Člověk a příroda v českém myšlení

Internet propojil celý svět do globální vesnice, ve které na lidi proudí tolik podnětů, že je nestíhají vstřebávat. Proto se čas od času potřebují od všeho povyku odpojit, sbalit si krosnu a zmizet do míst, kde lišky dávají dobrou noc. Zdá se mi, že si dnes mnoho lidí dobrovolně ordinuje digitální detoxy a někteří před přetechnizovaným světem unikají i do přírody.

Každopádně také sleduji, že přibývá lidí, kteří si ordinují digitální detoxy. Chápu to jako reakci na to, jak zahlcení jsme v dnešní době informacemi. Většina lidí se naučila, jak to nepřehánět s jídlem nebo s alkoholem, ale mnoho z nás si zatím neumí poradit s tím, jak se v době snadno dostupné a lákavé on-line nabídky nepřejídat informacemi, zábavou či komunikací na sociálních sítích. K digitálnímu detoxu se pak uchylujeme jako k formě půstu.

Výzkumům na toto téma se psychologie věnuje už od 70. let a vychází z nich dva hlavní přínosy času stráveného v přírodě. Pobyty v přírodě jednak velmi účinně omezují náš stres, snižují hladiny adrenalinu a kortizolu v krvi. Zároveň nás zbavují duševní únavy a umí nám takzvaně vyčistit hlavu. Ve chvíli, kdy jsme mentálně odpočatí, býváme vnímavější sami k sobě, dovedeme přemýšlet méně schematicky, více se do různých problémů ponořit a taky míváme silnější vůli a větší míru sebekontroly. Pobyty v přírodě mají velký přínos zejména pro děti. Jejich motorickému rozvoji prospívají více než čas strávený na hřišti. Současně je důležité, aby si děti už odmala na přírodu zvykaly, aby se jí neštítily a cítily se v ní pohodlně.

Existují i případy, kdy se lidé vydávají třeba na dlouhé pěší poutě a čekají od nich nějaké duchovní osvícení. Svědectví o setkání s vyšší mocí v přírodě popisují duchovní texty mnoha náboženství a potvrzují to aktuální výzkumy, které ukazují, že v přírodě někteří lidé zažívají zlomové transcendentální momenty. Nic podobného se určitě nedá naplánovat, protože příroda nefunguje jako supermarket, kde jenom stačí natáhnout ruku a máte, co jste sháněli. Můžete tomu ale jít naproti: nespěchat, vyrazit do přírody na víc dní, a třeba i o samotě.

Rozdíl mezi procházkou v městském parku a pobytem v divoké přírodě mi připadá podobný jako mezi svačinou a hostinou. Pokud celý den pracujete u obrazovky v kanceláři a jste ve městě obklopeni neustálým hukotem automobilové dopravy, pak jste po přírodě pochopitelně hladoví a městský park může ve vašem životě sehrávat významnou roli. Přestože se lidé obvykle shodují na potřebě odpočinkových zón ve veřejném prostoru, v městském prostředí kolem sebe pozorujeme spoustu těch, kteří ani na chvíli neodtrhnou zrak od displejů a uši si zacpávají sluchátky.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Ukazuje se, že spousta lidí zažívá neklid, pokud si třeba cestou do práce nenasadí sluchátka nebo nekouká do mobilů. Tento neklid pramení zaprvé z toho, že se bez přísunu nových informací a zábavy nudí a cítí se bez něj nesví. My se přitom občas nudit potřebujeme a je důležité, aby naše mysl někdy jen tak bezcílně bloumala. Neuropsychologové mimo jiné zkoumají, co dělá mozek, když takříkajíc nedělá nic, když se nezabývá žádným úkolem. U naprosté většiny lidí se v takové chvíli do mysli vracejí právě nepříjemné věci. Vzpomeneme si například na to, jak jsme se v práci chytli s kolegou, jak jsme slíbili dodat něco, co jsme nakonec nestihli, a podobně.

Chápu, že čekat na zastávce a mezitím si promítat nepříjemnou poradu ve firmě nemusí být úplně příjemné, ale když to neuděláme, tak se nám v mysli podobné věci hromadí. Mnohem zdravější tak je se toku myšlenek a pocitů otevřít, protože po nějakých 15 až 30 minutách neklidu přichází mnohem hlubší pocit úlevy. Zbytečně totiž utíkáme před něčím, co je sice nepříjemné, ale dříve či později to odchází.

Ano, v současnosti se klade velký důraz na výkon a efektivitu. Kdybychom se na výkonnost úplně vykašlali, tak tady pochopitelně všichni umřeme hlady, ale striktně ekonomické myšlení zase ignoruje, že jednostranný důraz na efektivitu přináší významné části společnosti stres a úzkost. Tyto problémy vznikají právě v důsledku toho, že sami se sebou nemluvíme. Dlouhodobě se v nás hromadí stres, ten přerůstá do depresí či úzkostí a lidé pak sahají po snadných řešeních v podobě antidepresiv a anxiolytik (lék předepisovaný k léčbě příznaků při stavech úzkosti, pozn. Fungování rychlé a informačně nabité společnosti, která si zbožšťuje výkon a efektivitu, možná vyhovuje určitému procentu populace, ale daleko větší část na to doplácí psychickými obtížemi.

To jen svědčí o tom, že si sociální sítě spoustu lidí natolik namotaly, že už nedokážou ani chvilku vydržet bez sebeprezentace a uznání od druhých. Tím, že lajky někdy přicházejí a jindy ne, že nejsou něco samozřejmého, vyvolávají v nás ještě větší bažení. Současně i v horách, kam si lidé obvykle jezdí odpočinout, přibývá míst, na kterých proudí davy a stojí se fronty. Na to si dnes stěžují pracovníci národních parků, kteří říkají: "Máme tu místa, kde bývá vždycky narváno, a pak jiná místa jen o kousek dál, kde nepotkáte ani nohu."

Mnoho lidí dnes k cestování přistupuje poměrně povrchně, nemá na hledání zajímavých lokalit čas, nebo tomu nechce věnovat energii, a končí tak u instantních řešení. Řekne si, že když se jede do Krkonoš, tak se vyrazí na Sněžku, což v důsledku vede k tomu, že tam jsou všichni.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Jste jedním z autorů loňské knihy Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí, ze které vyplývá, že drtivá většina Čechů považuje přírodu za velmi důležitou pro svůj život, ale jen zlomek z nich dělá pro její ochranu něco víc, než že třídí odpad. Vedle třídění odpadu bych ještě doplnil, že Češi taky docela dost šetří vodou a elektrickou energií. Stejně tak v Evropě patří k národům, které nejméně kupují balenou vodu. Je ale pravda, že nějaké důslednější formy zodpovědného chování k životnímu prostředí v Česku kořínky úplně nezapustily.

Ve třídění odpadů jsme přeborníci, protože jde o problém, který je pro všechny snadno představitelný. Kdykoli neseme odpadky do popelnice, tak vidíme, kolik se toho vyhodí. Z třídění odpadů už se ve společnosti stala součást slušného chování, zatímco v případě jiných forem ekologického chování jde zatím sociální norma proti zájmům ochrany životního prostředí. Když svým známým řeknete, že na dovolenou nepoletíte, ale budete raději cestovat po zemi, tak se spousta z nich bude udiveně ptát nebo bude mít šťouravé poznámky.

Důvodem, proč toho Češi pro životní prostředí nedělají víc, tak může být to, že jim to přijde příliš časově náročné, že jsou na to moc pohodlní a nechtějí slevit ze svých standardů, nebo že by kvůli tomu museli čelit skepsi svého okolí. Například sucho Češi podle letošního průzkumu společnosti Median vnímají jako vůbec nejdůležitější největší hrozbu České republiky, a přikládají mu tak dokonce větší váhu než mezinárodnímu terorismu. Závažnost změny klimatu je každopádně v těsném závěsu za terorismem.

Mnoho Čechů si podle dostupných dat přeje, aby stát začal pro řešení klimatické změny podnikat nějaké konkrétní kroky. Většina z nich podle výzkumů podporuje, aby se změnil způsob hospodaření na zemědělské půdě a aby se v krajině vytvářely mokřady, tůňky nebo rybníčky, které zadržují vodu. Většina by taky souhlasila s mnohem přísnějšími limity pro emise skleníkových plynů.

Nejvýraznějšími hlasy, které se k problému klimatické změny vyjadřují, jsou vědci a aktivisté na jedné straně a klimaskeptici na straně druhé. Vědci a aktivisti říkají, že nám zatéká do podpalubí naší lodi, a jejich oponenti naopak tvrdí, že všechno je v pořádku, voda nám do lodi neteče, nebo možná i teče, ale my za to nemůžeme a nemáme to řešit. Výhodou je, že tím aktivisté získají pozornost a mohou tak veřejnost upozornit na nějaký, často mediálně neviditelný, problém.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Důležité je však dělat akce, kterými aktivisté důvěru veřejnosti získávají, nikoliv ztrácejí. Naopak pokud by u nás někdo zablokoval kvůli klimatickým požadavkům křižovatky dopravních tepen, jak se to stalo nedávno v Londýně, riskuje tím v českém prostředí nejen blamáž pro své hnutí, ale především ubližuje ochraně klimatu jako takové. Když budete blokovat lidi spěchající do práce nebo rodiče jedoucí s dětmi do školy, těžko získáte sympatie široké veřejnosti pro své myšlenky. A jak efektivní je snaha studentů, kteří organizují stávky Fridays for Future? Jejich výhodou je, že jsou zcela autentičtí.

Jednoduše se ptají, jak vlastně bude vypadat svět, ve kterém budou v budoucnu žít. Zároveň jsou naprosto korektní v tom, že nepřicházejí s nějakými vlastními "pravdami" o klimatu, pouze odkazují na vědce a jejich výzkumy, které shrnuje například Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu. U spousty lidí samozřejmě to, co stávkující studenti říkají, vyvolává obavy a útočí na ně právě proto, že takové zprávy přinášejí.

Je dobré si uvědomit, že velmi silný strach mají obě strany tohoto sporu. Vědci a aktivisté se obávají hrozeb, které jsou popisované na statisících stránkách klimatologických výzkumů. Zprávy o klimatické změně totiž řadě lidí a také firem de facto bourají představu, že všechno bude tak jako dosud, že budeme žít ve věčné prosperitě a klimatické stabilitě navěky. Když vám někdo takhle ohrožuje vaše vidění světa, je přirozené se všemi prostředky bránit, a proto kolem sebe ve vztahu ke klimatické změně vidíme tolik popírání a bagatelizace.

Psychologické výzkumy ukazují, že když lidi potřebujeme upozornit na nějaký problém, nedocílíme jejich porozumění a angažovanosti tím, že jim problém budeme donekonečna jenom vysvětlovat. Mnohem užitečnější tak je názorně ukazovat, co se už proti klimatické změně dělá, ať už v českých regionech, nebo za našimi hranicemi. Když lidé uvidí úspěšné projekty snižující emise skleníkových plynů, tak zjistí, že nemluvíme o nějakých fantasmagoriích, ale o užitečných opatřeních, která zkvalitňují naše životy například tím, že dýcháme čistější vzduch nebo že žijeme v krajině s rozmanitější přírodou.

Země je pro člověka jediným domovem. Jiný v nejbližší době zcela jistě nedostaneme. Jsme se Zemí pevně svázáni. Země svou úrodností poskytuje potravu lidem i zvířatům. V dobách dávno minulých byly životní nároky člověka mnohem nižší než dnes. Spokojil se s tím, co mu poskytovala příroda, ke které přistupoval s náležitou pokorou. Vnímal její energii. Uvědomoval si její důležitost, pozoroval ji, snažil se pochopit její zákonitosti, uctíval ji. I příroda zdánlivě ještě zdevastovaná lidským počínáním se obrozuje.

Nabývá na síle a je čím dál víc schopna další vlastní očisty. Dává najevo nutnost spolupráce s člověkem. Přírodní a zdravý životní styl patří mezi základní potřeby všech lidí. Tendence přírodu chránit ale i nadměrně využívat jsou čím dál tím silnější. V silách společnosti je přírodu uchovat ale i zničit. Rovnováha potřeb člověka s možnostmi přírody je zcela zásadní.

Jaké chápání přírody dnes vlastně převládá? Jaké je postavení Země ve vesmíru? Znovu opravňuje položit starou otázku: Jaké je postavení Země ve vesmíru? aspekt prostorový, tj. evoluční. vesmíru je všeobecně známý a relativně snadno pochopitelný. Země je planetou Slunce, tj. hvězdy II. a nevýznamnou součástí kosmu, který jako celek, tj. okolní kosmická hmota však není oživena, dosud poznaný vesmír je mrtvou hmotou. by popíral již uvedenou statickou charakteristiku postavení Země ve vesmíru. výjimečnost. nemůže být ani cílem jeho evoluce, musíme uznat její jedinečnost. a dnes i kulturního vývoje.

Vhodným příkladem je pojetí Karla Marxe z jeho raného období, ovlivněného ještě převážně Hegelem a jeho feuerbachovským korektivem. Pro Marxe je příroda nejenom základnou lidského jsoucna a živlem života lidské společnosti (94), ale v jeho pojetí jde o vazbu vzájemnou, tj. také příroda se podstatně vztahuje k člověku. Dějiny přírody jsou pro Marxe vývojovou cestou přírody k člověku (101); to je jejich podstatný rys, takže lze říci, že celé dějiny světa nejsou leč vytvářením člověka lidskou prací, procesem, v němž je příroda stále víc a víc pro člověka (104), cestou, jíž se příroda stává lidskou, zlidštěnou (99), ba přímo člověkem (94). Tím nemá na mysli jenom způsob, jak se určitý zlomek stává lidským organismem, organickým tělem člověka; celá příroda mu je neorganickým tělem člověka, totiž ta příroda, která se nestala přímo lidským tělem (68).

V tomto smyslu pak mluví Marx o lidské podstatě přírody (94, 101), a protože lidskost znamená společenskost, o společenské skutečnosti přírody (102). Podstata člověka je přirozená (101), člověk je částí přírody (68), ale na druhé straně se přirozené jsoucno stává jsoucnem lidským, příroda (celá příroda, jak jsme viděli, tj. jakožto neorganické tělo člověka) se stává člověkem (94). Odtud i taková slova jako „humanismus“ (94) nebo „antropologičnost“ (101) přírody. Svazek přírody s člověkem představuje tak bytostnou jednotu člověka s přírodou a přírody s člověkem (94), zatímco příroda „vzata abstraktně, fixována pro sebe, v odloučenosti od člověka, není pro člověka nic“ (153), je to „nic, osvědčující se jako nic“ (154): je buď vůbec nesmyslná, anebo „má jen smysl něčeho vnějšího, jež bylo zrušeno“ (154).

Přijmeme-li tento posun jako dějinně významný a podstatný, pak můžeme a musíme nově stanovit obsah některých termínů. Univerzalitu ponecháme vesmíru, kosmu (vždyť příroda v Marxově pojetí nese výrazné znaky řecké představy „kosmu“ jako krásného světa), a přírodu pojmeme jako to, co z kosmu zbylo po vydělení člověka, tj. po rozbití „bytostné jednoty člověka s přírodou“. Pak je zřejmé, že od počátku svého pobytu na světě, na Zemi, žije člověk vedle přírody (a proti ní); i když od počátku zůstává vždy uprostřed přírody, není už nikdy pouhou její součástí a nemůže se „pouhou přírodou“ stát - je buď něčím víc, anebo něčím méně.

Přírodou je ovšem nejen obklopen, ale také prostoupen: prostoupen je přírodou tvořící jeho lidskou tělesnost. Člověk však od počátku buduje svůj „vlastní“ svět, tj. ne-přírodní a velmi často i proti-přírodní svět lidský. Jako bytost ne-přírodní stál od počátku napříč přírodním, přirozeným mechanismům, byl anomálií, opačnou tendencí, antiproudem. Antiproudem byl ovšem už sám život, představující ve světě entropie linii směřující k útvarům a funkcím stále nepravděpodobnějším. Ale život sám neživou přírodu, která se stala jeho základnou, nikdy neničil vcelku, nýbrž pouze lokálně a dočasně. Žádný živočišný ani rostlinný druh nenabyl takového vrchu, takové moci, aby byl schopen zničit svůj svět i sám sebe. Vývoj všech druhů můžeme proto chápat jako vývoj v rámci živé přírody, v rámci biosféry.

Naproti tomu člověk dospěl tak daleko ve své anti-linii, že ohrožuje nejen jednotlivé přírodní lokality, nejen jednotlivé druhy zvířat a rostlin, ale biosféru jako takovou, a teprve s ní eo ipso i sám sebe. Člověk může poprvé v dějinách světa zničit svůj druh nikoli v důsledku své adaptační neschopnosti, nýbrž v důsledku neschopnosti biosféry unést všechny důsledky jeho akční schopnosti. Od počátku je postup lidského světa spjat s ústupem a zatlačováním přírody; příroda však nemůže mizet až k nulové hodnotě, aniž by s sebou strhla i člověka.

Jestliže tedy člověk bez přírody žít nemůže, ale příroda sama svými silami už také ne, musí lidský vztah k přírodě projít zásadním obratem. Lidstvo musí převzít novou odpovědnost za přírodu vcelku, ne už jenom za její vybrané části. Ne už pouze jednotlivá zvířata a jednotlivé rostliny, ale p...

Má tedy člověk vůbec nějakou naději, že smíří kulturu s přírodou? - vytvořila i určující rámec pro rozvoj lidské kultury. přirozené uspořádanosti biosféry, existuje. ekosystémy zatěžuje a poškozuje. Ale to nejpodstatnější je skryto. zbavit. všechno jinak. prostředím pro nejvyspělejší, tj. také nejkřehčí formy života. i biosféry. biosféry, ale také ohroženou diverzitu kultury.

Jak tedy na závěr formulovat optimální kulturní strategii? několika miliard let, lidské kultuře, tj. a dočasným, v principu přizpůsobit nelze. možností dosaženého uspořádání biosféry, tj. správných hodnotách. adaptace. a rychlému přizpůsobování svého okolí. planetární, přírodě nepřizpůsobenou kulturu. v měřítku planety. Ale strategie je pouze prostředek, nikoli cíl. slabostí.

adaptivní strategie kultury. jistě nebylo snadné se kdysi vyprostit. organizačními změnami . zachránit jen radikální ekologizací své duchovní i materiální složky. se musí významným způsobem podílet také filosofie. kompetentní: jedině kultura poškozuje přírodu . zanikne spolu s ostatními vyššími formami života. v kontextu dnešní ekologické situace. subjekt a garanta kulturního pokroku. bytostí, která kulturou Zemi pustoší. dilematickým. Proto věnujeme pozornost jen třem otázkám.

1. člověk v dnešní krizi?
2. přirozenosti?
3. Co musíme pro vyřešení ekologické krize udělat?

Jakou roli hraje tedy člověk v dnešní ekologické krizi? o člověku - filosofickou antropologii, zaskočila. s faktem, že svou mateřskou planetu nenapravitelně poškozuje. osvobození od přírody se v technických civilizacích podařilo uskutečnit. s námi umírá. vysoká. a chodu velkých nadindividuálních systémů. současník Helmuth Plessner. i jeho kulturu zahrnuje a omezuje. úrovni. Není to ovšem tak jednoduché. perspektivní zájmy našeho druhu. přírodu nenapravitelně devastuje.

S. J. objevuje najednou a plně zformovaný. objevil. Člověk, jak se zdá, se tomuto evolučnímu principu nevymyká. stereoskopickému vidění apod. šelmami. a ovládat velmi rozdílná prostředí. velké, procesy příliš pomalé a příliš rychlé. relativně stálém pozadí. niku. pozadím obav z divoké přírody. silnice, mosty, letadla atp. stal tzv. řádů rychlejší "lamarckovskou" evolucí kulturní. zajišťuje informace kulturní - vyvíjející se kulturní systém sám. akcentujících jeho nadřazenost nad přírodou. živé pozemské přírody. hodnotu, za samostatný a dostatečně významný předmět svého zájmu.

Co tedy musíme pro vyřešení ekologické krize udělat? kultury. Ale i to bude tvrdý oříšek. kultury. svého geneticky programovaného chování. - objevovat nové cesty a způsoby předkulturních adaptací. Už velmi jednoduché formy duchovní kultury - tabu, kulty, rituály, magie atp. vytvořily tuto nebiologickou konstitutivní informaci. tak opozici všeobecné tendence skutečnosti k rozpadu. tranformace. v jediné paměťové struktuře, např. v encyklopedii atp. socializuje a do něhož může sám informačně přispět.

tags: #clovek #a #priroda #v #ceskem #mysleni

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce tříděním odpadu
• Velikonoční tradice v Česku
• Programy pro školy v přírodě
• Značka Ekologický anděl
• Limitace koncentrace odpadu