Ohrožení demokracie z leva: Rizika a výzvy

Pandemie covidu-19 umocnila šíření nebezpečných konspiračních teorií. Další vlna se aktuálně šíří nejen v Rusku v souvislosti s válkou na Ukrajině. Symbol západní demokracie se otřásl v základech. V jejich čele měli být Hillary Clintonová, Barack Obama, George Soros... Jakkoli absurdně nám tyto úvahy mohou znít, nelze nad nimi mávnout rukou.

Konspirační teorie a jejich důsledky

Některé teorie se mohou zdát neškodné, třeba že Země je ve skutečnosti plochá nebo že lidé nikdy nepřistáli na Měsíci. Jiné ale mají na svědomí životy, například nepravdivé informace o škodlivosti očkování. Rodiče, kteří jim uvěří, vystavují své děti smrtelnému nebezpečí. Konspirační teorie zkrátka mohou mít vážné důsledky. A to i ty zdánlivě neškodné.

Politika a konspirační teorie

Podle tiskové zprávy STEM z prosince 2021 „celých 46 % občanů věří alespoň jednomu z vymyšlených politických útoků, které nabízely v posledních měsících před volbami tzv. konspirační servery“. Češi, kteří se cítí být součástí demokratické Evropy, se nechali naočkovat v téměř 90 %. Lidé z opačného názorového konce jsou očkováni jen asi v 53 %. Z medicínské otázky se stala věc politická. Dosud nejrozsáhlejší mezinárodní výzkum týkající se tendence věřit v různá celosvětová spiknutí zájmových skupin mezi více než 100 tisíci účastníky z 26 zemí světa ukázal, že konspirační teorie přitahují zejména osoby s radikálními politickými názory - a to jak na levé, tak i pravé straně politického spektra.

Zatímco v západních zemích (Belgie, Německo, Francie, Švédsko ad.) mají tendenci věřit konspiračním teoriím spíše příznivci politické pravice, více na jihu (Rumunsko, Španělsko, Maďarsko) jsou to spíše voliči levice.

Pandemie jako živná půda pro konspirace

Pandemie covidu-19 se stala pro konspirační teorie živou vodou. Začala se objevovat všemožná nesmyslná tvrzení, která se nejen zásluhou sociálních sítí šířila snad rychleji než nemoc sama. Podle šetření Ústavu empirických výzkumů STEM z března 2021 věří 40 % Čechů v několik nebo mnoho konspirací ohledně covidu-19. Celých 11 % Čechů pak věří většině (nejrozšířenějších) konspiračních výroků o covidu-19.

Čtěte také: Dopady terorismu na demokracii

Ze všech výroků, které v agentuře testovali, se nejvyšší důvěře těší ten, že koronavirus byl úmyslně vytvořený v laboratoři (jako biologická zbraň). Nejenže mu věří nejvíce lidí, ale také nejméně lidí s ním nesouhlasí.

Očkování proti konspiracím

Ukázalo se, že příklon k náboženství hraje při tendenci věřit konspiračním teoriím velkou roli. Ateisté a katolíci totiž vykazovali obdobnou míru tendence (ne)věřit konspiračním teoriím. Naopak lidé, kteří sami sebe označují, že „v něco věří“ (ale ne v Boha), měli výrazně větší tendenci konspiracím důvěřovat. „Víra v církevní ideologii je vlastně jakousi imunizací proti konspiračním teoriím,“ připodobňuje Lenka Příplatová.

Naopak velký příklon důvěřovat konspiračním teoriím se projevil u lidí, kteří vyhledávají různé alternativní přístupy. Například fanoušci čínské medicíny, homeopatie, léčitelství, astrologie, esoterismu atp. Tito lidé mají tendenci důvěřovat konspiracím v mnohem větší míře než věřící a ateisté.

Proč lidé věří konspiracím?

Základem je zjistit, proč lidé vůbec konspiracím podléhají. Do hry vstupuje více odlišných motivací. Mnoho lidí si zkrátka odmítá připustit, že některé věci jsou dílem náhody, a za vším hledají někoho, kdo řídí chod dějin. Pokud tam ve skutečnosti není, je třeba si jej domyslet. Konspirační teorie je zdánlivě uklidňují, myslí si, že obsahují odpovědi na všechny otázky.

Sociální sítě a šíření konspirací

Většina lidí podporováním konspiračních teorií vyjadřuje nedůvěru v systém - v média, politiku, vládu, potažmo v demokratické zřízení. Právě v jejich prostředí se lživá tvrzení šíří mnohem rychleji, než bylo kdy možné. Pravdivým sdělením trvá dostat se k 1500 osobám šestkrát déle, než je tomu u nepravdivých zpráv. Navíc, vezmeme-li v úvahu lidskou přirozenost vyhledávat šokující a emoce vzbuzující informace, jsou sociální sítě pro konspirace ideálním prostředím.

Čtěte také: SPD a životní prostředí

Psychologové hovoří o takzvaném konfirmačním (či potvrzovacím) zkreslení (z angl. confirmation bias). Najít tvrzení, které podporuje něčí zavedený názor, je dnes mimořádně snadné. S technologickým rozvojem se ale dostalo i na ty s obskurnějšími názory. Vznikla tak masa influencerů, kteří ovlivňují menší či větší skupinky svých sledujících.

Fact-checking a rozdrobení společnosti

Množství obsahu na sítích i webech má i své výhody - lze se velmi rychle a dostupně dostat k důvěryhodným informacím. Se skalními příznivci konspiračních teorií ovšem žádné ověřování faktů a poukazování na nepravdivost nehne. Na jednu stranu je možná dobré si přiznat, že různí lidé zkrátka budou vždy věřit různým věcem. Na stranu druhou, problémem je důsledek: rozdrobení společnosti.

„Ještě v nedávné době existoval nějaký sdílený základ reality - informace ze školy, z novin a veřejnoprávních médií. Lidé to samozřejmě také zpochybňovali, ale sdílený základ existoval. Dnes je informací příliš mnoho a kontext se snadno ztratí. Experti v této souvislosti hovoří o takzvané pandemii špatného myšlení. Covid-19 odhalil slabiny lidského vnímání reality.

Racionalita a odpovědnost

Tím, jak správně uvažovat, vyvozovat závěry, přemýšlet, poznávat, zjednodušeně řečeno, jak správně myslet, se zabývá logika, teorií poznání obecně potom epistemologie. Ta v posledních letech čerpá inspiraci z etiky. Součástí dobrého myšlení je přijímat názor na základě expertizy druhých. V této souvislosti se hovoří o tzv. epistemické autoritě.

Šiřitelé konspiračních teorií často používají silné formulace jako „vím, že…“. Přitom takové prohlášení je velmi silné tvrzení. „Vědět něco“ neznamená mít nějaký dojem, pocit, víru či názor. Vědět znamená mít pro tvrzení nějaké evidence (důkazy) a tvrzení musí být zároveň pravdivé.

Čtěte také: Prozkoumejte vizi ekologické demokracie

Klíč k budoucnosti: Ukrajina

Rusko se snaží zničit Ukrajinu. Ukrajinské vítězství by podpořilo princip autonomie, umožnilo pokračování evropské integrace a vlilo energii do žil všem lidem dobré vůle, kteří by se pak mohli s novou vervou pustit do řešení dalších globálních problémů. Oproti tomu ruské vítězství by dál prohloubilo genocidní politiku na Ukrajině, podrobilo Evropany a zmařilo všechny představy Evropské unie jako geopolitického hráče.

Pokud bude Rusko pokračovat ve své nezákonné blokádě Černého moře, může vyhladovět Afričany a Asiaty, kteří jsou na obilí z Ukrajiny závislí, a vyvolat tak dlouhodobou mezinárodní krizi, kvůli níž bude prakticky nemožné věnovat se společným hrozbám, jako je změna klimatu. Rozhoduje se v ní o hromadném vymírání a o tom, jaký význam má v politice život. Rozhoduje se v ní o tom, zda je demokratická budoucnost vůbec možná.

Národním symbolem Ukrajiny je pak shodou okolností trojzubec. V době, kdy je demokracie po celém světě na ústupu a ve Spojených státech v ohrožení, je ukrajinský odpor vůči ruské agresi pro mnoho lidí překvapivým potvrzením víry v principy a budoucnost demokracie. V tomto smyslu je Ukrajina hozenou rukavicí všem na Západě, kdo zapomněli na etické základy demokracie a tím, ať už úmyslně nebo ne, vyklidili pole oligarchům a impériím, a to doma i v zahraničí.

Zkouška appeasmentu

Stejně jako Ukrajina v roce 2022 bylo Československo roku 1938 nedokonalou vícejazyčnou republikou nacházející se na nešťastném místě. Putinova rétorika je té Hitlerově podobná natolik, že se jedná téměř o plagiát: oba tvrdili, že sousední demokratický stát je tyranií, aniž by bylo zřejmé v čem, oba odůvodnili svou invazi imaginárním poškozováním práv menšiny a oba tvrdili, že sousední stát ve skutečnosti ani neexistuje a je tedy zcela nelegitimní.

Postmoderní tyrani

Ačkoli v nejvyšších patrech je Rusko fašistické, není takové skrz naskrz. Uvnitř Putinova režimu se nachází zvláštní prázdnota. Putinův režim se nesnaží mobilizovat společnost kolem jedné velké vize, jako to dělalo fašistické Německo a Itálie, ale naopak demobilizovat jednotlivce, které ujišťuje, že nic není jisté a žádným institucím nelze věřit. Protože fašismus staví násilí nad rozum, lze jej porazit pouze silou.

Ruská podpora fašismu, bělošského nacionalismu a chaosu mu získává specifický okruh sympatizantů; ruský bezbřehý nihilismus je pak atraktivní pro občany demokracií, kteří tápou, kde by měli hledat nějaké etické zakotvení, a kteří zprava slyší, že demokracie je přirozeným důsledkem kapitalismu, a zleva, že všechny názory mají stejnou platnost.

Ukrajinský odpor, který ztělesňuje prezident Volodymyr Zelenskyj, ale mnohem víc připomíná literaturu samotnou. Dbá na umělecký dojem, samozřejmě, ale dělá tak proto, aby vyjádřil určité hodnoty. Pokud je to jediné, co máte po ruce, literární kritika, pak se vám nevyhnutelně vše rozplyne ve vzduchu a přijdete o hodnoty, díky nimž je demokratická politika vůbec možná. Kontrast mezi nažehlenými černými obleky ruských ideologů a propagandistů a upřímnými olivovými barvami ukrajinských vůdců a vojáků nám připomíná jeden ze základních požadavků demokracie: že se jednotlivci musí otevřeně hlásit ke svým hodnotám, i když je to pro ně riskantní.

Pokaždé, když byla demokracie přiváděna zpět k životu, což se týká i amerického vyhlášení nezávislosti z roku 1776, jež se odvolává na určité „samozřejmé pravdy“, byl základní argument etický: ne že demokracie musí nevyhnutelně existovat, ale že by existovat měla, a to jako výraz našeho morálního závazku, kterým se vzpouzíme všudypřítomné gravitační síle oligarchií a impérií.

Krize liberální demokracie

V posledních letech se mluvívá o krizi liberální demokracie. Jako hlavní hrozbu pro liberální demokracii identifikuje ztrátu její atraktivity pro většinu občanů, pakliže bude nabízet především to, co většina primárně nepoptává, zejména důraz na zájmy a práva menšin, tj. a kulturní místo sociální agendu. Pokud má liberální demokracie přežít, musí být nabídkou co možná pro všechny.

Přitom kolaps i eroze vedou shodně ke změně podstaty výchozího stavu, tedy k opuštění liberální demokracie. V našem případě by šlo o hrozbu plynoucí ze zapomínání na většinu, přesněji řečeno o hrozbu pocházející z takového důrazu na práva a menšiny (např. kulturní agenda), až se ztrácejí jiné důležité atributy, hodnoty či zájmy, v nichž se najde rovněž většina (např. sociální agenda).

Je-li pocit ne-krizovosti vázán na stabilitu, harmonii, klid, bude na tom demokracie ve srovnání s mnoha nedemokratickými příklady hůře. Krize nedemokratického režimu však nezřídka značí krach, zatímco pro demokracii má být hnací silou: očekáváme, že právě demokracie krize zvládne, protože je flexibilní, schopná autokorekcí, responsivní, legitimní a svými občany podporovaná.

Dnes se obdobné téma vrací v analýzách soudobé populistické vlny, která může být onou třetí protivlnou ve schématu Samuela Huntingtona, nese s sebou neliberální demokracie i hybridní režimy různého typu.

Zdá se mi zkrátka, že jsme leckdy svědky přepjatosti ve věcech původně dobře míněných a ospravedlnitelných, jakkoliv to jistě není situace historicky unikátní. Nemusí to být tak úplně vzdáleno našim současným poměrům a souvislostem, v nichž se v obavě ze společenské represivnosti mj. Konferenční debata k přednesenému referátu mne nutí už nyní zdůraznit, že nikterak nerozporuji, že právě ochrana menšin a práv patří k základním znakům liberální demokracie, neměla by však překrýt vše ostatní.

Názor či zájem byly tradičně chápány jako změnitelné, způsobilé ke kompromisu (co chci, čeho se mi dostane), zatímco identita platila za konstantní a nevyjednatelnou (jsem, jaký jsem). Identita je dozajista vícevrstvá (jako matrjoška: člověk, Evropan, Čech, Pražan, muž, právník…), záleží tedy na tom, jaké vrstvě přisuzujeme jakou pozici, protože podle ní odlišujeme „my“ a „oni“.

Jsou pravidla hry morálně závazná?

V té souvislosti se debata vrátila i k mému článku v Distanci č. Existují skutečně dvě morálky, jedna „(p)řirozená morálka, přirozená pravidla lidského styku uvnitř komunity" pro jednotlivce jednajícího jakožto jednotlivec a druhá pro politika, veřejného činitele, soudce (a vojáka, policistu a kata), jedná-li jako představitel komunity či státu, a kdy sledování obecného blaha - bonum comune - vyžaduje podle odpovědného úsudku politika překročit pravidla pro jednotlivce?

Problematika zahrnuje nejen rozhodování o obecných principech, ale i analýzu konkrétní situace, její interpretaci a pak aplikaci etického principu. Anzenbacher objasňuje tomistickou teorii rozlišením tří rovin vědění: 1) SYNDERESIS: poznání nejobecnějších mravně-praktických principů na rovině přirozeného habitu společného všem lidem, 2) SAPIENTIA: základní světonázorová orientace na rovině proměnlivého získaného habitu, 3) SCIENTIA: faktické vědění týkající se situace na rovině opět proměnlivého získaného habitu.

Tam, kde hovoříme o přirozených pravidlech lidského styku, se odvoláváme na to, co Tomáš Akvinský a jeho předchůdci nazývali lex naturalis. Základní struktura lex naturalis podle tomistických představ je následující: „ROZUM v habitu prvních principů (‚dobro se má konat, usilovat o ně a zla je třeba se vyvarovat‘), odhaluje a pořádá ... DOBRA (bona humana - objekty přirozených sklonů člověka) a tím tvoří ... MRAVNÍ NORMY (praecepta legis naturae) se zřetelem k ... POSLEDNÍM CÍLŮM (jež jsou: osobní ctnost, spravedlivé obecné dobro, věčná spása)."

Z toho vyplývá, že přečinem proti Desateru a přirozenému zákonu je vraždit a nelegitimně zabíjet. Naproti tomu existuje i „legitimní zabíjení". Snaží se je vymezit např. učení o spravedlivé válce (bellum iustum; kriteria pro ni jsou: causa iusta, recta intentio, debitus modus, legitima potestas, zvažování statků: válečné škody nesmí být větší, než sporné právní nároky).

Patrně ne, je jen jedna morálka pro všechny lidi, sledující „poslední cíle" přirozeného zákona. Postavení člověka je však různé - v souladu s pravidly politické, demokratické hry. Je buď prostý občan, nebo (legitimní) vládce, soudce, voják atd., a jedná buď jako jednotlivec, nebo (legitimní) představitel pospolitosti, státu. V souladu s jeho postavením pravidla vymezují hranice přípustného jednání.

Pluralitní společnost a pravidla boje o moc

Jedná se o tradicí ustálená nebo normativně zavedená pravidla politického a obecně společenského chování v parlamentě, na veřejnosti či v mediích, jejichž účelem je omezit rizika plynoucí ze subjektivity a nejistoty morálního usuzování. Jde o pravidla demokratického řádu, která si osvojily vyspělé demokracie. Vyznačují se tím, že v politickém dění se tu dodržují osvědčená pravidla demokratického řádu, která usnadňují politický život, jsou zdrojem politické stability a tím umožňují prosperitu země. Můžeme rozlišit pravidla dvojího druhu: a) právní normy - ústava a zákony, b) nekodifikovaná pravidla jednání - politická kultura.

Pro demokracii je charakteristický zejména princip pravidelných voleb jako spořádané cesty, jak odvolat a ustavit vládu - „vládu lidu", „demokracii". U nás často považujeme svobodné volby za jediné kritérium demokratičnosti a neuvědomujeme si, že bez vlády práva a pevného řádu se volby mohou stát iluzí, za níž se skrývá „neliberální (pseudo)demokracie".

Stabilní demokracie a pravidla hry

Ve srovnání s vyspělými, historicky stabilními demokraciemi máme my Češi poměrně krátkou a přerušovanou tradici demokracie. V tom je jádro civilizace a křesťanství si toho bylo vždy vědomo. My však pravidla neradi dodržujeme, spíše se je snažíme obcházet a vymýšlet si ospravedlnění. Proto je naše demokracie vratká (vysoký hlas pro levý extrém), někdy přerůstá ve zvůli a těší se malé úctě. Dodržování pravidel hry je však pro demokracii životně důležité.

Morální závaznost demokratického řádu

Demokracii, jež představuje systém vlády, charakterizovaný uvedenými pravidly hry, lze považovat za cestu k obecnému blahu, a proto lze i dodržování pravidel považovat za morálně závazné. Jiná analogie tuto naléhavost vystihuje lépe: silniční provoz, v němž nedodržování pravidel může vést k vážný ztrátám i na životech.

Extremismus jako hrozba

Koncept politického extremismu zažívá v posledních měsících obrození. Téma extremismu si přesto nadále zasluhuje zvláštní pozornost. V tomto textu si klademe za cíl podrobit extremismus teoretické kritice. V ní dospíváme k závěru, že problematičnost protiextremistické praxe vyvstává již z pochybného vymezení extremismu.

Ve svém současném středoevropském pojetí se koncept extremismu zrodil po druhé světové válce v Západním Německu a dospěl v kontextu studené války. V jistém smyslu znamená politologicko-právní odpověď na široce sdílené trauma, jehož smysl vyjadřuje krédo: „Nikdy více!“ Nikdy více totalitarismus, nikdy více genocidu, nikdy více válku.

Přetrvávající strach poválečných politických elit z opětovného návratu nedemokratického režimu vedl k uzákonění sady právních institutů s cílem tomuto scénáři předejít. Podle něj je pro liberální demokracii typické „zneužívání“ práv a svobod, které toto politické zřízení svým občanům garantuje.

V nejobecnějším slova smyslu tedy extremismus znamená popření liberální demokracie. Extremisté jsou definováni jako vyzyvatelé státu, který se opírá o ideje lidských práv, ochrany menšinových zájmů a dělby moci (liberalismus) a princip rovnosti ztělesněný v myšlence lidové suverenity (demokracie).

Extremismus v tomto ohledu přestává být záležitostí politické teorie a stává se součástí odvěkého zápasu mezi konzervativním Dobrem a pokrokovým či revolučním Zlem. Liberální demokracie je tímto pasována na nezpochybnitelný ideál, nepřekonatelný vrchol společenské organizace a manifestaci veškerého lidství, kdežto pro její kritiky je vyhrazena role (potenciálně) nebezpečných živlů.

Z toho plyne, že extremismus není primárně ani tak označením pro empiricky existující politické proudy a sociální hnutí, jako spíše kriminalizující etiketou udělovanou státem některým svým občanům. Extremismem se člověk stává. A nejde jen o to, že sami „extremisté“ se k tomuto pojmu nehlásí. Tím je rozhodující podíl bezpečnostních profesionálů, zejména zpravodajských služeb, orgánů činných v trestním řízení, soudních znalců a akademiků, na utváření extremismu.

Pravicový a levicový extremismus

Rozdíl mezi pravicí a levicí tkví v postoji k otázce rovnosti. Zjednodušeně řečeno, pravice považuje společenskou nerovnost za přirozenou, stálou a žádoucí, levice ji naopak chápe jako umělou, nespravedlivou a hodnou odstranění. Hovoříme-li o krajní pravici nebo krajní levici, znamená to, že jsou tyto představy dováděny do krajních důsledků.

Sami extremologové uznávají, že „levicově extremistické doktríny souhlasí s demokratickým ústavním státem ve vyzdvihnutí základní lidské rovnosti nade vše“. Nicméně namítají, že z tohoto etického základního principu vyvozují „důsledky, které je možné považovat za radikální či extremistické“.

Vezmeme-li jako příklad „komunistické“ režimy 20. století, nelze než konstatovat, že o „absolutizaci rovnosti lidí na úkor individuální svobody“ nemůže být řeč. Všechny tyto režimy byly vysoce nerovnostářské; vládnoucí třída zde sestávala ze špiček politbyra, které ovládaly zbytek straníků a členů společnosti v míře srovnatelné s jinými diktaturami (fašistickými či konzervativními).

Pokud je složité pro dva doktorské studenty politologie dospět k jednoznačnému závěru v případě aplikování kategorie levicového extremismu na empirické případy, co potom pro vyšetřující policisty. Představa bezpečnostního profesionála posuzujícího, jestli to jednotlivá aktivistická sdružení s tou rovností nepřehánějí, v nás sice vzbuzuje zvědavost, ale současně nás naplňuje určitými obavami. Stáváme se extremisty, když se účastníme protirasistických demonstrací? Vydáváme se všanc sledování bezpečnostních profesionálů, když vyzýváme k účasti na plánované zelené blokádě nebo když prohlašujeme, že je kapitalismus nespravedlivý systém, jenž by měl být překonán?

Vidina nepřátel, kterou koncept extremismu neodmyslitelně pro

tags: #demokracie #ohrožení #z #leva #rizika

Oblíbené příspěvky:

• Programy environmentální výchovy ve věznicích
• Adaptace na změny klimatu s Michaelem Pondělíčkem
• Co je to škola v přírodě?
• Odpadkový koš jako designový prvek
• Proč je Ekologická Stopa Důležitá?