Co je ekologie?

S pojmem "ekologie" se dnes setkáváme na každém kroku, v nejrůznějších oblastech lidské činnosti. Stal se poněkud módním slovem, bohužel značně zprofanovaným. Málokdo z těch, kdo toto slovo v běžném životě používají, zná jeho skutečný význam. Neznají jej ani ti, kteří se jím ohánějí na každém kroku, včetně tzv. „ekologických aktivistů“ (označovaných novináři často za „ekology“), demonstrujících sice třeba v podstatě za správnou věc, avšak bohužel bez snahy znát podstatu problematiky, nebo se o to alespoň pokusit. Neznají jej ovšem ani ti, kteří na jakoukoliv zmínku o tomto výrazu reagují odmítavě a pohrdlivě a cokoliv s tímto výrazem spojené považují za podezřelé. Všeobecně panuje proto bohužel v povědomí veřejnosti chybná představa o tom, že ekologie je něco jako nauka o ochraně přírody, životního prostředí, či dokonce hnutí za ochranu životního prostředí.

Ekologie je pojem odvozený od řeckého slova „oikos“ čili „domácnost“ nebo také „životní podmínky“. Jde o vědu zasahující do mnoha oblastí a disciplín, která se snaží vysvětlit interakci mezi organismy, jejich vztahy a výměnu energií a materiálů s okolím i vzájemnou přizpůsobivost. V současné době je ekologie chápána také v širším smyslu slova jako ochrana životního prostředí, čili světonázor, v jehož popředí stojí starost o přírodu a její poklidné soužití s člověkem (resp. naopak).

Ekologie - (z řeč. oikos = dům, prostředí) - je:

1. oblast formování a fungování biol. systémů všech úrovní, od jednotlivých organismů až k biosféře, jejich vzájemného ovlivňování ve vztahu k vlastnímu prostředí, resp. environmentální aspekty života společnosti, životní prostředí;
2. vědní disciplína vážící se k pojetí ekologie.

V pravém slova smyslu slova je EKOLOGIE EXAKTNÍ VĚDNÍ DISCIPLÍNOU, STUDUJÍCÍ VZTAHY ŽIVÝCH ORGANISMŮ A JEJICH PROSTŘEDÍ, VČETNĚ VZTAHU ŽIVÝCH ORGANISMŮ NAVZÁJEM. Je součástí komplexu biologických věd, využívá však i poznatky dalších vědních disciplín: matematiky, fyziky, chemie, geologie atd. Je vědou do jisté míry syntetizující, v určité oblasti (v případě ekologie člověka) schopná aplikovat do přírodních věd i poznatky humanitních oborů.

Ekologie není věda vzniklá v posledních letech, definoval ji (jinak dost kontroverzní) badatel ERNST HAECKEL (1834-1919) již v roce 1866 (v díle Generelle Morphologie der Organismen). Název pochází z řeckého "oikos", tj. domov, obydlí, a "logos", slovo ve smyslu věda. Haeckel charakterizoval tuto disciplínu jako "podstatnou část vědomostí, které se týkají hospodářství přírody". Slovní základ „eko- z řeckého „oikos“ je stejný jako v pojmech ekonomie, ekonomika (takže pejorativní výraz „ekoteroristé“, který často používají ekonomisté, cítící se omezováni snahami o šetrný přístup k životnímu prostředí, může z jazykového, ovšem i významového hlediska znamenat i je samotné).

Čtěte také: Jsou kovová brčka skutečně ekologičtější než plastová?

Objekty studia vědní disciplíny ekologie mohou být na různé biologické úrovni: buňky, tkáně, orgány, organismy, populace, společenstva, ekosystémy, biosféra. Těžiště zájmu představují poslední čtyři úrovně, a z nich zvláště ekosystémy. Ekologii lze dělit podle toho, která složka je středem zájmu studia: používá se proto názvu ekologie krajiny při studiu ekosystému z hlediska krajinářského, ekologie člověka při studiu vzájemných vztahů člověka a jeho prostředí. V případě, že cílem studia je produkční analýza jednotlivých trofických úrovní a sledování koloběhu hmoty a toku energie v ekosystému, jde o produkční ekologii, zvláště blízkou zemědělským oborům. Obecné zákonitosti a výsledky systémové analýzy ekosystému, popř. jejich vyjádření v matematických modelech, jsou náplní systémové ekologie. Všechny dílčí ekologické vědy, ale zejména posledně jmenovaná, hojně využívají matematiky a matematického modelování.

Vzájemnými vztahy rostlin a prostředí a rostlinných populací mezi sebou se zabývá ekologie rostlin, podobně vztahy živočichů a jejich prostředí a vztahy mezi živočichy studuje ekologie živočichů. Analogicky lze definovat ekologii mikroorganismů. Podrobněji se např. ekologie živočichů (podobně i ekologie rostlin a ekologie mikroorganismů) dále dělí podle bližšího určení okruhu zájmu na ekologie nižších taxonomických skupin různé úrovně (např. ekologie savců, ptáků, ryb, hmyzu, mechorostů, vstavačovitých rostlin, ...). Ekologické studium na úrovni jednoho druhu je autekologie. Tak lze hovořit např. o autekologické studii kapra obecného, tetřívka obecného, včely medonosné, smrku obecného, apod. Studiem populací se zabývá populační ekologie (demekologie), ve vztahu k lidské populaci demografie. Vědní disciplína, studující celá společenstva, jejich složení, vývoj, vzájemné vztahy mezi jednotlivými populacemi tvořícími společenstva atd. se označuje jako synekologie.

S rozvojem přírodních věd dochází nejen k úzké specializaci, ale také k propojování různých vědních disciplín, často vzájemně zdánlivě nesouvisejících. V přírodě však opravdu souvisí “vše se vším”. Poznatky z oblasti ekologie se promítají i do vzájemně vzdálených oblastí biologických disciplín, setkáváme se tedy s různými mezioborovými vědními disciplínami. Za mnohé příklady uveďme např. ekologickou fyziologii (ekofyziologii rostlin, živočichů, člověka...), která se zabývá studiem změn a adaptací fyziologických funkcí v závislostech na změnách prostředí a sleduje jejich mechanismy. Poznatky této vědy jsou přímo aplikovány např. v zemědělství, v lékařských oborech, týkajících se člověka v extrémních podmínkách: sportovním lékařství, podobně v medicíně týkající se problematiky letců, kosmonautů, potápěčů, horolezců atd. Další mezioborovou vědou je např. ekoimunologie, která sleduje vlivy prostředí na činnost a změny imunitního systému organismu - tyto souvislosti jsou stále významnější vzhledem k stále vyšší frekvenci patologických stavů imunitního systému, kladených do přímé souvislosti se změnami řady faktorů prostředí.

Praktickou aplikací ekologických poznatků se zabývají různé směry aplikované ekologie. Zde je možno rozlišit dva základní směry: oblasti, kdy je ve středu pozornosti organismus, zejména člověk, a vlivy prostředí na něj působící. Do této kategorie patří hygienické a příbuzné obory, ale také sociální ekologie. Hygiena zkoumá vliv prostředí - fyzikální a chemické vlastnosti ovzduší, vody pitné i např. užitkové (třeba koupaliště) na člověka, výskyt patogenních mikroorganismů jako biotického faktoru prostředí člověka včetně monitorování případných epidemií. Kromě člověka může být objektem aplikovaně ekologického studia tohoto zaměření kterýkoliv pro nás významný druh nebo společenstvo; disciplíny, kde je v centru pozornosti prostředí (člověka, popř. dalších organismů) jako takové. Do této skupiny aplikovaných ekologických věd lze zařadit krajinnou ekologii, do jisté míry i urbanistiku, a vlastní nauku o ochraně životního prostředí (environmentalistiku). Zde se teprve dostáváme k tomu, co většina laické veřejnosti označuje za ekologii. Aplikované poznatky ze základních ekologických disciplín jsou používány i v různých dalších oborech lidské činnosti: zemědělství, krajinném plánování, architektuře, těžbě surovin atd. Je tedy zřejmé, že i název „Ekologická sekce“ je terminologicky zavádějící a poplatný nesprávným představám, správnější by byl název „Environmentalistická sekce“.

Pro srovnání lze uvést, že často zaměňované pojmy "ekologie" a "ochrana životního prostředí" jsou v podobném vztahu jako např. "zoologie" (teoretická věda studující všechny živočichy) a "zootechnika" (praktická disciplína zabývající se technologií chovu a využití hospodářských zvířat). Podobně teoretickými základy lékařských věd jsou např. anatomie a fyziologie člověka, biochemie, mikrobiologie, imunologie a další základní obory.

Čtěte také: Materiály pro ekologická brčka

Všechny živé i neživé prvky prostředí působící na organismy se nazývají ekologickými faktory. Mají rozdílnou podstatu a specifiku působení a je možné je členit do těchto zákl. skupin:

• abiotické (fyzikálně-chemické), což je teplota, sluneční svit, vlhkost, plynné složení vzduchu, atmosférické vlivy atp.;
• biotické, tj. faktory vzájemného ovlivňování živých systémů;
• antropogenní, kterými jsou formy činnosti člověka přímo a nepřímo ovlivňující život organismů v prostředí.

Každý organismus, populace či společenstvo má určitou ekologickou valenci vůči jednotlivým ekologickým faktorům. Pohybuje se v určitém rozmezí od mezních hodnot k optimální hodnotě, která je pro existence organismů nejvýhodnější. Mezi ekologickými faktory jsou vždy některé limitující, jež ohraničují možnosti existence biol. Jako vědu vymezil ekologii poprvé E. H. Haeckel v r. 1869.

Nejběžnější je definice ekologie E. P. Oduma: je to věda o životním prostředí, resp. biologie prostředí. Ekologie je běžně vztahována k ochraně životního prostředí nebo přírody, k péči o ně; někdy se přímo s těmito pojmy ztotožňuje. Ekologie jako věda se vyznačuje typickými interdisciplinárními znaky. Využívá poznatků chemie, fyziky, matematiky aj., ale i spol. věd, zvl. filozofie, sociologie, ekonomie, psychologie, politologie atp. V současné době její význam neobyčejně vzrůstá se silným ohrožením životního prostředí nazývaným ekologickou krizí. Rozvíjí se tzv. ekologické vědomí, ekologická etika, vznikají ekologická hnutí, polit. strany (strany zelených). Problémem dnešní doby jsou střety ekologických a ekonom. zájmů, resp. nepochopení faktu, v dlouhodobější perspektivě nemůže jít o zájmy rozporné, neslučitelné. Do zemědělského hospodaření, zejm. hospodaření s půdou, intervenuje ekologie mimo jiné tzv. alternativním zemědělstvím.

Podle specifikace předmětu studia se ekologie člení na autoekologii, která zkoumá jednotlivé organismy, populační ekologii, zkoumající populaci určitého biol. druhu, synekologii, jejímž předmětem jsou skupiny organismů (společenstva) a globální ekologii, vztahující se k biosféře. Dále je možné hovořit o fyziologické ekologii, zabývající se fyziologickými změnami organismů v procesu jejich přizpůsobování ke změnám prostředí, a o biochemické ekologii, která si klade za úkol objasnit zákonitosti adaptace organismů na molekulární úrovni. Ekologii lze rozlišovat i podle dalších kritérií. Pro sociologii a spol. vědy vůbec má význam zejm. ekologie člověka a tzv. hlubinná ekologie. Ekologie se překrývá s environmentalismem, tj. Sociologie jednak vstupuje do ekologie jako přímá součást tohoto interdisciplinárního oboru, jednak studuje „zvenku“ některé ekologické jevy a souvislosti, např. utváření a fungování nátlakových ekologických skupin, intervenci ekologických hodnot v hodnotovém spektru různých skupin populace a v oblasti utváření a přetváření morálních norem, soc. předpoklady a dopady ekologické krize apod. Termín ekologie se ve spol. vědách používá k vyjádření studia dimenzí soc. prostoru (viz ekologie sociální). V rámci kult. antropologie se ve spojení s ekologií.

Zájem o studium vztahu organismů (včetně člověka) a prostředí v posledních desetiletích stoupá. Je to způsobeno vzrůstajícím tlakem lidské civilizace na přírodu, majícím negativní dopady v řadě oblastí a obracejícím se ve svých důsledcích také proti člověku samotnému. Hrozí nejen vážné nebezpečí ohrožení biologické rovnováhy, existence genofondu nesmírného množství taxonů organismů, ale i těžké ohrožení zdraví lidských populací. Existují dokonce rizika ohrožení veškerého života určitých oblastí a ve zvyšující se míře se uplatňují ohrožení, která mají celosvětový dopad. I když jsou tato zjištění stále obecněji zjevná a prokazatelná, jejich řešení stále pokulhává za technickým rozvojem. Momentální ekonomický efekt má však bohužel často přednost před zájmy zachování zdravého prostředí Země včetně zdraví lidské populace. Z hlediska posledně jmenovaného je vhodné uvést, že právě medicína se v současné době orientuje více na otázky podmínek prostředí ve vztahu ke zdraví. Podle některých odborníků lékařské sféry nastává další etapa historického vývoje poznání v medicínských vědách - éra ekologická.

Čtěte také: Slevové kupóny na váš nákup

Ekologii lze podle Jaceka Lejmana z Filozofické fakulty Brněnské univerzity rozebírat na třech úrovních: jako hnutí, postoj a vědu. Ekologové jsou vědci, kteří studují ekosystémy. Jako první definoval ekologii jako vědní obor Ernst Haeckel v roce 1866.

Další pojmy související s ekologií:

• Environmentalistika: je věda zabývající se vztahem člověka a životního prostředí.
• Ekosystémy: přirozená jednotka skládající se ze všech vzájemně provázaných a závislých rostlin, zvířat a mikroorganismů nacházejících se v dané oblasti či prostředí (habitatu) a fungujících ve vzájemné interakci.
• Životní prostředí: podle definice Ministerstva životního prostředí České republiky „systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou nebo mohou být s uvažovaným objektem ve stálé interakci. Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje.
• Trvale udržitelný rozvoj (na Wikipedii): V současné době velmi diskutovaný pojem, který se váže k rozvoji lidské společnosti a jeho závislosti na životním prostředí. Trvale udržitelný rozvoj klade v soulad hospodářský a společenský pokrok s plnohodnotným zachováním životního prostředí.
• Globální oteplování: Zejména koncem 90. let a počátkem 21. století velmi oblíbený a především silně medializovaný pojem poukazující na globální změnu klimatu. Zejména upozorňující na stoupající průměrné teploty zemské atmosféry a oceánu, což by teoreticky mohlo vést k roztání polárních ledovců a zvýšení hladin světových oceánů. To by podle některých vědců mohlo vést ke katastrofickým scénářům záplav pobřežních oblastí. Hlavním viníkem má být především člověk a jeho zneužívání přírody, především vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší. Na druhou stranu existuje celá řada vědců a dalších odborníků, kteří nejen tvrdí, ale svými pracemi také dokládají, že prokázat přímý vliv člověka na zvyšování (či snižování) průměrné teploty prokázat nelze (jen nejsou v médiích tolik slyšet).
• Obnovitelné zdroje energie: Během posledních let rychle se rozvíjející odvětví energetiky, které spoléhá na energii, která je na rozdíl například od uhlí, ropy nebo zemního plynu obnovitelná. Tedy například biomasa, větrná energie, sluneční energie, vodní energie, energie mořských vln, energie přílivu, geotermální energie a řada dalších.
• Solární elektrárny: V současné době překotně se rozvíjejí oblast energetiky. Jde o jeden z nejdůležitějších obnovitelných zdrojů energie, který by teoreticky mohl pokrýt většinu spotřeby elektřiny celé planety. Solární elektrárny se dělí na několik typů, především fotovoltaické solární elektrárny vyráběné z křemíkových solárních panelů, a koncentrační solární elektrárny, jejichž hlavním stavebním prvkem jsou zrcadla.

Udržitelnost a ekologie

Pojmy udržitelnost a ekologie se začínají objevovat stále častěji v běžných konverzacích. Mnohdykrát jsou považovány za synonyma. Koncept udržitelnosti se poprvé objevil ve studii Naše společná budoucnost (Our common future). Udržitelnost dnes řeší stejné problémy. Zjednodušeně lze udržitelnost definovat jako „schopnost kontinuální existence“. Udržitelnost je holistický přístup k růstu zohledňující ekologické, sociální a ekonomické aspekty. Pilíř ochrany životního prostředí je postaven na ekologické neporušenosti. To vše by mělo být zaručeno bez diskriminace jakékoli lidské bytosti.

Udržitelnost v praxi:

• Nepoškozovat životní prostředí - Produkce, distribuce i spotřeba by měla spotřebovávat minimální nutné množství energie a nezanechávat nerozložitelný odpad.
• Být vyráběn za férových podmínek - Neférovými podmínkami může být například nucená dětská práce nebo práce v úmyslně nebezpečném prostředí. Sociálně odpovědné firmy poskytují všem svým pracovníkům stejně férové podmínky k práci, vytvářejí diverzifikované pracovní týmy a zajišťují pracovníkům hlas ve firemních rozhodnutích.

V rámci ekologie se studuje převážně biodiverzita, biomasa, distribuce a populace organismů. Ekologický produkt lze certifikovat jako ekologický. Podmínky se liší dle entity, která certifikaci uděluje. V následujících odstavcích získáte představu, jaké jsou některé požadavky na ekologické potraviny (nezprocesované i zprocesované) a některé non-food výrobky.

Podmínek pro ekologickou kosmetiku je mnoho. Produkt by neměl obsahovat sekundární obal (např. láhev v krabičce). Primární obal musí být navržen pro snadné dávkování. Plastové obaly musí být navrženy tak, aby usnadňovaly účinnou recyklaci. Musíme si být vědomi, že vše, co spotřebováváme má nějaký vliv na životní prostředí. Navíc, ne vždy má spotřeba certifikovaného ekologického produktu nižší vliv na životní prostředí než obyčejný produkt. Faktorem je také způsob přepravy nebo třeba země původu.

Používáme cookies, abychom Vám umožnili pohodlné prohlížení webu a díky analýze provozu webu neustále zlepšovali jeho funkce, výkon a použitelnost.

Literatura:

• Buchar, J. - Drobník, J. - Hadač, E. - Janko, J. - Květ, J. - Lelík, J. - Roček, Z.: Život. Praha 1987;
• Cooper, D. E. - Palmer, J. A. eds.: The Environmental in Question - Ethics and Global Issues. London 1992;
• Duvigneaud, P.: Ekologická syntéza. Praha 1988;
• Odum, E. P.: Základy ekologie. Praha 1977;
• Ricklefs, R. E.: The Economy of Nature. A Textbook in Basic Ecology. New York 1990;
• Stern, P. C. - Druckman, D. - Young, O. R. eds: Global Inveromental Change - Understanding the Human Dimensions. Washington DC. 1992;
• Životní prostředí České republiky. Osvětlení pojmu „ekologie“ vzhledem k jeho často zkreslenému chápání ze strany novinářů, politiků a jimi ovlivněné veřejnosti a rovněž vzhledem k názvu naší odborné „ekologické sekce“.

tags: #co #je #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Čištění odpadů s Ecozone
• Moderní železnice
• Nakládání s nebezpečným odpadem v ČR
• Komunální odpad v ČR
• Problém odpadu v Chorvatsku