skleníkových plynů oproti hodnotám z roku 1990. V roce 2020 se emise dostaly o 31 % níže, než tomu bylo před 30 lety, za což je částečně zodpovědná pandemie koronaviru.

V roce 2021 si EU stanovila nový cíl - snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů alespoň o 55 % ve srovnání s úrovněmi z roku 1990 a do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality. Podle nejnovějších projekcí členských států je ale čisté snížení emisí do roku 2030 odhadováno pouze na zhruba 41 %.

Doprava je jediným odvětvím, ve kterém jsou emise stále vyšší než v roce 1990. Doprava je odpovědná za téměř 30 % celkových emisí CO2 v EU, z nichž 72 % pochází ze silniční dopravy. Osobní automobily a dodávky produkují asi 15 % emisí CO2 v EU. Na jedno auto připadá v Evropě průměrně 1,7 osoby. Čistší alternativou jsou v současnosti jiné druhy dopravy, například autobusy. Moderní automobily by však mohly patřit k nejčistším způsobům dopravy, a to v případě, že budou sdíleny.

Mezinárodní letecká a lodní doprava představují méně než 3,5 % celkových emisí skleníkových plynů v EU, ale jsou nejrychleji rostoucím zdrojem emisí. Předpokládá se, že emise z letadel budou v roce 2050 až 10krát vyšší ve srovnání s rokem 1990, zatímco emise z lodí by se mohly zvýšit až o 50 %.

Časová osa jednání OSN o klimatu

EU je klíčovým hráčem v rozhovorech OSN o změně klimatu a podepsala Pařížskou dohodu.

Významné události a objevy v historii klimatologie

1824: Joseph Fourier vypočítal, jaká by měla být průměrná teplota Země, kdyby byla pouze ohřívána Sluncem, a uvažoval o možném izolačním efektu atmosféry.
1859: John Tyndall zkoumá pohlcování tepelného záření různými plyny.
1800-1880: Průmyslová revoluce - rozšiřování využití parních strojů a výroby oceli.
1896: Svante Arrhenius publikuje první výpočet síly skleníkového efektu.
1920-1925: Začíná těžba ropy v Texasu a Perském zálivu, začíná éra levné energie.
1938: Guy Stewart Callendar dává do souvislosti již tehdy pozorovaný nárůst teplot a rostoucí koncentrace CO2.
1957: Roger Revelle a Hans Suess popsali chemické mechanismy absorpce oxidu uhličitého v oceánech a použili isotopovou analýzu uhlíku jako důkaz, že zvyšující se koncentrace CO2 v atmosféře jsou důsledkem spalování fosilních paliv.
1960: Charles Keeling publikuje první výsledky svých měření koncentrací CO2 v atmosféře.
1967: Syokuro Manabe a Richard T. Wetherald publikují výsledky počítačového modelování klimatu a odhadu citlivosti klimatu.
1969: Přistání člověka na Měsíci a satelity umožňují přesné měření teploty atmosféry ve velkých výškách a nad oceány.
1972: Vrty z ledovcových jader v Antarktidě a Grónsku ukazují historické koncentrace CO2, metanu a dalších plynů a dokládají jejich roli ve střídání dob ledových a meziledových.
1975: Objev ozónové díry.
1979: Akademie věd USA zveřejňuje tzv. Charneyho zprávu, která na základě počítačových modelů dochází k závěru, že zdvojnásobení koncentrací CO2 povede k oteplení o 1,5-4,5 °C.
1981: Rozvoj osobních počítačů.
1982: Společnost Exxon Mobile vydává interní zprávu CO2 Greenhouse effect - technical review.
1987: Montrealský protokol, mezinárodní dohoda podepsaná roku 1987, omezuje emise látek narušujících ozonovou vrstvu.
1988: Ralph Keeling objevil metodu přesného měření koncentrace kyslíku v atmosféře a jeho měření ukazují, že spalování fosilních paliv nejen zvyšuje koncentrace CO2, ale také snižuje atmosférické koncentrace kyslíku.
2018: Speciální zpráva IPCC SR15 podrobně shrnuje výsledky výzkumů o dosažitelnosti hranice oteplení o 1,5 °C a srovnává dopady oteplení o 1,5 °C s očekávanými dopady oteplení o 2 °C.

Geologická časová osa a změny klimatu

Velký třesk: Teorie popisující raný vývoj a tvar vesmíru.
3,8 miliardy let př.n.l.: Objevují se první indicie existence života.
3,5 miliardy let př.n.l.: Doba existence mikroorganismů - baktérií a sinic.
Starohory: Vznik prvních mnohobuněčných organismů, řas. Objevuje se první známý superkontinent Rodinie.
545 milionů let př.n.l.: Vznik pevných schránek.
Prvohory: Rozvoj všech hlavních recentních kmenů.
Kambrium: "Exploze života" - 2. radiace mnohobuněčných.
Ordovik: Rozsáhlé zalednění zejména jižní polokoule (kontinentu Gondwana).
Silur: "Velký útok na pevninu".
Devon: První obratlovci vystupují na souš.
Karbon: Rozvoj rostlinstva a hmyzu. Objevují se tropické pralesy.
Perm: Nastává změna flóry. Klima na souši se stává stále sušším.
Konec prvohor: "Největší vymírání v geologické historii".
Druhohory: Změna fauny je výrazná. Na kontinentech se objevují žáby, želvy, dinosauři, létaví plazi (pterosauři), savci a možná i ptáci.
Trias: Objevují se první želvy.
Jura: Začíná rozpad obrovského kontinentu, otevírá se Atlantik.
Křída: Během křídy se završil proces otevření Atlantiku. Mění se rostlinstvo, nastává převaha krytosemenných rostlin nad jehličnany.
Konec křídy: Krize globálního ekosystému (vymírají amoniti) a katastrofa na hranici křída - třetihory likviduje poslední zbytky dinosaurů, útesotvorné rudisty, belemnity, a další skupiny.
Třetihory: "Nástup savců".
Eocén-oligocén: Došlo k výrazné změně rostlinstva, příčinou bylo oddělení Austrálie od Antarktidy.
Konec třetihor: Výrazné klimatické, ale také paleogeografické změny zejména na konci třetihor se promítly do evoluce primátů a zejména hominidů.
Čtvrtohory: "Nástup člověka".
Pleistocén: Skončila zatím poslední fáze rozsáhlého zalednění.

Klimatické klasifikace

K nejnázornějšímu posouzení sledovaných klimatologických charakteristik se pro hodnocení teplotní a vláhové bilance sestrojují klimadiagramy. stupnice teploty a srážek jsou poměru 1:2 (ev.

Mimo výše uvedené teplotní a srážkové křivky, název stanice a zeměpisné souřadnice, nadmořskou výšku a období zobrazovaných dat může být klimadiagram doplněný o níže uvedené charakteristiky (obr.

Autorem této uznávané genetická klasifikace je ruský klimatolog Boris Pavlovič Alisov, který první verzi své klimatické klasifikace zveřejnil v roce 1940. Svého posledního zpřesnění doznala v roce 1964. Alisov vymezil...