David Abram a jeho vliv na dharmu, Gaiu a ekologii

David Abram se narodil 24. června 1957 na Long Islandu. Stal se z něj známý kulturní ekolog, filosof i akční umělec-trikový kouzelník. Ve své práci spojuje filosofickou tradici fenomenologie s environmentálními a ekologickými otázkami. Je zakladatelem a kreativním ředitelem Alliance for Wildethics (AWE). Jako vypravěč příběhů a kouzelník žil a pracoval s domorodými kouzelníky v Indonésii, Nepálu a v Severní a Jižní Americe.

Za svou knihu The Spell of the Sensuous (1996) obdržel Lannanovu cenu za literaturu faktu (1997). Svoje eseje o kulturních příčinách a důsledcích ekologické krize publikoval v časopisech Orion, Environmental Ethics, Parabole, Tikkun, Wild Earth, Resurgence, The Ecologist ad. a v celé řadě antologií. České překlady jeho textů vyšly v časopisech Sedmá generace, Ekolist a v kulturním týdeníku A2. Je nositelem řady ocenění, například od společností Rockefeller a Watson.

David Abram vyrůstal na Long Islandu mezi bažinami a úzkými zátokami, které se vinou pobřežním předměstím. S praktikováním trikového kouzelnictví začal ve svých deseti letech, což podnítilo jeho trvalou fascinaci percepcí. V roce 1976 začal pracovat jako „domácí kouzelník“ v Alice´s Restaurant v Berkshires v Massachusetts a brzy na to během svých studií psychologie vnímání na Wesleyan University v Connecticutu prováděl kouzelnická vystoupení v klubech po celé Nové Anglii.

Studia na univerzitě na rok přerušil a vydal se na stipendijní cestu po Evropě a Blízkém východě jako pouliční kouzelník; několik týdnů strávil v Londýně, kde pod vedením Dr. R. D. Lainga zkoumal možnosti využití trikového kouzelnictví v psychoterapii. Úspěch této práce v něm probudil zájem o zapomenutý vztah mezi lidovým lékařstvím a magií, jenž se stal tématem jeho grantu, který ho v roce 1980, po ukončení studií na Wesleyan University (obdržel titul bakalář umění za obhajobu tezí o fenomenologii percepce), přivedl do jihovýchodní Asie - nejprve na Srí Lanku a do Indonésie a později do Nepálu.

Jako uznávaný kouzelník iluzionista se vypravil mezi tradiční domorodé kouzelníky a šamany, což mu otevřelo přístup k hlubšímu poznání charakteru jejich práce a obecně k poznání povahy vnímání a světového názoru animistické kultury. Tato zkušenost měla pro Davida Abrama zásadní význam. Učení u kmenových šamanů neobyčejně prohloubilo jeho vlastní smyslové vnímání, znamenalo pro něj skutečné probuzení do mystéria živého, více než lidského světa. Odkrylo mu zapomenutý ekologický potenciál smyslové percepce.

Čtěte také: Ekologie v Ziva Gaia

Po svém návratu do Severní Ameriky začal David Abram studovat přírodní historii a ekologii, zatímco dál pokračoval ve svých kouzelnických vystoupeních v Kanadě a v USA. Jeho mnohokrát přetištěný esej The Perceptual Implications of Gaia (Perceptuální důsledky Gaie - viz Bibliografie), který napsal v roce 1984 během svých studií v Yale School of Forestry, mu otevřel cestu do vědecké komunity. Zamýšlí se v něm nad souvislostmi mezi fenomenologií a psychologií vnímání a vědeckou hypotézou Gaia geochemika Jamese Lovelocka. Brzy na to se s Lovelockem i s bioložkou Lynn Margulisovou osobně seznámil a společně s nimi přednášel v Británii a v USA.

Filosoficko-literární úvahy Davida Abram ovlivnila jeho práce s domorodými lidmi, stejně jako americká tradice psaní o přírodě, jejíž počátky jsou spojeny se jmény Henry Davida Thoreaua, Johna Muira či Walta Whitmana. Zásadní impuls pro jeho filosofickou práci znamenalo dílo francouzského fenomenologa Maurice Merleau-Ponty. Abramovy úvahy byly formovány rovněž jeho osobními přátelstvími s význačným jungiánským psychologem Jamesem Hillmanem a s radikálním společenským kritikem Ivanem Illichem, stejně jako jeho úctou k americkému básníkovi Gary Snyderovi a esejistovi a rurálnímu básníkovi Wendellu Berrymu.

V roce 1988 ekolog Paul Shepard pozval Davida Abram, aby ho dočasně zastupoval jako hostující profesor ekologie a přírodní filosofie na Claremont Colleges v Kalifornii (1989). Od té doby uspořádal David Abram řadu seminářů na univerzitách v USA i v Evropě, zatímco si podržel nezávislost na institucionálním akademickém světě. Byl například hostujícím profesorem na Pennsylvania State University (1989, na pozvání Ivana Illicha), na Wesleyan University v Connecticutu (1992-93), na University of Oregon v Eugenu (1997), na Schumacher College (1997, 1999, 2001) a na Duquesne University (2006), odborným asistentem na Univerzitě v Kansasu (1993-94), a také stipendistou Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy v Praze (1999).

Jeho myšlenky byly při několika příležitostech (někdy až vášnivě) diskutovány na stránkách akademického časopisu Environmental Ethics, věnovaného otázkám environmentální filosofie (viz Bibliografie). Abramova kniha The Spell of the Sensuous - Perception and Language in a More-than-Human World (1996) se setkala s výrazným ohlasem a řadou odborníků je považovaná za přelomové dílo současné ekologické filosofie a etiky.

V roce 2001 sponzorovalo New England Aquarium a Orion Society rozsáhlou veřejnou debatu mezi Davidem Abramem a význačným biologem E. O. Wilsonem ve Faneuil Hall v Bostonu, která byla věnovaná úvahám o vědě, etice a budoucnosti environmentálního hnutí; z této diskuze vzešel Abramův známý esej Earth in Elipse, který byl publikován v několika verzích (viz Bibliografie). V rámci Světového týdne životního prostředí vyhlášeného Spojenými národy pronesl Abram v létě 2005 v San Franciscu pod mohutnou sekvojí Johna Muira klíčový projev k 70 starostům největších měst světa. V roce 2006 založil The Alliance for Wild Ethics (Aliance pro etiku divokého), která usiluje o proměnu současné kultury, spojenou s komplexní reintegrací lidských společenství do bioregionů.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Ekologie jazyka

V naší vlastní době je to právě jazyk, chápaný jako výlučně lidská vlastnost, který je nejčastěji používán jako důkaz znamenitosti lidského rodu ve vztahu ke všem ostatním druhům. Ostatní živočichové bývají zobrazováni, jak si staví složitá obydlí a dokonce k tomu používají nástroje, nicméně jazyk, jak se obecně tvrdí, je výhradně lidského původu.

Jisté ovšem je, že se většina ostatních zvířat dokáže mezi sebou navzájem dorozumívat, přičemž k tomu často používají celý repertoár gest, od „značkování“ svého teritoria chemickými výměšky až po mimiku tváře u mnoha savčích druhů a spoustu žvatlání, křiků, vytí, naříkání i vrčení, které se rozléhají po polích a lesích - nemluvě o používání složitých melodických zpěvů, jako je tomu především u ptáků, ale také u různých mořských savců, například kosatek a keporkaků.

Jednou ze zakládajících událostí vědy zvané etologie byl na počátku minulého století objev „kývavého tance“ („waggle-dance“), kterým jednotlivé včely sdělují ostatním včelám v úlu přesný směr i přesnou vzdálenost nově nalezeného zdroje potravy. Nicméně každý z těchto složitých komunikačních projevů - „tanců“, „zpěvů“ a gest, současně vokálních i vizuálních - setrvává uvnitř sféry prožívaného, tělesného vyjádření.

V naší každodenní lidské řeči máme na druhou stranu sklon klást dimenzi významu daleko za pouhou expresivní sílu slov, do roviny abstraktních významů, které jsou určovány, jak se zdá, výhradně konvencí. A tak anglický pojem „Wow!“ („Jé!“) může být zprvu prostým vyjádřením údivu, ale jestliže chceme, může označovat i určitý typ účesu nebo odstín modři či charakteristickou taktiku, kterou je třeba uplatňovat při rozhovoru s rybáři.

„Jazyk ve vlastním smyslu“ je od doby osvícenství většinou filosofů a vědců ztotožňován právě s touto druhou vrstvou dohodnutých významů. Jen tím, že tuto sekundární vrstvu konvenčních významů oddělíme od pociťované významovosti nesené barvou zvuku, rytmem i rezonancí pronášených výrazů, můžeme jazyk chápat jako kód - jako determinovanou a zmapovatelnou strukturu, složenou z arbitrárních znaků spojených čistě formálními pravidly. A jedině tímto způsobem, když jazyk chápeme jako čistě abstraktní fenomén, ho můžeme prohlásit za výlučně lidský atribut.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Má-li však Merleau-Ponty pravdu, pak ona denotační, konvenční dimenze jazyka nemůže být nikdy doopravdy oddělena od smyslové dimenze jeho přímého, afektivního významu. Jestliže po pravdě nejsme nehmotnými dušemi, které pouze přebývají v pozemských tělech, nýbrž jsme od počátku hmotnými, tělesnými bytostmi, pak tím, co naši verbální komunikaci vůbec umožňuje, je smyslová, gestická významovost vyslovovaných zvuků - jejich bezprostřední tělesná rezonance.

Je to právě tato expresivní potence - zvukové působení pronášených slov na vnímající tělo - co podporuje všechny ty abstraktnější a konvenčnější významy, jež slovům připisujeme. Ačkoli si gestické, somatické dimenze jazyka nemusíme být vědomi - poté, co jsme ji v zájmu strohých slovníkových definic a abstraktní přesnosti odborného pojmosloví potlačili - ona přesto stále jemně působí během každého našeho mluvení i psaní - tedy pokud naše slova mají vůbec mít nějaký smysl.

Avšak tvrdit, že jazykový význam je primárně výrazový, gestický a poetický a že jeho konvenční a označující významy jsou z podstaty druhotné a odvozené, znamená zříci se nároku, že „jazyk“ je výlučně lidským vlastnictvím. Pokud jazyk ve svých hloubkách vždy rezonuje s naší fyzickou stránkou a s našimi smysly, nelze ho nikdy zcela oddělit od zjevné expresivnosti ptačího zpěvu nebo od sugestivního vytí vlka uprostřed noci.

Žabí chór, jenž unisono kváká na břehu rybníka, vrčení divoké kočky, která se vrhá na svou kořist, nebo vzdálené kejhání kanadských hus, které v hejnu odlétají přezimovat na jih, to vše zní ozvěnou afektivního, gestického významu, téhož významu, jenž vibruje našimi vlastními rozmluvami i monology a přivádí nás tu k pláči, tu k hněvu nebo k intelektuálním vhledům, jež bychom nemohli nikdy předvídat. Jazyk jakožto tělesný fenomén je vlastní všem expresivním tělům, nejen těm lidským.

Pokud má člověk například možnost sledovat dva známé, kteří se po mnoha měsících neočekávaně setkávají, a má příležitost zaslechnout jejich úvodní slova překvapení, pozdravů a radosti, pak naslouchá-li pozorně, může snadno pod explicitně označujícím významem jejich slov postřehnout tonální, melodickou vrstvu komunikace - ten ve vlnách přicházející vzestup a pokles hlasů v podobě jakéhosi hudebního duetu, téměř jako by to byli dva ptáci, kteří jeden druhému zpívají.

Potřeby a uspokojování

Max-Neef spolu s H. Dalym a H. je průkopníkem New Economics, nové ekonomie na ekologickém základě. Byl zakládajícím členem Římského klubu. Autor sbírky esejů Max-Neef spolu s H. byl z Chile vypovězen a mj. učil na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Jako ekonom přešel do FAO a ILO.

Jeho kniha „Rozvoj v lidském měřítku“ (v originále „Desarrollo a Escala Humana“ a v Latinské Americe měl neobyčejný ohlas. I. díl vyšel španělsky r. Filozof Martin Hopenhayn „Reinterpretace latinsko americké situace“ (s. člověka“ (s. vzniká základní matrice. MÍT (vlastniti), ČINIT a BÝT v Interakci (ve vzájemných vztazích).

Podle nich např. potřeby se liší od A. tupost, nýbrž „stav mysli, otevřenost inspiraci a múzám“. Základní lidské potřeby jsou konečné, nečetné a zařaditelné. Různých kulturách a všech historických dobách. Uspokojování týchž základních potřeb různých metod. Druhy ukáječů. Či civilizace. Potřeby jsou stejné. Prostředky uspokojování potřeb - ukáječi. Kulturní přeměna je mj. intenzívně. Kvalita a intenzita záleží na kontextu, čase, místě a okolnostech. Špatné bydlení. Do kategorie chudoby či deficitu. Např. cizích hodnot, nucenou migrací, exilem apod. Nezaměstnanost, vnější zadluženost a hyperinflace. Promítá do všech společností, až se kolektivní patologií č. 4/ frustrace následkem nesplnění životních cílů (s. potřebu, ale brání i uspokojování jiných potřeb. Strachem může vyvolat deviantní chování. Pocitu uspokojení dané potřeby. Přesvědčování. Např. lásky. Současně vážně narušují možnost uspokojit jiné potřeby. Např. „chrání“ a podrývá totožnost, svobodu a účast. Takové, které uspokojují 1 potřebu a k ostatním jsou neutrální. Např. zábavu. Zároveň přispívají k uspokojení jiných potřeb. Např. potřebu výživy, ale i ochrany, lásky a identity. Řadí např. Počátkem r. Vytipování národních potřeb a negací, které jim brání. Ideologickou manipulaci a represivní instituce. Švédska a JAR.

Ekologická etika

Problém je vyřešen. Zbývá jen, aby »strana a vláda« prosadily dosažené řešení. Zdrojů.«“ Chybí politická a občanská vůle k jeho uplatnění. Lidstva, nebudou nám ani nejlepší teoretická řešení nic platná. Problém jsme nevyřešili, když technokraté sestaví model udržitelného života. A trvalé udržitelnosti života. »ekologickou filozofii«. Ekologické filozofii a etice. Co je ekologická etika? Mimolidským světem. Udržovat prostředí vhodné pro lidský druh života. Etiky. Konání. Úroveň překlene všechny problémy, které nedokážeme vyřešit. Je ekologie vědou ve smyslu science - stroze pozitivní vědy? I tyto prvky k ní náležejí. Např. Lidského pobývání ve společenství všech bytostí. Jde o pochopení místa člověka v kosmu. Život, nýbrž o to, jaký má smysl, jak jej žít. Chceme dosáhnout. Smyslu latinského scientia. Ale jako moudrosti, jako pochopení smyslu života a světa. O lidech a (ostatní) přírodě. Přítomnost, jako partnera i dar, za nějž je třeba děkovat. Vlastní hodnotu, zcela nezávislou na lidských potřebách. Úcty a cenná. Zakoušení přírody výrobců - spotřebitelů, tedy konzumní společnosti. Hromadit a spotřebovávat stále více hmotného majetku. Smrtícího nadbytku. Není to poprvé. Našeho letopočtu. Života. Dovolit spokojenost. Musí vyvolávat nespokojenost, vytvářet umělé potřeby. Uvázli jsme na pohyblivých schodech neustále vyšších požadavků. Narážíme na otázku: Není touha po »víc« sama přirozená?

tags: #dharm #gaia #ekologie #význam

Oblíbené příspěvky:

• WC Kombi se zadním odpadem
• Nebezpečný odpad a co s ním
• Udržitelná budoucnost zemědělství
• SAE a životní prostředí
• Odstraňování recyklace v PC: Průvodce