Environmentální žal: Hlubší pohled na psychologické souvislosti

Pojem environmentální žal je médii prezentován povrchně, bez porozumění psychologické podstatě problému. Články, reportáže, diskuse a podcasty o environmentálním žalu nabízejí jednoduchý model příčina - důsledek. Podnětem je ohrožení planety, reakcí lidské psychiky je úzkost. Nicméně, zvažovat ale můžeme i obrácený proces, kdy úzkostná mysl ve vnějším světě hledá a nachází objekty, na které by si „zavěsila“ svoji tíseň, a řadu dalších možností a psychologických souvislostí. Některé z nich nabízíme v tomto článku.

Nezpochybňujeme oprávněnost environmentálního žalu. Patříme k truchlícím. Považujeme ale za důležité promýšlet, co se v nás doopravdy děje. Jednoduchá vysvětlení a řešení vytvářejí prostor pro plytké, ale o to vášnivější polemiky. Výsledkem je polarizace, kterou už, obáváme se, nikdo nezastaví.

Přirozená reakce na ohrožení

Předně: environmentální žal bychom neměli prezentovat jako novou diagnostickou kategorii. Jde o pojmenování přirozené reakce na ohrožující podnět. Lidé reagují na ohrožení různě - úzkostí, smutkem nebo strachem, ale i popřením či agresí. A pokud jsme více propojení s přírodou, je ve hře také pocit viny a možná i hlubokého studu. Že jsme to dopustili, že jsme toho součástí. Stydět se můžeme i před našimi dětmi za to, co jim předáme.

Naši předkové změny prostředí zažívali také a vysvětlovali si je spíše magicky, třeba jako boží trest. To nové, co zažíváme my, je vědomí, že jsme sami příčinou těchto změn. Sami jsme stvořili řád světa, který vede k jeho zániku, a zároveň nemáme kontrolu nad dalším vývojem. Nemůžeme udělat jako jednotlivci téměř nic, co by změnu mohlo zastavit.

Přeměna bezmoci v agresi

Být smutný kvůli ohrožené přírodě je namístě. Za žalem se ale často skrývá nevědomý mechanismus: nechci se bát, nechci úzkost, a tak ji přeměním ve zlobu na ty, kteří úzkostí netrpí. A nechci se stydět, tak se vyviním - jako viníky začnu vnímat všechny, kteří necítí to co já. Bezmoc se tak mění v agresi.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Aby nové pojmy dávaly smysl, ujasněme si ještě: takzvaný klimatický žal není strach, je to spíše smutek a lítost. Strachu by odpovídala spíše klimatická úzkost. Je to přitom velmi srozumitelné a můžeme to sledovat generačně a po věky věků: vzpomínkový optimismus nám našeptává, že lépe už bylo, staré časy byly dobré a teď už půjde všechno jen k horšímu.

Stesk (žal, smutek či lítost) nás provází po celý život a spojuje se s úzkostí (nejen klimatickou, ale i existenciální), protože svět se mění, my se měníme, a nemůžeme to nijak kontrolovat ani tomu zabránit. A na konci je prostě konec. Zánik. Smrt.

A nám je jednoduše líto, že to skončí, že se nevrátí obrazy světa tak, jak si ho pamatujeme, když jsme byli plní sil a starosti neměly takovou tíhu, aby nám lámaly hřbet. Chceme sníh na Vánoce (tak jako dřív) a léto jako za našich mladých let a každá změna nás upozorňuje, že jsme jen malinkou součástí něčeho, co nás přesahuje a převyšuje.

U mladé generace je to také srozumitelné: pokud jim hned ze startu vezmeme naději a vykreslíme obraz apokalyptické budoucnosti, jak po nich potom můžeme chtít, aby s úsměvem na tváři dál rozvíjeli náš svět a pokračovali ve směru, který je globálně vnímán jako cesta k zániku?

Hypotéza sociální vazby

Environmentální žal je vlastně výsledkem ohrožení vazby mezi námi a „osobou“, na které jsme bytostně závislí. Sociální vazby jsou pro životní spokojenost společensky žijících savců zásadní. Kvůli takto hluboké závislosti mláďat na rodičích je jakékoli ohrožení těchto sociálních vazeb z evolučního úhlu pohledu otázkou samotného přežití. Ztráta nebo nedostupnost blízké osoby v raném dětství představuje trauma, které má často nevratné biologické a psychologické dopady. Být na někom nebo něčem závislý je tedy základní rozměr naší interakce se světem.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

V interakci s blízkou osobou se také rozvíjí empatie a to, čemu říkáme mentalizace: to, kdo jsem a co cítím, si uvědomuji skrze to, že citlivá a zralá mysl mého pečovatele pojmenovává mé primárně fyziologické stavy. Ty jsou geneticky determinované, automatické a evolučně staré. To, že se bojím, tedy že to takto pojmenuji, je až výsledek interakce s pečující osobou, která moji fyziologickou aktivaci v průběhu dětství takto pojmenovávala. A ještě k tomu dodávala, že toto je příjemný strach a toto třeba ne.

Ztráta naděje

Strach je emoce, která signalizuje možné ohrožení základních potřeb. Jestliže základní potřeba je přežít a mé přežití je závislé na pečující osobě (matce, Zemi, Gaie, jak ji můžeme chápat), je strach přirozenou reakcí, která vede k celé řadě akcí. U mláděte je to samozřejmě volání, přizpůsobení se matce, ale může to být logicky zlost a agrese vůči všemu, co tento základní vztah ohrožuje.

Na ztrátu matky Gaii můžeme extrapolovat reakci malého dítěte na odloučení od matky, tak jak je popsána v kontextu anaklitické deprese Reného Spitze a dalších: Nejprve nastává fáze protestu, kdy dítě křičí a zmítá sebou, volá matku a čeká na základě své předchozí zkušenosti, že ona bude na jeho křik reagovat. To je ona zlost na politiky a všechny, kdo ničí přírodu. Máme zlost a chceme zpátky mámu, staré časy, planetu, která nás živí a chrání (starý savčí strach o vazbu).

Následuje fáze zoufalosti, kdy dítě postupně ztrácí naději na přivolání matky, křičí méně a odvrací se od okolí ve stavu hluboké stísněnosti (to je environmentální žal). Pak přichází fáze rezignace, kdy potlačí své city k matce a buď se připoutá k někomu, kdo je ošetřuje, nebo - nemá‑li nikoho k dispozici - ztrácí vztah k lidem a upoutává se spíše na věci nebo zvířata. Ve fázi rezignace je hodně lidí, kteří prošli tímto procesem.

Ohrožení základní propojenosti s osobou, na které jsme bytostně závislí (matka a šířeji Gaia), tedy aktivuje základní strach a ohrožení. Někdo ho prožívá jako primitivní úzkost, jak o tom hovořil Donald Winnicot u kojenců, někdo si tyto prožitky uvědomuje více diferencovaně jako třeba právě zmíněný environmentální žal. Každý reaguje trochu jinak, paleta reakcí je široká, jako je široké samo lidstvo, u všech je ale oslovený základní savčí strach o ztrátu péče.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Destruktivní reakce

Když svět neodpovídá dětské představě a dítě naplnění své představy bytostně potřebuje ke svému štěstí, nezbývá nakonec než sebou plácnout na zem a vztekat se. Třeba se potom něco stane. Třeba se ta matka Země k něčemu pohne. Další možností je hledání viníka. Jestliže planeta vypadá takhle, někdo za to může. Nemohlo se to přece stát samo od sebe. A znovu to má vývoj: Všímám si toho, upozorňuju na to, začínám vyvíjet snahu. Ale ono se nic neděje, vše zůstává na úrovni příslibů. Cítím frustraci, z ní pramenící vztek. Klidná akce už mě neuspokojí, protože nic nepřináší, takže přichází na řadu radikalizace.

Jak jsme si řekli v úvodu, naším hlavním problémem je zjednodušení celé problematiky a selhávání komunikace ve veřejném prostoru. Z ochrany přírody tak zákonitě vytváříme celospolečenský konflikt. Zažíváme ten mechanismus zas a znova. Na dva nesmiřitelné tábory jsme se rozdělili v otázce očkování proti covidu. Předtím společnost polarizovala migrační vlna, dnes je to válka na Ukrajině. Oba rozdělené tábory v těchto situacích trvají na svých rigidních postojích a bojují neproduktivně mezi sebou.

Podívejte se na Gretu Thunberg. To, co začalo jako klidný a pro mnoho z nás sympatický protest před stockholmským parlamentem, přešlo v otevřené výzvy k boji proti kapitalismu a svržení „utlačovatelského Západu“ (jako kdyby se Východ na klimatické změně nepodílel). Následovaly útoky klima‑aktivistů na umělecká díla. Agrese může mít svůj smysl v nastolování nového řádu, ale toto už je neúčelná, neuctivá a kontraproduktivní destrukce, která míjí svůj cíl a vyvolává negativní protireakce i u dřívějších příznivců. Když nemůžu změnit systém, zneuctím nebo zničím alespoň jeho symboly. To, čeho si váží nebo na čem si zakládá. To byl ostatně důvod, proč si Al Kajdá vybrala za cíl „dvojčata“ a Pentagon a proč jsou i v 21. století ničeny sochy, páleny knihy a poškozována umělecká díla. Zároveň na to ovšem můžeme nahlížet jako na akt zoufalství: Co šíleného ještě máme udělat, abyste nás začali brát vážně? Jak jinak děti upozorňují rodiče na to, že je něco trápí? Někteří dokonce tím, že si sáhnou na život.

Typy agrese dle Čermáka:

tags: #člověk #v #ohrožených #situacích #psychologie

Oblíbené příspěvky:

• Protesty za klima v Česku
• Informace o Sběrném Dvoře Proseč
• Dozorčí Stanoviště Služby: Co potřebujete vědět
• Chemická skládka Chabařovice - vývoj a současnost
• Hluk, valivý odpor a přilnavost pneumatik