Deteriorizace krajiny: Příklady a souvislosti

12.03.2026

Monitorování krajiny zahrnuje sledování stupně deteriorizace krajiny.

V dobách politicky motivovaného matení pojmů se i velkoplošné odvodňování pozemků označovalo jako meliorace. Tehdy se i jedna z totalitárních forem diktatury jmenovala lidová demokracie.

Ostatně v těchto dobách pro dnešní mladou generaci (naštěstí) již nepochopitelných jsme jakoukoliv pravdu doslovně dolovali - např. Kapitalistický živel na vsi (kulak) byl prací zedřený sedlák, pracující na svém gruntu do úmoru, bez ohledu na pracovní dobu, rozkulačování znamenalo pro jednu sociální skupinu obyvatel venkova obnovu nevolnictví, bratrskou internacionální pomocí se nazývala okupace a následující násilné uvádění společnosti do anachronického stavu abnormality se nazývalo normalizací.

Z tohoto zorného úhlu jistě potom nepřekvapuje ani to, že těch cca 30 zúrodňovacích, vodohospodářských a kulturně-technických činností, které se běžně vyskytují v rejstřících prvorepublikových melioračních projekčních a stavebních firem (kromě odvodnění jsou zde uváděny např. závlahy, protierozní ochrana, rekultivace, pozemkové úpravy, stavba rybníků a malých vodních nádrží, úpravy malých vodních toků, odbahňování rybníků a kanálů, terénní úpravy, hrazení bystřin, stabilizace strží, budování polních cest, stavby mostků a propustků, zakládání pastvin a jejich zařízení, zřizování sadů, účelové výsadby dřevin v krajině, přírodně-krajinářské úpravy, stavby studní a vodovodních řadů, stabilizace svahů, konsolidace lavinových drah, stokování, slínování, vylehčování těžkých půd, sádrování, rekonstrukce hydromelioračních zařízení atd.) prakticky zdegradovalo na jednostranné plošné odvodnění trubkovou drenáží.

Nicméně odvodnění (tedy pouze jeden druh z mnoha prováděných různorodých melioračních opatření) mělo vzhledem k přírodním podmínkám právě na našem území velice bohatou tradici.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Především na zemědělských pozemcích se ještě před rozšířením klasické trubkové drenáže stala doslova nutností polohově ustálená, zpravidla každoročně jednou (v určitých případech i vícekrát) obnovovaná síť příkopů, stružek a agrotechnických svodnic.

Tato tzv. intermitentní hydrografická síť (= pouze s občasně měřitelnými průtoky) byla výsledkem dlouhodobé zkušenosti zemědělců a lesníků.

V některých našich oblastech, např. v rovinatých oblastech Třeboňské pánve s těžkými půdami, se dále používaly specifické způsoby orby do úzkých záhonů (4 až 10 brázdních) a širokých záhonů (10 až 20 brázdních) s příčnými sklony, čímž se docilovalo rychlejšího odtoku přebytečné vody ze svrchních půdních horizontů.

Proto nepřekvapuje, že i pro pěstování náročných zemědělských kultur a plodin bylo možno dosáhnout postačujícího odvodňovacího efektu nezřídka pouze provedením ojedinělých prvků podzemního odvodnění, např. pomocí jednoduchých trativodů (= zařízení podzemního odvodnění, jehož funkcí je sbírání, zachycování a odvádění vody), to je sporadickým drénováním menších zamokřených ploch nebo odvodem vody z povrchových vývěrů.

Se svědectvími o používání různých typů trativodů a jejich rozdílného provedení se lze u nás prokazatelně setkat již v řadě středověkých osad. Byly odkryty např. Zejména však v 18. a především v prvé polovině 19. století na celém našem území dochází k častému zřizování podzemního odvodnění pomocí tzv. kamenných trativodů (=kamenných drénů).

Čtěte také: Klíčové aspekty nálezu ÚS

O širokém rozšíření různých typů podzemního odvodnění na našem území svědčí mimo jiné i velice pestré lidové názvosloví pro tato hydrotechnická zařízení: podzemní rýhy, podzemní struhy, kryté rýhy (Jungmann, 1836, 1838), kryté odtoky (Šwippl, 1840), zavřené svodotoky (Kodym, 1857), hejcuky, hejcochy (Jungmann, 1835), hejcuchy (Fídler, 1987), klusy, klůsy (Jungmann, 1836), kluzy (Šantrůček, 1906), trativody (Jungmann, 1838), průlivy (Ronovský, 1863), vastržeje (Manuskript z r. 1484), vastrže (Jungmann, 1839), vostrže (Spirhanzl - Ďuriš, 1938), vostrřejže, nonstržeje (Fídler, 1987), stoky (Jungmann, 1838), štěky (Jůva, 1957), splavy (Assenbaum, 1860), štůly (Jungmann, 1838), platice (Lambl, 1860), járky (Kott, 1884), prolivy, kamence, kamenice, lasy, lázy, štůlky ap.

Obdobně i původ některých jmen pozemkových tratí a vlastní jména pozemků, jako jsou např. Vostřejže, Na vostržích, Na klůzech, Štůly, Lasy atd., lze dovozovat od těchto typů podzemního odvodnění.

Poměrně dlouho byl etymologický původ této skupiny pomístních jmen neznámý. Ještě v monografii Pomístní jména v Čechách (O čem vypovídají jména luk, lesů, hor, vod a cest), kterou vydala v roce 1995 Akademie věd České republiky, se píše na s. 20: Jména nejasná: Vostřejže a nebo na s. 43: …pomístní jméno motivované nejasně - např.

Dnes nejčastější způsob odvodnění zemědělských pozemků - trubková drenáž - se u nás poprvé začal používat až na konci čtyřicátých let 19. století.

Pro rozšíření tohoto novodobého způsobu odvodnění mělo však rozhodující význam až vynalezení stroje na výrobu drenážních trubek.

Čtěte také: Potravní řetězce v krajině

Uskutečnil jej v roce 1843 J. R. Reed v Anglii, kde se ovšem ručně vyráběné drenážní trubky z pálené hlíny začaly pro odvodňovací účely používat již r.

Nesporné technologické, ekonomické a agrotechnické přednosti odvodnění drenáží z keramických trubek způsobily, že pod vlivem Reedova objevu se obdobné stroje (tzv. drenážní lisy) záhy začaly používat i jinde: již v roce 1846 v Německu, roku 1848 v USA a k roku 1850 nalézáme v technické literatuře informaci o postavení a používání drenážního lisu i v Rakousku.

To když lisovací stroj na výrobu drenážních trubek v Třeboni postavil schwarzenberský konstruktér Jan Spiess. Tento lis, který si dal mimochodem J. K pokusnému odvodňování zemědělských pozemků trubkovou drenáží došlo v Českých zemích (čili v tehdejším Rakousku, jak se lze dočíst v západoevropské odborné literatuře) vůbec poprvé v roce 1847 v jižních Čechách a pravděpodobně téměř současně nebo jen o něco málo později i na západočeských panstvích hraběte Erwina Nostice, držitele Sokolova, Jindřichovic, Řehlovic, Kraslic a Pakoměřic, c. k.

V jižních Čechách se tak stalo zásluhou knížete Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu (1799-1888), spravujícího rozsáhlé majetky nejenom v Čechách, ale i v Dolních Rakousích, Horních Rakousích, ve Štýrsku a v Solnohradsku, který na svých panstvích soustřeďoval přední hospodářské odborníky své doby, jakými byli např. Antonín Widtmann, František Horský, Emanuel Hanuš, Jan Heyrovský, Karel Heyrovský, Theodor Heinrich Rehder, Jan Spiess, Jan Bártl, Josef Šusta, Jan Šlechta a další, což mělo mimořádný význam pro zavádění nejnovějších osvědčených progresivních hospodářských opatření na celém našem území jak v polním hospodářství, tak v lesnictví, rybníkářství, v rozvíjejícím se průmyslu, ale např. Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu se s trubkovou drenáží seznámil na svých opakovaných, někdy i déletrvajících studijních cestách v průmyslově a zemědělsky vyspělé Velké Británii, především v Anglii a ve Skotsku.

Tímto způsobem odvodnění zemědělských pozemků byl tehdy doslova nadšen. To, že pokusy s drenážováním na schwarzenberském panství vstoupily ve větší známost nežli experimenty financované E. Nosticem v západních Čechách, ovlivnilo hlavně to, že všichni tehdejší hlavní aktéři třeboňských drenážních experimentů (např. J. Bártl a E. Hanuš) byli činnými členy Vlastenecko-hospodářské společnosti v Království českém, že ústřední tajemník této společnosti F. X. Assenbaum byl jako třeboňský rodák s prováděnými pokusy zevrubně seznámen (viz např. publikaci Františka Xavera Assenbauma Umělé vzdělávání luk a vysušování půdy - drenáže z r. 1859) a v neposlední řadě, že kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu byl předsedou pražské c. k.

Proto již osm let po zahájení třeboňských, ve střední Evropě vůbec prvých úspěšných a do důsledku dovedených pokusů s drenážemi mohlo být již 24. ledna 1855 na valné hromadě c. k. Třeboňské pokusy s odvodněním pomocí „anglické drenáže“ (tak byl ve své době nový způsob podzemního odvodnění nazýván) doznaly významu a dosáhly úspěchu především, když se na nich odborně začali bezprostředně podílet vedle Jana Spiesse i Emanuel Hanuš (v roce 1852 vydal v Českých Budějovicích významnou publikaci Poučení pro rolníka, na jaký způsob své hospodářství zvelebiti a z něj větší a trvanlivý užitek dosáhnouti může) a Jan Bártl (narozen 1788 v Českém Krumlově, r. 1826 aktuár direktoriálního úřadu v Třeboni, r. 1832 výběrčí daní v Třeboni, r. 1841 purkrabí v Třeboni, r. 1843 ředitel v Protivíně a r. 1853 hospodářský ředitel v Třeboni).

Drenáže prováděné na Třeboňsku sloužily za vzor pro celé tehdejší Rakousko. Např. na pozemcích dvora Švamberk, které byly odvodněny drenáží v roce 1851, bylo dosaženo na tehdejší dobu mimořádně vysokého zvýšení výnosů obilí v zrně - o 4 až 5 hektolitrů na jitro (to je o 0,49 až 0,61 t/ha).

Na rozdíl od agrotechnických svodnic zůstávají součástí soudobé krajiny četné druhy trativodů či trubkových drénů, jež se hydrologicky více či méně uplatňují.

Při naší výzkumné diagnostice funkční schopnosti drenáže byly např. dokumentovány drenážní systémy s dobrou odvodňovací schopností, které byly staré až 155 let. Se starými neevidovanými funkčními trativody a trubkovými drény se lze nejčastěji setkávat v podobě domnělých „přirozených“ pramenů a vývěrů nebo se projevují jako půdy polních a lučních depresí, úlehů a úžlabin s nápadně vysokou tzv.

V současnosti je v České republice evidováno 1 084 800 ha pozemků odvodněných trubkovou drenáží (z toho plných 1 065 000 ha připadá na plošné odvodnění trubkovou drenáží), 14 166,555 km upravených malých vodních toků a 11 712,403 km odvodňovacích kanálů (z toho je 7203,541 km kanálů otevřených a 4508,862 km kanálů krytých - to je zatrubněných).

Zatímco v roce 1955 v Československu došlo k odvodnění 12 197 ha, v roce 1975 to bylo již 72 855 ha.

Hydromeliorační odborníci se shodují, že vedle výše evidenčně vykazovaného rozsahu odvodnění trubkovou drenáží u nás existuje nejméně dalších 450 000 ha drenážovaných zemědělských pozemků, které se do evidence z nějakých příčin nedostaly (viz např. histogram ročních rozsahů plochy odvodněné trubkovou drenáží na území Československa od roku 1851 - Vesmír 69, 377, 1990/7).

Je např. známou skutečností, že v žádném případě se projektovaný rozsah jednotlivých odvodňovacích staveb neshodoval s rozsahem jejich skutečného provedení, to je s tzv. kolaudačním paré. Současná evidence ale především zdaleka neobsahuje výměry ploch zemědělských pozemků, které byly drénované před rokem 1955 a přirozeně zcela postrádá zejména výměry tzv.

V této souvislosti je nutno zdůraznit, že cejch velmi špatné pověsti získalo odvodnění zemědělských pozemků až jako nástroj státního mocensko-politického aparátu při násilné kolektivizaci zemědělství.

Tomuto funkčně silně účinnému zázračnému zúrodňovacímu opatření kterým byl kdysi oprávněně doslova nadšen kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu, se za vinu kladou téměř veškeré negativní jevy, za které ale ve skutečnosti mohla nastoupená cesta direktivně řízené násilné koncentrace zemědělské půdy. Tak např. Souběžně s těmito proměnami, které byly průvodními jevy likvidace dlouhodobě utvářených soukromovlastnických vztahů a celé podnikatelské struktury venkova, došlo k zániku selsko-rolnického stavu a jeho osobité kultury.

Toto vše spolu s následným vytvářením neúměrně velikých pozemků (s půdami se sníženou schopností přijímat srážkovou vodu, se značnou náchylností k tvorbě povrchového odtoku a k erozi) představovalo již samo o sobě totální zhroucení tradičního rázu našeho českého venkova.

V tomto prostředí, postupně zraňovaném četnými stopami devastace, denaturalizace, destrukce, deteriorizace, degradace a simplifikace, musil po desetiletí žít manipulovaný člověk, silně poznamenaný přetrháním svých nejpřirozenějších vazeb k půdě, majetku, odcizovaný od své tradiční lidové duchovní kultury, zaběhlých pořádků a po staletí získávaných zkušeností, připravený tak navíc o své sepětí a ztotožnění s krajinou a zraňovaný ve svých emotivních pocitech vnímání domova, vlasti a bez zbytečného patosu si řekněme i ve svém vlastenectví.

Tak se moje generace v historicky nepředstavitelně krátkém čase několika desetiletí na hony vzdálila světu svých otců.

Tolik na připomenutí tehdejšího politického kontextu k tomuto mému pokusu o obhajobu kulturně-technického inženýrství - krajinného inženýrství - meliorací - odvodnění. Obrazně řečeno: nemusíme být dokonalí znalci Beethovena, abychom rozpoznali, že dílo, které bylo provedeno v letech 1960 až 1989, je pouze torzem, a to nejenom proto, že mu chybí závěr, ale především celou svojí vnitřní koncepcí.

Biologické indikátory a monitorování

Biologické indikátory se využívají pro bioindikaci znečištění ovzduší pomocí dřevokazných hub, lišejníků a mechů. Používají se lišejníky jako testovací organismy.

Bioindikace eutrofizace vody se projevuje jako "vodní květ a vegetační zbarvení". Plísně a kvasinky slouží jako indikátory saprobity vod.

Provádí se biologické monitorování sladkých vod, monitorování kvality vody a stanovuje se saprobní index. Saprobiologické hodnocení vod probíhá na základě rozboru zoocenóz.

Vodní makrofyty se využívají k indikaci znečištění vody a k dočišťování odpadních vod. Ruderální společenstva slouží jako bioindikátory. Indikačně významné druhy ichtyofauny ČR jsou sledovány.

Biomonitoring je věda. Monitorování druhů a jejich ochrana je důležitou součástí ochrany přírody. Sledování průběhu sukcese biocenóz probíhá v přírodních a antropogenních ekosystémech. Provádí se klasifikace reliktnosti výskytu zástupců bioindikačně významných skupin živočichů.

Ukazatelé přirozenosti biocenóz jsou sledovány ve specifických typech biotopů. Monitorování krajiny zahrnuje sledování stupně deteriorizace krajiny.