Člověk není od přírody: Argumenty v diskuzi o ochraně životního prostředí

V diskuzi o ochraně životního prostředí se často objevují různé pohledy na vztah člověka a přírody. Některé z těchto pohledů jsou založeny na idealistických představách o přírodě a roli člověka v ní, zatímco jiné vycházejí z pragmatických úvah o ekonomickém rozvoji a lidském blahobytu.

Přírodní katastrofy a lidská solidarita

Poslední události v jižní Asii ukázaly, že největším nepřítelem člověka není jenom člověk. Ničivé zemětřesení v okamžiku poznamenalo osudy obrovského množství lidí a zasáhlo celé oblasti, jež se budou z katastrofy dlouhá léta dostávat. Nynější zemětřesení bylo čtvrté největší ve známé historii a způsobilo jednu z největších pohrom vůbec, ačkoliv mělo epicentrum v moři. Vyvolalo totiž vlny tsunami, jež doslova srovnaly se zemí pobřežní oblasti široko daleko.

Přírodní pohromy ale ukazují současně schopnost lidské solidarity. Ačkoliv se i v místech neštěstí vyskytují případy rabování a okrádání mrtvých, naše schopnost stotožnit se s těžkým osudem bližního a podat mu pomocnou ruku přináší právě v podobných situacích nečekané skutky. Nynější katastrofa si vyžádala zatím potvrzených téměř 70 000 obětí a humanitární organizace se připravují na vůbec největší akci v dějinách. Je zřejmé, že obnova a pomoc postiženým se musí stát záležitostí celého světa, nikoliv jen některých zemí.

Odcizení od přírody a ztráta znalostí

Jako společnost jsme se od přírodního světa příliš odcizili a ztratili jsme o tomto světě základní znalosti. Informace o přírodě jsme dlouho neuměli předávat tak, aby tomu porozuměl i laik. Je potřeba přemýšlet ve větších souvislostech a vykročit z jednooborového vnímání světa. S tím souvisí i nutnost revidovat to, co se děti učí v přírodopise a biologii na školách.

Nutnost spolupráce a změna myšlení

Čekají nás velké výzvy. Z mnoha stran je slyšet, že se to podaří jen tehdy, když se nastartuje široká spolupráce. Náš úkol je přispívat k tomu, abychom se spojili i s těmi, se kterými si to často nedokážeme představit: s lesáky, zemědělci, myslivci, se starosty obcí, nebo s korporáty a firmami. Čili aby se nastavení mysli lidí změnilo dříve, než budeme čelit katastrofě. Je to potřeba proto, abychom nemuseli obětovat příliš pro neodpovědnost a sobeckost těch, kteří to s námi myslí extrémně špatně.

Čtěte také: Cesta k Sobě: Inspirace z Článku

Historický kontext znečišťování životního prostředí

Znečišťování životního prostředí je tak staré jako lidstvo samo; autoři je podrobněji analyzují až od roku 1700, kdy v důsledku vyspělejších technologií na Západě nebývale nárostlo. Po roce 1830 tu díky rozvoji průmyslu i mezinárodního obchodu růst hospodářství konečně předběhl růst lidské populace a společnost se tak začala vymaňovat z malthusovské pasti. Jenže inženýři se častěji dávali do služeb mocných a vymýšleli jim další nové nebezpečné technologie, takže celková míra znečištění dále narůstala.

Soustavněji se lidé i politici začali zajímat o životní prostředí až od 60. let 20. století. A díky následným mnohočetným opatřením vypadají dnešní západní města upraveněji a mají čistší vzduch než před sto lety. Avšak celkový objem znečištění světa raketově narostl kvůli demografické explozi a zmnohonásobení průmyslové výroby a stále se rozšiřuje.

Historické srovnání čistoty měst

Na rozdíl od nich však schvalovala využívání přírody člověkem: ten je jejím pánem a smí si z ní učinit svůj objekt. Sami západní autoři si všímali, že systém kanalizace, hygieny a sběr odpadků, jmenovitě v tehdejším japonském Tokiu či indickém Dillí, byl propracován soustavněji a na vyšší úrovni, tekoucí voda byla čistší, zatímco životní prostředí v Paříži a Londýně a v dalších evropských městech se přinejmenším do roku 1750 neustále zhoršovalo.

Dopady válek a průmyslu na životní prostředí

Novinkou 20. století byly světové průmyslové války a velkoplošné ničení krajiny chemickými jedy. Teprve tyto války umožnily rozvoj těžkého průmyslu a masovou výrobu otravných plynů a příslušných výrobků (letadla, automobily, tryskové motory) i používání dříve vzácných či exotických materiálů jako hliník. Průmyslová odvětví v té formě, jak je známe, vděčí za svou podobu válečným konfliktům: bez nich by se nedaly shromáždit tak obrovské prostředky na příslušnou vědu a výzkum.

Regulace znečištění a role liberálních zemí

Již v 19. století bylo zřejmé, že průmyslové provozy jsou pro obyvatele měst škodlivé. Na škodlivé účinky průmyslových provozů se však postupně přicházelo a první zákon na světě zaměřený na regulaci znečištění spatřil světlo světa roku 1810 ve Francii. Liberálnější země se ovšem ve srovnání s autoritářštějšími režimy v péči o čistotu prostředí zrovna nevyznamenaly.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Umístění znečišťujících provozů a role korporací

O umístění jedovatých provozů zpravidla rozhodují ti, kteří mohou bydlet v čistším prostředí jinde, a umisťují je naopak tam, kde žijí chudí a bezmocní lidé. Mocné korporace a monopoly, které často získávají moc následkem válek, si pak i v době míru vynucují taková politická a administrativní opatření, aby lidi vykořenily a nastavily pravidla tak, aby i těm, kteří by rádi žili skromně a postaru, nezbývalo než vydávat co nejvíc vlastních prostředků za to, co by si sami svobodnou volbou nevybrali.

Záměrné zhoršování kvality výrobků

Korporace provádějí záměrné inovace, aby zákazník již nakoupené zboží nemohl dlouho využívat, ale byl neustále nucen nakupovat novinky. Obdobně americký kartel Phoebus v roce 1924 zkrátil životnost všech svých žárovek z 2500 na 1000 hodin. Automobilová lobby ve Francii a v USA již od 20. let 20. století likvidovala tehdejší rychlou a téměř každému dostupnou síť tramvajových tratí.

Diskreditace vědců a zpochybňování problémů

Dříve se výrobci při ospravedlňování kontaminace oháněli nezbytností produkce pro přežití společnosti. Dnešní firmy již potřebu čistého životního prostředí uznávají v teorii. V praxi se však často snaží zdiskreditovat vědce a výzkumníky, zpochybňují jejich práci, produkují záplavu falešných materiálů a zatemňují podstatu i jednoduchých problémů. Rozhodují ti, kteří mohou žít jinde, v čistém prostředí.

Technická vylepšení vs. společensko-politické formy

Političtí elity, vědci, podnikatelé i průmyslníci stále sázejí na důvěru v trh, důmysl, ekotechnologické výdobytky, na inženýrství. Naši autoři namítají, že pouhá technická vylepšování odvádějí pozornost od promýšlení společensko-politických forem a způsobů života, které by umožňovaly svět zcela čistý. Autoři navrhují důkladnější přezkoumání stávající struktury výroby a spotřeby, třeba po vzoru sdružení negaWatt. To nabízí cestu ke stoprocentně obnovitelné energii do roku 2050.

Odmítání alternativ a zpochybňování analýz

Konkrétně v této zemi mají držitelé moci i strážci duchovna také své způsoby, jak se bránit alternativám: varují před komunismem, jako by svobodu nekompromitovalo spíše stávající nepostihování nekalých praktik firem. Již starým myslitelům mahájánového a čchanového buddhismu bylo jasné, že takovýto „dualismus“ nejenže nepřipouští a odmítá důkladnější analýzu, nýbrž mrzačí i samy myšlenkové a duchovní schopnosti lidí.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Slabý mezinárodní odpor proti znečišťovatelům

Jarrige a Le Roux žasnou nad tím, jak - vzhledem míře poničení naší planety - je slabý mezinárodní odpor proti jejím znečišťovatelům.

Zákon cyklů v přírodě

Zabýváme-li se jakoukoliv částí přírody, zjistíme, že cyklické opakování rozličných fenoménů je samozřejmostí. V přírodě, jejíž je člověk součástí, se tedy nezbytně projevuje zákon cyklů, který ji neúprosně vede za získáváním zkušeností, za poznáváním.

Jeden život prostupuje universum

Celé universum prostupuje Jeden Život, prostupuje všechny jeho úrovně, ty, které se našemu chápaní jeví jako neživé, i ty, které nás natolik převyšují, že jejich vlastní život vůbec nevidíme a jejich existenci obvykle nanejvýš tušíme a věříme v ni.

Minerální říše

Hledat a nacházet nebo nenacházet Život projevující se v minerální říši je svým způsobem paradoxní. Protože kromě sebe sama, při této aktivitě ovlivňuje říše minerálů velmi významně všechny živé bytosti a jejich život na této planetě. Pojmy prvohory, druhohory atd. jsou nám všem známé a tato historická a geologická období jsou právě výsledkem velkolepých cyklických změn v minerální říši. Mění se tvář planety a podmínky pro život všech bytostí, a to v neposlední řadě samotných minerálů, které se tohoto procesu účastní.

Rostlinná říše

V případě rostlin snad nenajdeme člověka, který by pochyboval o jejich životě. Také cykly v jejich životě jsou pro nás srozum...

Rozhovory

Michal Bartoš mluví o své celoživotní cestě krajinou a o tom, jak se z letních výprav do Jeseníků nebo Litovelského Pomoraví zrodila touha chránit přírodu. Vnímám to jako uznání pro všechny lidi, kteří se kolem mě v průběhu let pohybovali. Lidé jako Vavroušek, Kroupa nebo Pithart, ať už k nim máme jakékoli výhrady, byli to v politice lidé, kteří přemýšleli v souvislostech.

Ekologie měla silný svobodný rozměr. Bylo to hodně „zezdola“, autentické a opravdové. Hosté a přednášející, které zveme, často přesahují svou odbornou specializaci. Nejsou uzavření, nebojí se přemýšlet o věcech z jiných úhlů pohledu. Ať už jde o vědu, náboženství nebo politiku. Umějí se spolu dokonce i „hezky pohádat“, ne urážlivě, ale věcně. Takové výměny názorů jsou pro mě důkazem živého myšlení.

Bylo to dobrodružné a fascinující. Ne, že bych neviděl poničenou krajinu, ale můj hlavní motiv byl spíš pozitivní. Pestrost krajiny, proměnlivost, různorodost. Zdá se mi, že život je v takové krajině barevnější. A kdyby se i lidé chovali víc rozmanitě, každý trochu jinak, možná by to přírodě prospělo nejvíc. Dnes ale spíš žijeme v extrémech, hádáme se, nevedeme smysluplný dialog. A to mě mrzí. Celé své úsilí vnímám jako snahu o podporu diskuze. Já jsem nikdy nechtěl lidi měnit. Spíš jsem chtěl vyjednat pro přírodu místo. Ne příkazy, ale argumenty.

Mluvíte hodně o tom, že chcete vytvářet místa, kde se lidí může příroda dotknout. Vlastně hodně vycházím z osobních zážitků během Ekologických dnů. Hudba, poezie, výtvarné umění - to všechno jsou jazyky, kterými se dá o přírodě mluvit jinak. Ne přes čísla nebo instrukce, ale přes prožitek. A v tom prožitku je síla.

Je jasné, že vám je celý profesní život blízký filozofický přístup k ochraně přírody než ten vědecký. To je prostředí, ve kterém nacházím způsob, jak mluvit o přírodě a krajině s lidmi. Mrzí mě, že umění a ekologie jsou často oddělené světy. Ekologové neumí vnímat umění a umělci se ekologii vyhýbají, protože jim někdy připadá příliš ideologická nebo radikální.

Dnes už spolehlivě víme, že nynější technická kultura Zemi pustoší a že člověk není vrcholem a smyslem přirozené evoluce. Vědomě pokračovat v chybném antropocentrickém nastavení kultury je z hlediska vyššího principu mravního zločinem proti lidskosti. Nynější civilizaci přežijeme, jen když přírodě ustoupíme, když zastavíme ničení planety nejen zbrojením a klasickými válkami, ale i expanzí zdánlivě mírové materiální kultury a techniky.

Myslím, že téma, které považuji z hlediska ochrany přírody za velmi důležité, je srozumitelný jazyk pro ty, kdo přírodě tolik nerozumí. V mediálním prostoru chybí hlas ochrany přírody, který by vysvětloval základní principy, jak to v přírodě funguje a co je potřeba dělat. Petr Daniš ve své knize „Klima je příležitost“ píše, že takové lidi je potřeba začít nazývat „extrémisté“. Myslí to s námi totiž extrémně špatně!

Zamysleme se nad tím, jakými hodnotami a argumenty se ohání ti, kteří nás nejvíce v proenvironmentální politice blokují. Je to prahnutí po zisku, neschopnost se alespoň minimálně obětovat pro dobro celku. Jsem přesvědčen, že doba se mění. Vnímám to na své generaci. Cítím, že ochranu přírody vnímáme jako sílu a starost.

Je ideální doba, aby ochrana přírody začala utvářet kurz a vyvíjet trendy, protože přibývá lidí, kteří jsou ochotní naslouchat, nebo dokonce něco i sami pro dobro celku dělat. Co nás motivuje a posiluje v našem úsilí chránit přírodu? Je to mimo jiné pocit odpovědnosti za něco, co nás přesahuje. Jde nám o bohatství přírodní, o pestrost a fungující celek. Ochrana přírody má totiž co nabídnout. Oslovit může potenciálně každého, protože má velký potenciál spojovat.

Jako společnost jsme se od přírodního světa příliš odcizili a ztratili jsme o tomto světě základní znalosti. Informace o přírodě jsme dlouho neuměli předávat tak, aby tomu porozuměl i laik. Hádání uvnitř naší komunity rozhodně nepůsobí dobře navenek a ubírá nám sílu přesvědčit veřejnost o problematice ochrany přírody. Je samozřejmě pravda, že problematika je to velmi složitá a komplexní. Tak, jak může být příroda pestrá, měla by být pestrá i ekologická opatření, na míru šitá konkrétním místům a problémům.

Je potřeba méně odsuzovat lidské hospodaření jako takové a pomáhat tam, kde je potřeba učinit hospodaření udržitelné. Zkrátka je to náš úkol, abychom přesvědčili co nejvíce lidí, že ochrana přírody je pro všechny velmi výhodná.

Když bych měl odpovědět na otázku, jakým způsobem nabírám jistotu a přesvědčení, že mé téma a láska k přírodě je validní a nemusím se za to před nikým stydět, byl by to například proslov Václava Havla z Amerického kongresu z roku 1990. Vážím si všech lidí, kteří cítí odpovědnost za stav naší krajiny a přírody. Radost z odpovědnosti k přírodě, to je něco, na čem se dá stavět a měli bychom se pokusit tím „nakazit“ společnost. Uvědomujeme si, že člověk není pánem tvorstva, ale že je součástí přírody.

Čekají nás velké výzvy. Green Deal, Nature Restoration Law a další. Z mnoha stran je slyšet, že se to podaří jen tehdy, když se nastartuje široká spolupráce. Náš úkol je přispívat k tomu, abychom se spojili i s těmi, se kterými si to často nedokážeme představit. Čili aby se nastavení mysli lidí změnilo dříve, než budeme čelit katastrofě. Je to potřeba proto, abychom nemuseli obětovat příliš pro neodpovědnost a sobeckost těch, kteří to s námi myslí extrémně špatně.

Spor o národní parky

Poslední dvě rozhodnutí končící ministryně životního prostředí Anny Hubáčkové oživila letitou doutnající válku. Zda je tu člověk pro přírodu, nebo příroda pro člověka. Zeleně smýšlející lidé prosadili, že v podstatné části národních parků má být rostlinstvo a živočišstvo ponecháno samo sobě. Argumenty mají obě strany sporu. Je teď potřeba složit dřevce. Zastánci přírody ponechané sobě samotné a zastánci lidského podnikání se musejí konečně sejít ke kompromisu.

Evoluce a kultura

Dnes se již nelze smířit s názorem, že evoluce na Zemi směřovala k člověku, a tím i ke vzniku nynější kultury. Člověk, i když to může někoho urážet, je z hlediska celé přírody jen dočasnou, nepatrnou větvičkou na stromě pozemského života. Jako jiné druhy je jen výhonkem, který nutně po čase uschne. Z jeho vývojové linie vyrostla dnešní kultura (civilizace). To však neznamená, že kultura je biologickým pokračováním celé přirozené evoluce. Evoluce kultury je totiž umělá, odlišná od evoluce přirozené, je relativně samostatná.

Kulturou se člověk prosazuje jako druhý pozemský demiurg, jako malý opozičně tvořivý bůh. Pomalá přirozená evoluce z kultury nic pozitivního nezískává. Země kromě jiného ztrácí některé své vysoce sofistikované živé systémy (biologické druhy), čistotu, rovnováhu a vzácné neživé struktury.

Přestože evoluce nynější kultury byla kdysi zapálena člověkem, byla jím chybně nastavena. Už v období neolitu, tj. ještě před řeckou filozofií, byla nastavena nikoli biofilně, na respekt k životu, ale nekrofilně, predátorsky, nadřazeným postojem vzdělaných lidí k životu a přirozeným strukturám.

Skrytá tendence řecké filozofie, pomocí rozumových abstrakcí svět ovládat, dosahuje dnes v praktickém životě svého maxima. Nežijeme v devatenáctém ani ve dvacátém století, kdy doznívalo řecké založení vědy jako techné, a kdy se teprve rodily důležité poznatky o životě, Zemi a člověku. Musíme uznat nadřazenost přírody nad lidskými zájmy, protože podmínky pro život vytváří příroda, nikoli člověk a kultura. Musíme přijmout a prosadit Ústavu Země jako nejvyšší zákon respektující tvořivost, systémovou sílu a nadřazenost planety.

Kritika ekologických argumentů

Ekologové říkají, že k přírodě se musíme chovat ohleduplně, zkoumat, zda činnost člověka nepoškozuje přírodu a s jejími zdroji nakládat hospodárně, abychom je příliš brzy nevyčerpali. Tolik nejčastější myšlenky, které od ekologů slýcháme. Malthusiánské argumenty ekologů jsou falešné. Rozumové bytosti začal přetvářet přírodu k rozvoji svého blahobytu a zdroje nejsou nevyčerpatelné.

Problémem aktivistů je jejich (implicitní) pojetí hodnoty. Má hodnotu sama o sobě - bez ohledu na člověka. Hodnota vždy existuje pro někoho, za nějakým účelem. Nelze přisuzovat přírodě hodnotu, pokud ji izolujeme od toho, kdo jí hodnotí. Mimo vztah objektu a subjektu nelze mluvit o hodnotě.

Intelektuálů a že je předním tématem politické levice, nachází altruistická morálka největší zázemí. Komu se tedy obětovat? Velmi dobře vědomi některých negativních efektů činnosti člověka. Ovšem nelze vinit produktivního člověka.

Ekologové se snaží vyrovnávat se s nejrůznějšími ekologickými regulacemi a omezeními. Obětováním svých cílů a hodnot. Obětováním nástrojem, které jim země skýtá.

tags: #clovek #neni #od #prirody #argumenty

Oblíbené příspěvky:

• Emise oxidu dusíku, síry a uhlíku
• Metody pro čisté ovzduší
• Emisní plakety v Evropě: Co potřebujete vědět
• Ekologie a životní prostředí v Rajhradě
• Východočeské písčiny a ochrana