Environmentální problémy a děti: Jak se vyrovnat s environmentální úzkostí

V posledních letech se objevuje čím dál více zpráv o nárůstu přírodních katastrof, snižování biodiverzity a klimatické změně. Čím dál více jsme svědky toho, že tyto události se nedějí někde daleko, ale jejich dopady vnímáme v našem bezprostředním okolí - kůrovcová kalamita, tornádo, vlny veder a sucha, požáry, nebo naopak přívalové deště a povodně.

Není divu, a je přirozené a legitimní, že ve vztahu ke změně, které čelíme a jsme součástí, cítíme smutek, strach, vztek, vinu či bezmoc. Některé jedince mohou změny zasahovat hlouběji než jiné. Děti a dospívající jsou právě takovou zranitelnou skupinou.

Environmentální žal a úzkost

Emocím ve vztahu k proměně životního prostředí říkáme souhrnně environmentální žal nebo šířeji environmentální úzkost, distres či ekologická nebo klimatická úzkost. Ve své podstatě se jedná o totéž, projevy u jednotlivců ale mohou být rozdílné. Nejsrozumitelnější je svou šíří asi pojem ekologická úzkost.

Můžeme cítit smutek. Jde o přirozený proces truchlení nad ztrátou něčeho pro nás významného. Jsme smutní z vymírání částí přírodního světa, z chování druhých lidí k přírodě, cítíme zármutek nad ztracenou budoucností, svou, nebo příštích generací.

Můžeme cítit strach či úzkost. Nejistota ohledně směřování a důsledků environmentální krize nás znepokojuje. Vztek je reakcí na pocit ohrožení nebo nebezpečí v momentě, kdy někdo překračuje naše hranice. Můžeme mít vztek na společnost, že na celou situaci nereaguje adekvátně, na své okolí, že celou situaci nebere dostatečně vážně.

Čtěte také: O projektu Klokánek

Vina ukazuje na to, zda (ne)jednáme v souladu se svými morálními hodnotami. Bezmoc pramení z toho, že není v moci jednotlivce situaci významně ovlivnit nebo zvrátit. Tento obzvláště silný pocit může vést až ke ztrátě smyslu.

Můžeme cítit jednu ze zmíněných emocí, můžeme jich cítit více najednou, nebo se mohou různě a s různou intenzitou střídat. Model pěti fází, který byl popsán pro smíření se s osobním žalem ze ztráty blízkého člověka, lze zároveň aplikovat i na oblast environmentálního žalu.

Pět fází environmentálního žalu

1. V první fází danou skutečnost vědomě či nevědomě popíráme. Děláme, že není, že daný problém se nás netýká, nebo není tak velký, jak vypadá.
2. Následuje fáze vzteku na celou situaci a nároky, které na nás klade. Typickými výroky v této fázi mohou být: „Přece se nevrátíme na stromy!“ nebo „Ať to řeší ti, co za to můžou!“
3. Poté se přesouváme do oblasti smlouvání: „Bude tepleji, ušetříme za topení.“ „Alespoň budeme pěstovat pomeranče a olivy.“
4. Po předposlední fázi deprese, která je hodně o vnímání bezmoci a bezvýchodností situace, přichází fáze smíření. Nejde o smíření se s tím, že jsem „malý pán“, který nic nezmění. takový projev pocitu bezmoci by patřil do některé z předchozích fází.

Ve stavu opravdového smíření lidé v klidu přijímají realitu a hledají řešení na základě dostupných faktů. Přijímají současný stav věci společně s nejistotou plynoucí z budoucnosti. Budoucnost naší existence je vždy nejistá a nikdy ji nebudeme mít plně pod kontrolou. A nejlepší způsob, jak ji ovlivnit, je začít něco aktivně dělat, podílet se na jejím spoluutváření.

Dopad na děti a dospívající

Děti a mladiství mohou být obzvláště citlivou, a tím pádem i rizikovou skupinou. Klimatická změna a proměna životního prostředí v okolí, kde se pohybují od malička, se jich může bezprostředně dotýkat. Budou jí čelit naplno a právě na nich bude v budoucnu záviset, jak se s ní vypořádají (pokud to my nestihneme). Dostali do rukou problém, který nezpůsobili. Vnímají, že ještě nemají kompetence nebo důvěru cokoliv s touto situací dělat. Mohou získat pocit, že ji neumí a nemohou změnit.

Důležitost problému je jedna strana mince. Tou druhou je fakt, že emoční stabilita a odolnost, stejně jako schopnost čelit problému a účinně jej vyřešit, se u dětí teprve vyvíjí. Zvláště v dospívání, kdy si mladiství tvoří svoji vlastní identitu a přináležení ke světu, jsou emočně labilnější a potřebují podporu, důvěru a možnosti ovlivňovat věci kolem sebe. Potkává se zde závažnost problému s nejistotou v jeho řešení. To může způsobovat velký tlak na vnitřní prožívání a psychiku i u nás dospělých, natož u dětí a dospívajících.

Čtěte také: Fond ohrožených dětí a Klokánek

Klíčové je brát emoce dětí a dospívajících v potaz, nezlehčovat je a nebrat je na lehkou váhu. Sami se emocí často bojíme, protože nevíme, co s nimi. Raději jim proto nevěnujeme pozornost a doufáme, že přejdou nebo že jejich zdroj sám zmizí. Zkusme dělat opak. Bude to pro nás pravděpodobně výzva, protože budeme čelit i svým vlastním emocím. Také to ale může být příležitost učit se s nimi pracovat společně s dětmi. Potlačené a nezpracované emoce mohou mít negativní vliv na dlouhodobý psychický i fyzický stav dítěte, ale mohou také bránit hledání zdravé reakce a vhodných řešení.

Jak už jsem zmínila, na děti a mladé lidi doléhají emoce ve vztahu ke klimatické změně ve větší míře. Není divu. Oni budou na změněné planetě žít. Předáváme jim do rukou nelehký úkol vypořádat se s celou klimatickou situací. Podle české studie[1] z roku 2021 si 67 % mladých ve věku 15-20 let myslí, že budou žít v horším světě, než žijeme nyní. S informacemi, které se děti o tématu dozvídají, roste s velkou pravděpodobností i ekologická úzkost, zvlášť u vnímavějších a citlivějších jedinců.

Informovat, nebo chránit?

Je tedy správné děti a mladistvé informovat o tématech, které s environmentálními tématy a změnou klimatu souvisí? Není lepší je těchto negativních zpráv ušetřit? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Pokud bychom chtěli vychovávat takzvané „skleníkové děti“, děti odtržené od přírody a od toho, co se kolem nás děje, mohlo by to být řešení. Povede ale k tomu, že až budou dospělé a bude třeba, aby tomuto, nebo jakémukoliv jinému problému čelily, nebudou vědět jak.

Světoznámý environmentální pedagog David Sobel říká: „Žádné katastrofy před čtvrtou třídou.“ Jednoduchá poučka ukazuje na to, že nejdříve bychom měli děti vést k vnímání světa a rozvoji senzitivity. K pochopení zákonitostí, na kterých je jeho fungování postaveno. Naučit je pracovat s vlastními emocemi a získat základní motor pro všechny následné činnosti - pocit, že svět je bezpečné místo pro život a příroda je jeho důležitou součástí.

Neznamená to, že když dítě přijde s otázkou, proč někde vymírají některé živočišné druhy, budeme tvrdit, že to není pravda. Neznamená to uchránit je před informacemi za každou cenu. Znamená to, že je cíleně takovýmto situacím nevystavujeme. Pokud ale dítě s něčím takovým přijde, můžeme s ním celou situaci probrat způsobem, díky kterému jí porozumí. Klíčové je, aby dítě mohlo sdílet své pocity a abyste jeho pocity brali vážně. V ideálním případě zkuste společně najít něco, co můžete udělat pro to, abyste dopad probírané skutečnosti snížili.

Čtěte také: Dětské ekologické aktivity

Jak pracovat s emocemi a informacemi

Důležité je také učit děti a mladistvé pracovat s informacemi - informace správně třídit a vyhodnocovat, dávat si je do souvislostí. Na emoční rovině umět pracovat se svými emocemi - pojmenovat, jaké pocity ve mně daná situace vyvolává, a dovolit si je projevit. Získat schopnost nenechat se zahltit, ale dát jim potřebný prostor a využít je jako motor pro následnou změnu. A v neposlední řadě rozvíjet kompetence v oblasti chování - přesvědčení o tom, že i já sám (dítě či dospívající) mohu něco změnit, mohu danou situaci ovlivnit a mám svůj život ve vlastních rukou.

Zvláště u dospívajících pomáhá být součástí skupiny vrstevníků, kteří mají podobné zájmy a mohou se vzájemně podpořit. Znamená to pro ně místo, kde jsou jejich pocity přijímány a pochopeny. Velký vliv hraje osobní nastavení a psychická odolnost dítěte či mladistvého. Základem je vytvořit bezpečný prostor pro pojmenování emocí a ukázat dětem, jak emoce zpracovat.

V naší kultuře se o těžkých situacích spojených se strachem nebo ztrátou příliš nemluví. Blokování této komunikace ale zavdává příčinu pro apatii - otupuje naši schopnost s emocemi pracovat a na danou situaci adekvátně reagovat. Nedostatečný prostor a nepochopení mohou vést k pocitu osamělosti a izolace, tím pádem i k prohloubení pociťovaných emocí.

Co můžeme udělat?

• Děti a mladiství potřebují pochopení a přijetí. Potřebují cítit, že jejich pocity jsou legitimní, a že v tom nejsou sami. Potřebují rozvinout své vnitřní zdroje a hledat odpovídající řešení.
• Vytvořte prostor pro emoce a nabídněte dítěti možnost sdílet nebo vypustit emoce jakoukoliv možnou a přijatelnou formou.
• Dávkujte informace postupně. Hledejte příběhy s dobrým koncem. Sdílejte příklady dobré praxe, které mohou motivovat k akci.
• Vytvořte si smysluplnou vizi a naplánujte kroky, které povedou k akci. Zapojte děti do hledání řešení problému i do samotného řešení.

Pracujte s vlastní odolností dítěte, s jeho vnitřními zdroji. Může pomoci psychoterapie či krizová linka. Pokud se nám podaří s dítětem touto cestou projít, odměnou nám i jemu může být větší uvědomění si krás života a hodnoty přírody, uvědomění si vlastní síly a možností, spirituální přesah. Dítě se naučí vnímat svoje emoce a pracovat s nimi, analyzovat problém, vyhodnocovat informace a postupně budovat přesvědčení, že je schopné poradit si s problémem, kterému je vystaveno.

tags: #deti #pribeh #environmentalni #problemy

Oblíbené příspěvky:

• Akce Sberova Sobota v Mrsklesech
• Zchlaďte hlavy!
• Václav Klaus a ekologie
• Více o ekologii vody
• Suroviny z obnovitelných zdrojů