Komunální odpad je významný pojem v oblasti odpadového hospodářství. Podle zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, je komunálním odpadem směsný a tříděný odpad z domácností, zejména papír a lepenka, sklo, kovy, plasty, biologický odpad, dřevo, textil, obaly, odpadní elektrická a elektronická zařízení, odpadní baterie a akumulátory, a objemný odpad, zejména matrace a nábytek, a dále směsný odpad a tříděný odpad z jiných zdrojů, pokud je co do povahy a složení podobný odpadu z domácností.
Komunální odpad nezahrnuje odpad z výroby, zemědělství, lesnictví, rybolovu, septiků, kanalizační sítě a čistíren odpadních vod, včetně kalů, vozidla na konci životnosti ani stavební a demoliční odpad. Za původce komunálních odpadů vznikajících na území obce se považuje obec. Obec je původcem komunálního odpadu od okamžiku, kdy osoba odloží odpad na místo obcí k tomuto účelu určenému a se současně stane vlastníkem těchto odpadů.
Na území obce je také produkován odpad podobný komunálnímu odpadu (právnické a fyzické osoby, při jejichž činnosti tyto odpady vznikají a v živnostech nevýrobní povahy). Obec je povinna přebrat veškerý komunální odpad vznikající na jejím území při činnosti nepodnikajících fyzických osob a musí určit místa pro oddělené soustřeďování komunálního odpadu. Tyto odpady se zařazují podle Katalogu odpadů (vyhláška MŽP č. systému zavedeného obcí v souladu s Katalogem odpadů (vyhláška MŽP č. a způsobech nakládání s odpady rozšířenou působností).
Složení komunálního odpadu
Jedná se o velmi heterogenní směs, která obsahuje například popel, papír, plasty, zbytky potravin, zahradní zbytky, smetky, textil, kovy, sklo, gumu atd. Komunální odpad jako skupina odpadů se dělí dle Katalogu odpadů na tři podskupiny a dále jednotlivé druhy odpadů. V komunálním odpadu najdeme odpady kategorie ostatní a nebezpečné.
Mezi odděleně soustřeďované složky komunálního odpadu patří nebezpečné odpady, papír, plasty, sklo, kovy, biologický odpad a jedlé oleje a tuky. Od 1. ledna 2025 také textil.
Čtěte také: Svetový oceán a ekologie
Nebezpečné složky komunálního odpadu
Velmi významnou složkou komunálních odpadů jsou nebezpečné odpady, jenž tvoří v komunálních odpadech přibližně 1 %. Obce a tedy i občané ze zákona jsou povinni nebezpečné odpady odděleně shromažďovat, sbírat a předávat k oddělenému zpracování.
Mohou být použité oleje a tuky, zbytky barev, lepidla a pryskyřice, rozpouštědla, kyseliny, hydroxidy, detergenty, odmašťovací přípravky, zbytky kosmetických přípravků, fotochemikálie, léky, pesticidy, baterie a akumulátory, mastné hadry, brzdová kapalina, brzdové destičky, zářivky a ostatní odpad s obsahem rtuti, zařízení s obsahem chlorfluoruhlovodíků, televizory atd.
Biologicky rozložitelný odpad (BRKO)
Bavíme-li se o komunálním odpadu, pak je potřeba zaměřit se i na jeho nejvýznamnější složku - biologicky rozložitelný odpad.
Sběr a svoz komunálního odpadu
Systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu, včetně systému nakládání se stavebním odpadem, stanovuje obec tzv. obecně závaznou vyhláškou. Obec je povinna určit místa, kam mohou občané odkládat tříděný komunální odpad, biologicky rozložitelný odpad, kovové obaly a nebezpečné složky komunálního odpadu (např. zbytky barev a spotřební chemie, zářivky, rozpouštědla).
Oddělené soustřeďování složek komunálních odpadů může obec zajistit nejen prostřednictvím sběrných nádob na tříděný odpad, ale také například pytlovým způsobem sběru nebo určením místa pro odkládání jednotlivých složek komunálních odpadů v rámci sběrného dvora.
Čtěte také: Příroda v březnu
Systém podle stupně třídění se rozlišují zejména na sběr směsného (netříděného) komunálního odpadu, sběr vícedruhového odpadu (např. V případě odděleného sběru využitelných složek - komodit se každý materiál sbírá zvlášť do speciálních oddělených nádob, pytlů nebo jiných sběrných prostředků. V tomto případě v obcích a městech ČR převládá stále donáškový způsob sběru, kdy občané musí při odevzdání vytříděných složek překonat určitou vzdálenost.
Nejběžněji se setkáváme s kontejnery modré, žluté a zelené barvy. Modrý kontejner slouží ke sběru papíru, avšak nepatří sem znečištěný papír, či papírové kartony. Žlutý kontejner je zřízen za účelem sběru plastů, nejčastějším plastem jsou PET lahve. Před vhozením PET láhve se doporučuje sešlápnout tak, abychom zmenšili její objem, díky čemuž bude moci kontejner pojmout lahví více.
Na základě údajů Ministerstva životního prostředí je drtivá většina komunálního odpadu zpracována metodou skládkování, tzn. uskladnění odpadu na místa k těmto účelům zřízeným, kde s odpady bude nakládáno na základě legislativy. Tímto způsobem končí takřka veškerý odpad, který umístíme do popelnic. V zemí EU dochází v současné době k omezování ukládání komunálního odpadu na skládky, zvyšuje se podíl materiálového využití odpadů (recyklace a kompostování) před skládkováním .
Analýza složení komunálního odpadu
Skladba směsného komunálního odpadu indikuje nejen kvalitu třídění využitelných složek. V předešlých dvou letech byla v Plzeňském kraji analyzována skladba komunálního odpadu z vesnické zástavby (Přestavlky na okrese Plzeň-jih). V říjnu 2007 se poprvé analyzoval odpad z typické panelákové zástavby ve městě Rokycany.
Zkoumán byl váhový obsah využitelných složek komunálního odpadu metodou ručního oddělování jednotlivých složek odpadů. Celkem bylo "rozebíráno" 181 kilogramů směsného komunálního odpadu umístěného ve dvou kontejnerech. Jednotlivé složky (papír, sklo, plasty, nápojové kartony a biologicky rozložitelný odpad, zbytkový odpad) byly ručně vytříděny a poté váženy.
Čtěte také: Příroda v únoru
Zajímavostí bylo, že první kontejner byl umístěn ihned vedle barevných kontejnerů na papír, sklo a plasty. Druhý kontejner byl umístěn ve vzdálenosti více než sto metrů od nejbližších barevných kontejnerů na vytříděné a využitelné složky odpadů.
Výsledek analýzy byl velkým překvapením. Očekávalo se, že u kontejneru, který byl blízko barevných nádob na využitelné složky odpadů papíru, skla a plastů bude menší obsah těchto odpadů, na rozdíl od kontejneru druhého, který byl vzdálen více jak 100 metrů od barevných kontejnerů. Opak byl však pravdou! Je pravděpodobné, že je to ovlivněno samotnými obyvateli, kteří bydlí v blízkosti prvního kontejneru a jejichž povědomí o třídění odpadů není velké.
Rozbory potvrdily vysoký podíl váhového množství biologicky rozložitelného komunálního odpadu ve směsném komunálním odpadu i z typické panelákové zástavby. Jeho podíl - zhruba jedna třetina váhy - je podobný jako u odpadu z vesnické zástavby, který byl sledován v minulých letech.
Skladba bioodpadu byla rozmanitá. Všechny zúčastněné překvapil velmi vysoký podíl vyhozených potravin, a to jak tepelně zpracovaných, potravin balených tak pečiva nebo ovoce. Na první pohled se ne vždy jednalo o potraviny, u kterých by prošla životnost.
I přes některá zjištěná negativa a naprostou nelogickou odlišnost týkající se skladby odpadu, byla skladba druhého kontejneru z hlediska obsahu využitelných složek odpadů velmi dobrá.
Metodický pokyn k hodnocení vyluhovatelnosti odpadů
V letošním roce se rozrostla početná množina legislativních a technických "odpadářských" normativů o další dokument - Metodický pokyn k hodnocení vyluhovatelnosti odpadů. Není pochyb o tom, že termín "vyluhovatelnost" patří mezi základní pojmy oboru nakládání s odpady (a nejen s odpady): zásadním způsobem charakterizuje vlastnosti, možné chování konkrétního odpadu a současně předurčuje způsoby nakládání s ním.
Obsahem daného pojmu je odolnost (stabilita) odpadu proti působení vnějších vlivů na odpad z hlediska uvolňování různých složek odpadu v jejich původní či změněné formě do okolí. V praxi se termín vyluhovatelnost pojí téměř výhradně s odpady tuhými nebo obsahujícími tuhou fázi. Vnějšími vlivy se rozumí působení vody.
Relativní pojem vyluhovatelnosti
Samotný pojem vyluhovatelnost odpadu je pojmem veskrze relativním. Pro posouzení vyluhovatelnosti odpadu jako jeho vlastnosti z kvalitativního a kvantitativního hlediska (jaké a kolik složek odpad uvolňuje) je proto nezbytná existence vhodného kritéria a dostatečně objektivního zkušebního postupu (testu vyluhovatelnosti) s jednoznačně definovanými podmínkami a způsobu jeho provedení.
Technická praxe v oboru nakládání s odpady vyžaduje v zásadě dva účelové pohledy na vyluhovatelnost odpadů. Prvním a frekventovanějším pohledem je zkoumání základních vlastností a charakteristik odpadu - obvykle před rozhodováním, jak s odpadem naložit. V tomto případě se volí pro testování vyluhovatelnosti víceméně indiferentní vyluhovací médium (tj. destilovaná voda) a zkoumá se jeho působení na odpad za normálních podmínek.
Druhým pohledem je účelové ověřování vlastností odpadu za specifických podmínek, například v souvislosti s využitím odpadu nebo s predikcí chování v určitém prostředí (např. v konkrétní skládce). V takovýchto případech je nezbytné, aby zvolené podmínky testu vyluhovatelnosti, zejména typ kapalného média a reakční uspořádání testu, vhodně simulovaly skutečné podmínky.
Je třeba zdůraznit, že neexistuje žádný univerzální test vyluhovatelnosti, který by dával tomuto pojmu absolutní a univerzální obsah. V praxi se nejčastěji provádí základní test ve vodě, s případným doplněním testem za použití jiného média či uspořádání.
Kritické momenty testování
Hlavními kritickými momenty laboratorního testování vyluhovatelnosti odpadů jsou způsob úpravy vzorku k testu, charakter kontaktu kapalné fáze s částicemi odpadu, způsob oddělení výluhu (kapalné fáze) od zbylé tuhé fáze, volba vhodné analytické metody pro analýzu výluhu a způsob interpretace výsledků testu ve vztahu k jeho účelu.
Vhodný způsob úpravy vzorku odpadu k testu se často stává prvním diskutabilním krokem, který může zcela zkreslit a znehodnotit informační obsah testu a jeho výsledků. Test vyluhovatelnosti by měl vždy respektovat fyzikální charakter odpadu, tj. především velikost a strukturu částic odpadu, jež určují charakter kontaktu odpadu s kapalným médiem během testu (velikost reakční plochy, průnik vody do porézní struktury odpadu).
V případě odpadů ve formě velkých kusů až bloků (betony, živičné povrchy komunikací, metalurgické strusky, odpadní sklo, pecní vyzdívky, zatuhlé bloky tmelů apod.) je proto při odběru a úpravě vzorku nezbytné vyloučit takové úkony (drcení, mletí), které mají za následek mnohonásobné zvětšení specifického (reakčního) povrchu vzorku, porušení vnitřní struktury vzorku či narušení stability vazeb mezi jednotlivými složkami odpadu - včetně vazeb kontaminujících složek na inertní matrici odpadu. Nerespektování fyzikálního charakteru odpadu obvykle vede až k řádovým nárůstům vyluhovatelnosti některých složek odpadu a k následným nesmyslným závěrům.
Charakter kontaktu kapalné fáze s částicemi odpadu během vyluhovacího procesu rovněž razantně ovlivňuje výsledek testu. Při obvyklém vsádkovém uspořádání testu je proto rozhodující, zda dochází k laminárnímu nebo turbulentnímu obtékání částic odpadu kapalným médiem (otázka počtu otáček reakčního kontejneru) a zda během testu nedochází k dodatečnému mechanickému rozdružování částic odpadu jejich vzájemným oděrem nebo drcením (otázka tvaru a osy rotace kontejneru). Zde je vhodné připomenout, že odpad v reálných podmínkách není prakticky nikdy namáhán dynamicky a vyluhování odpadu kapalnou fází má vždy laminární charakter!
Za klíčový kritický moment každého testu vyluhovatelnosti je nutné označit způsob oddělení výsledné kapalné fáze (výluhu). V této souvislosti je ovšem nezbytné jednoznačně definovat, co se vlastně rozumí výluhem z odpadu. Při vsádkovém reakčním uspořádání testu dochází během kontaktu kapalného média se složkami odpadu k množství chemických a fyzikálních reakcí a procesů a výsledný reakční systém je často složitou rovnovážnou směsí mnoha reakčních produktů: nezměněné částice původního odpadu, nově vzniklé sloučeniny v tuhé, koloidní či rozpuštěné formě, volná či emulgovaná organická kapalná fáze, volná či částečně rozpuštěná plynná fáze, hydrolytické produkty, komplexy, produkty sorpce na matrici odpadu či na nově vzniklé složky atd.
Složitost výsledné směsi při tom narůstá s látkovou a fázovou složitostí testovaného odpadu a obvykle se nejedná o výsledek pouhého rozpouštění jednotlivých složek odpadu dle jejich součinů rozpustnosti. Proto lze za nejobjektivnější způsob dělení výluhu od tuhých zbytků odpadu považovat filtraci kapalné fáze přes filtr o zvolené velikosti pórů, přičemž volba porózity filtru se stává definičním kritériem výluhu. Nejčastěji volená porózity 0,45 µm se běžně používá při analytickém hodnocení podzemních i dalších vod. Reálné výluhy z odpadů však téměř nikdy nemívají charakter pravých roztoků. Volba uvedeného tak může zamlžit informaci o skutečném charakteru odpadu.
Zdrojem jistých problémů se může stát i vlastní analýza vodného výluhu, především volba vhodné analytické metody. K danému účelu se obvykle používají analytické metody pro rozbor vody. Na druhé straně je však skutečností, že mnohé výluhy z odpadů mají co do složení i po filtraci s vodou jen málo společného. Proto je nutné při volbě metody vždy respektovat i skutečný charakter výluhu. Nevhodná volba analytické metody se projeví její nedostatečnou citlivostí, rušivými vlivy komplikovaného výluhu a problémy ve vztahu k formě sledovaného analytu ve výluhu.
Interpretace výsledků testu je problematická zejména u hodnot parametrů výluhu ležících v blízkosti definované limitní hodnoty a pochopitelně v konečném rozhodování o způsobu naložení s odpadem.
K novému metodickému pokynu
Po obecných úvahách o vyluhovatelnosti odpadů se podívejme, jakým způsobem se s danou problematikou vyrovnává nový Metodický pokyn odboru odpadů MŽP k hodnocení vyluhovatelnosti odpadů (dále MP). V úvodní části MP vymezuje účel, své aplikační pole a případy, pro které MP nelze použít. Důležitým je v tomto směru fakt, že MP slouží pro testování vyluhovatelnosti odpadů i pro posuzování nebezpečných vlastností odpadů H 13 a H 14. Pro praxi je rovněž přínosem jasná definice přístupu ke dvoufázovým a kapalným odpadům.
Za méně jasný je však třeba označit uváděný způsob úpravy vzorku. Z hlediska konečné velikosti částic odpadu pro test vyluhovatelnosti vyžaduje pokyn (bohužel) drcení a sítování přes síto 4 mm s tím, že "obtížně drtitelný a nedrtitelný odpad" se odstraní a zaznamená se jeho druh a hmotnost. Velikost odstraněného podílu však již nikde nevstupuje do vyhodnocení a interpretace výsledků testu vyluhovatelnosti. Při doslovné aplikaci znění MP by tak v řadě případů směsných odpadů mohlo dojít k výraznému zkreslení informace o skutečném charakteru odpadu - viz například odpady z rekonstrukce železničních svršků (směs hrubého štěrku s malým podílem často značně kontaminované zeminy). Případné drcení dominantní kamenité frakce daného typu odpadu, u níž nositelem případné kontaminace je výhradně povrch štěrkových částic, by při tom bylo operací přinejmenším velmi málo logickou.
Pro vlastní přípravu vodného výluhu MP připouští "třepačku" s počtem otáček 5 až 10 za minutu, vzorkovnici různého tvaru a velikosti a teplotu vody 15 až 25 oC, tedy podmínky poměrně benevolentně definované. Zcela správně zahrnuje MP do provedení testu vyluhovatelnosti vodu, kterou si do testu přináší odpad ve svém nativním stavu. Je však třeba poznamenat, že zdaleka ne všechny formy vody, stanovené jako sušina odpadu při 105 ± 5 oC, se zúčastní vyluhovacího procesu jako součást kapalné fáze a nositel výsledného chemického složení výluhu.
Pro oddělení kapalné fáze od zbytků tuhého odpadu po ukončení vyluhování MP opět přejímá filtraci přes membránový filtr 0,45 mm s možností předchozího odstředění nebo filtrace přes řidší papírový filtr, pro ekotoxikologické testy pak filtraci přes papírový filtr cca. 5 mm. Pro vlastní analýzu výluhu MP doporučuje soubor analytických metod ve smyslu aktuální legislativy pro rozbory vod.
Poměrně velký prostor věnuje nový MP otázkám interpretace výsledků testu vyluhovatelnosti. Řešení otázky "vyhovuje - nevyhovuje" je při tom založeno na využití hodnoty nejistoty analytického výsledku jako aditivního příspěvku ke stanovené hodnotě příslušného parametru výluhu. Od případného překročení limitní hodnoty parametru nalezenou součtovou hodnotou daného parametru v testovaném odpadu se pak odvozuje další postup prací při posuzování vyluhovatelnosti odpadu (odběr a test druhého resp. i třetího vzorku odpadu, matematické zpracování výsledků).
Je třeba konstatovat, že se jedná o jeden z prvních pokusů v tuzemské legislativě, jak se vyrovnat s notoricky známou otázkou "výsledek analýzy vs. nejistota výsledku vs. limitní hodnota" v případech nálezů ležících v těsné blízkosti limitů. Opakovaným odběrem vzorku se pak výrazně eliminuje nejistota vnášená právě vzorkem odpadu. Úskalím naplňování tohoto způsobu interpretace je, že různá laboratorní pracoviště pracují s různou nejistotou analytických výsledků.
Velmi důležitým prvkem nového MP je možnost připuštění důvodného odchýlení se od uváděného postupu při písemném dokladování provedených odchylek (včetně záznamu o přípravě vodného výluhu).
Posun k realitě
Nový MP lze považovat (i přes některé diskutabilní momenty) za výrazný posun k realitě, kterou odpady před laboratorní praxi staví. Řada stupňů volnosti, kterou nový MP na jedné straně skýtá, ovšem na druhé straně výrazně prohlubuje odbornou náročnost laboratorního hodnocení vyluhovatelnosti. Lze tak konstatovat, že komplexní posouzení odpadu provedením jeho testu vyluhovatelnosti (s ohledem na vše zahrnující pojem a podstatu odpadu i náročnost testu samotného) v porovnání s jinými případy laboratorních analýz definovaných materiálů nabývá charakteru expertního úkonu, nikoliv pouhé laboratorní analýzy.
tags: #vyluhovatelnost #odpadu #třída #co #se #děje
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]