Uvědomte si, že hádky a nedorozumění jsou staré jako lidstvo samo a jde vlastně z psychologického hlediska o celkem běžnou věc.
Lidé, kterým se hádky vyhýbají, jsou velmi vzácní a svým způsobem jde o ohromnou přednost, kterou jim „běžní“ smrtelníci mohou maximálně závidět. Z toho důvodu při žádné hádce nepanikařte a snažte se co nejvíce uklidnit a koncentrovat.
Řekněte si, že hádka je aktuální problém, který je potřeba řešit, nejčastěji hned a jako k řešitelnému problému k celé hádce přistupujte. Po emočním výbuchu je ignorace druhého názoru tou nejhorší věcí, kterou můžete při hádce udělat.
Buďte vstřícní a věcní. Ptejte se na názor toho druhého. Hádka je vždy rozkolem několika názorů, a pokud nebudeme znát stanovisko druhé strany, nikdy se k uklidnění celé situace nedopracujete.
Jak jsme si již řekli, hádky jsou často velkou emociální hrou a v takové situaci má každý tendenci dělat zrychlené a unáhlené kroky. To je však špatně.
Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?
Snažte se v takové situaci o opak. Dejte si pauzu, neodpovídejte a nekonejte hned a svou odpověď si pečlivě promyslete. Nezapomínejte, že to, co uděláte nebo řeknete, už nikdy nepůjde vrátit.
K tomu vám pomůže, jestliže budete pravidelně a dlouze dýchat. Jednak tím získáte potřebný čas pro férovou odpověď, mozek se okysličí a zároveň tím uklidníte mysl, která by jinak měla tendenci jednat unáhleně.
Vzájemné obviňování je cesta do pekel, která, jak známo, nikam nevede. Pokud chcete uklidnit situaci, vyhněte se obviňování. Vyhýbejte se i tendenci, že jedno obvinění přebijete dalším, mnohem horším. V tu chvíli se dostanete do neřešitelné situace.
Řeč těla je v komunikaci velmi důležitá, byť ji nevnímáme tak přímo. Z agresivního tónu hlasu i agresivního tónu gestikulace, případně postoje těla jsme schopni včas rozpoznat gradaci hádky, která by mohla přerůst k bezprostřední agresi.
Z těchto důvodů se nám sledování pohybů a postoje těla vyplatí. Můžeme tak odhadnout sílu a odhodlání druhé strany a podle této situace v klidu a věcně reagovat. Poslední rada je téměř k nezaplacení.
Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje
Pokud se lze hádce jakýmkoli způsobem vyhnout, pak to udělejte. Nenechte si pěnit krev jenom proto, že proti vám stojí člověk, jehož náplní života jsou vyhrocené situace.
Preventivní, případně včasný ústup z hádky není rozhodně znakem nějaké slabosti. Naopak. Jde o znak jednání vyspělého a vyrovnaného člověka.
Z celého stručného návodu je jasné, že při hádkách je zapotřebí udržet emoce na uzdě a nerozhodovat se v afektu. A pokud to bude jenom vhodné, pak dodržujte pravidlo číslo 8. KONFLIKT
Chytré hlavy tedy vymysleli, že: chtění + překážka = konflikt
Když se nad tím zamyslíte, je to opravdu geniální svou jednoduchostí, jasností a funkčností. Někdo něco chce a není možné toho snadno dosáhnout.
Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody
A jaké jsou nejčastější roviny konfliktů? Můžeme je shrnout poměrně snadno pod tři základní:
První a druhý bod, tedy konflikty vnitřní, kdy postava bojuje sama se sebou a konflikt, kdy bojuje člověk proti druhým lidem, to jsou samozřejmě nejčastější konflikty v literatuře obecně.
Vnitřní konflikt, tedy když postava bojuje sama se sebou, je velmi důležitý a pokud postava obsahuje nějaký vnitřní konflikt, získává tím další rozměr.
Proto je snaha psát takové postavy, které kromě toho, že řeší běžné konflikty, nejčastěji s jinými postavami, řeší také nějaký svůj vnitřní konflikt.
Znát definici konfliktu je důležité, abyste dokázali správně konflikt vymyslet. Samo o sobě to však nestačí. Abyste vymysleli co možná nejzajímavější a nejsilnější konflikt, fungují zde ještě nějaké síly, o kterých si musíme říci.
Ne vždy k vytvoření silného a fungujícího konfliktu totiž stačí, že "někdo něco chce a překážky mu brání v tom, aby dosáhl svého".
Když zkoumáme, proč konflikt nefunguje, i když je přítomno CHTĚNÍ + PŘEKÁŽKA, docházíme prakticky vždy ke stejnému závěru. Jeden faktor je moc slabý (v horším případě oba).
Jinými slovy, CHTĚNÍ je moc slabé, nebo jsou překážky příliš malé. Čím slabší je hrdinovo "chtění" dosáhnout svého, nebo čím "slabší" jsou překážky, tím méně zajímavý a tím slabší je i konflikt a následně celý příběh.
Vládne tu přímá úměra. K tomu, aby postava něco opravdu hodně chtěla, MUSÍ MÍT VŽDY MOTIVACI. A této motivaci musí čtenář rozumět. Motivace je tedy extrémně důležitá součást každého konfliktu.
Bez motivace konflikt nemůže fungovat a postavy, které něco dělají proto, že to chce autor a ne proto, že k tomu mají vybudovanou dobře vlastní logickou a uvěřitelnou motivaci, takové postavy v příběhu nefungují.
Velmi podobně vám překazí snahu po konfliktu špatně vymyšlené překážky. Když jsou překážky pro postavu příliš malé, konflikt se oslabí, nebo se může až úplně vyrušit.
Čtenáři nejsou v napětí, aby se dozvěděli, jestli postava překážky překoná. Nefandí, nedrží jí palce a neprožívají spolu s postavou. A to je vždy velký problém!
Nedaleko Olomouce v obci Horka nad Moravou vzniká zcela nové středisko ekologické výchovy. Zaměstnanci střediska ekologické výchovy budou chtít umožnit školním dětem a veřejnosti lepší poznání místní přírody, dějů, které v ní probíhají, a pochopení významu vody v krajině s pomocí odborně připravených vzdělávacích programů.
Z projektu se podařilo vytvořit zcela nový rybník se čtyřmi tůněmi, zasadit lipovou alej a další zeleň a provést tudy novou cyklistickou stezku. Realizace projektu budí rozruch, neboť místo obdělávané půdy kdosi cizí, za zahradami usedlíků, dopustil, že s polem se děje cosi, co zarůstá pýrem, bodláčím a jiným plevelem.
Příroda v nové podobě komplikuje život starousedlíkům při starostlivosti o zahrady za jejich domy. Nová situace vyvolává řadu vzájemných reakcí. Nečekané změny nemají lidé v oblibě.
Uskutečňovatelé změny, "ekologové", se těší, až lidé budou navštěvovat místo a budou s jejich pomocí poznávat místní přírodu. Důchodkyně v blízkém domě se bojí, jak jí budou lidé, a hlavně děti, znepříjemňovat život hlukem. Majitel koní se těší, že bude kosit trávu tak blízko stájím. Myslivec vítá návrat zvěře za humna, občas už i něco zastřelil. Rybáři se těší na úlovky v rybníce. Zemědělcům je líto, že tak úrodná hanácká půda je ponechána ladem. Majitelé elektrických, plynových a telefonních kabelů se bojí o zachování přístupu k nim.
Všichni se občas potkají, náhodně nebo při úředních jednáních, a v mnohých dialozích vyjadřují názory na změny v "jejich" prostředí. Všichni v rozhovorech používají to, co znají, co slyšeli, co si přečetli, a většinou to uzpůsobují svým zájmům v daném území. Někdy si rozumějí, jindy dochází ke sporům.
Změny se odehrávají v přírodě, a proto lidé mluví o ní. Konstruují skutečnost, zejména prostřednictvím jazyka a jeho uložením v textech. Příroda sama, ač je jádrem komunikace, své instituce nevytváří, snad jen prostřednictvím člověka. Příroda jazyk nemá, mlčí. Lidé mluví za ni, uvnitř ní.
Lidé si tak postupně utvářejí nový "společný svět", který se stane jejich novou objektivní skutečností. Příroda v rozhovorech vypadá bezrozporně jako něco, co je dané a kolem čeho se vedou řeči a spory. Přestože se o přírodě mluví jako "o systému, o uspořádaném celku, v terénu se vyskytuje spíše množství nejrůznějších logik, pořádků a problémů".
Změna polní "kultury" v "přírodu" je jistě plná dramatických dějů. Lidé se domnívají, že hmyz vázaný na původní pole trpí a žáby jásají z nových vodních ploch. A tentýž zánik i vznik, obměna, probíhá i v rostlinném světě.
I lidé, kteří se zcela shodnou v nutnosti ochránit jednu "Přírodu", by se zřejmě neshodli v tom, co je nutno chránit především a před čím, kde začít, čemu dát přednost. Jedni by chránili kočky, druzí myši. Chránit je před člověkem lze, vzájemně je to vyloučeno.
Dnes se o přírodě mluví a dohaduje mnoha jazyky (světovými názory, ideologiemi). Obávám se, že kdyby promluvila příroda, ozvala by se nepoměrně více jazyky.
V tomto smyslu se "ekologové" na mnoha lokalitách na základě svých konstrukcí snaží o rekonstrukci skutečné přírody podle objektivizace ekologické krize v lidském vědění a uspořádání. Jde však vždy skutečně o komunikaci s přírodou?
Pokud by lidé přece jen přírodě porozuměli, museli by jistě přepsat celou řadu učebnic, objevili by mnoho dalších problémů a svět přírodního i sociálního řádu by se ukázal plný dalších a nových neřešitelných rozporů.
Zjistili bychom snad, že příroda "nefunguje", že je jen tak, že se děje, že plyne a neustále se mění, že byla stvořena jinak, než nám o ní napovídají současné konstrukce, přístupy a přístroje.
Všichni máme zájem na zachování vzácných a ohrožených rostlin a živočichů. A to jednak pro jejich vnitřní hodnotu, a také pro to, aby obohatily ekosystémy a aktivně do nich přispívaly. V době projevujících se dopadů klimatické změny je zvláště důležité, aby byla příroda silná a různorodá.
Přesto se zde v průběhu let vytvořil konflikt mezi ochránci přírody na jedné straně a farmáři a rybáři na straně druhé. Přestože jsou to dvě skupiny, které mají k přírodě asi nejblíže. Předmětem sporu je ochrana predátorů.
Spor ukážu na příkladu rybníkářství, kde vydry, volavky a kormoráni (technické škody napáchají i bobři) likvidují obsádku ryb v rybnících. Dnešní rybníkářství s výskytem predátorů ve volné krajině nepočítá a ztráty na tržbách tak mohou být často fatální.
Ke škodám dochází především na násadových rybnících u všech rybářů a nelze je proto snadno nahradit. Výskytu predátorům má být předcházeno oplocováním, zasíťováním nebo jejich plašením. Vzniklé škody pak podle zákona nahrazuje stát. V praxi to však tak jednoduché není.
Ve skutečnosti není vždy možné doložit výskyt a počet predátorů, a stát ani na vyplácení škod nemá dostatek financí. Náhrady za škody způsobené kormorány přestal vyplácet už před lety, poté, co se tito dravci přemnožili. Nyní se výrazně zvyšují stavy vyder.
Důsledky jsou mnohem závažnější než snížení zisku pro chovatele ryb. První negativní dopad se týká samotného ekosystému. Oplocování, zasíťování a plašení má samozřejmě vliv i na jiné druhy živočichů a rybníky se tak znepřístupňují i pro ně. Směřujeme to k vytváření plotů a zábran v krajině a žití vedle sebe a ne spolu.
Druhý negativní dopad je hospodářský. Všechny tyto náklady na ochranná opatření i nevyplacené škody na rybách samozřejmě nese chovatel ryb. Ten si nejprve vytvoří nenávist k predátorům i k instituci ochrany přírody (něčemu tak zdánlivě absolutně kladnému).
A to i přesto, že mají obě skupiny v podstatě ten stejný zájem - zajistit trvale fungující kulturně-přírodní systém, ze kterého budou lidé těžit, aniž by poškozovali přírodu. Ve výsledku převede chovatel finanční zátěž na konečného spotřebitele. Pokud to tedy jde.
Ryby totiž na trhu soutěží s jinými produkty živočišné výroby. Chov ostatních hospodářských zvířat se podařilo značně intenzifikovat, a ryby se tak vůči nim mohou stát příliš drahé. A pokud by rybáři měli také intenzifikovat, znamenalo by to větší množství použitých léčiv a chemie.
Rybníkářství je jedno z odvětví, kde člověk ještě stále kooperuje s přírodou. Rybníky využívá celá řada dalších živočichů a rostlin a s doléhajícími dopady klimatické změny se stávají jedním ze základních kamenů adaptace na ni. Rybníky pomáhají zadržovat vodu v krajině, zajišťují fungování malého vodního oběhu apod.
Jinými slovy rybníky poskytují řadu pozitivních externalit, neboli zajišťují služby prospěšné pro okolní prostředí bez možnosti odměny. V současné době se situace vyvíjí tak, že se chovatelé opevní proti okolí, anebo zaniknou.
tags: #človek #proti #přírode #konflikt