Chorobné hromadění odpadu: Co to je a jak se s tím vypořádat?

08.11.2025

V médiích se čas od času objeví zpráva o lidech, kteří doma hromadí odpadky. Když se běžné křečkování věcí zvrtne, mění se ve vážnou psychickou chorobu. Dneska vám o ní udělám menší osvětu.

Co je chorobné hromadění?

Terminologicky se setkáte s výrazy chorobné hromadění, či hromadící porucha, syndrom hromadění, křečkování, patologické shromažďování, někdy Diogenův syndrom. Hromadění se stává patologickým, když nepořádek brání člověku používat prostor k žití a když pořizování a uchovávání věcí nadměrně ruší každodenní život. Chorobné hromadění je tedy nemoc, popsaná diagnóza. Její léčení velice často vyžaduje odbornou psychologickou pomoc nebo asistenci.

Podle výzkumů trpí chorobným hromaděním v USA asi 2 až 5% populace (ano, tolik). U nás v ČR a na Slovensku to bude asi méně, ale i tak hádám 1 až 2%.

Jak se projevuje chorobné hromadění?

Poprvé na blogu otvírám toto téma související s touhou vlastnit věci. Téma citlivé, někdy skryté a tajené. Téma chorobného hromadění věcí. Upřímně, mně oči dost otevřela přečtená knížka Stuff od Randy O. Frosta a Gail Steketee (Mariner Books 2011, v češtině zatím nevyšla). Stuff je sestavený na základě reálných příběhů lidí, kteří se rozhodli u Randyho a Gail léčit a zapojit do jejich výzkumu. Jejich příběhy jsou různorodé, ale mají společné rysy. Na nich vědci ukazují, jak se tato choroba projevuje, jaké bývají příčiny a následky.

Tohle je dost zajímavé a možná by vás hned nenapadlo. Silný vztah k věcem se projevuje tak, že hromadiči dávají přednost společnosti věcí před společností lidí. Mají obecně strach z lidí. Jsou obvykle velmi inteligentní. Těžko ale zpracovávají informace dost rychle na to, aby se cítili jistí svým rozhodnutím. Mají problém udržet pozornost. Nemívají důvěru ve svou schopnost si pamatovat cokoliv. Ke svým věcem mají abnormálně intenzivní a extrémně široký citový vztah. Vše je pro ně stejně důležité. Ať je to obálka se 100dolarovou bankovkou nebo 10 let starý vystřižený inzerát z novin.

Čtěte také: O patologickém hromadění odpadu

Chorobní hromadiči, bohužel, nezvládají ani základní organizaci svých věcí. Mají pocit, že jejich zorganizování a uspořádání musí být přesné a velmi specifické. Když nemohou mít uspořádanou místnost podle jejich standardů, vzdají to. Kombinace jejich perfekcionismu a nerozhodnosti vede k zablokování jakékoli aktivity. Místo toho, aby cokoliv udělali méně než dokonale, raději nedělají nic. Maximálně se snaží vyhýbat jakémukoli negativnímu pocitu, jakémukoli stresu či pocitu viny z vyhazování.

Rozdíl mezi sběratelstvím a chorobným hromaděním

Sběratelství se od chorobného hromadění liší tím, že sběratel předměty získává a organizuje určitým způsobem. Je to ironie, nahromaděný bordel uklidňuje a deprimuje zároveň. Dává mix příjemných a nepříjemných pocitů. Věci nám poskytují jistotu a komfort, alespoň zpočátku. Hromadičům nahání strach pomyšlení na ztrátu svých věcí, cítí se zde zranitelní. Harampádí představuje pro hromadiče potenciál, možnost představit si sám sebe pod různými identitami, jako skvělá kuchařka, sečtělá osoba, zodpovědný občan. Hromaděné věci reprezentují jejich sny, ne realitu. Zbavování se takových věcí znamená ztrátu těchto snů a ideálů. Zcela ve všem vidí účel a užitek pro něco a někoho.

Příčiny chorobného hromadění

„Příčiny mohou být ve ztrátě, truchlení, smutku. Je to svým způsobem o naplnění prázdnoty. Setkáváme se také s negativními zážitky z dětství, které mohou být příčinou patologického hromadění v pozdějších letech,“ říká Jo Cooke, autorka knihy Understanding Hoarding. Hromadění podle ní může začít už v dospívání, negativní dopady na život se začínají objevovat kolem čtyřicítky.

Kompenzujeme své trauma. Jak poukazují autoři, změna v hromadění a léčba se nevyhne zkoumání bolestivé minulosti. Právě proto nucené příkazy zvenčí na vyklízení nefungují. Zvláště pokud hromadění trvá dlouho a není léčeno. Podle autorů knihy Stuff by asi 60% hromadičům měla být diagnostikována deprese. Hromadiči jsou osamělí. Mají mnohem menší šanci, že se ožení či vdají a větší, že se rozvedou.

Důsledky chorobného hromadění

Důsledky jsou také hygienické a bezpečností. Hrozí riziko požáru. Léta syslené tlející věci a rozkládající se odpadky produkují smrad a obtěžují sousedy. Jsou i líhní pro parazity a množírnou pro hlodavce, hmyz, případně pro domácí chovaná zvířata (jako kočky). V této hluboké fázi dochází v USA často k soudně nařízenému vyklízení a likvidaci věcí. Jak už jsem zmínila, podle autorů to není vhodný způsob „léčby“ této choroby. Sáhnutí na jejich věci pro ně znamená zneužití jich samotných. V podstatě se rovná znásilnění. Děti chorobných hromadičů, které vyrůstají v „bordelu“, jsou tímto prostředím velmi ovlivněny. Dlouho do dospělosti bojují s následky života v takovém prostředí. Často jsou vychovávané v atmosféře, že se to nesmí nikdo zvenčí dozvědět. V dospělosti bývají děti naštvané a frustrované ze svých hromadících rodičů. Prožívají dilema. Hromadící tendence se, bohužel, obvykle dědí z generace na generaci.

Čtěte také: Hromadění odpadu: Co musíte vědět

Co s tím? Jak léčit chorobné hromadění?

Většina hromadičů si svůj problém, alespoň do určité míry, uvědomuje. Stydí se za sebe, svůj bordel a schovává jej. Postupně si na svůj bordel „zvyknou“, až tak, že jej „nevidí“. Chorobné hromadění se ale dá změnit a léčit. V knížce najdete popsané příběhy rodin a jednotlivců, kdy se to povedlo s „happy endem“. Minimálně na určitou dobu. Rodina s dětmi začala opět večeřet u jednoho stolu. Manžel se přistěhoval zpět k manželce. Léčba je pomalá, dlouhodobá (často v řádu let), ale možná. Dotyčný nebo dotyčná musí být ochoten/á spolupracovat. Vyklízení musí probíhat ve spolupráci s hromadiči. Ti musí rozhodovat zpočátku o každé věci. Později bývají schopni určit pravidla, podle kterých mohou pomocníci postupovat. Blízkým osobám se doporučuje nezpřetrhávat už tak tenké sociální vazby s hromadičem. Chorobné hromadění je o samotných věcech až v druhé řadě.

Jako rodiče máme na děti v hromadění velký vliv. Pokud patologicky hromadíme, děti si z našeho chování ponesou neblahé následky až do dospělosti. Máme-li mezi blízkými vážného hromadiče, sami mu asi nezvládneme pomoci.

Ne každé hromadění je tak vážné, jako jsem popsala (díky bohu :-)). Mně knížka drsně a plasticky ukázala, kam až to může zajít, když se překročí hranice běžného „to by se mohlo někdy hodit“. V určité formě jsem v některých kapitolách viděla své sklony. Utvrdilo mě, že jsem na dobré cestě. Zároveň si uvědomuji, že na patologického hromadiče tento „recept“ nefunguje.

Podle Jo Cavalot z organizace Hoarding Disorders UK takové řešení nefunguje: „Ve chvíli, kdy se věci takto nárazově vyklidí a není s tím spojená žádná terapeutická a sociální práce, lidé nevyhnutelně začnou znovu hromadit. O to více a o to rychleji.“ Patologické hromadění bylo dříve vnímáno jako příznak obsedantně kompulzivní poruchy (OCD). Od roku 1992 jej Světová zdravotnická organizace uznala jako samostatnou duševní poruchu, která se však často vyskytuje spolu s posttraumatickou stresovou poruchou, OCD, ADHD nebo úzkostmi.

Varovné signály

Mezi varovné signály, které poukazují na to, že by někdo mohl mít problém se shromažďováním patří to, že dotyčná osoba:

Čtěte také: Ekologičtější život: Jak omezit odpad

má ve svém domově místnost, kam nikoho nechce pouštět (nebo vás vůbec nebude chtít pustit domů),
neustále a dlouho mluví o svých věcech,
má problém se předmětů zbavovat,
přináší domů příliš často nové věci,
má svůj byt natolik přeplněný, že je problém se v něm volně pohybovat, sednout si na židli, využívat kuchyň k vaření nebo koupelnu k hygieně.

Podpora osob, které hromadí

Podpora osob, které hromadí, je zpravidla postavena na dvou pilířích: 1. Harm Reduction přístup, 2. kognitivně behaviorální terapie a medikace. Každý klient má svého case managera, který pracuje s ním a jeho podpůrnou sítí. Jak bude podpora pro konkrétního člověka vypadat, záleží na několika faktorech. Mezi nejzákladnější patří závažnost situace, která se posuzuje zejména podle toho, do jaké míry je daná osoba schopná si uvědomit a pochopit problematičnost svého chování a dále na tom, jak má dotyčný člověk domov zanesený věcmi (do jaké míry jeho věci omezují standartní funkce bytu - vaření, hygiena, odpočinek). Rovněž špína je ukazatel toho, že problematičnost hromadění je závažnější. Dalšími faktory, které mohou ovlivňovat typ podpory jsou věk, psychické a fyzické zdraví, zdali hromadící člověk žije sám nebo s rodinou, typ a velikost bytu, co hromadí a kde to hromadí, velikost sociální sítě klienta apod.

Harm Reduction

Přístupu Harm Reduction (minimalizace škod) můžete využít i u těch klientů, jejichž motivace je nižší a méně si uvědomují problematičnost svého chování. Základem tohoto přístupu je zabránit největším rizikům, aniž by muselo dojít k velkým změnám v životě klientů. Klient nemusí přestat hromadit, a i přesto se může jeho situace podstatně zlepšit.

Rozdíl mezi snahou co nejrychleji vyklidit zahromaděný byt a přístupem Harm Reduction se dá ilustrovat takto: Pokud by sociální pracovník s klientem usilovali pouze o rychlé vyklizení bytu (což nemusí být dlouhodobé řešení), mohl by se pravděpodobně zeptat: „Proč máte tuto věc?" (nechcete se jí zbavit?). Na základě těchto informací tým podpory stanoví s klientem cíle (jasné a realistické, u nichž jde zaznamenávat úspěšnost naplňování),) a plán jejich dosažení, např. přeuspořádat věci v bytě tak, aby kolem topení, kamen, sporáku vznikl volný a uklizený prostor. Přeskupit věci tak, aby neblokovaly okna a dveře. Uklidit stůl v kuchyni, aby vzniklo místo pro třídění věcí. Uspořádat věci tak, aby byla úniková cesta z bytu. Vyhodit zkažené jídlo a odpadky, které by mohly být obživou pro škůdce. Naučit se pár věcí vyřadit a vyhodit, nebo darovat někomu jinému. Oddělit důležité dokumenty od těch méně důležitých a zřídit pro ně složku. Zajistit dovoz jídla (klienti, co mají kuchyni plnou věcí mohou trpět podvýživou). Zajistit opravu sprchy nebo záchodu.

Skupinová terapie

Skupinová terapie: Klienti přinesou tašku nebo krabici, v které je pár věcí z jejich domova. Jsou vyzváni, aby jednu z jejich věcí umístili na stůl uprostřed místnosti. Věci na tomto stole nejsou ještě vyřazené, ale už ani nejsou plně ve vlastnictví jejich majitelů. V tomto cvičení klienti reflektují, jaké pocity a emoce v nich rozhodnutí o vyřazeni jedné jejich věci, vyvolává. Pak všichni znovu zváží, jestli vybrali vhodně objekt k vyřazení. Terapeut sleduje reakce klientů a skupina se vzájemně podporuje. V tomto cvičení jde zejména o to, aby si klienti a terapeut uvědomili, na jakých přesvědčeních je založena jejich snížená schopnost se věcí vzdávat.

Skupinová terapie: Každý si představí místo nebo situaci, kde nejčastěji získávají nové předměty, které si pak nosí domů. Popíše, jak se cítí, když věc, kterou chce, vidí. Jak moc ji chce a následně se pokusí představit si, že si danou věc jen prohlídne, ale nezíská ji a nechá ji na místě. Tyto situace pak mohou klienti společně sehrávat a cvičit schopnost odejít bez chtěného předmětu. Následuje reflexe, jak se při tom cítí a jaké jsou výhody a nevýhody toho, když danou věc nezískají.

Otázky k zamyšlení

Skutečně tuto věc potřebujete? Jaký je rozdíl mezi potřebovat a chtít?
Vyjasněte si, co znamená potřebovat, jaký je rozdíl mezi potřebnou a krásnou věcí.
Jak je daná věc pro vás důležitá? Když si dané věci zbavíte, co vám to může přinést a co vám to sebere?
Kolikrát danou věc máte? Potřebujte ji mít vícekrát? Není prošlá nebo rozbitá?
Potřebujete danou věc vy? Je nutné sbírat věci, které nepotřebujete, ale mohl by je potřebovat někdo jiný? Nechcete danou věc darovat do charity nebo recyklovat?
Máte nějaký konkrétní úmysl, co s danou věcí chcete dělat? Myslíte si, že danou věc užijete v nějaké dohledné době? Kdy naposledy jste danou věc použil?

Diogenův syndrom

Diogenův syndrom je chorobou, která souvisí s odpady, proto se na ni v krátkosti zaměříme. Své jméno sice získala dle antického filozofa Diogena, ovšem naprosto neoprávněně. Proto naše povídání začneme v dávné minulosti…Kdo byl Diogenes ze Sinópé? Antický filozof Diogenes ze Sinópé žil ve 4. století př. Kr. a byl současníkem Platónovým či Aristotelovým. Od svých slavnějších kolegů se ale výrazně lišil. Ač většina tehdejších filozofů upřednostňovala vědění nad majetkem, Diogenes šel mnohem dále a pod vlivem svého učitele Antisthena žil v sudu či psí boudě bez starostí o světské záležitosti. Nakonec také získal přezdívku kyón („pes“), která zřejmě dala jméno celému jednomu filozofickému směru - kynismu. Diogenes byl sice mnohými považován za šíleného, pro další byl ovšem symbolem spokojeného a klidného člověka. Alexandr Veliký např. po vzájemném setkání údajně prohlásil: „Kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych býti Diogenem.“

Diogenův syndrom neboli „křečkování“ Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že Diogenův syndrom je poruchou, která člověku znemožňuje hromadit majetek. To by ostatně z pohledu současného „konzumerismu“ nebylo zase tolik nežádoucí. Nicméně jménem nebohého Diogena byl nepřesně označen syndrom naprosto opačný, totiž chorobné hromadění věcí. Nezřídka se proto této poruše říká také „křečkování“. Takto postižení lidé nejsou schopni prakticky nic vyhodit (co kdyby se to mohlo ještě někdy hodit, že?) a někdy bývají až „po krk v odpadcích“.

Jak se Diogenův syndrom projevuje? Především nutkavým hromaděním nejrůznějších věcí, které jsou ve většině případů naprosto bezcenné, a pro ostatní by se jednalo pouze o nepotřebný odpad, jenž by rychle skončil v nejbližším kontejneru. Někteří takto postižení lidé se zase věnují sběratelství, které už ovšem „hraničí“ a občas se rovněž objevují případy, kdy se daný jedinec pustí do hromadění zvířat. Různé „kočičí mámy“ jsou tedy často obětí právě tohoto syndromu, ač se pochopitelně nejedná o doménu žen a stejně postiženi jsou rovněž muži.

Léčba Diogenova syndromu: Vzhledem k tomu, že lidé, kteří trpí Diogenovým syndromem, nejsou někdy schopni udržovat ani základní hygienu a přerušují své kontakty s okolím, jedná se o velký problém i pro jejich blízké. Nehledě na to se často snahy o řešení setkávají s agresivitou. Proto je nutná komplexní léčba, která snoubí podávání léků s psychoterapií. Základem je tedy opuštění domova a pobyt na psychiatrii. Ten nicméně sám o sobě nic nezmění, takže musí následovat výše nastíněné kroky.