Co tvoří osobnost? Přesná definice: SOUHRN PSYCHOLOGICKÝCH, FYZICKÝCH A SOCIÁLNÍCH ASPEKTŮ (VLASTNOSTÍ). Jinými slovy je to souhrn vlastností, procesů, stavů, návyků, postojů, které tvoří celistvou strukturu a dynamiku, individualitu konkrétního člověka. To se projevuje navenek chováním.
Osobnost není neměnná, vliv na její vývoj mají zkušenosti, výchova a další socializační procesy, dále biologické a sociální faktory.
Předmětem psychologie je studium psychiky, která existuje v dimenzích prožívání a chování vědomého a nevědomého. Směřuje k poznání osobnosti. Prožívání jsou vjemy, představy, emoce, procesy rozhodování, vybavování z paměti apod. Vědomí jsou zážitky, zkušenosti, procesy od prostého vnímání až po složité myšlení. Vědomí máme, když vidíme, slyšíme, cítíme, myslíme, něco si představujeme, rozhodujeme se, konáme. Začíná kolem třetího roku v procesu sebeuvědomování (vědomí tedy nemá novorozenec).
Soubor vlastností vztahujících se k citovému (emocionálnímu, afektivnímu) reagování, které je charakteristické pro daného jedince. Typologie čtyř temperamentů, rozdělení lidí podle převládajících tekutin v těle -> nějaká tekutina v těle člověka převládá a on se podle toho chová. ->HIPPOKRAT -> starořecký lékař (asi 460-377 př.n.l. - 5. stol. př. n. l.) -> upravil lékař Galemos (2. stol. př. n. l.).
Člověk, jehož psychická energie je obrácena spíše k vnějšímu světu, je společensky družný, aktivní, v jednání s lidmi otevřený, pohotově navazující kontakty s lidmi. Naopak, člověk, jehož psychická energie je obrácena spíše do svého nitra, je uzavřený a samotářský, ve styku s lidmi zamlklý, pasivní obtížně navazující mezilidské kontakty.
Čtěte také: Více o charakteristikách ohrožení
Pojem motivace pochází z lat. slova movere = hýbati se. Činnost u mnoha jedinců má různé motivy. Některé motivy si člověk neuvědomuje.
Principy motivace:
Člověk pociťuje nedostatek jako nepříjemný a má proto snahu jej odstranit, tj. danou potřebu uspokojit (nasytit, saturovat).
Druhy potřeb:
A.H. Maslow na základě svých klinických zkušeností vytvořil hierarchicky uspořádaný systém lidských potřeb.
Čtěte také: Charakteristika uložených odpadů
Charakter se projevuje ve vztahu člověka k ostatním lidem, k práci, přírodě, i k době samému. Formuje se především prostřednictvím výchovy a dalších společenských jevů. Charakter je část osobnosti, která kontroluje a reguluje jedincovo chování podle společenských (zejm.morálních) norem a požadavků. Mravní zdroje našeho jednání (principy, zásady, přesvědčení) v nás nejsou přítomny od narození. Dítě se s nimi zprvu setkává v podobě přístupů rodičů k němu, vyjadřují jaké má být, jak se má chovat, co nemá dělat atd.
Charakter lze popsat pomocí vztahů jedince k těmto důležitým životním zkušenostem:
Jednotlivé složky charakteru jsou navzájem spjaty např. vztah k sobě souvisí s plněním pracovních povinností, s postojem k přírodě. Charakter není vrozený, utváří se především v předškolním věku. Začíná patrně až kolem 3 let v období tzv. sebeuvědomování, které je spojeno s negativismem.
Tři etapy procesu interiorizace:
Na utváření charakteru má rozhodující vliv rodina se svým způsobem života a výchovným stylem, škola, skupina vrstevníků a v poslední době se více upozorňuje na význam sebevýchovy.
Čtěte také: Příroda v Dánsku
Postoje se začínají utvářet kolem 3-4 let vlivem životních zkušeností, procesem socializace. Člověk (na základě poznání sebe sama) řídí a kontroluje své chování a prožívání. Svědomí je účinným mechanismem seberegulace, určuje co se smí a nesmí, co je morální a co je nemorální.
Volní vlastnosti: vůle je nejvyšší orgán seberegulace. Mezi záporné volní vlastnosti patří lenost, zbabělost, liknavost, vznětlivost, pohodlnost aj.
Schopnosti člověka se projevují v kvantitativních a kvalitativních charakteristikách výkonu. Nejsou vrozené, ale vznikají a rozvíjejí se na základě vrozených vloh (dispozic). Rozlišujeme specifické schopnosti (herecké, jazykové, matematické) a obecné schopnosti (moudrost, soudnost - tzv. inteligence).
(z lat. frustrare = marnit, klamat, působit zklamání) je psychický stav, který vzniká při nemožnosti dosáhnout vytčených cílů, uspokojit určité potřeby. Jde o psychickou zátěž. Také lze uvést, že stres je odpovědí organismu na frustraci. Rozlišujeme pět základních reakcí na frustraci:
(z lat. stringere = napínat) je souhrn reakcí organismu na jakoukoliv zátěž, odpověď organismu na zátěž vznikající působením vnějších vlivů i vnitřních vlivů. H. Selye popsal obecný adaptační syndrom GAS. Zvyšuje se koncentrace tzv. stresových hormonů (adrenalinu a noradrenalinu). Cílem této reakce je zmobilizovat síly v organismu k obraně. Fáze stresu:
Podle intenzity výše uvedených fázích rozlišujeme dva druhy stresu: eustres (motivující stres) a distres (negativní stres). Mezi stresory (činitele, podněty, okolnosti vyvolávající stresovou reakci) patří tělesné situace fyzické frustrace a sociální závažné životní události.
(z lat. conflicto = střetnout se, utkat se v boji) je psychický stav, kdy se jedinec ocitá ve střetu dvou nebo více protichůdných sil. Je důležité se pozitivně využívat konfliktů k vylepšení skupinových vztahů a ke svému osobnímu rozvoji. Konflikt není negativním jevem, negativně v něm působí záporné emoce. Obvykle konflikty obsahují konstruktivní prvky. Může jít o střet jedince s jedincem nebo se skupinou, či skupinami různých zájmů, potřeb, názorů, apod.
Příčiny konfliktů:
Existují různé styly řešení konfliktů: útok (A-výhra, B-prohra), útěk (A-prohra, B-výhra), popření konfliktu (A-prohra, B-prohra), kompromis (50% pro A i B) a dohoda (A-výhra, B-výhra).
tags: #charakter #osobnosti #vztah #k #prirode #praci