Čištění pobřeží znečištěného ropou: Metody a prevence

Znečištění vody se čím dál více skloňuje v médiích, protože má závažné následky a měli bychom se mu snažit vyhnout. Bohužel, naše společnost dělá pravý opak. Voda je základní tekutinou a potřebujeme ji k životu.

Příčiny znečištění vody

Mezi hlavní příčiny znečištění vody patří:

• Zemědělství
• Kanalizace a odpadní vody
• Znečištění ropou
• Radioaktivní látky

Zemědělství

Zemědělství je největším spotřebitelem globálních sladkovodních zdrojů a vážným znečišťovatelem vody. Zemědělství a živočišná výroba využívá přibližně 70 procent zásob povrchové vody na Zemi. Po celém světě je zemědělství hlavní příčinou degradace vody. Ve Spojených státech je zemědělské znečištění hlavním zdrojem kontaminace v řekách a potocích, druhým největším zdrojem v mokřadech a třetím největším zdrojem v jezerech. Rovněž významně přispívá ke kontaminaci ústí řek a podzemních vod.

Pokaždé, když prší, splachují se hnojiva, pesticidy a živočišný odpad z farem, s čímž unikají i patogeny a viry do našich vodních cest. Znečištění živinami, způsobené přebytkem dusíku a fosforu ve vodě nebo ve vzduchu, je celosvětově největší hrozbou pro kvalitu vody a způsobuje především rozkvět řas, z nichž mnohé mohou být nebezpečné.

Kanalizace a odpadní vody

Použitá voda se nazývá odpadní voda a pochází z našich dřezů, sprch a toalet i z komerčních, průmyslových a zemědělských činností. Termín také zahrnuje odtok dešťové vody, ke kterému dochází, když srážky přinášejí do našich vodních cest silniční soli, olej, mastnotu, chemikálie a úlomky z nepropustných povrchů. OSN uvádí, že více než 80 procent světových odpadních vod proudí zpět do životního prostředí, aniž by byly čištěny nebo znovu použity; v některých nejméně rozvinutých zemích dosahuje toto číslo až k 95 %.

Čtěte také: Ochrana ovzduší a čištění plynů

Ve Spojených státech zpracovávají čistírny odpadních vod denně zhruba 34 miliard galonů odpadní vody. Tato zařízení snižují množství znečišťujících látek, jako jsou patogeny, fosfor a dusík v odpadních vodách, stejně jako těžké kovy a toxické chemikálie v průmyslovém odpadu, před vypuštěním upravených vod zpět do vodních toků. Podle odhadů některých odborníků však stárnoucí a snadno přemožené systémy čištění odpadních vod, s kterými v současnosti lidstvo pracuje, také každoročně uvolňují jen v USA více než 850 miliard galonů nezpracované odpadní vody.

Znečištění ropou

Na titulních stránkách mohou dominovat velké skvrny, ale spotřebitelé představují drtivou většinu znečištění ropou v našich mořích, včetně ropy a benzínu, které denně kapají z milionů osobních a nákladních automobilů. Kromě toho téměř polovina z odhadovaného 1 milionu tun ropy, která se každoročně dostane do mořského prostředí, nepochází z úniků tankerů, ale z pozemních zdrojů, jako jsou továrny, farmy a města. Na moři tvoří úniky tankerů asi 10 procent ropy ve vodách po celém světě, zatímco pravidelná provozování odvětví námořní dopravy - prostřednictvím legálních i nelegálních vypouštění - přispívá asi jednou třetinou.

Znečišťování moří a oceánů ropou může být i docela přirozený proces. K takovým průsakům například dochází, když ropa uniká z trhlin na mořském dně nebo volně prosakuje skrz sedimenty. Například v okolí kalifornské Santa Barbary takto uniká ropa z mořského dna už po tisíciletí, tempem 25-30 tun denně. A ropa po sobě zanechává až 30 kilometrů čtverečních velkou ropnou skvrnu. Není to ojedinělý fenomén. V roce 2003 podle odhadů americké Národní výzkumné rady mohlo být tímto způsobem do vod podél Severní Ameriky uvolněno okolo 160 000 tun ropy ročně, tedy asi 5 milionů galonů.

Až 90 % všech identifikovaných ropných skvrn se nacházelo ve vzdálenosti do 160 kilometrů od pobřeží (z toho polovina se jich nacházela ještě blíže, do 40 km od pobřeží). Jednou z mála dobrých zpráv je to, že v oblasti Mexického zálivu se momentálně nachází jen minimum ropných skvrn. Což vypovídá o tom, že přísné kontroly po katastrofálním úniku z ropné plošiny BP nesou výsledky.

Radioaktivní látky

Radioaktivní odpad je jakékoli znečištění, které emituje záření nad rámec toho, co je přirozeně uvolňováno prostředím. Generuje ho těžba uranu, jaderné elektrárny a výroba a testování vojenských zbraní, dále také univerzity a nemocnice, které používají radioaktivní materiály pro výzkum a medicínu. Radioaktivní odpad může přetrvávat v životním prostředí po tisíce let, což činí jeho ukládání velkou výzvou. Náhodné uvolnění nebo nesprávná likvidace kontaminantů ohrožují podzemní vody, povrchové vody a mořské zdroje.

Čtěte také: Čištění odpadů - havarijní zásah

Následky znečištění vod

Znečištění vody má vážné následky pro lidské zdraví i životní prostředí.

Dopady na lidské zdraví

Znečištění vody zabíjí. Podle jistých studií způsobilo v roce 2015 1,8 milionu úmrtí. Znečištěná voda způsobuje ale i nemoci. Nebezpečná voda každoročně způsobí onemocnění přibližně jedné miliardě lidí. Komunity s nízkými příjmy jsou nepřiměřeně ohroženy, protože jejich domovy jsou často nejblíže nejvíce znečištěným průmyslovým oblastem.

Vodou přenosné patogeny ve formě bakterií a virů způsobujících choroby z lidského a zvířecího odpadu jsou hlavní příčinou nemocí z kontaminované pitné vody. Mezi nemoci šířené nebezpečnou vodou patří cholera, giardia a tyfus. Dokonce i v bohatých zemích náhodné nebo nezákonné úniky ze zařízení na čištění odpadních vod, stejně jako odtok z farem a městských oblastí, přispívají k šíření škodlivých patogenů. I plavání může představovat riziko, protože čím dál méně vod je totiž vhodných ke koupání.

Dopady na životní prostředí

Aby se zdravé ekosystémy mohly rozvíjet, spoléhají na složitou síť zvířat, rostlin, bakterií a hub - které všechny přímo či nepřímo interagují. Poškození kteréhokoli z těchto organismů může způsobit řetězový efekt a narušit celé vodní prostředí. Když znečištění vody způsobí rozkvět řas v jezeře nebo mořském prostředí, šíření nově zavedených živin stimuluje růst rostlin a řas, což zase snižuje hladinu kyslíku ve vodě.

Tento nedostatek kyslíku, známý jako eutrofizace, dusí rostliny a zvířata a může vytvářet „mrtvé zóny“, kde jsou vody v podstatě bez života. V určitých případech mohou tyto škodlivé květy řas také produkovat neurotoxiny, které ovlivňují divokou zvěř, od velryb po mořské želvy.Chemické látky a těžké kovy z průmyslových a komunálních odpadních vod také kontaminují vodní toky. Tyto kontaminanty jsou toxické pro vodní organismy - nejčastěji snižují délku života a reprodukční schopnost organismu - a dostávají se do potravinového řetězce, když dravec žere kořist. Takto tuňák a další velké ryby hromadí velké množství toxinů, jako je rtuť.

Čtěte také: Čištění trubek bez chemie

Mořské ekosystémy jsou také ohroženy mořskými úlomky, které mohou zvířata uškrtit, udusit a vyhladovět. Hodně z těchto pevných úlomků, jako jsou plastové sáčky a plechovky od sody, je zameteno do kanalizace a bouřkových odtoků a nakonec do moře. Naše oceány se tak pomalu ale jistě mění v odpadkovou polévku. Oceány sice absorbují přibližně čtvrtinu uhlíkového znečištění vytvářeného každý rok spalováním fosilních paliv, ale jsou stále kyselejší. Tento proces ztěžuje vytváření měkkýšů a jiných druhů a může ovlivnit nervový systém žraloků, klaunů a dalších mořských tvorů.

Metody likvidace ropných katastrof

Odstraňování rozlité ropy z mořské hladiny je komplikované. Nejprve je třeba zamezit šíření ropné skvrny - k tomu se používají plovoucí bariéry. Ty jsou důležité zejména pro ochranu pobřeží před znečištěním, nejsou však příliš účinné v rozbouřeném moři, kdy se voda s rozlitou ropou přelévá přes ně. Soustředěním ropy uvnitř norných stěn se však brání většímu odpařování, které se významně podílí na odstranění ropného povlaku při rozptýlení na velké ploše.

Samo odstraňování ropných skvrn z mořské hladiny lze provádět pomocí speciálních lodí, které sbírají tenkou povrchovou vrstvu vody smíšenou s ropou. Takto sebranou ropu lze posléze využít například při výrobě asfaltů. Metoda ale vyžaduje klidnou mořskou hladinu a ani v tom případě není příliš účinná. Problémem je i to, že například USA velké lodi tohoto druhu nevlastní. Při velké ropné havárii u břehů Aljašky v roce 1989 tak musela být na pomoc vyžádána speciální plavidla z tehdejšího SSSR.

Ropný povlak lze odstraňovat i pomocí chemikálií. Z postřikovacích letadel se prostřednictvím chemických bomb rozptylují po ropném koberci tzv. dispergátory. Ty mají rozbít jednolitou ropnou skvrnu na malé vysrážené částečky, které pak klesnou ke dnu. Nelze však říci, že v této formě již ropné látky životnímu prostředí neškodí. Této metody nelze navíc používat při klidné hladině, neboť v tom případě se chemikálie usadí na ropném povlaku jako jemný prach a nespojí se s ním.

Zapálení rozlité ropy nemá velký smysl, neboť při něm shoří jen její lehce zápalné složky, které by se stejně postupně vypařily. Zasáhne-li ropný povlak pobřeží, zbývá jen mechanické ruční odstraňování usazeného povlaku.

Největší ropné tragédie

Ropa je drogou moderní civilizace. Díky ní poháníme průmysl, získáváme potraviny, léky i oblečení. Havárie tankerů ale ukazují, že ropa sice je dobrý sluha, ale zlý pán. Jakákoli kolize tankeru na moři, který převáží tisíce tun ropných produktů, přináší obrovské riziko ekologické katastrofy. Znečištěna bývá nejen voda a její obyvatelé, ale pokud ropná skvrna zasáhne pobřeží, stává se smrtelnou i pro velké množství dalších živočichů. Ještě větší tragédie nastane, když dojde k úniku ropy z plošiny.

Které ropné tragédie byly nejhorší?

Úmyslné vypuštění ropy během války v Zálivu

K největšímu úniku ropy došlo vinou člověka za první války v Zálivu. Stalo se to 19. ledna 1991 v Kuvajtu, když irácké jednotky úmyslně vypustily zásobníky ropy, aby tím zpomalily postup amerických jednotek. Spekulovalo se dokonce, že chce Saddám Husajn zapálit veškeré zásopy ropy, které jsou pod Perským zálivem a tím zničit světovou ekonomiku.

K tomu naštěstí nedošlo, ale i tak bylo do moře vypuštěno asi 330 milionů galonů (galon je asi 3,7 litrů). Ropa pokryla hladinu moře v oblasti o rozloze přes 4 tisíce kilometrů čtverečních, a to vrstvou silnou až 12 centimetrů. Do zasažené oblasti nemohla vplout americká plavidla, což zpomalilo postup spojeneckých jednotek, ale především to postihlo mořská zvířata. Nejméně čtvrtina kuvajtské pouště byla zamořena, všechny chráněné přírodní oblasti byly poškozeny. Ropa usmrtila nejméně 30 tisíc přezimujících mořských ptáků.

Exploze plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu

V dubnu 2010 došlo k největšímu náhodnému (tedy nikoliv úmyslnému) úniku ropy v dějinách. Jeho příčinou byla exploze na těžební plošině Deepwater Horizon společnosti BP v Mexickém zálivu. 20. dubna 2010 vyteklo do moře 780 milionů litrů ropy (4,9 milionu barelů). Symbolem katastrofy se stali ropou obalení pelikáni, jimž mazlavá hmota bránila v letu.

Ke katastrofě došlo, když vysoce stlačený metan vytrhl horní uzávěr vrtné aparatury a po smíšení se vzduchem explodoval. Výbuch spolu s následným požárem připravil o život 11 lidí a narušil statiku plošiny, která se po necelých dvou dnech potopila.

Přes rozsáhlé nasazení norných stěn a dalších prostředků dorazila ropná skvrna během několika dnů ke břehům Lousiany a nakonec poškodila pobřeží pěti amerických států, včetně cenných mokřadů v deltě řeky Mississippi.

Počátkem srpna se pak technikům podařilo přímo do poškozeného vrtu napumpovat speciální těsnící směs. Přestože vzniklá zátka byla schopna tlaku ropy odolat, americká vláda požadovala, aby byl vrt pro jistotu ucpán i zdola pomocnými šachtami. Podle závěru soudce federálního soudu v americkém Houstonu se britská společnost BP dopustila „hrubé nedbalosti“ a za havárii nese ze všech účastníků největší díl viny. Společnost zatím za tuto ropnou havárii vyplatila na odškodném přes pět miliard USD.

Havárie tankeru Torrey Canyon

K první velké ropné katastrofě na evropském pobřeží došlo přesně před padesáti lety - 18. března 1967 u jihozápadního pobřeží Británie. Hovořilo se tehdy o největším ohrožení Británie v době míru. U jejího jihozápadního pobřeží poblíž Cornwallu totiž 18. března 1967 najel na skalisko u Scillských ostrovů tanker Torrey Canyon.

Kolos dlouhý 297 metrů plující pod vlajkou Libérie a převážející 120 tisíc tun ropy se po nárazu rozlomil a jeho mazlavý obsah se začal valit do moře. Tato nehoda byla první velkou ropnou katastrofou na evropském pobřeží.

Torrey Canyon, postavený v roce 1959 v USA, vezl kuvajtskou ropu určenou k dalšímu zpracování. Jak ukázalo vyšetřování, byl kapitán lodi Pastegno Rugiatti v době havárie na velitelském můstku sám a měl za sebou nepřetržitou třicetihodinovou službu. Hodinu před osudným nárazem přijal příkaz k plavbě do Milford Haven. Určil směr a nastavil autopilota. Zřejmě však při stanovení polohy zaměnil signály majáku Wolf Rock se signály majáku Bishop Rock a loď byla navedena přímo na útes.

Než se posádka vzpamatovala, tanker se silně naklonil a jeho bok byl rozpárán v délce přes 200 metrů. Stáhnout loď z útesu se poté nepodařilo ani třem remorkérům. Ropný koberec pokrývající hladinu v délce přes 50 kilometrů zasáhl za pár dnů pobřeží Cornwallu.

Protože šlo o první havárii takového typu, s níž nebyly žádné zkušenosti, pokoušeli se záchranáři zapálit ropnou skvrnu napalmovými pumami. Na ropnou skvrnu byl posléze letecky rozprášen přípravek, který ji zčásti, za cenu vzniku toxických produktů, rozložil. Po řadě pokusů se letounům Royal Air Force podařilo zápalnými pumami, raketami a leteckým palivem zapálit zbytek tankeru, jenž se v té době již rozlomil na tři části.

Mořská flóra a fauna se z této rány vzpamatovávaly řadu let. Mnohem více než samotná ropa jim ale uškodily silné chemikálie (rozpouštědla či odmašťovadla) použité v obrovském množství.

Legislativa a mezinárodní spolupráce

Po ropných skvrnách, které zdevastovaly pobřeží Evropy za posledních deset roků, se Komise rozhodla přijmout opatření ke zvýšení námořní bezpečnosti. Chce tak zamezit nehodám a znečištění a lépe kontrolovat jejich dopady. Mezi poslední katastrofy v teritoriu EU patří havárie jednokomorových ropných tankerů Erika (1999) a Prestige (2002). Vyteklo z nich do moře asi 22, respektive 20 tisíc tun ropy.

Existuje mnoho rámců mezinárodních standardů bezpečnosti na moři a ochrany mořského životního prostředí. Většina z nich je zachycená v dohodách pod hlavičkou Mezinárodní námořní organizace (IMO) a Mezinárodní organizace práce (ILO). I přes to jednotlivé státy i majitelé lodí nepřestávají porušovat pravidla, vystavují posádku a životní prostředí nebezpečí a profitují z nekalé soutěže.

Komise se poprvé rozhodla pro společnou námořně-bezpečnostní politiku v roce 1993. Nehody tankerů Erika a Prestige definitivně otevřely Komisi oči a upozornily na rizika spojená s námořní dopravou. Exekutivní orgán Unie pak přijal sérii preventivních opatření známých pod názvem „balíky Erika I a Erika II“. Jejich cílem je snížit riziko náhodného znečištění životního prostředí námořními haváriemi. I přes pokles počtu námořních havárií, některé bezpečnostní hrozby nadále přetrvávají. I proto přijala Komise 23.

Kromě těchto preventivních opatření vydala Komise i návrh zaměřený na zlepšení reakcí Unie na nehody znečišťující životní prostředí. Podle plánu by mělo dojít k navýšení objemu finančních prostředků pro EMSA tak, aby tato agentura mohla poskytnout plavidla určená pro boj se znečištěním v postižených zemích. EMSA by též měla zajišťovat centrální službu, jejíž součástí budou satelitní snímky umožňující urychlenou lokalizaci incidentu a identifikaci plavidla, které je za něj zodpovědné.

Od jednotlivých zemí současná legislativa požaduje, aby ověřily, zda všechny lodě plující pod jejich vlajkou vyhovují bezpečnostním standardům (kontrola vlajkových států). Komise ve třetím „balíku“ Erika navrhuje, aby pravidla IMO o zodpovědnosti vlajkových států byla včetně auditů a hodnocení povinná pro všechny členy EU. Chce také posílit dozor nad nezávislými institucemi, na které unijní státy delegují velkou část svých kontrolních pravomocí.

Problémem je, že kontroly vlajkových států se vztahují jen na lodě z EU. Nicméně havárie v evropských vodách jsou často způsobené loděmi ze třetích zemí. Unie proto v roce 1995 představila systém kontroly v evropských přístavech, který má zajistit kontroly cizích lodí. Po incidentu tankeru Erika se EU rozhodla zvýšit počet kontrol - požaduje od členských států inspekce na nejméně 25% cizích lodí.

Tento kvantitativní systém kontroly však značně zvýšil náklady a navíc do jisté míry zatěžuje i bezpečné lodě, které se musí podrobovat opakovaným kontrolám. Komise proto navrhuje nový režim, ve kterém by 100% lodí procházelo individuální kontrolou. Tento sytém by bral v úvahu míru potencionálního nebezpečí a zaměřoval by se především na velmi riziková plavidla a dále na ta určená k přepravě pasažérů, ropy a chemikálií, jejichž stáří převyšuje 12 let.

Jak zabránit znečištění vody

Téma ekologie je velmi složité a jednotlivec může mít pocit, že nic nezmůže. Výzkumníci zmiňují, že hlavním přínosem jejich metody je identifikace antropogenních zdrojů znečištění. A to může pomoci nápravě a navést nápravné kroky konkrétním směrem.

Boj proti plastovému odpadu: Evropská unie se rozhodla bojovat proti plastovému odpadu a chce zajistit, aby byl do roku 2030 každý obal recyklovatelný.

Ochrana vod

Mluvíme-li o nástrojích pro ochranu vod, máme na mysli zejména:

• právo
• státní správu
• ekonomické nástroje
• úroveň techniky
• úroveň vodního hospodářství
• sledování kvality vody
• mezinárodní spolupráci

K ochraně vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vod zavádí zákon z roku 1973:

• zvláštní ochranu vodohospodářských oblastí, které pro své přirozené podmínky tvoří území přirozené akumulace vod
• ochranná pásma vodních zdrojů
• vodárenské toky, jimiž jsou úseky vodních toků zvlášť určeny k hromadnému zásobování obyvatel pitnou vodou
• povinnost těch, kdo vypouštějí odpadní vody, dbát, aby jakost vod nebyla ohrožena( k tomu slouží zneškodňování vypouštěných vod způsobem odpovídajícím současnému stavu techniky)
• ochranu vod před znečišťováním jinými látkami než odpadními vodami
• přednostní určení podzemní vody pro zásobování obyvatel pitnou vodou a pro účely jejího použití, předepsaného zvláštním předpisem
• povinnost tyto vody evidovat, bilančně vyhodnocovat a zajistit jejich nejúčelnější využití
• obecnou povinnost každého občana hlásit havarijní zhoršení jakosti vody příslušným orgánům státní správy
• sankce za porušování povinností stanovených zákonem na ochranu vod

Zákon pohlíží na problematiku ochrany vod komplexně, zabývá se prevencí, ukládá povinnosti nejen uživatelům vody, ale i orgánům státní správy, které toto užívání povolují a řeší i otázky represe.

Nezastupitelnou roli v ochraně vod hraje státní správa tím, že:

• povoluje užívání vody pro různé účely a zároveň stanovuje podmínky tohoto užívání tak, aby byla zachována čistota vod v požadované úrovni
• vykonává dozor nad dodržováním vodního zákona včetně ustanovení a ochraně vod
• má pravomoc pokutovat porušování zákonných ustanovení na ochranu vod

Vhodně navrženými ekonomickými nástroji se vyvíjí tlak na hospodárnost ve spotřebě vody i na žádoucí péči o její čistotu. Stav poznání a vyspělost společnosti v technické oblasti se přímo promítá do úrovně techniky v čištění odpadních vod a ochrany vod obecně. Je nesporné, že všechny činnosti vodního hospodářství mají vztah na čistotu vod.

Vhodně koncipovaný systém sledování kvality vody poskytuje potřebné znalosti o stavu znečištění vod a jeho vývoji, které tvoří důležitý podklad při rozhodování a opatřeních v ochraně vod. Součástí systému je hodnocení jakosti. Sleduje se celkem 52 ukazatelů kvality vody, rozdělených do šesti skupin(ukazatelé kyslíkového režimu, základní chemické a fyzikální ukazatele, doplňující chemické ukazatele, obsah těžkých kovů, ukazatele biologické a mikrobiologické, ukazatele radioaktivity). Pro každou z těchto skupin je určena pětitřídní stupnice jakosti.

Globální charakter řešení problémů spojených se znečištěním vod si vynucuje mezinárodní spolupráci. Z iniciativy OSN se uskutečnila konference k zákonu o mořích. Výsledná úmluva představuje významný krok k jednotnému integrovanému obhospodařování oceánů.

Nejširší platformu pro vícestrannou spolupráci v ochraně životního prostředí představují zasedání Starších vládních poradců EHK OSN pro životní prostředí a vodní hospodářství, kde se sdružují všechny státy Evropy, Kanada a USA. Specializovaným poradním orgánem je Pracovní skupina pro vodní hospodářství.

tags: #čištění #pobřeží #znečištěného #ropou #metody

Oblíbené příspěvky:

• Studie o včelách a těhotenství: Co potřebujete vědět.
• Odpadkové koše s motivem popelnice: Recenze
• Ochrana Přírody a Demografie
• Přehled obnovitelných zdrojů
• Pravidla Ekologické olympiády