Divocí koně ve volné přírodě: Informace a zajímavosti

Vývoj koňovitých (Equoidea) probíhá přibližně posledních 60 milionů let. Koňovití jsou lichokopytníci příbuzní současným tapírům a nosorožcům, které spojuje spočívání váhy na středním prstu. Pro koňovité je typický jeden prst, původní střední prst pětiprsté končetiny, nesoucí velice široké a kompaktní kopyto.

Geologicky nejstarší nálezy koní náležely rodu Hyracotherium ze spodního eocénu (55 až 37 milionů let), který je známý rovněž pod synonymním rodovým jménem Eohippus neboli „kůň úsvitu dějin“. Tato zvířata zhruba velikosti lišky o hmotnosti přibližně pěti kilogramů obývala pralesy celé Evropy a Severní Ameriky, pravděpodobně žila také v Asii. Na předních končetinách měl čtyři prsty, na zadních končetinách tři.

Evoluční linie koní, která dala později vzniknout současným koním, zebrám a oslům, vznikla před 4 až 4,5 milionu let v Severní Americe. Ve svrchním pleistocénu divocí koně osidlovali severní polovinu Eurasie, sever Afriky a velkou část Severní Ameriky. Růst teplot přinesl koncem pleistocénu konec doby ledové a sním výrazné změny životního prostředí, ústup stepí a jejich nahrazení lesem.

V některých oblastech, především v poříčních nížinách, sice mohla stáda velkých kopytníků do jisté míry udržovat otevřenou parkovitou krajinu, celkově však byla změna krajiny výrazná a vedla zhruba před 13 až 10 tisíci let k poklesu početních stavů velkých savců vázaných na mamutí step. To, že divocí koně i v tomto kritickém období v Evropě přežili dokládá množství kosterních zbytků z 207 raně až středněholocénních evropských lokalit z období let 9600 až 3750 př. n. l.

Přežití koní lze vysvětlit dvěma způsoby. Část populací se buďto postupně přizpůsobila k životu v lesnatých oblastech nebo se v jinak lesnaté střední Evropě zachovaly větší plochy otevřeného prostředí. Na základě řady archeologických a genetických důkazů je domestikace koně shodně různými autory datována do období kolem 3500 př. n. l. v oblasti Kaspického moře, s nejstaršími prokazatelnými archeologickými známkami domestikace v severním Kazachstánu.

Čtěte také: Soutěžní stanoviště Divoký západ

Domácí koně se brzy stali velmi významným zvířetem pro válečnictví i statut svého majitele, což vedlo k silnému pronásledování jejich divokých předků. Postup vytlačování divokých koní ukazuje velmi dobře genetická analýza zbarvení koní. Ta prokázala, že již zhruba tisíc let před naším letopočtem tvořily barevné variace koní, které vznikly prokazatelně v rámci šlechtění domácích plemen člověkem, dvě třetiny zbarvení v celkové populaci koní.

Proces vyhubení divokých koní tak postupoval výrazně rychleji, než se donedávna soudilo. Řada historických pozorování koní, která byla donedávna pokládána za pozorování divokých koní, tak již odkazovala jen na pozorování zdivočelých koní domácích, případně kříženců divokých a domácích koní. Týká se to všech záznamů o koních bíle či šedivě zbarvených, což jsou podle genetických analýz barvy vzniklé u koní až v průběhu domestikace. Například tarpan tak byl jednoznačně zdivočelý domácí kůň nebo kříženec, což dokládá nejen jeho šedivé zbarvení, ale také provedená analýza zachovaných lebek tarpanů.

Divoce žijící koně však v Evropě přežili do současnosti. Nikoliv na kontinentu, ale na britských ostrovech v drsné oblasti Exmooru. Tam je o nich první písemná zmínka z roku 1086, kdy jsou jejich stáda zmiňována v takzvané Knize posledního soudu. V Královské oboře byli uváděni na seznamech zvěře. Nejmodernější genetické analýzy prokázaly, že koně z Exmooru odpovídají svoji velikostí, stavbou těla a zbarvením původním divokým koním z oblasti střední a západní Evropy. Nedávno bylo navíc u exmoorských koní identifikováno několik unikátních genetických znaků, které jako jediní sdílejí s původními divokými koňmi z Evropy.

Divocí koně na území České republiky

Archeologické holocénní doklady divokých koní z území České republiky pocházejí vesměs z období neolitu. Nálezy divokého koně Equus ferus byly popsány ze tří lokalit. Jedno z nejstarších vyobrazení koně na území ČR pochází z jeskyně Pekárna v Mokré na Brněnsku z období zhruba 11 000 př. n. l.

Historické prameny z území České republiky jsou podobně skromné jako z dalších částí Evropy. Jedna z mála zmínek uvádí dopis Maximiliána II. (1564-1576), který žádal vévodu parmského o několik párů divokých koní pro zvěřinec v královské zahradě, který za své vlády značně rozšířil. Koně jsou zmiňováni ve výčtu divokých zvířat také za císaře Rudolfa II. Na přítomnost koní na území dnešní České republiky odkazuje i řada místních názvů, přičemž samozřejmě nelze rozlišit, zda pojmenování pochází od divokých či domácích koní.

Čtěte také: Co je divoký výraz přírody?

Charakteristické znaky divokých koní

Divocí koně jsou typičtí řadou znaků: ocas s dlouhými žíněmi, hustá hříva, relativní robustnost, oblý zadek, kaštánky na zadních i předních končetinách, široká, kulatá kopyta, slabý hřbetní pruh a tmavé holeně, někdy se stopami pruhování na zápěstích a kotnících. Co se týká kostry, mají koně dlouhou lopatku, silné záprstí a články prstů a krátké záprstí na předních končetinách ve srovnání s nártem. Pánev je oproti ostatním podrodům široká a roztažená.

Stavba těla koní a především jejich končetin je silně přizpůsobena potřebě rychlého běhu na velké vzdálenosti. Kromě toho jsou adaptovány k pasivnímu stání. Ačkoliv mají velké zorné pole díky eliptickému tvaru zornice, vidí poměrně slušně na blízko i na dálku, ostrost jejich vidění je dost omezená a největší význam ze smyslů má čich.

Zbarvení divokých koní

Zbarvení divokých koní bylo dlouho předmětem sporu. Historické prameny uváděly v evropských lokalitách zbarvení hnědé, myšovité, šedé i bílé. Rozmanitost však byla dána častým zaměňováním zdivočelých domácích koní s divokými. V období mezi světovými válkami se zoologové, kteří se pokusili zpětně vyšlechtit koně vzhledově odpovídající tarpanovi, přiklonili k myšovitému zbarvení, které interpretovali jako šedé.

Moderní analýzy DNA však prokázaly, že sázka na šedé koně byla omyl a tarpan byl jen zdivočelý domácí kůň nebo kříženec domácích a divokých koní. Ještě 14 tisíc let př. n. l. byla tato barva typická pro všechny analyzované divoké koně. Takto zbarvené koně zachytili také pravěcí lovci na mnoha jeskynních malbách. Zhruba 6 tisíci let př. n. l. se začali objevovat koně s černým (resp. velmi tmavě hnědým) zbarvením, což je někdy označováno za pravděpodobný důsledek většího pokrytí kontinentu lesy.

Pro divoké koně je také typický úhoří pruh, který se táhne na zádech od hřívy k ocasu. Kromě úhořího pruhu se u koní objevují pruhy rovněž na dalších částech těla. Především na plecích a na nohou. Součástí zbarvení divokých koní mohou být i takzvané „leopardí skvrny“. Ty byly zachyceny na některých jeskynních malbách z období paleolitu, například ve francouzské jeskyni Peche-Merle. Leopardí skvrny se vzhledem k tehdy zjištěným kombinacím alel objevovaly spíše jako tmavší skvrny na hnědě zbarvených zvířatech.

Čtěte také: Recenze filmu Spirit: Divoký hřebec

Život a chování divokých koní

Koně jsou i v otevřeném terénu odolní vůči velmi různorodému počasí. Za větrného počasí vytváří koně „větrolamy“ tím, že se postaví zády proti větru a skloní hlavu. Koně z Exmooru obecně nereagují na déšť ani chlad a úkryt v keřích, pod břehy a jinde vyhledávají v podstatě jen při kombinaci deště, nízkých teplot a silného větru. Je pro ně typická reakce na chladné větrné počasí - aniž by přerušovali pastvu, natáčí se s pevně přitisknutým ocasem zády proti větru.

Oblast Exmooru je geomorfologicky členitá, kopcovitá s množstvím strží, vodních toků, rašelinišť a vysokých útesů podél mořského pobřeží. Jednotlivá stáda obývají rozsáhlá teritoria, která se mohou částečně překrývat s teritorii stád sousedních. Divocí koně dokážou přežít v lokalitách s velmi řídkou vegetací nízké kvality, tedy s vysokým obsahem vlákniny a nízkým obsahem proteinů.

Pokud si mohou koně vybrat, dávají přednost čerstvé vegetaci před suchou stařinou. Koně se živí převážně trávami, ale běžně přijímají i dvouděložné byliny. Zároveň je u nich známá tendence spásat suchou luční stařinu, včetně třtiny křovištní, kterou jiní býložravci odmítají, neboť ji nejsou schopni efektivně strávit. Důležitou složkou potravy koní je také listí, letorosty a kůra nejrůznějších dřevin včetně hlohu a jiných trnitých zástupců čeledi růžovitých. Během vegetační sezony se koně k okusování kůry dřevin uchylují výjimečně, v zimním období bývá příjem kůry a větviček častější.

Divocí koně vytvářejí dva typy sociálních skupin. Jednak jsou to rodiny s vůdčím hřebcem, klisnami (většinou v počtu 1 až 6) a jejich hříbaty. Druhou sociální kategorií jsou mládenecké skupiny s odrostlejšími hříbaty i staršími hřebci. Soudržnost v rámci stáda je pro koně (stejně jako většinu jiných velkých spásačů) zcela nezbytnou a nepostradatelnou součástí života.

Koně je možné považovat za dospělé a plně vyspělé mezi pátým a šestým rokem života. Samci i samice jsou však schopni rozmnožování ještě před dosažením tohoto věku. U koní z Exmooru rodí přibližně padesát procent klisen ve třetím roce svého života. U koní z Exmooru jsou u většiny klisen běžná dvě hříbata ve dvou po sobě jdoucích letech, následovaná jednoletou pauzou. Při plodnosti trvající kolem 20 let a frekvenci dvou hříbat za tři roky tak lze u jedné klisny předpokládat přibližně 14 hříbat za život.

Ačkoliv mohou mít harémy jednotlivých hřebců stálé složení, není u koní z Exmooru vzácností, že klisny navštěvují harémy sousedních hřebců, s nimiž se někdy i páří. Sexuální aktivita začíná v březnu, ale klisny hřebce často nejdříve odmítají. Klisny oplodněné v březnu totiž nosí plod až o měsíc déle než ty, které se páří v dubnu, což je pro klisny energeticky nevýhodné. Délka březosti je u koní z Exmooru něco přes 11 měsíců a klisny jsou opět schopné páření jeden měsíc po porodu.

Divocí koně v Národním parku Podyjí

Hned na dvou místech pomáhají s přirozenou údržbou Národního parku Podyjí stáda divokých koní. Při troše štěstí je zahlédnete na Havranickém vřesovišti nebo u Mašovic. Jde o lokality, kde převládají suché trávníky a porosty vřesů, které by bez pravidelné péče člověka nebo soustavného spásání velmi rychle zarostly. V roce 2018 spustila Správa národního parku Podyjí projekt, který měl napomoci zachránit tyto lokality přirozenou cestou. Cílem bylo udržet vhodné životní podmínky pro chráněné živočichy a rostliny, které by v zarostlé vegetaci neměly šanci přežít.

Jako ideální proto bylo vybráno plemeno Exmoorský pony. Jde o divoké plemeno koně domácího, jehož původní domovinou je Anglie. Odtud - od vysoko položených blat Exmoor v jihozápadní Anglii - je odvozeno také jeho jméno. Jde pravděpodobně o jedno z nejstarších a nejpůvodnějších koňských plemen, které jako tažné soumary využívali již staří Keltové. V první polovině 20. století mu však hrozilo vyhynutí, ale podařilo se ho zachránit a jeho chov rozšířit na různá místa Evropy.

Jen v České republice najdete jejich volně žijící stáda např. u Milovic, Hradce Králové, na Plzeňsku anebo právě v Národním parku Podyjí.První lokalitou v Podyjí jsou Staré vinice na Havranickém vřesovišti, kde převládají stepní trávníky, křoviny a zasahuje i část smíšeného lesa, ve kterém se mohou koně schovat za nepříznivého počasí. Nejlepší přístup k této pastvině je z Hnanic. Druhou lokalitou je Mašovická střelnice, kam nejlépe dojdete jak z Mašovic, tak z Podmolí.

Pastviny jsou obehnány elektrickými ohradníky, které je přísně zakázáno přelézat. Pohyb je možný jen po cestách okolo pastvin a vstup je možný jen do nepasených prostor. Vjezd cyklistů, aut i jezdců na koních ja také zakázán. Chcete-li koně zahlédnout, chovejte se tiše a klidně. Pokud byste se s nimi dostali do blízkého kontaktu, nesnažte se je hladit - nezapomeňte, že jde o divoké koně a jejich kousnutí či kopnutí dokáže člověka zmrzačit i zabít.

Exmoorští poníci jsou naprosto nenároční a odolní vůči koňským nemocem i nepříznivému klimatu. Nepotřebují prakticky žádnou péči člověka a vystačí si na otevřených vřesovištích sami po celý rok. Nepotřebují ani přikrmovat - jen výjimečně v zimních měsících, při velkých vrstvách sněhu a ledu. Na rozdíl od domácích zvířat nejsou vybíraví a spásají i ty nejhorší porosty, včetně náletových dřevin a agresivních druhů trav. V žádném případě je tedy nekrmte, nenoste jim žádné suché pečivo ani jablka či mrkev - uškodili byste jim tím!

Také si výlet na pastviny divokých koní rozmyslete, pokud máte s sebou psa. Koně jej považují za vlka, tedy nebezpečnou šelmu, před kterou se ukryjí a odejdou jak nejdále budou moct. V případě ohrožení jej dokonce dokáží svými kopyty i zabít.

Rezervace divokých koní v České republice

Za šest let vzniklo v Česku celkem devět rezervací velkých kopytníků. Když v lednu roku 2015 vyběhlo stádo divokých koní do první rezervace velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice ve Středočeském kraji, zahájilo jednu z největších změn v rámci tuzemské ochrany přírody za poslední desítky let.

V České republice se tím začala prosazovat pastva velkých kopytníků k udržování rozsáhlých částí krajiny. „V ochranářsky vyspělých zemích Evropy se velcí kopytníci k péči o krajinu využívají již desítky let. Jsme rádi, že jsme mohli pomoci se zavedením této úsporné metody v tuzemských podmínkách,“ uvedl Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.

„Velcí kopytníci - ať již divocí nebo domestikovaní - vždy patřili k hlavním ‚tvůrcům‘ pestrosti stepí, vřesovišť i doubrav Podyjí,“ vysvětlil Robert Stejskal, biolog správy Národního parku Podyjí. Díky projektu pastvy divokých koní se povedlo na nemalé ploše podyjské krajiny tyto procesy obnovit.

V současnosti je v Česku devět rezervací velkých kopytníků. Rozlohou největší zůstává s 231 hektary milovická rezervace. Ta i po šesti letech zůstává ve Středočeském kraji zatím jediná. V dalších regionech jich přibylo více. Dvě rezervace vznikly v Plzeňském kraji - v Rokycanech a v Dobřanech u Plzně. Další dvě pak v Hradeckém kraji - Na Plachtě v Hradci Králové a v Ptačím parku Josefovské louky u Jaroměře. V Jihočeském kraji vznikla rezervace v Meandrech Lužnice, v Pardubickém kraji u rybníka Baroch.

Všude divocí koně pomáhají řešit situace, se kterými si předtím ochrana přírody nedokázala příliš poradit. „Ptačí park Josefovské louky od svého založení řeší otázku příliš rychlého zarůstání hustou mokřadní vegetací v jarním období, kdy má tato rezervace sloužit lučním ptákům, především bahňákům, jako hnízdiště. Bahňáci, jak už název napovídá, upřednostňují raději obnažený povrch než vysoký hustý porost. Vliv divokých koní dovezených v roce 2018 překvapil i samotné ornitology. Nejenže zavčas dokonale vypasou nejtvrdší mokřadní rostliny, ale pouštějí se i do mělké vody, kde s nepředstíraným apetitem vykousávají na dně rašící trávu.

Podobně divocí koně nastartovali pozitivní změnu také v hradecké rezervaci. „V přírodní památce Na Plachtě bylo třeba řešit postupující šíření agresivních druhů trav - hlavně třtiny, bezkolence a ovsíku, částečně i rákosu. Tyto trávy postupně pohlcovaly květnaté louky. Výsledek zcela předčil naše očekávání. Většinu nežádoucí vegetace nakonec koně zredukovali,“ uvedl David Číp, předseda ochranářské organizace JARO Jaroměř.

„Přes metr vysoké porosty trav, v nichž původně téměř nic jiného nekvetlo, totiž nahradily nízké trávníky s kvetoucími voňavými koberci mateřídoušek, vřesů, divokých karafiátů kartouzků, orchidejí, všivců, čertkusů, jestřábníků, kručinek a zeměžlučí.

Přínos pastvy divokých koní oceňují také na Kozmických ptačích loukách. „Přítomnost koní v rezervaci Kozmické ptačí louky považuji za dosavadních 14 měsíců za velmi přínosnou. A to přesto, že počet koníků vzhledem k úživnosti prostředí a rozloze území byl silně poddimenzován. Nenaplnily se ani předběžné obavy z negativních dopadů soužití početného stáda divokých koní s velmi rozsáhlou populací vzácných opeřenců.

Na vzniku řady rezervací se podílela Agentura ochrany přírody a krajiny. Pro některé z nich poskytla pozemky, založení dalších iniciovala. Také experti z AOPK přínos pastvy velkých kopytníků oceňují. „Podobně jako v Milovicích se i na východě Čech potvrdilo, že divocí koně z Exmooru přednostně spásají právě agresivní druhy trav. Z hustého vysokého trávníku tak kvetoucí byliny, kterým se cíleně vyhýbají, doslova vypreparují.

Vznik rezervací velkých kopytníků oceňují také vědci. „Je pozitivní, že se tento efektivní způsob péče o krajinu začíná v České republice prosazovat. V porovnání s podobnými projekty v zahraničí však jde stále o rezervace malého rozsahu. Například v sousedním Německu se podobné pastevní rezervace rozkládají na plochách až 1860 hektarů, v Nizozemí dokonce až 5000 hektarů.

Takzvaná přirozená pastva velkých kopytníků navíc poskytuje řešení některých aktuálních problémů, kterým dnešní měnící se svět čelí. „Jde nejen přírodě blízkou péčí o krajinu, ale také o racionální odpověď na rostoucí potřebu dlouhodobé udržitelnost a nezávislosti na fosilních palivech. Přirozená pastva je ve srovnání s jinými způsoby péče o krajinu provozně levná a velkým kopytníkům stačí ke spásání rozsáhlých hornatých, podmáčených i jinak náročných terénů prostě to, co roste na místě.

Původně vedlejším, ale o to důležitějším efektem projektu se stala adaptace krajiny na změnu klimatu a zadržování vody v krajině. Pastva velkých kopytníků pomáhá obnovovat půdu a vracet do ní organickou hmotu. Tím pomáhá vázat v půdě uhlík a zároveň zadržovat v krajině vodu při přívalových deštích. To se projevilo v době pěti extrémně suchých let, které začala panovat současně se zahájením projektu. Projekt pomáhá upozorňovat na zatím opomíjenou, ale klíčovou součást adaptace krajiny na změny klimatu, a to je půda. Podle vědců stačí zlepšit stav půdy o pouhá 4 promile, aby se podařilo vyřešit veškeré dopady změn klimatu. Uzdravení půdy je tak nejúčinnějším lékem pro svět sužovaný klimatickými změnami.

Přírodní rezervace Milovice je součástí Evropsky významné lokality Milovice-Mladá. Nejcennější jsou zde zachovalé otevřené stepi, obývané řadou vzácných rostlin a živočichů. Výjimečná je zejména rozmanitost bezobratlých živočichů.

Prvními obyvateli milovické stepi se mezi velkými kopytníky stali divocí koně, jejichž stádo bylo vysazeno na čtyřicetihektarovou pastvinu u Milovic v lednu roku 2015. Již během několika měsíců dokázali proměnit step způsobem, který neočekávali ani největší optimisté. Nejenže si poradili s agresivní a neúživnou travinou třtinou křovištní, ale navíc se díky nim začaly ohrožené rostliny vracet i do míst, odkud je husté porosty travin dávno vytlačily. Pastvina se rovněž stala jednou velkou lékárnou. Objevilo se na ní velké množství léčivek: například česnek planý, česnek ořešec, užanka lékařská, šalvěj luční, čičorka pestrá, řepík lékařský, hadinec nebo třezalka.

Pro další rostliny divocí koně vytvořili ideální podmínky a léčivky se zde objeví v příštích letech. Především na vrcholcích tisíců lučních mravenišť, která byla dosud utopená ve vysoké trávě, vznikla díky opasením koňmi sušší a prosluněnější stanoviště ideální pro mateřídoušku. Jakmile jsou mraveniště vysvobozena z vysoké trávy a vystavena slunci, mravenci na ně začnou snášet semínka různých aromatických bylin, která pak využívají jako zdroj nektaru. Vznikají tak mravenčí zahrádky, které jsou úplně odlišné od vegetace v okolí.

Exmoorští pony

Stádo divokých koní pochází z anglického Exmooru. První písemná zmínka o nich je z roku 1086 z takzvané Knihy posledního soudu. V Anglii byli po staletí nazýváni prostě „divocí koně“, od 19. století je tento kůň znám také jako exmoorský nebo keltský pony. Vzhledem, velikostí i zbarvením odpovídá původním divokým koním Evropy, kteří postupně vymizeli po nástupu zemědělství. Divocí koně žijí v Exmooru celoročně volně a bez lidské péče v hornaté krajině na pomezí hrabství Devon a Somerset v jihozápadní Anglii. I jinde na Britských ostrovech udržují louky a pastviny spásáním hrubé vegetace. Jako národní dědictví jsou chráněni v Národním parku Exmoor.

V Milovicích je vůbec první stádo těchto koní v České republice i celé střední a východní Evropě. Koně z Exmooru jsou ohrožení, jsou totiž vzácnější než panda velká - je jich méně než 1500. Divocí koně mají výrazně odlišnou zimní a letní srst, krátkou hlavu, malé uši, dlouhý ocas, takzvané žabí oči a extrémně silná kompaktní kopyta.

Jejich zbarvení je stejné, jako zachytili pravěcí lovci před několika tisíci lety na stěnách jeskyní. Typický divoký kůň je tedy hnědák, zvíře s hnědou srstí a černými žíněmi na hřívě a ocasu a s černě zbarvenou spodní partií končetin. Moderní genetické analýzy před několika lety zjistily, že takto zbarvení byli všichni divocí koně od Iberského poloostrova, přes západní a střední Evropu až po východoevropské stepi a Asii. Až po nástupu lesů po skončení poslední doby ledové se začali objevovat také černě zbarvení koně. Na letní srsti mohou mít divocí koně slabě zřetelné grošování, které je mírně světlejší než okolí. Také náznak grošování zjistily vědecké výzkumy již u divokých koní v pravěku. Mezi znaky divokých koní z Exmooru patří i výrazně světlé zbarvené okolí nozder a bezprostředního okolí očí.

Tabulka rezervací velkých kopytníků v ČR

tags: #divoky #kone #ve #volne #prirode #informace

Oblíbené příspěvky:

• Ukládání jaderného odpadu v ČR
• Odpadkové koše Hailo Compact
• Odpadkový koš Albert - recenze
• Přečtěte si více o subtropických krajinách
• Zajímavosti o přírodě