Lidé, jak už to bývá, zvířata často podceňují. Nepřisuzují jim někdy emoce a vlastnosti, které mají oni sami. Bolest, strach, utrpení. Právo žít. A není tomu jinak ani u slepic. Některým připadá, že tito opeření tvorové nepotřebují k životu o moc víc než zrní a vodu.
Slepice k nám přišly již před tisíci lety z Asie, kde je lidé domestikovali a následně rozšířili do celého světa. Ovšem to, co jsme však těmto tvorům provedli v posledních desetiletích s příchodem nejhorších forem velkochovů, kdy jakékoli přijatelné podmínky pro život hospodářských zvířat šly stranou, je neodpustitelné a neodpovídá standardům společnosti 21. století.
Chovy nosnic můžeme rozdělit na čtyři typy:
Tvrzení, že v tak špatných podmínkách, jako jsme měli šanci vidět v záběrech z klecových chovů v reportáži pořadu 168 hodin, by slepice nebyly schopné snášet vejce, je nesprávné. Pro domestifikované slepice je snášení vajec biologická konstanta. Klece se musely mírně upravit aby se staly tzv. „obohacenými.“ Nově získaný prostor však činil jen 50cm2 (prostor odpovídající asi třem krabičkám od zápalek).
Klecové chovy jsou takové, kde na jednu slepici vychází 600cm2, což je vlastně rozměr odpovídající jedné A4. Dokážete si představit život na tak malém prostoru? V ČR je 87,6 procenta nosnic právě v klecových chovech. Klece musí od roku 2012 obsahovat hnízdo a hřady, které umožňují pro jednoho tvora prostor na bidýlku o patnácti centimetrech.
Čtěte také: Nákupní chování v rozvojových zemích
V podestýlkových chovech mají slepice možnost většího pohybu. Na jednu slepici zde podle normy vychází 1111cm2, což je téměř dvakrát více místa. Slepice zároveň má k dispozici mnohem větší celkový prostor k pohybu. I zde se nacházejí místa určená k hnízdění a hřadování.
Jedním z největších problémů chovu nosnic bývá špatná kvalita peří, jehož příčinou jsou nedostatečné podmínky pro život (welfare), odírání o mříže klece a agresivita vzniklá z frustrace. Frustrace u slepic vzniká z nedostatku prostoru, navíc je jim odepřeno uskutečňování základních přirozených aktivit, které mají ukotveny hluboko ve svých genech. Obvyklým důsledkem je potom přechod na jiný typ chování.
Pokud tedy slepici odepřeme možnost popelení, bude ve stresu a bude chtít svou potřebu uspokojit něčím jiným, repetetivním neuspokojivým „popelením“ se na drátech, případně napadáním okolních jedinců. Kanibalismus je více než častým problémem téměř všech velkochovů. Nepřirozeně vysoká produkce vajec znamená pro slepici velký nápor na celý organismus. Nekvalitní podmínky pro život jsou pak dalšími faktory toho, proč délka života neodpovídá ani zdaleka délce života slepic v minulosti nebo například v ohleduplnějším domácím chovu.
Vysoká snáška znamená pro slepici obrovskou ztrátu vápníku a to vede k častým osteoporózám. V klecových chovech se pak již tak slabým jedincům zasekávají končetiny ve mřížích a dochází ke zlomeninám. (Whitehead, 2004). Limitující prostor v klecích zvířatům neničí pouze psychický stav.
Slepice, tak jako každý jiný živý tvor, si tvoří své vlastní skupiny a v nich členěné hierarchie. Pokud však slepice násilně umístíme do klecí, odkud nemohou uniknout, má to tragické důsledky především pro slabší jedince. V halových a dalších alternativních systémech mají zvířata větší možnost útěku před agresivnějšími jedinci (Mench and Keeling, 2001; Webster, 2002). Díky studiím víme, že slepice upřednostňují menší skupiny oproti větším. To ovšem platí pouze za podmínek, že mají dostatek prostoru. Ze studie provedené v roce 1996 však vyplývá, že slepice raději budou ve velkých skupinách, pokud budou mít zajištěno více prostoru (Lindberg and Nicol, 1996).
Čtěte také: Život vlků ve volné přírodě
V přirozených podmínkách stráví slepice zhruba 50 až 90% svého bdělého času hledáním potravy (cca 1500 zobů za den). Toto přirozené chování opeřencům zůstává i přes to, že mají pravidelnou potravu zajištěnou v krmítkách. V chovu slepic v klecích je vyhledávání, hrabání a vyzobávání potravy ze země nemožné a tak zvířata opět velice strádají (Webster, 2002; Picard et al, 2002).
Popelení je dalším silným vzorcem slepičího chování. (Lindbergand Nicol, 1997). Klasicky má podobu „vyválení se“ v sypkém materiálu. Slepice se potřebují popelit alespoň jednou za dva dny a celý proces trvá zhruba půl hodiny. Tato aktivita umožňuje zvířeti hygienu a péči o peří a povrch těla (Vestergaard, 1982).
Instinktivní hřadování má u slepic význam jako ochrany před predátory, kdy se ve volné přírodě přes noc ukrývaly na stromy. Podle legislativy má délka hřadu (bidýlka) patnácti centimetrů odpovídat potřebám jedné slepice. Bohužel, podle výzkumu Appleby z roku 1995 víme, že reálně je tato délka mnohdy nedostačující. V obohacených klecových chovech je výška klece klasicky 45 centimetrů, což znamená, že hřady nemohou být umístěné příliš vysoko. Většinou jsou dány 7 centimetrů nad podlahou, aby bylo umožněno skutálení vejce do sběrného kanálu. Například Evropská vědecká veterinární komise uvedla, že hřady umístěné 5 centimetrů nad podlahou nejsou ani považovány za hřady (SVC, 1996). Jedná se pak pouze o další typ podlahy (Tauson, 1984).
Ve 21. století, pokud se chceme nadále považovat za vyspělou společnost, opravdu nesmíme přihlížet tak odpudivému zacházení se zvířaty jako je právě chov v klecových systémech. Měli bychom se nyní snažit zlepšit podmínky ve velkochovech alespoň tím, že odmítneme klecové chovy a přejdeme k bezklecovým alternativám.
Každý, kdo viděl záběry z klecových chovů, by měl pocítit zodpovědnost a učinit rozhodnutí, jestli se chce doopravdy podílet na podporování takového týrání zvířat. Měli bychom nesnášet snášení v tomto nesnesitelném prostředí a začít podle toho také jednat. Alternativní chovy si rozhodně neidealizuji a vím, že také mají svá úskalí, ale je to krok správným směrem.
Čtěte také: Rozpoznávání stresu u psů
tags: #chovani #zvirat #v #chovu #a #v