Člověk jako pán a vládce přírody: Filozofie

20.03.2026

Že nečeká technologické přezbrojení a celková změna filozofie podnikání zdaleka jen oblast zemědělství, je v současné době patrně nejfrekventovanějším tématem na celé planetě a v Evropě zvlášť.

Za změny může podle IPCC prokazatelně člověk a člověk by tedy měl být také tím, kdo se postará o nápravu.

To je sice pravděpodobně pravda, dikce IPCC je ovšem podezřele podobná komunistickému „poručíme větru a dešti“, jinými slovy, že člověk je pán tvorstva a vládce planety a jako takový je zodpovědný za vše, co se na ní děje, a dění v přírodě musí environmentálně regulovat.

A s tím je nutné alespoň ve filozofické rovině polemizovat, protože člověk je pouhou součástí přírody a životního prostředí, a ne jeho nezbytným a vše regulujícím prvkem.

Mění se ale opravdu úplně vše, a to mnohem rychleji, než si je ochotna většina společnosti připustit, přičemž tahounem změn jsou zejména kapitálově silné společnosti, obory, nebo jedinci.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Tuto skutečnost přitom musí vnímat i zemědělství, i přes své konzervativní kořeny, a to napříč všemi skupinami zemědělců i napříč státy a světadíly.

Stačí ale zůstat i v našem malém „českém rybníčku“ a sledovat v něm například změnu chování bank, což je jen potvrzením již dříve napsaného, že zemědělství bude kromě struktury dotací stále více ovlivňováno z nezemědělských oblastí.

Například banky působící na českém trhu se už na jaře otevřeně přihlásily k posilování podnikatelského prostředí, které povede k udržitelnému a společensky odpovědnému rozvoji země a v březnu podepsali Memorandum České bankovní asociace pro udržitelné finance zástupci prvních deseti finančních domů, k nimž se postupně připojilo dalších šest institucí.

Banky současně založily Komisi pro udržitelné finance, která se bude dlouhodobě zabývat tím, jak mohou banky konkrétně přispívat k udržitelnému rozvoji ČR.

První výsledky už jsou vidět, třeba v podobě zelené hypotéky nabízené Hypoteční bankou se slevou 30 procent na pojištění a nižší úrokovou sazbou, nebo ve formě zvýhodněné zelené autopůjčky na nákup aut s pohonem na elektřinu, vodík nebo hybridní pohon.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Nové regulační aktivity se samozřejmě týkají i zemědělství - nejnověji jde o francouzsko-německý plán zakázat již od počátku příštího roku chovatelům drůbeže utrácení čerstvě vylíhnutých kohoutků.

Naše země se sice podle vyjádření Ministerstva zemědělství zatím k této iniciativě nepřipojí, otázkou ale je, jak dlouho to bude možné.

Kromě toho lze v ČR od příštího roku očekávat „revoluci“ v podobě novelizace veterinárního zákona a s ním souvisejících vyhlášek, který by měl do tuzemské legislativy zavést Nařízení EU platné od dubna letošního roku, měnící celou řadu podmínek animal welfare a zavádějící nové a podrobné evidence.

To, že u nás ještě tyto změny neplatí, je dáno pouze skutečností, že novela veterinárního zákona u nás ještě nebyla schválena a tento úkol tak čeká na příští parlament.

Možnou „revoluci“, tentokrát ovšem v nastavení podmínek dotačních podpor, naznačil v poslední době i také Státní zemědělský intervenční fond (SZIF).

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Ten totiž písemně informoval žadatele o dotace z řad mladých začínajících zemědělců, že odkládá proplacení některých žádostí do doby, dokud nebude dořešen střet zájmů premiéra Andreje Babiše.

Není tedy pravda to, co premiér tvrdí po celou dobu kauzy střetu zájmů, totiž že kauza nebude mít žádný dopad na dotace vyplácené z peněz EU v naší zemi.

Dodat lze jen, že i kdyby nakonec po „dořešení kauzy“ k výplatě příslušných dotací nakonec došlo, bude téměř jistě pozdě.

Vzhledem k plánovaným odvolacím řízením se může kauza táhnout ještě mnoho let - a její důsledky odnese shodou okolností ta část sedláků a zemědělců, která za prohřešky premiéra není odpovědná, vývoj kauzy nemůže ovlivnit, a navíc jde o skupinu lidí, která z podstaty věci (mladý začínající zemědělec) nemá potřebné finanční rezervy.

V posledních měsících plnila příroda první strany novin.

Rozličné soudy o tom, co se v přírodě právě nyní odehrává, dokládají, jak málo rozumíme planetární biosféře.

Příroda funguje jako projekční plátno téměř jakéhokoli světonázoru: přírodní svět je v ohrožení a neumí se bránit, zároveň vrací úder v podobě hurikánů; lidstvo ji zásadně ovlivňuje, ale příroda si dělá co chce; je křehká a živá, a ve stejné chvíli funguje mechanicky a bezchybně; příroda je chemický stroj i inteligentní Gaia - a tak dále a tak dál.

Tato nepolapitelnost přírody, naše neschopnost ji s konečnou platností definovat, pramení také ze zcela konkrétního procesu, kterým se vyznačovala modernita - rozpolcení reality na „lidský svět“ a „přírodu“.

Vynalezení „přírody“ jako sféry „mimo“ člověka je výsledkem dlouhodobého snažení.

Sociolog Bruno Latour popsal ve své knize Nikdy jsme nebyli moderní nejrůznější vědecké i filosofické projekty moderny, které „očistily“ lidský svět od přírodních prvků.

Zkonstruovaná dichotomie, člověk jako subjekt, příroda v roli objektu, lidské dějiny - ó, slávo - na pozadí mlčících přírodních kulis: příroda je „tam venku“.

Právem vyhuben! Ničit a mučit, kontrolovat a kolonizovat „vnější“ přírodu - právo člověka, který jako by žil v abstraktním a nedotknutelném království racia, nezávisle na hmatatelných ekosystémech.

Jak by vypadala současnost bez tohoto násilného a uměle vytvořeného rozkolu lidí a přírody?

Bylo by tak samozřejmé vytěžit každý kopec? Tahat černé zlato ze zemských útrob? Bylo by tak snadné obhájit kolonizaci zemí, jejichž obyvatele Evropa překřtila na „přírodní národy“, tedy méně lidské?

Kdo by ničil planetární bytost, k jejímž údům a výtvorům bytostně patří?

Tyto modernistické zmatky dnes plodí nové sofisty.

Posměšně se ptají: „Ale pokud člověk není vládce planety, proč by ji měl ochraňovat? Pokud člověk patří k přírodě, neměl by se o nic snažit a nic ovládat, měl by žít jako srnky nebo vlaštovičník - starat se sám o sebe, jíst, rozmnožovat se a přežívat. Žádné zachraňování. Touché!“

Jenže takové představy dál kopírují modernistické pojetí přírody - pasivní, do sebe zahleděná, pudová a navzájem se požírající.

Ano, odmítám „chránit“ přírodu z pozice majitele a vládce, ale odmítám také redukovat přírodu na kulisu plnou hloupých tvorů.

Ani antropocentrický „pán“, ani „přírodní“ rab.

Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu.

Neovládat - a nebýt napospas.

Co tedy jsem, pokud nesouhlasím s drancováním planety? Jsem příroda, která se ozývá. Jsem příroda, která se brání.

„Prožil jsem toho hodně a myslím si teď, že již vím, co je třeba pro štěstí.

Tichý život v ústraní na venkově, s možností být užitečný lidem, pro které je snadné konat dobro a kteří nejsou zvyklí na to, že by je někdo konal pro ně; potom pracovat a zabývat se něčím, o čem lze doufat, že to je k nějakému užitku, potom odpočinek, příroda, knihy, hudba, láska k bližnímu- taková je moje představa štěstí.

„Na začátku jsme byly zoufalé druhy.

Potřebovali jsme věci, a když jsme je měli, byli jsme spokojení; byli jsme najezení a přežili jsme.

Tyto věci nás zachránily, věci jako jídlo, zbraně, přístřeší.

Ale po věcech bojů, které jsme vyhrávali, nás staří nebožtíci nechali samotné.

Naši předkové zemřeli na zkažené zuby a hladovění a nemoci.

Naši předkové se tlačili dozadu a vyhráli.

Ale my pokračovali! Jedli jsme více, jako kdybychom se chystali hladovět! Nadále jsme bojovali, i když staří nepřátelé už byli pryč! Nepřestali jsme ničit životní prostředí, přestože jsme ničili především sebe.

Stavěli jsme velká města, velké průmysly, velké systémy.

Tyto systémy nás měly krmit, ale místo toho zabíjejí zvířata, půdu a nás.

Tyto systémy nás měly chránit, ale místo toho ničí naše ovzduší a naši vodu.

Tyto systémy nám měly sloužit, ale místo toho nás zabíjejí.

tags: #člověk #jako #pán #a #vládce #přírody