Člověk a příroda v básnické analýze Jiřího Pištory

Tato práce se věnuje básnickému dílu Jiřího Pištory - jeho publikovaným i nepublikovaným básním. Diplomová práce si klade za cíl pohlédnout na Pištorovu poezii jako na celek a pokusit se vysledovat tematické a motivické posuny, ke kterým v jeho poezii dochází. Cílem je vyzdvihnout ty motivy, které Pištorovu poezii dominují a potažmo ji také scelují.

Básnická generace 60. let

Jiří Pištora patří k početné skupinou mladých básníků, kteří na počátku šedesátých vstupovali do literárního života. Pro tyto autory byla válka spíše jen vzpomínkou, přesto do života některých z nich vstoupila hlouběji. Tak tomu bylo i u Jiřího Pištory, jehož otec byl popraven v Pardubicích za heydrichiády. Mladí autoři měli v té době cestu otevřenou a nakladatelství Mladá fronta pro ně zřídilo samostatnou edici nazvanou Mladé cesty, Československý spisovatel přichystal almanach Mladé víno (1961) a v roce 1963 vychází v Brně Almanach Tvář věnující se tvorbě mladé generace. Kromě Jiřího Pištory mladou básnickou generaci šedesátých let představovali například Josef Hanzlík, Petr Kabeš, Karel Tomášek, Ivan Wernisch, Jiří Gruša, Antonín Brousek, Marie Červenková aj. Léta vydaných debutů jsou léta 1961, 1963, 1964 1969.

Jiří Holý charakterizuje generaci mladých autorů 60. let jako skupinu lidí, která již nebyla formována zážitkem války natolik jako jejich předchůdci, tj. neúčastnila únorového převratu ani na straně vítězů, ani poražených. Jejich díla se podle Holého nesnaží proměnit svět, spíše jim jde o to pročíst ho. Článku U hranic staré a nové poezie, ve kterém se mimo jiné zaobírá Pištorovou druhou básnickou sbírkou Země přibližných.

Na počátku šedesátých let se objevily takové básnické sbírky, které znamenaly přechod od poetiky básníků Května k hledání nového výrazu, nových témat a hledisek. V tomto období podle ní sehrála významnou roli například sbírka Lampa Josefa Hanzlíka. Podle Langerové je tedy pro básníky šedesátých let typická smyslovost spojená s potřebou uchopení vnějšího světa, která postupně přenechává místo reflexi a průzkumům básnického jazyka.

Počátku 60. let věnuje Dobrava Moldanová. Upozorňuje ale také na to, že se tato mladá generace v letech sedmdesátých a osmdesátých jako by rozplynula. První vlny projevovaly už na přelomu 50. a 60. let, kdy se objevily debuty Jiřího Pištory, Jany Štroblové, Jiřího Gruši, Josefa Hanzlíka a jiných. Do čela redakce Tváře se dostal básník František Vinant a jako redaktoři byli ustanoveni básníci Jiří Pištora a Jiří Gruša. Bylo jí také nutno přiznat, že to byla generace, která svou tvář hledala poměrně těžko. Často uhranuti poetikou poezie všedního dne a jejím tázáním se po smyslu věcí všedních. Vyslovili jen pocit, který byl pouze rozostřený.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Poezie Jiřího Pištory

Jiří Pištora vstoupil do českou veřejnost již svou první sbírkou Hodiny v řece, která byla vydána v Československém spisovateli v roce 1961. V pozdní prvotině rozpoznáváme básníkovu tendenci klást sobě i svému okolí otázky týkající se podstaty lidského bytí a neschopnosti ovlivnit svůj osud. Cestu k jejich možnému zodpovězení Pištora spatřoval především ve věcech zdánlivě prostých, přesto však zásadních. Čas; to všechno jsou prvky, které sjednocují báseň za básní. Ve verších Jiřího Pištory ožívá příroda a lyrický subjekt hledá odpovědi na otázky o podstatě našeho života a našeho souznění s přírodou.

Pro Pištoru se příroda stává místem k inspiraci i meditaci: "Za cestou vyšlo pole lun. Chci jenom dýchat, / natož / mluvit dál." Touží po splynutí s přírodou: "Tak je mi krásně, / že bych se dal k ptákům." Ve svých verších rád zachycuje především podzimní přírodu, která tak koresponduje s melancholií lyrického subjektu. Častější motivy živlů v Pištorových básních. A tak se mění i prostředí básní, střídají se popisy přírody s popisy města, které ale neztrácí na kráse. Častá je také personifikace přírodních živlů, i když otázkou zůstává, do jaké míry se jedná o personifikaci. Voda (popř. i vítr představují v podstatě živou přírodu. Pro Pištoru je ale i dřevo živým nástrojem přírody.

Dřevo a voda jsou v Pištorově poezii atributy života a zachyceny jsou i jejich proměny. Výraznou symboliku v sobě bezesporu nese i hojně užívaný motiv ptáka. Kromě obecných významů volnosti, svobody a nespoutanosti se pták v Pištorových básních proměňuje také v srdce, a to v srdce lyrického subjektu.

Existenciální tíseň a čas

Existenciální tíseň a snaha postihnout podstatu lidského bytí jsou charakteristickými rysy Pištorovy poezie. Projevují se opakováním otázek, které iniciuje sám lyrický subjekt a které mnohdy přesahují schopnost lidského vnímání. Další významnou otázkou, na kterou se Pištora neustále snaží nalézt odpověď, je otázka, zda existuje Bůh. Polemizuje především ve stejnojmenné básni Hodiny v řece. Podobně jako Boha však Pištora apostrofuje i měsíc srpen v básni Ořechy: "My přece všichni, srpne, / máme v hrudi ořech." Čas, se stává dominantním ve většině básní. Stejně jako v názvu sbírky objevuje se i v názvech básní.

Hojně je užíváno i spojení "nic než", kterým jako by Pištora sděloval jen prosté věci, které pro nás na první pohled nemají žádný význam. Na pohled druhý jsou to ale věci, které tvoří podstatu všeho. Čas dává našemu životu řád a zároveň nás nutí plánovat budoucnost a vzpomínat na minulost, která je nenávratně pohřbena "na dně moře": "Víte, co je to dvacet let?"

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Láska v poezii Jiřího Pištory

Již ve své první sbírce se Jiří Pištora stává básníkem milostným. Jeho vyznání jsou spíše bolestného rázu a láska na sebe bere podobu lítosti. Bolest vychází především ze ztráty lásky a odchodu milované ženy. Vykoupením z existenciální stísněnosti a strachu je vztah dvou lidí a jejich vzájemná láska. Všeho milostným básním dominuje báseň Stisk. Se svou pozdní prvotinou se Jiří Pištora zařadil po bok těm autorům, kteří kladou důraz na smyslové působení díla. Vše, co autor vkládá do veršů své prvotiny, neopouští už ani ve svých dalších sbírkách. Další důležitou úlohu hraje v jeho poezii již zmiňovaná příroda.

Bolesti, melancholii, úzkosti, ale i radosti je příroda přítomna. Navzdory všemu však Jiří Pištora není básníkem smrti. Přemýšlí o boží i lidské existenci, smrti ale ponechává její tajemství. Přestože i jeho lyrický subjekt bývá mnohdy sužován, smrt mu není nikdy vykoupením. Země přibližných je místo, kde mladý básník prožívá svůj život. Svět, který obklopuje lyrický subjekt, je nejistý, přibližný a věci jsou a zároveň nejsou a slova znamenají něco jiného, než doslovně říkají.

Vaše tedy znejisťuje základní jistoty básníka. Piaštorův svět jsou bezesné noci, vzpomínky, obavy z budoucnosti, strach z neporozumění a stavění zdí mezi sebe a okolní svět. Nahlíží na vše přes matné sklo a ve svém srdci nosí ukrytý jiný svět než ten, ve kterém žije.

Tabulka motivů v poezii Jiřího Pištory

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

tags: #clovek #a #priroda #basnicka #analyza

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelné stravování
• Nerezové koše 20 l: Recenze
• Ekologický pohled na vývoj člověka
• O prezentacích o přírodě
• České naučné stezky s koši