Terorismus jako ohrožení demokracie

Evropská nadace na podporu demokracie uspořádala 2. Walid Phares je rodákem z Libanonu, kde také několik roků přednášel na univerzitě. V současné době působí jako expert Nadace pro obranu demokracie v USA. V úvodu své přednášky Phares konstatoval, že vysoké riziko agresivních akcí nejrůznějších teroristických formací, které jsou součástí džihádu, bylo známo nejméně dvacet roků před 11. zářím 2001. První takto motivované teroristické útoky byly zaznamenány již na počátku osmdesátých let.

Dávno je také zřejmé, že nejde o ojedinělé akce nějakých emocionálně reagujících teroristických samotářů nebo malých skupin. Jde o postupné rozšiřování důkladně připravené sítě udržované v neustálé pohotovosti. Je tomu tak již více než dvacet roků. Přesto se až po zářijovém útoku na newyorská dvojčata v roce 2001 začalo běžně hovořit o „boji proti terorismu".

Phares označil za nejčastější logickou chybu evropských a amerických intelektuálů jejich tendenci považovat teroristické útoky za jakousi reakci na „zločiny Západu", páchané na islámských státech. Nejde také o terorismus vyvolaný nedostatkem peněz a hmotnou nouzí. Vždyť naprostá většina teroristů pocházela a pochází z dobře situovaných rodin. Bin Ládinem počínaje a účastníky útoků na americká města v září 2001 konče.

Džihád nepochybně představuje permanentní a nevyhlášenou „svatou válku" proti „nevěřícím", ale také proti „jinak věřícím" uvnitř islámského světa. Asi jako kdyby lidé ve státech euroatlantické civilizace začali myslet a cítit obdobně jako v dobách křižáckých válek proti „nevěřícím". U džihádu nelze hovořit o nějaké historické reminiscenci, jakési „kulturní vzpomínce" na náboženské zanícení ze středověku. Jde o způsob náboženského uvažování, který je dodnes velmi živý a který bere za svůj velká část obyvatelstva v islámských zemích.

Džihádisté nejrůznějších odrůd mají svou důkladnou infrastrukturu. Tvoří ji především síť náboženských fundamentalistů, která se neustále rozšiřuje všude ve světě. První větví současného džihádu je wahabismus, který je doma v Saúdské Arábii a za pomoci obrovské síly saúdskoarabských petrodolarů penetruje do muslimských zemí a do muslimských komunit ve světě. Druhou větev představuje „muslimské bratrstvo". To má své kořeny v Egyptě. Třetí větev představují sunnité a salafité. Svou vlastní formu džihádu vytvořili i šíité. Ajatolláh Chomejní přišel s novinkou, totiž s „islámskou republikou".

Čtěte také: Ohrožení terorismem v ČR: nový systém

Tito dnes asi nejvíce viditelní džihádisté bojují jak proti nevěřícím v USA, tak proti nevěřícím v Rusku a jinde ve světě. V době studené války dovedly různé islámské fundamentalistické skupiny získávat logistickou podporu od Sovětského svazu i od USA. Dnes se orientují velmi různě - od Evropské unie po nedemokratické režimy v Severní Koreji, Rusku nebo v Číně.

Západní demokracie nikdy nebyly v postojích vůči džihádistům jednotné, snad s výjimkou krátkého období po 11. září 2001, kdy se kdekdo i v Evropě cítil být tak trochu Američanem. Cíle útoků provedených ve Spojených státech v září 2001 byly ambiciózní. Útočníci chtěli v zemi vyvolat paniku a masovou nespokojenost obyvatel s vládou. Vláda pak měla být tlakem veřejného mínění přinucena ustupovat radikálním islamistům na Středním východě. Attovo komando prý plánovalo zahubení nejméně 30 000 obětí, což se nakonec bohudík nepodařilo. Navíc reakce americké veřejnosti byla přesně opačná, než džihádisté očekávali.

Úspěšnější byli později v Madridu. Španělská vláda a španělská veřejnost reagovaly známým „madridským syndromem". Ve Španělsku padla vláda a nová administrativa se pustila do usmiřování útočníků. Poslední útoky islámských teroristů na Ameriku i na Evropu ukázaly jediné, totiž že vyspělý svět je infiltrován džihádistickými teroristy. Ti v současné době zřejmě nespatřují svou hlavní motivaci v agresivních útocích, nýbrž v dalším rozšiřování a upevňování své ideologické sítě.

Takových lidí, jako byli ti, kdo se účastnili sebevražedných atentátů, může být v USA a v Evropské unii mnoho. Jde o stovky mladých lidí odhodlaných ke všemu, co pomůže potřít „nevěřící". Tito lidé přitom nejsou nijak snadno k rozpoznání. Řada zemí dnes džihádisty podporuje.

Jak prohlásil Javier Solana při prezentaci zahraniční politiky EU v Evropském parlamentu, Evropská unie je odhodlána i po vítězství Hamásu v palestinských volbách štědře podporovat své „palestinské přátele". Írán a Sýrie podporují Hizballáh, Hamás a jiné džihádisty. Místo „staré gardy" teroristů, vyškolených na základnách Talibanu v Afghánistánu, nastupuje dnes mladá a čerstvá generace, jejíž aktivity lze vysledovat na všech kontinentech.

Čtěte také: Ohrožení terorismem v České republice

Na ideologické úrovni by se měl dnes celý Západ snažit podporovat uvnitř muslimských společenství humanistické a demokratické myslitele a duchovní. Musíme se pokoušet zvítězit v ideologické válce o mysl a srdce mladých muslimů a ubránit je před fundamentalistickou nenávistí vůči „nevěřícím". Otázkou samozřejmě zůstává, jsme-li takového rozlišování mezi jednotlivými muslimskými ideology vůbec schopni.

V islámských zemích a v chování muslimů ve vyspělých státech je stále více známek nenávisti k nevěřícím. V zemích vyspělých je přitom znepokojivě málo sebevědomí a realismu, zato znepokojivě mnoho strachu a smířlivosti. Strach je ve vztahu k agresivním ideologiím nepochybně tím nejhorším rádcem.

Výjimečná opatření zavedená po teroristických útocích v Paříži mohou budit obavy o svobodu a právní stát, které se dostávají pod tlak pokaždé, kdy je demokracie v ohrožení. V rozhovoru pro Fokus Václava Moravce to uvedl česko-francouzský politolog Jacques Rupnik.

Říkáte, že čím déle sledujete politiku a demokracii, tím přibývá věcí, kterých se bojíte. Hlavní obavy vznikají především z toho, že demokracie byla po svém triumfu v roce 1989 brána jako jakási samozřejmost a v následném budovatelském elánu se zapomnělo na její slabiny. Jednak jde o vliv globalizace. Žijeme v globalizovaném trhu a jeho součástí je i Evropská unie. Členské země tudíž musí dodržovat jistá pravidla a mantinely, zejména členové eurozóny. A teď si představte demokraticky zvolenou vládu, která odmítá úsporná opatření - ale po volbách musí tato opatření zavést. Možná jsou nutná, znamená to však jen to, že se vyprazdňuje demokratický proces. To je jedna obava: že globální trh vyprazdňuje demokracii.

Ta souvisí zejména s nedávnými atentáty ve Francii, ale vlastně je to otázka starší, která vznikla po jedenáctém září: Kam až je demokracie schopna ustoupit z pravidel a záruk právního státu, aby byla účinná v boji proti terorismu? Pokud potřebujeme odposlechy, kdo o tom bude rozhodovat? Pokud chceme omezit vstup džihádistů na internet, kdo o tom bude rozhodovat? Nějaká komise? Podezřelé...Zavedeme bezpečnostní opatření, která mohou ohrozit samotné základy právního státu. Demokracie bez právního státu neexistuje, na demokracii je důležité, aby si uchovala své rovnováhy. Když je demokracie v ohrožení, i právní stát je pod tlakem.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Reakce na lednové atentáty na časopis Charlie Hebdo byla obrovská. Čtyři miliony lidí na ulicích, v Paříži milion a půl, dvaačtyřicet hlav států na demonstraci na obhajobu svobody slova. Byl vzdán velký hold voltairovské identitě Francie. To bylo něco pozitivního, obrana svobod, kterých se nevzdáme, přestože nám fanatici chtějí vnutit násilí.

Když to srovnám s atentáty, které proběhly v listopadu, je atmosféra jiná. Tentokrát už nikdo nešel do ulic. Přichází zjištění, že je zde vážný vnitřní problém a že se svět vnější - válka na Blízkém východě - prolíná s vnitřním problémem terorismu. A přichází i nepříjemná otázka, jaká výjimečná opatření budou zavedena a jak dlouho budou trvat.

V minulém roce vyšel v edici XXI. století nakladatelství Academia překlad souboru prací britského historika Erica Hobsbawma, ve kterém autor reviduje některé ze svých stěžejních myšlenek posledních šesti let před původním britským vydáním z roku 2007. Zabývá se tu problémy dnešních demokracií západního typu, které musí reagovat na proměny dnešního světa a obstát před globalizačními tlaky. Zásadními otázkami jsou tu hledání světového řádu po rozpadu impérií a bipolárního světa, proměny v taktikách válčení a rovněž v samotném chápání válečného stavu, jelikož se civilizace v posledních desetiletích musí potýkat s terorismem, což nutně vyžaduje nový pohled na mocenský souboj.

Na konci století 20 a začátkem 21. však dochází k obratu a globální ekonomiku řídí „nadnárodní společnosti, jež dělají vše, co je v jejich silách, aby se vymanily z dosahu státu, jeho zákonů a daní, což zásadně omezuje schopnost vlád (…) kontrolovat národní ekonomiku“ (35). Důsledkem toho se státy snáze vzdávají odvětví, která tradičně řídily - poštovní služby, vězeňství či dokonce součásti vojenství. Zde leží platforma pro vznik nestátních ozbrojených sil a tedy i terorismu, stejně jako zánik impérií. Přestože by se i nadále zdálo, že je svět stabilnější než v období světových válek, je tomu podle autora z výše uvedených příčin právě naopak. I na prahu třetího tisíciletí probíhají nucené migrace milionů obyvatel v rozvojovém světě a genocidy.

„Válka, která byla tak typická pro dvacáté století - tj. válka mezi státy - rychle mizí.“ (38) Nebezpečí tedy dnes nespočívá ve vojenském teroru, ale v nevyzpytatelnosti malých nestátních skupin, obecně označovaných jako teroristické. Navíc, i přes existenci mezinárodních organizací, neexistuje účinný způsob vymáhání závazků a v oblasti mezinárodního práva, který by dokázal jít ruku v ruce s rozvojem globální ekonomiky. Dochází tak ke střetu různých státních i nestátních organizací bez stanovených a přijímaných pravidel, a tedy k rozkladu právních systémů.

Hobsbawm je velkým kritikem USA (především administrativy George Bushe ml.). Poukazuje především na jejich snahu o dosažení celosvětového impéria a importování určité představy o demokracii do ostatních, převážně vojensky slabších zemí. Na prahu nového století navíc začíná klesat jejich oblíbenost a ostatní státy se nadále nechtějí cítit pouze jejich klienty. Narůstá rovněž vnitřní nespokojenost americké společnosti mimo jiné díky tomu, že je před ní stavěn vnější nepřítel a neurčitá síla kdesi v muslimském světě , přestože je převážně zaměřená z důvodu objemu své ekonomiky a velikosti trhu na sebe samou.

Odtud také plynou některé aspekty snahy o jeho obnovení: 1) globalizace; 2) rozpad mezinárodní rovnováhy zánikem SSSR; 3) krize národního státu; 4) návrat katastrof postihujících velké množství lidí - genocidy, hromadné uprchlictví, pandemie, občanské války, kde přestože je nohem méně přímých účastníků, o to větší dopad mají na civilní obyvatelstvo. Neexistence stabilní světové autority navíc vybízí k tomu, aby se této role ujaly právě USA jako technologicky a vojensky nejvyvinutější země světa, ačkoliv její ekonomický vliv v posledním desetiletí upadá na úkor velkých asijských ekonomik.

Pro nacionalismus není ale v žádném případě zásadní jen rozpad rovnováhy mezi Východem a Západem. Jak Hobsbawm pokračuje ve svém výkladu, podobu nacionalismu mění do značné míry globalizace, masivní přistěhovalectví (uvádí přitom čísla vypovídající o největších migracích obyvatelstva v celé historii), s čímž souvisí posílání peněžních prostředků rodinám přistěhovalců či povolování dvojího občanství. Národní stát ztrácí do určité míry svoji identitu a rovněž klesá jeho autorita. „Klíčovým dokladem … není rodný list vydaný národním státem, nýbrž dokument sloužící k dokladování identity v mezinárodním prostředí, cestovní pas.“ (74) To vše je spjaté s nárůstem xenofobie, vinou které nedochází ke dříve proklamované hladké pracovní mobilitě, ale jen k volnému pohybu zboží a kapitálu.

Zastupitelská demokracie podle něj byla v průběhu studené války vnímána jako lepší, protože se lidem ve státech, kde fungovala, zdály alternativní systémy jako mnohem horší. Nyní ale čelíme korozi zastupitelských demokracií, a to z několika důvodů: Dochází k evidentnímu ústupu občanů z politiky. Slábne volební účast. Oblasti, ve kterých původně tradičně působil stát, se stále více přesouvají do rukou soukromých subjektů. Ideál svrchovanosti trhu není přímým doplňkem liberální demokracie, ale alternativou, stejně jako je alternativou jakéhokoliv druhu politiky. Dochází k úpadku politických hnutí pro kolektivní mobilizaci chudých, která dávala význam slovu demokracie. Ta tak existuje spíše jen jako hrozba opětovného zvolení nebo naopak nezvolení dané strany.

Hobsbawm díky své profesi vyniká v propojování historických skutečností se současnými činy světových aktérů. Činí tak střízlivě, a to i v případě předkládání faktů o terorismu. Mapuje jeho vznik a průběh v některých zemích a upozorňuje, že například sebevražední atentátníci nejsou „patentem“ islámských radikalistů, ale původně nástrojem srílanských Tamilů, jimž sloužily pro ryze sekulární cíle.

Podstatné je, že současné teroristické skupiny nejsou významnými dějinnými aktéry, ale symptomy barbarizace společnosti a všeobecného růstu násilí, který můžeme sledovat už od šedesátých let. Vstoupili jsme do éry násilí, ve které dochází k dramatickým změnám ve veřejném pořádku. Více než kdy předtím se lidé ve vyspělých částech světa opevňují ve svých obydlích, jako houby po dešti rostou různé zabezpečovací agentury a systémy, lidé si najímají jiné lidi, aby sledovali ostatní, zatímco jsou sami sledováni jinými.

Podle něj za současným stavem stojí dvě věci: Zaprvé, obrácení procesu, který analyzoval Norbert Elias v díle O procesu civilizace (tedy vývoj chování směrem k větší zdvořilosti a ohleduplnosti), a s tím i rozvolnění pravidel a konvencí. Zadruhé, krize národního státu. Svůj díl mají ale i další zmiňované aspekty - globalizace a enormní migrace lidí, která způsobuje, že státy ani dost dobře nevědí, kdo se na jejich území nalézá.

Demonstranti celkem zodpovědně dodržovali protipandemická opatření, měli nasazené respirátory a dodržovali rozestupy. Václavské náměstí bylo zaplněno asi ze tří čtvrtin a obdobná shromáždění se - jak už je u Milionu chvilek zvykem - konala v dalších sedmdesáti šesti českých a moravských městech.

Podle organizátorů demonstrace se nacházíme v bezprecedentním ohrožení demokracie a ohrožena je zejména nezávislost České televize. „Braňte Kavčí hory,“ zahřímal z pódia televizní radní Zdeněk Šarapatka. „Já mám spacák sbalený,“ připomněl víc než dvacet let staré události místopředseda Zévl. Útoky na ČT spojil s „ruskou dezinformační kampaní“.

Oslabují demokracii a mohou ji zničit.Jak ukazují historické zkušenosti, pokud se extremisté dostanou k moci, velmi rychle odstraní demokratické základy státu, který by mohly bránit prosazování jejich programu. Samotní extremisté ve svých prohlášeních proklamují odpor vůči současnému politickému zakotvení České republiky a vyzývají k jeho změně. Nerespektují koncept základních lidských práv.Průvodním jevem extremistických proudů je skryté či otevřené odmítání určitých práv a svobod každého občana. V případě získání moci rozpoutají teror.

Násilí představuje jeden ze základních znaků činnosti extremistických skupin. Jakkoli svoje vize pro případ získání moci halí do „přijatelných“ hávů je nesporné, že pokud by skutečně získali přístup k moci, rozpoutali by vlnu zastrašování, pronásledování, násilí, atd. Narušují veřejný pořádek.Extremistické organizace v podstatné míře narušují veřejný pořádek tím, že při jejich shromážděních dochází k proklamacím nenávistných postojů vůči menšinám či politickým subjektům stojícím na opačném názorovém poli. Rozdmýchávají tak napětí ve společnosti, které by mohlo přerůst do vysoce nebezpečných stádií. Obvyklý způsob konfrontace s protivníkem pak spočívá v násilných akcích.

Členové extremistických skupin se nezřídka stávají pachateli násilných trestných činů, které vyvěrají z nenávisti a které páchají pod rouškou jimi oslavované ideologie. Toto násilí graduje od malých náznaků (facky) až k přímým útokům, jejichž cílem je likvidace oběti. Těmito útoky se snaží docílit u postižené skupiny pocitu strachu a naopak v rámci své skupiny vyzdvihnout odhodlání bojovat za „správnou věc“. Cíleně šíří strach mezi skupinami lidí, které nezapadají do jejich ideologie.Pro extremisty je typická nevraživost vůči těm občanům, na které zacílili nenávistné části svých programů. Nechybí ani vyhrožování možnými fyzickými, ekonomickými či sociálními útoky. Těmito postoji se snaží stejně jako v předchozím bodě rozšířit strach mezi komunitou a ponížit jejich roli ve společnosti.

Při nahlížení na historické paralely a východiska svých názorů extremisté popírají, zpochybňují, schvalují nebo se snaží ospravedlnit spáchané zločiny. Nestraní se ani urážek obětí totalitního způsobu vlády a z jejich projevů přímo či nepřímo vyplývá ochota postupovat obdobným způsobem. Totéž platí pro trestné činy spáchané v současnosti. Ideologická východiska podávají v populistickém a propagandistickém duchu. Pro vyjadřování základních postojů extremistů je typické jejich zjednodušování ve spojení s populistickým nádechem. Své postoje zveřejňují s jasně jednostranným zaměřením, opačné názory zesměšňují či úmyslně opomíjejí.

Boj proti extremistickým skupinám hned od počátku jejich působení je rovněž odůvodněn náklady, které je třeba vynaložit, aby při jejich akcích byla zajištěna bezpečnost majetku a zdraví občanů.

Zatímco média si oprávněně všimla dalších teroristických útoků v Jaffě a v Jeruzalémě, země sama žila svůj každodenní život bez velkých známek ohrožení či strachu. Izraeli i Palestincům, tedy mám na mysli ty, kteří touží po práci a po klidném životě, by strašně prospělo alespoň částečné vyřešení jejich vzájemného sporu. Kontroly na hranicích, komplikovaný transport zboží, nejrůznější omezení, nedůvěra. To vše podvazuje podnikatelskou aktivitu. Na druhou stranu jsme se například v Betlémě setkali s názorem, a já se s ním ztotožňuji, že právě byznys dveře otevírá a posiluje důvěru. Může se stát nástrojem sbližování, ale musí skončit teroristické útoky Palestinců.

Předložený projekt je zaměřen na problematiku subverzního terorismu a příbuzných forem politicky motivovaného násilí v prostředí pluralitní demokracie. Cílem projektu je přispět k politologické analýze těchto fenoménů se zdůrazněním jejich primárně politických dimenzí. Projekt zahrnuje rozbor v soudobé odborné literatuře převažujících pojetí a typologií politického terorismu, jakož i z heuristického hlediska nejdůležitějších přístupů ke studiu mocensko-politických podmínek a faktorů ovlivňujících rozsah a intenzitu působení subverzního terorismu a jeho reprodukci. Na základě pochopení specifické logiky a racionality teroristické psychologické války a jednání aktérů, kteří jsou jejími nositeli, lze ozřejmit aktuálně či potenciálně rizikové momenty fungování pluralitního demokratického politického systému a stanovit obecné priority politického působení ve prospěch minimalizace nebezpečí uplatnění subverzního terorismu.

tags: #terorismus #ohrožení #demokracie

Oblíbené příspěvky:

• Platby za odpad Nymburk
• Klimatické změny a lesní ekosystémy
• Návody a techniky kreslení pro děti
• Vítkovice: Janova Hora a Huculská Škola
• Bezdotykový koš 30l bílý - recenze