Člověk a příroda jako téma v české filosofii

Filosofie je v logickém pořadí druhým ze dvou pro Evropu nejdůležitějších, přímo základních myšlenkových vynálezů starých Řeků. První místo je třeba přiznat vynálezu pojmů a pojmovosti, neboť bez systematické práce s pojmy nelze žádnému myšlení přiznat filosofičnost.

V mnoha příručkách a učebnicích se nejstarší filosofové označují za „přírodní filosofy“: téměř všem totiž tradice notoricky připisuje sepsání díla, nesoucího název PERI FYSEÓS, což se běžně překládá „O přírodě“. Tento překlad však zavádí, protože dnes má pro nás slovo „příroda“ značně posunutý význam, srovnáme-li jej s významem, jaký mělo slovo FYSIS u starých Řeků.

V našem dnešním chápání slova „příroda“ se už vytrácí povědomí o jeho kořenech, které napovídají, že tu jde o významnou souvislost s rozením. Tato souvislost se v češtině ztrácí dokonce i tam, kde mluvíme o „přirozenosti“ a o tom, co je „přirozené“: přirozené nám znamená asi tolik co samozřejmé a pochopitelné, přirozenost chápeme jako povahu, a „přirození“ jsme redukovali na jeden z vnějších znaků pohlaví.

Pokud podnikneme výlet „do přírody“, neděláme rozdíl mezi „přírodou“ živou a neživou, takže vysokohorská turistika nám stále ještě spadá pod toto pojmenování, stejně jako do „přírody“ zahrnujeme i podzemní jeskyně a vůbec celou hmotu naší planety. A nejen to: přírodou je nám také celý obrovský vesmír, o jehož oživenosti mimo Zemi (eventuelně sluneční soustavu) nemáme zatím žádných dokladů. „Příroda“ je pro nás tedy - alespoň jak se zatím ukazuje - převážně neživá, život v ní je jakousi výjimkou, anomálií.

Kořeny těchto posunů významu slova „příroda“ (a to nejenom v češtině, která se vlastně pokouší napodobit řeckou FYSIS i latinskou natura - docela stejně je tomu v naprosté většině evropských jazyků) nejsou ovšem nahodilé ani libovolné, ale mají svůj původ a svou motivaci ve filosofii, jak se od samých svých počátků ustavovala, organizovala a rozvíjela.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Proto také jakýkoli moderní pokus o nějakou „filosofii přírody“ může být jen s velkou opatrností a s výhradami řazen do nějaké tradice „myšlení o přírodě“, protože shoda tu je pouze v užití slova, tj. termínu „příroda“, zatímco jinak jde nejenom o odlišné pojmy, jimiž je téma onoho myšlení vymezováno, ale zejména o často zcela odlišně vymezovanou (míněnou, myšlenou) skutečnost. Nemusíme se ani dotýkat dalších aspektů, aby bylo zřejmé, že příroda (respektive její kategorizace) je tu chápána v podstatně rozsáhlejším významu než jako „živá příroda“.

Má-li proto někdo v úmyslu tento rozšířený úzus opustit a chce-li se filosoficky zabývat přírodou v onom zmíněném „původním“ smyslu (či přesněji v některém z původních způsobů pochopení, neboť v nejstarší filosofii nedocházelo, stejně jako v dnešní filosofii nedochází a nemůže docházet k žádné nadále pak vynucované unifikaci pojetí přírody - ostatně ani jakéhokoliv jiného pojetí -, ba ani k žádnému podstatnějšímu konsensu), pak musí poněkud redundantně zdůraznit, že mu jde právě o „živou přírodu“. Jinak by mohlo dojít ke snadnému nepochopení a omylu, neboť dnes by snad už nikomu nepřišlo na mysl, že „neživá příroda“ je něco jako hranatý kruh.

Právě proto nadepsal Zdeněk Kratochvíl, přednášející na Přírodovědecké fakultě UK filosofii přírodních věd, svou nedávno vyšlou knížku Filosofie živé přírody. Název je tak nutně poplatný úpadku jazyka (přesně: evropských jazyků), a především úpadku (evropského) myšlení, které nedokáže vymezit svůj pojem „přírody“ a přijatelně zdůvodnit četné konfuze, které užívání slova „příroda“ provázejí.

Kratochvíl deklaruje hned v prvních řádcích (neoznačené předmluvy) úmysl „postupně budovat souvislosti významů“, a tedy (snad) nezačínat přesným pojmovým vymezením, jako by takové vymezení znamenalo něco jiného než určité „ustavení souvislosti významů“ (vždyť pojmy přece vznikají nasouzením a „budovat souvislosti významů“ bez nasuzování pojmů a potom bez další myšlenkové práce s pojmy již nasouzenými prostě není pro evropskou současnost možné).

Na počátku první z jedenácti kapitol pak čteme hned tuto větu: „Chceme filosoficky myslet přírodu a přirozenost.“ A aby nebylo pochyb, sám nadpis kapitoly hlásá: Filosofický pojem přírody - přirozenosti - fysis. To není omyl a nedostatek vzdělání: autor programově rozostřuje významy a posouvá je tak, aby se (přinejmenším zčásti) překrývaly.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Kratochvíl klade hned na samém počátku otázky, které mají sice pro každé filosofické zkoumání dalekosáhlý význam, ale které nejsou nikterak specifické právě pro filosofické zkoumání přírody. Táže se: „Je zkušenost přírody a přirozená zkušenost převoditelná na pojmový systém pravdivých výpovědí?“, a hned odpovídá: „Mnohdy budeme muset […] hledat a zkoumat spíše vztahy mezi přirozenou zkušeností a pojmovým poznáním.“

Kratochvíl upozorňuje hned, že sama myšlenka „přirozené“ zkušenosti je problematická: „naše údajná ‚přirozená‘ zkušenost je vždy už nějak preformována nějakou myšlenkovou strukturou…“. Bere však sám tuto problematičnost dost vážně? To by přece znamenalo, že - přinejmenším pro evropského člověka - nic takového jako „přirozená zkušenost“ dávno neexistuje. Kratochvíl to hned dává do souvislosti s tzv. lidským odcizením přírodě a táže se: Znamená to, že jsme odcizeni i své přirozenosti?

A tak se dostává zpět ke svému tématu. A formuluje s letmým poukazem na dosavadní historii dvě zcela základní otázky: Co se to stalo s filosofií? Co se to stalo s přírodou? Upozorňuje, že u moderního člověka došlo k „zasutí smyslu pro fysis“, „zasutí smyslu pro přirozenost“, a chce se svou prací pokusit „o filosofické znovuodkrývání smyslu pro fysis“, přičemž chce čerpat „z vlastní přirozené zkušenosti; ze staré a hlavně nejstarší přírodní filosofie; z fenomenologických, strukturalistických a poststrukturalistických analýz novověké přírodovědy; ze soudobé filosofie“.

Ale Kratochvíl jde ještě dál a hloub: nehodlá zůstávat jen u filosofie přírody, ať jakkoliv zakotvené v předfilosofickém (mytickém) myšlení, ale poukazuje na to, že „filosofická zkoumání přirozenosti marginalizují tradiční protiklad přírody a kultury i novověký protiklad objektu a subjektu“; teprve v této perspektivě platí, že „antropologická témata by se mohla stát prostorem obnovy filosofie“.

Podniknout obnovu filosofie v prostoru antropologické tematiky je v jistém smyslu dobrý tah, protože odpovídá tendencím nejlepších tradic pohegelovské filosofie, počínajíc Feuerbachem, dnes však reprezentovaných hned několika proudy filosofického zdůrazňování personality, resp. osoby „toho druhého“.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Specifičnost Kratochvílova pokusu však spočívá v tom, že tuto disciplínu by v jeho perspektivě měla nahradit filosofie přírody, a to „pokusem o odkrytí přirozenosti, který atributy fysis staví nad takovou ‚přirozenost‘, která je pouhým synonymem racionality extrapolující své postupy daleko mimo rámec jejich původního určení“.

Jaké chápání přírody dnes vlastně převládá? Zdá se, že pojem přírody je nejen vágní, ale také deformovaný. V novějších filosofických a naučných slovníků šíří či důrazem na jinou oblast. Příroda je např. učebnic a příruček filosofie chápána jako prostředí či samozřejmý základ a prostor pro rozvoj kultury. Fakt, že kultura neodpovídá poznatkům dnešní vědy, neodpovídá skutečnosti, vede k nalezení cesty k jeho vyřešení.

Biosféra je důležitou "protokolní knihou" minulosti a záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek. Neopakovatelnost vývojových podmínek a délce přirozené evoluce dokazuje, že biosféru už nikdy, pokud ji zničíme, nevytvoříme znovu. Výstižně vyjádřil podstatu problému C. Fried. von Weizsäcker, když zdůraznil jedinečnost života a kultury v dosud poznaném vesmíru.

Musíme si uvědomit, že biosféra je pozemským organismem, jehož zdravotní stav je dnes z naší viny kritický. Biosféra obsahuje značnou část rozptýlené genetické informace dnešní biosféry a primitivní paměťové struktury kulturní. Proto je ekologická krize v celé naší historii nejvážnější.

To, co do jisté míry odlišuje lidského jedince od zástupců zvířecí říše, je mimo jiného sebevražedné jednání ve smyslu vědomé percepce sebe sama, uvědomění si konečnosti vlastního života a možnosti si smrt sám přivodit. Přestože pasivní formy suicidia lze zaznamenat i u zvířat ve smyslu podvolení se smrti v případě existenční nepřízně či fatálního poranění, sebevraždu a rozvažování o ní lze považovat za významně lidskou.

Při snaze pochopit (nejen) současného člověka nemůžeme sociální konstruktivismus a esencialismus jednoduše postavit proti sobě. Na obou „něco je“, avšak jeden s druhým nepočítá. Je-li realita jako taková sociálně konstruovaná, pak je produktem sociální konstrukce nejen normativní řád, ale taktéž kupř. určitá (kulturně nefavorizovaná) vlastnost jedinců, pro niž se tito dostávají do teoreticky nespravedlivého postavení, vnuceného silou moci tohoto normativní řádu.

Naturalismus je program, který povstal na základě úspěchu moderní vědy, zejména fyziky, při popisu přírody a využívání jejích dějů pro potřeby člověka. Důležitou částí tohoto programu se stala snaha vysvětlit lidské chování a jeho motivace na základě přírodních faktorů, respektive popis mentálních úkonů prostředky fyziky a chemie.

tags: #člověk #a #příroda #jako #téma #v

Oblíbené příspěvky:

• Školy v přírodě Koryčany
• Likvidace odpadu: osvědčené tipy
• Život v geologickém čase
• Výpočet hodnoty C v ČR
• Průvodce ekologickou daní za vozidlo