Člověk, příroda a objekt: Definice a vzájemné vztahy

V přírodě, odmyslíme-li si člověka, existují pouze objekty, tedy její jednotlivé součásti, na sebe vzájemně působící bez účasti vědomí. Přes svou nekonečnou složitost byla příroda v podstatě velmi jednoduchá, dokud se neobjevil člověk: poznávající, přetvářející, vstupující do aktivních vztahů s přírodou i ostatními částmi své společnosti.

Objekt a subjekt v přírodě a společnosti

Objektem je ta část přírody, na kterou je ve vzájemném vztahu něčím působeno. Je to element, nevybavený vůlí a vědomím, nebo člověk a skupina vůli či vědomí v tomto vztahu neuplatňující, v podstatě pasivní účastník určitého konkrétního vztahu. Jeho reakce je spíše automatická, mechanická, nanejvýš reflexivní, předem definovatelná, nezávislá na vůli a vědomí.

Jediným subjektem v přírodě se postupně stával člověk, vybavený vůlí, vědomím, ale i jeho jednotlivé skupiny a lidská společnost jako celek. Je to aktivně jednající či poznávající jedinec či skupina. Vždy však jenom do té míry, do jaké svůj rozum a vůli používá. I člověk může být ve vztazích s přírodou i ostatními lidmi a společností pouhým objektem, jestliže svůj rozum a vůli nevyužívá. V přírodě je to jednoduché - vzájemně na sebe působí objekty. Ve společnosti záleží na každém, zda je objektem či subjektem.

Lidé ale nejsou rozděleni na objekty a subjekty. V každém ze svých mnohačetných vztahů hrají jinou roli. Ale ne všichni svou vůli a vědomí užívají účinně, ne vždy si uvědomují své vztahy a postavení v nich. Zcela běžně si vytvářejí falešné iluze a neznají zákonitosti, které ve společnosti působí, nebo dokonce existenci těchto zákonitostí popírají.

Dialektika: Celek a část

Tyto dvě kategorie dialektiky zkoumají nekonečnou strukturovanost hmoty. Vše existující je součástí nikde nekončící struktury všeho. Každý celek má své části. Neexistuje již dále nedělitelný, nečleněný celek. Každý celek je součástí jiných celků. Neexistuje nejvyšší, konečně velký celek.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Celek není jen pouhým souhrnem svých částí, je především souhrnem vztahů mezi nimi. Je novou kvalitativně vyšší jednotkou než suma částí. Vztah sjednocující celek vyvolává v daném souboru předmětů takové vlastnosti a zákonitosti, jež u rozptýlených předmětů neexistují. Celkem tedy není jakékoliv seskupení různých elementů, to se celkem stává pouze do té míry, do jaké se funkčně spojují jednotlivé části vzájemnými rozpory. Části jsou prvotní, vztahy mezi nimi mají prvenství. Jestliže vztahy uvnitř celků slábnou a zanikají, celek se rozpadá a také zaniká. Části mohou existovat dále jako části jiných celků.

Anorganické celky jsou takové, v nichž se jednotlivé elementy nacházejí v těsné, relativně stabilní závislosti, ve vztazích koordinace. Organické celky, jako živý organismus, společnost a pod., jsou spojeny vztahy koordinace i subordinace, podmiňujících vývoj jedněch elementů z druhých při diferenciaci celků. Celek je jednotou svých částí. Poznávat mnohotvárnost jeho vnitřních vztahů je možné pomoci analýzy a syntézy.

Část je vždy součástí celku. Část nemůže existovat sama o sobě. Každá část je současně celkem a má své části. Jestliže se vztahy uvnitř části stávají silnějšími než její vztahy s celkem, celek se rozpadá. Složité části jsou zpravidla součástí více celků. Části jsou hlavní a vedlejší. Oddělení vedlejších částí nemá vliv na existenci celku, oddělením hlavních částí celek zaniká. Také vztahy mezi částmi jsou hlavní a vedlejší. Zánik vedlejších vztahů nemá za následek rozpad celku, zánik hlavních vztahů ano. Části i vztahy mění svou důležitost.

Celek a část spolu tvoří dialektickou, tj. vnitřně rozpornou jednotu. Vzájemně se podmiňují a ovlivňují. Celek je určující, části jej vytvářejí. Části a vztahy mezi nimi se mění, to je zdrojem vnitřního pohybu celku a jeho vývoje. Celek mění svou kvalitu tehdy, přestává-li být vůči částem určující, mění-li se podstatným způsobem jeho části a vztahy mezi nimi. Jinak dochází pouze ke změnám kvantitativním. Složité celky mají více rovin částí; vše je současně částí různých rovin. Neexistují absolutně uzavřené systémy. Vše existující je součástí mnoha celků, jednotlivé celky se vzájemně prolínají a působí na sebe. Každý celek i každá část jsou pouze dočasné. Zánik celku neznamená nutně zánik částí, ale vždy jejich změnu. Zánik částí neznamená vždy zánik všech celků, k nimž patří, ale vždy jejich změnu. Konec každého celku je vždy provázen vznikem celků nových. Zánikem vyššího celku nezanikají celky nižší, jen se mění.

Vnitřní a vnější

Tyto dvě kategorie odrážejí vlastnosti, vztahy, souvislosti a rozpory, tedy jednotlivé stránky součástí nekonečně strukturovaného světa. Existuje jen v dialektickém vztahu s vnějším. Vytváří podstatu, vedle níž je součástí obsahu. Je to část obsahu, vstupující do vztahu s ostatním světem pouze prostřednictvím vnějšího. Je rozporné, což vytváří jednotu celku. Obsahuje nutné, což je projevem zákonitosti vývoje. Obsahuje obecné, zvláštní i jednotlivé, což je základem míry jeho totožnosti i odlišnosti s ostatními entitami. Tvoří strukturu, která je základem funkce. Je částí obsahu vstupující do přímých vztahů s ostatním světem; vyjadřuje vnitřní a je jím podmíněna; existuje jen současně s ním. Obě kategorie jsou relativní, vždy ve vztahu k určitému celku; v nižších či vyšších celcích si místa zaměňují.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Struktura a funkce

Vše existující má svou strukturu a funkci, tedy určitý řád. V přírodě neexistuje nic, co by nemělo svou funkci, nic, co by nemělo svou strukturu. I věci vytvářené člověkem je mají. To může svádět k závěrům, že tento řád byl i v přírodě věcem a jevům někým dán - byl stvořen. Struktura i funkce však vznikají současně s věcmi a jevy. Jsou podmínkou a způsobem jejich existence.

Struktura je to způsob vnitřního uspořádání částí každého celku, jeho rozmístění a vztahy v prostoru. Nikdy nevzniká náhodně. Je výsledkem rozporů mezi vznikajícím jevem, jeho pohybem a vnějším prostředím. Struktura je vyjádřením souvislostí jednotlivých částí vzniklých pohybem. Je výsledkem vnějších a vnitřních rozporů. Neexistuje struktura bez funkce.

Funkce je souhrnem vnitřního pohybu mezi částmi celku a pohybem celku ve vnějším prostředí. Funkce je především pohybem, řešícím rozpory s vnějším prostředím. Je vztahem mezi dvěma prvky. Je to činnost, samopohyb směřující k uhájení, ospravedlnění existence celku. Je podmíněn vnitřním pohybem uvnitř celku. Oba tyto pohyby jsou zprostředkovávány strukturou. Neexistuje funkce bez struktury. Struktura a funkce se vzájemně podmiňují a ovlivňují. Struktura může mít větší setrvačnost, pomaleji se přizpůsobuje funkci a vnějšímu prostředí. Ale přizpůsobovat se musí. Zanikne-li funkce, nezaniká ihned struktura, jen mění svou funkci, které se pak přizpůsobuje. Změna struktury vychází z rozporů mezi částmi navzájem, mezi částmi a celkem i mezi celkem a prostředím při změně funkce nebo prostředí.

Počátek a konec

Svět je směsicí nového a starého, vznikajícího a zanikajícího, konců i počátků, vzniků a zániků. Tento přirozený stav, trvající miliony let, však při vzniku lidského vědomí narazil na souhlas či nesouhlas člověka, který si ke svému prostředí, ke svým výtvorům i sám k sobě vytvořil určitý vztah. S ledasčíms novým se těžko smiřuje, s mnohým starým se nechce loučit. Některé konce, zvláště ten svůj, odmítá občas uznávat. Ale to nic nemění na jejich přirozenosti.

Všechno někdy vzniklo, má svůj počátek. I počátek je proces. Vše nové vzniká v lůně starého hromaděním kvantitativních změn. Ty přerostou ve změnu kvalitativní urychlením procesu vývoje - skokem. Nic nevzniká samo o sobě, bez příčiny, bez předchůdce, bez souvislostí. Vše má své kořeny v něčem předchozím. Nic není úplně nové, obsahuje v sobě vždy stopy starého. Žádný počátek proto není absolutní, je vždy relativní, tj. ve vztahu něčeho k něčemu. Vznik je jen vývojovým mezníkem. Počátek, to je první bod ohraničeného prostoru či procesu, přičemž každá hranice je relativní. V přírodě se nevyskytují ostré hranice, každá mez je plastická, je to spektrum. Přesné hranice si vymýšlí pouze člověk, ve skutečnosti neexistují. Každá stránka určitého jevu či procesu má svůj počátek někde jinde. Vše vzniká z něčeho, nic nevzniká z ničeho. Každý vznik je vždy jen přeskupením existujícího, zrušením starých a vytvořením nových kvalit, celků i částí, podstat i jevů, obsahů i forem, vztahů i rozporů.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Vše existující má svůj konec. Jen čas a prostor jsou nekonečné. Žádný konec není absolutní, nikdy nezanikají všechny složky, stránky či rysy jevu současně, vždy něco přežívá, vše schopné dalšího rozvoje je vždy přejímáno novým jevem či procesem. Každý konec je vždy zároveň počátkem něčeho nového. Každý konec je vždy relativní, je vždy procesem. Stejně tak jako počátky i konce jednotlivých stránek leží jinde a je možné vymezit je přesněji.

Vztah konce a počátku

Mezi jakýmikoliv dvěma body času i prostoru lze vždy nalézt třetí bod. Věci, jevy a procesy plynule přecházejí jeden do druhého. Není konce bez počátku a počátku bez konce. Obojí jsou jen gnoseologické kategorie, postihující určité stránky jevů a procesů, umožňující pochopit změnu podstaty jevu v nepřetržitém procesu vývoje. nové, tj. vznikající a rozvíjející se. staré, tj. existující, tj. Navzdory radosti či zármutku člověka ze všech počátků a konců, jsou to jen uzlové body, definované člověkem. Ve skutečnosti nikdy nic nezačíná a nekončí absolutně, věci a jevy se jen neustále přeměňují, prolínají, vzájemně v nich prostupuje staré s novým.

Jméno

Lidé odpradávna ve snaze odlišit sami sebe, své skupiny, okolí, výtvory a později i své představy a názory, označovali bytosti, věci a jevy jmény. Cokoliv člověk považoval za významně odlišné od ostatního, pojmenoval to. Vyjádřil tím určitý existující subjekto-objektový vztah. Každá součást přírody či vědomí i každá skutečnost se něčím odlišují od ostatních podobných součástí, resp. skutečností. Zatímco pojem, kategorie či klasifikace postihují míru totožnosti jevů a věcí, jméno vyjadřuje především jejich odlišnost. Pojmenování, tj. vytržení jednotlivosti z určitých vztahů a souvislostí, je to svým způsobem individualizování, izolování něčeho, co izolované není. Je to potvrzení existence něčeho ve vědomí. Pojmenováno může být i reálně neexistující, např. představa, sen, iluze, výmysl a lež.

Aby jméno plnilo svou funkci, musí být odlišné od ostatních jmen. Ničím jiným omezeno není. Aby se snáze pamatovalo, bývá někdy v okamžiku svého vzniku nějak spjato s pojmenovaným. Toto sepjetí však bývá různě volné. Jméno vyjadřuje pojmenované s nestejnou přesností i jednostranností. Jméno může vyjadřovat určité stránky, vlastnosti, rysy pojmenovaného bez ohledu na to, zda jsou podstatné nebo nepodstatné. Jméno může být v čase svého zrodu pouze výrazem objektivního či subjektivního vztahu autora k pojmenovanému. Může od samého počátku vyjadřovat podstatu pojmenovaného zkresleně nebo dokonce záměrně zcela obráceně. Jméno nemusí ani v okamžiku svého zrodu vyjadřovat vůbec nic. Jméno pouze odlišuje pojmenované od ostatního.

Jméno, pojem či kategorie vznikají v individuálním vědomí, ale jménem se stávají pouze tehdy, opustí-li jeho hranice a vstoupí alespoň do nejnižších vrstev vědomí společenského. Jméno je zpravidla stálejší, trvalejší než pojmenované, které se vyvíjí a zaniká. Jméno se zpravidla nemění v závislosti na pojmenovaném. Jméno nezaniká s pojmenovaným. Protože vstoupilo do společenského vědomí, přežívá v něm různě dlouhou dobu. Může být nezávisle na pojmenovaném použito ještě mnohokrát ve zcela jiných souvislostech, může se od pojmenovaného zcela vzdálit nebo se s ním dostat do rozporu. Může se stát symbolem něčeho úplně jiného, dostávat nový obsah, může být komoleno, mohou zanikat původní slova, která k jeho tvorbě byla použita.

Dostává-li se jméno do rozporů s pojmenovaným, nevhodně vyjadřuje jeho obsah nebo nedostatečně odlišuje, může vzniknout i přezdívka, o které však platí totéž co o jménu. Jméno a jeho nositel jsou v dialektickém vztahu, a přes svou zdánlivou nezávislost na sebe mohou působit. Jméno může znevažovat, či naopak idealizovat pojmenované, může jej činit v očích člověka lepším či horším, může být přitažlivé či odpudivé. Může klamat i pomáhat v orientaci. U neznámých věcí a jevů, které známe jen podle jména, můžeme mít tendenci posuzovat je právě podle jejich jména. To však nemůže vést k pravdivému poznání jevu a vůbec už ne jeho podstaty. Jméno může být zcela matoucí. Lidé často dávají věcem taková jména, aby zakryli jejich skutečný obsah. Pojmenované musí být vždy zkoumáno bez ohledu na své jméno. Jméno je výsledkem myšlení, zkresleným odrazem skutečnosti. Je běžnou chybou povrchního poznání, že vysvětlujeme věci z jejich jména a nikoliv z podstaty. Že slovo automobil znamená "samohyb", ví kdekdo, ale nikdo si jej neplete s koněm či bagrem, které se také sami hýbou. Ve společenských vědám však podobné omyly najdete běžně i ve vysokoškolských učebnicích: Politika je např.

Hodnocení

Jakmile člověk začal věci a jevy poznávat, cítil potřebu je i hodnotit. Vytvářel postupně etické kategorie, např. dobrý a špatný, hodný a zlý, později i estetické a jiné, např. ošklivý - krásný. Jejich pozdějším zobecněním vznikají i filozofické kategorie pozitivní a negativní. Jsou to kategorie subjektivní, hodnotící. Odrážejí vždy jen některé stránky věcí a jevů z hlediska zájmů subjektu. Člověk totiž není schopen hodnotit skutečnost a odhlédnout přitom zcela od svých zájmů. Nemá-li na něčem zájem, nemá potřebu to poznávat. To, co je pro jednoho pozitivní, může být pro jiného negativní. Hodnocení je vždy podmíněno časem i podmínkami, v nichž se zájmy člověka mění. Je podmíněno i měnícím se poznáním, proměnlivostí vztahů, v nichž člověk žije. Záleží vždy kdo, kdy, odkud a na co se dívá, jaké má cíle, ale i náladu. Mění se jeho úhel pohledu, vzdálenost i osvětlení. Negativní se mění v pozitivní a naopak.

Hodnocení je vždy jen částečné, neúplné, krátkodobé, vždy akcentuje některé stránky a jiné potlačuje; vždy více přihlíží k jedněm zájmům a druhé přehlíží. Čím širší zájmy bere v úvahu, tím je přesnější, ale nikdy nemůže zohlednit všechny zájmy, protože ty jsou vždy rozporné. Vše je pozitivní i negativní pouze dočasně, relativně. Vše pozitivní má své negativní stránky a obráceně. Neexistuje nic objektivně pozitivního a negativního. Neexistuje nic absolutně pozitivního či negativního. Vše tzv. pozitivní vždy vyvolává negativní účinky a naopak. Svět člověka, tj. řetěz událostí střídavě negativních a pozitivních. Každá skutečnost se skládá z mnoha prvků, částí, stránek, vlastností, rozporů a ostatních vztahů, majících objektivně v daném čase a na konkrétním stupni vývoje odlišnou důležitost.

Hlavní a vedlejší

Hlavním je to, co v konkrétní situaci působí jako určující. Není to jednou provždy dáno; vyplývá to sice z podstaty, ale i z ostatních vztahů. Vedlejší je vše ostatní, nic z toho však není jednou provždy nevýznamné. Obě kategorie jsou relativní, proměnlivé jako skutečnost, kterou odrážejí. Hlavní přechází ve vedlejší a naopak, tak jak se mění význam jednotlivých stránek, částí, vlastností, rozporů či ostatních vztahů. Hlavní i vedlejší se mohou vzájemně zesilovat či tlumit, ...

Zeleň a prostředí

Přirozené a přirozeně působící prostředí je pro člověka blahodárné. Svěží zeleň a rozkvetlé květiny pozitivně ovlivňují náladu a stav duše. Čistota vzduchu bohatého na kyslík je existenčně nutná pro tělo. Příjemný stín a vánek vyhledávají maminky s dětmi a staří lidé. Ti často vzpomínají na to, jak se místa kolem nich měnila, co všechno v nich a s kým prožili. I dnes přes velký technologický pokrok zjišťujeme, že zeleň je pro náš život nezbytná. Nemůžeme ji ničím nahradit. Například strom je fascinující ekologickou „továrnou“, která dokáže přeměnit látky pro člověka škodlivé na látky blahodárné. Stromy zdarma vyrábějí kyslík z oxidu uhličitého. Díky neustálému odpařování vody z listů zvlhčují vzduch. Tlumí hluk a zachycují prachové částice.

Některá současná architektonická, urbanistická a technická řešení vedou k řadě problémů v chování lidí a jejich duševním zdraví. Kromě životodárného významu zeleně je také důležité vhodné uspořádání prostředí vzhledem k jeho působení na lidi. Výzkumy potvrdily, že se zeleň výrazně podílí na pracovní výkonnosti a celkovém duševním a tělesném zdraví. Nejaktuálnějším a nejznámějším příkladem v České republice jsou protipovodňová opatření, která vycházejí z historických plánů obcí. Omezení neprodyšných ploch a výsadba stromů a keřů tak, aby přirozeně bránily nadměrnému nakupení nevstřebatelné vody, je snadná a účinná pomoc.

Přirozená rozmanitost krajiny je zajištěna nejen biodiverzitou, ale také její členitostí. Významné krajinotvorné prvky krajinu člení, krášlí a vytvářejí orientační prvky v přírodě. Dominantu v krajině tvoří nejen budova, kostel či zřícenina hradu, ale stejně tak i les, remízek, alej, sad či osamělý strom. Mnohé obce, města i některé státy si do svého znaku symbolicky vybraly strom. Stromy se sázely na počest významných událostí, označovala se jimi výjimečná místa, lidé je sázeli u pramenů, na hraničních územích, u Božích muk, křížů, kapliček a památných kamenů. Ke stromům, stejně jako k přírodě, měli lidé mnohem uctivější vztah. Vážili si jich jako starých moudrých lidí, ctili je pro jejich sílu, velikost a krásu. Pro nás je to dnes již nepředstavitelné. Rychle si zvykáme na zanedbaný stav našeho okolí a zapomínáme na to, jak mají místa vypadat ve své přirozené kráse a co pro ně udělali naši předkové.

Už sama úcta k přírodě a veškeré zásahy do ní jsou projevem lidské kultury a vyspělosti. Všechny postoje, které k přírodě jako společnost máme, mají kulturní základ. Zahradní a krajinná architektura je dokonalým příkladem toho, že i bujná příroda se dá snoubit s estetickými hodnotami lidské společnosti. Stěží bychom si uměli představit, že by příroda byla omezená na louky a háje daleko za městy. Naopak očekáváme zelené oázy parků a veřejných zahrad v rušných městech, abychom se v nich zastavili a odpočinuli si. Kdybychom si položili otázku, zda v historii existovaly stavby, jejichž součástí by nebyla zeleň, asi bychom ve výčtu zůstali jen u vojenských zařízení. Naopak všechny stavby, které měly sloužit lidem a případně ještě povznášet duši a ducha, byly udržovanou zelení a květinami přímo obklopeny. Ano, můžeme říci, spolu s mnoha klasiky, že harmonie rostlin a míst tříbí ducha. Kultivované kulturní místo dokáže zklidnit a vyladit na míruplné naladění. Tvůrci krásných starých historických zahrad a parků si toto plně uvědomovali. Prostředí kolem nás je mocným nástrojem, jak viditelně na lidi působit a jemně je vychovávat.

Neprojevovaný zájem o hezké, kulturní prostředí nemusí u lidí znamenat nezájem. Návštěvníci se musí spolehnout především na to, co vidí. V případě reprezentativnosti platí zákon prvního dojmu a úsudku dvojnásob. Zkrášlení místa je přirozenou cestou, jak vyjít vstříc místním i návštěvníkům a udržet o sobě dobrý dojem. Vedle nutnosti udržovat majetek ve funkčním a ideálně i reprezentativním stavu hraje roli také psychologický rozměr péče samotné. Péčí o zeleň vyjadřuje majitel nemovitosti mimo jiné i zájem o její rozvoj a o rozvoj aktivit, které jsou v ní pořádány.

Genius Loci znamená v překladu z latiny ducha místa. Duch místa vždy vyjadřuje určitou posvátnost, která je v něm cítit a kterou lidé vnímají. Místa, která mají svého Genia Loci, poznáme snadno. Cítíme se zde velice příjemně. Zaujmou nás výjimečnou atmosférou. Lidé sem rádi chodí. Bývají místem setkávání. Vytvoření krásného zákoutí se stromy, květinami, zelení, praménkem vody, pítkem a lavičkou má nejen smysl estetický, ale i společenský a duchovní. Jde o krásu a harmonii, kterou se rozhodneme dát nějaké lokalitě. Rozhodujeme o tom, zda ono místo ožije. Většinu těchto božsky čistých míst se zelení vytvořili naši předkové. My se o toto bohatství s větší či menší úctou a péčí staráme. Nespornou úlohu mají oba přístupy. Tou hlavní by měla být vždy kvalita. Na základě určení jejího rozsahu a podoby by pak měla přijít na řadu kvantifikace. Kvalitativní význam a přínos zeleně byl nastíněn v předchozí části. První přístup většinou řeší akutní problémy a potřeby. I u menších prací je ale vhodné, aby vycházely z plánované koncepce obnovy a údržby zeleně objektu. Tento systematický přístup k péči o zeleň je nutností zvláště u specifických objektů. Samozřejmou součástí pro nás je spolupráce s odborníky z řad našich oborů. Odborníci pro zahradnickou a krajinnou architekturu a arboristé jsou součástí našeho vlastního pracovního týmu. Systematický přístup dokáže zajistit finanční úspory a ucelený charakter prací. Profesionální přístup dokáže eliminovat zbytečné kroky a s nimi spojená poškození a výdaje.

tags: #človek #priroda #objekt #definice

Oblíbené příspěvky:

• O ekologickém hraničním efektu
• O díle O přírodě od Lucretia
• Jak recyklovat obaly od kosmetiky?
• Bezpečnost při koupání v přírodě
• Etická a legální ochrana krtka