Divoký výraz přírody: Definice a význam

„Jak tvořivě participovat v divokosti světa kolem nás, to je to, co musíme poznat. Protože velké vize musí povstat z divokých hlubin vesmíru a z divokých hloubek naší vlastní bytosti.“ Thomas Berry. Zde přinášíme ukázku z knihy kulturního historika a kosmologa Thomase Berryho (1914-2009) The Great Work - Our Way into Future (Velké dílo - naše cesta do budoucnosti), jejíž české vydání připravujeme v nakladatelství Malvern. Ukázka je z 5. kapitoly „Divoké a posvátné“.

Abychom pochopili lidskou roli ve fungování Země, musíme ocenit spontánnost, která se v přírodním světě nachází v každé formě existence, spontánnost, kterou si spojujeme s divokým - s tím, co není kontrolováno dominancí člověka. Nejsme zde proto, abychom kontrolovali. Jsme zde proto, abychom se stali integrální součástí většího pozemského společenství. Společenství samo o sobě i každý z jeho členů má konec konců divoký prvek, kreativní spontánnost, která je jeho nejhlubší realitou, jeho nejhlubším mystériem.

O tomto smyslu divokého a civilizovaného můžeme přemítat, když se skrz ranní mlhu vynořuje úsvit. V takových chvílích svět prostupuje ticho - tísnivý pocit, nenápadný poklidný přechod noci do dne. Tento prožitek se prohlubuje, když nastává večer, pohasíná den a v celé hloubce svého mystéria přichází noc. V takových okamžicích přechodu si nejvíc uvědomujeme, že svět kolem nás je mimo jakoukoliv naši lidskou kontrolu.

Připomínám to vše proto, jelikož dnes svou lidskou roli objevujeme v jiném řádu velikosti. Zažíváme dezintegraci životních systémů planety zrovna ve chvíli, kdy Země v rozmanitosti a skvělosti svého sebevyjádření dosáhla jedinečné velkoleposti. Tento okamžik zasluhuje zvláštní pozornost ze strany nás lidí, protože jsme to my, kdo tuto dezintegraci zapříčiňujeme, a to způsobem, k němuž nikdy předtím za celých 4,6 miliardy let historie Země nedošlo.

Jsou-li takové chvíle jako úsvit a soumrak, zrození a smrt a sezónní období roku tak významné, jak ohromná pak musí být přítomná chvíle, kdy jsme svědky umírání Země v její kenozoické podobě a obnovy jejího života v rodící se éře ekozoika. Tato úvaha má v sobě zvláštní naléhavost, pokud máme někdy obnovit vědomí posvátného v každé oblasti naší lidské činnosti. Protože náš pocit údivu a smysl pro posvátné znovu objevíme jen tehdy, když si vesmír nad námi uvědomíme jako prožitek zjevení této numinózní přítomnosti, z níž celý svět povstal do bytí. Vesmír je primárně posvátnou skutečností. Probouzíme se do duchovního rozměru života tím, že participujeme v této sublimnější dimenzi světa kolem nás.

Čtěte také: Krásy divoké přírody

Vesmír v sobě nese normu autenticity každé spirituální i fyzické aktivity, která se v něm odehrává. Duchovní a fyzické představují dvě dimenze jediné skutečnosti, jíž je vesmír sám. V tom všem je přítomna určitá základní divokost, protože vesmír, tak jako samotný život, je hrozivým, stejně jako laskavým modem bytí. I když nám poskytuje úžasnou moc nad velkou částí svého fungování, musíme mít vždy na paměti, že jakákoli arogance z naší strany bude nakonec volána k odpovědnosti. Počátkem moudrosti - v kterékoliv lidské aktivitě - je určitá úcta před prvotním mystériem existence, jelikož svět kolem nás je hrůzu nahánějícím modem bytí. My o vesmíru nerozhodujeme. Vesmír právě teď rozhoduje o nás. Toto rozhodování zažíváme v tom, k čemu se vztahujeme jako k „divokému“.

Mluvím o divoké dimenzi existence, o úctě a strachu, spojených s divokostí, protože právě zde začíná život a existence i samo umění. Neznám závažnější kritiku civilizace, toho obrovského úsilí, které bylo během těchto posledních deseti tisíc let vynaloženo, aby byl přírodní svět podřízen lidské kontrole. Takové úsilí by zkrotilo i vnitřní divokost samotného člověka; a nakonec by to skončilo zredukováním těchto obrovských tvořivých lidských možností na triviální formy projevu.

Divokost můžeme pokládat za kořen autentické spontánnosti každé bytosti. Je to pramen tvořivosti, z nějž vyvěrají instinktivní činnosti, které umožňují všem živým bytostem získávat potravu, nacházet přístřeší, rodit svá mláďata; zpívat, tancovat a létat povětřím a plavat v hlubinách moře. Je to táž vnitřní tendence, která vyvolává vizi básníka, dovednost umělce a moc šamana.

Jak to vyjádřila po hurikánu Andrew jedna žena na Floridě. Řekla skupině lidí, že se sama nepovažuje za oběť, ale za účastnici v této divoké události se všemi jejími tvořivými stejně jako ničivými aspekty. To je to, co musíme poznat: jak tvořivě participovat v divokosti světa kolem nás. Protože velké vize musí povstat z divokých hlubin vesmíru a z divokých hloubek naší vlastní bytosti.

V celém světě existuje sebekontrola, která udržuje energie vesmíru v tvořivém vzorci jejich aktivit, i když pro naše lidské vnímání nemusí být tato sebekontrola bezprostředně zřejmá. Můžeme se tedy domnívat, že divokost a sebekázeň jsou dvě základní síly vesmíru - síla expanze a síla omezení -, které jsou spolu úzce spojeny uvnitř jednoho vesmíru a jsou vyjadřovány v každé jeho bytosti.“

Čtěte také: Časopis Naše příroda - recenze

Jen Země se stala živou planetou naplněnou nespočetnými formami geologických struktur a biologických projevů, které můžeme pozorovat v celém přírodním světě. Pouze Země udržovala tvořivou rovnováhu mezi turbulencí a sebekontrolou, které jsou nezbytnou podmínkou kreativity. Vesmír vyřešil tento svůj problém ustavením tvořivé nerovnováhy, vyjádřené v zakřivení prostoru, jenž byl dostatečně uzavřený na to, aby ve vesmíru zajistil trvalý řád i dostatečně otevřený, aby v něm mohly pokračovat divoké tvořivé procesy.

Umělci mají v sobě něco divokého, něco, co je vedeno a inspirováno v samé své podstatě imaginací. Obojí je platné, obojí je potřebné. Vesmír je od samého počátku, a dokonce i nyní, udržován v rovnováze mezi expandujícími a omezujícími silami a nikdo neví, kdy či zda se tato tvořivá rovnováha zhroutí, nebo jestli bude pokračovat do nekonečna. A tak oba, filosof i umělec, balancují mezi těmito dvěma možnostmi.

Právě tady se odhaluje přítomnost posvátného. Hudebníci, kteří naslouchají divokým rytmům a melodiím, které se v nich vynořují, prožívají mocné síly vesmíru. Architekt, který se rozhlédl po polích jižně od Paříže a skrze mlhu budoucnosti spatřil katedrálu v Chartres, musel prožívat chvíli, kdy se divoké a posvátné spojily v jediném okamžiku vize.

O původních obyvatelích Austrálie se kdysi soudilo, že zcela postrádají intelektuální a kulturní dovednosti, které si spojujeme i s těmi nejprimitivnějšími národy, jež známe odjinud. A přece dnes objevujeme úžasné výsledky, kterých tito lidé dosáhli ve svém pochopení fyzické a duchovní dynamiky okolního světa, a v tom, jak na tuto dynamiku odpovídat. Nejvýznamnější ze všeho je fakt, že tito lidé „žijí ve vesmíru“.

Krajina, která obklopuje Apalačské pohoří, řeky, které proudí z hor dolů do moře, stromy, které kvetou v tomto prostředí, ptáci, kteří zpívají v tomhle údolí, to vše vzniklo během minulých 65 milionů let. Člověk se asi mohl objevit jen v takovém velkolepém čase, protože jeho vnitřní život bezprostředně závisí na vnějším světě přírody. Pouze když je lidská imaginace aktivována letem velkých ptáků vysoko na obloze, rozkvétajícími květy, pohledem na moře, na blesky a hromy velkých bouří, které rozrážejí horko léta, teprve pak se v lidské duši může zrodit hluboká vnitřní zkušenost.

Čtěte také: Divoká příroda Krkonoš

Svět přírody si žádá odpověď, která přesahuje racionální kalkulaci, filosofické uvažování i vědecké pochopení; žádá si odpověď, která vyvstává z divokých nevědomých hloubek lidské duše. Odpověď, kterou se umělci snaží dát barvou, hudbou a pohybem. Odpověď, kterou dáváme, musí mít nejvyšší tvořivou sílu, protože éra kenozoika v dějinách Země odchází, tak jako zapadá slunce na západní obloze.

Světový den divoké přírody

3. Světový den divoké přírody se slaví každoročně 3. března. Tento mezinárodní den byl vyhlášen s cílem upozornit na hodnotu a potřebu zachování divoké přírody a živočichů.

Světový den divoké přírody je významný v tom, že oslavuje jak velkou, tak malou faunu a flóru, která tvoří bohatou biodiverzitu naší planety. Od největších savců až po ty nejmenší mikroorganismy, každý život na naší planetě má své místo a účel.

Všechny druhy na naší planetě jsou součástí různých ekosystémů, které společně tvoří biosféru naší planety. Každý organismus, od nejmenšího hmyzu až po největší velrybu, hraje svou roli v ekosystému, který jej živí. Ať už to znamená být predátorem, který pomáhá regulovat populaci jiných druhů, nebo rostlinou, která produkuje kyslík, který dýcháme.

Divoká příroda proto není jen o živočiších a rostlinách, ale také o ekosystémech, ve kterých žijí. Jejich ochrana a zachování se staly naléhavější než kdykoli předtím. Původ tohoto dne jasně odkazuje na klíčový význam diverzity života na Zemi pro nás všechny. Světový den divoké přírody vychází na 3. Text vytvořený umělou inteligencí neprošel redakční kontrolou.

Biodiverzita a ochrana přírody

Klíčem k pochopení významu Světového dne divoké přírody je posouzení jeho souvislosti s pojmy jako biodiverzita, ekosystém a ochrana přírody. Biodiverzita, nebo také biologická rozmanitost, představuje množství a rozmanitost života na Zemi nebo v určitém ekosystému.

Relevance biodiverzity pro Světový den divoké přírody spočívá v tom, že ochrana divoké přírody představuje klíčový způsob, jak zachovat a podporovat biodiverzitu. Ochrana přírody je tak důležitá proto, aby byla zachována rovnováha v ekosystémech a biodiverzita. Bez ochrany přírody by se mohla biodiverzita významně snížit, což by mohlo mít důsledky pro ekosystémy a samotné přežití lidské společnosti.

Světový den divoké přírody představuje příležitost pro veřejnost, vlády a organizace po celém světě, aby se zamyslely nad důležitostí divoké přírody a přijaly opatření pro její ochranu. Světový den divoké přírody připadá na 3. Text vytvořený umělou inteligencí neprošel redakční kontrolou.

Nová divočina

Slovo divočina skrývá protiklad ke kulturní krajině, výraz nová kontrastuje se starou divočinou, což jsou v našich podmínkách většinou klimaxové lesy málo ovlivněné člověkem. Ať už budeme posuzovat neporušenost těchto kousků naší přírody jakkoliv velkoryse (mnozí se domnívají, že stará divočina v plném smyslu slova je spíše fikcí), vždy půjde jen o izolované ostrovy v kulturně podmíněné krajině.

Největší část nové divočiny Čech a Moravy leží na venkově a spadá do kategorie divočiny postagrární, vzniklé na místě někdejších polí, luk, pastvin, sadů či zahrad. Nová divočina se z definice velmi rychle proměňuje.

Role velkých býložravců

Dávno předtím, než lidé obsadili evropský kontinent a přetvořili zdejší krajinu k naplňování svých potřeb, byli jednou z hlavních sil formujících přírodní ekosystémy velcí kopytníci jako zubr evropský, divoký kůň nebo los evropský. Tito býložravci utvářeli a udržovali tehdejší mozaiku různorodých otevřených stanovišť v jinak lesnaté krajině.

Bez přítomnosti lidského zásahu jsou jedinou možností regulování vegetace právě divocí býložravci. Snaha o udržení různorodosti otevřených ekosystémů by tak mohla poskytnou příležitost pro návrat losa evropského na území, která byla kdysi jeho přirozeným domovem, a přispět tak k dlouholetému úsilí o jeho restituci na Slovensko.

Los, jako velký selektivní býložravec, zastává v ekosystému roli takzvaného “inženýra“ a také klíčového druhu, právě kvůli svému značnému vlivu na strukturu bylin a dřevin a cirkulaci živin. Dospělý jedinec ročně spase až 8000 kg vegetace, včetně keřů a mladých stromků, čímž zabraňuje nadměrnému zarůstání biotopů.

Mnohá z těchto území by tak mohla profitovat z návratu velkých kopytníků, jako jsou losi, kteří dokážou účinně regulovat sukcesi na opuštěných zemědělských plochách. Tyto lokality zároveň představují vhodné stanoviště pro losí restituci i v rámci Slovenska. To, že restituce losa evropského za účelem obnovy degradujících území by mohla vést k pozitivním dopadům nejen na stav ekosystému ale i na rozvoj regionální ekonomiky, ekoturismu či environmentálního vzdělávání potvrzují i iniciativy Evropské unie.

Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 a Zákon o obnově přírody EU zdůrazňují strategickou roli velkých býložravců při obnově ztracených ekologických funkcí a zvýšení druhové diverzity na opuštěných územích podléhajících degradaci. Umožnění návratu původních druhů vede ke zkvalitnění životního prostředí a zvýšení zájmu veřejnosti o ochranu přírody, čehož jsou pěknými příklady například úspěšné projekty reintrodukce zubra v Národním parku Poloniny nebo losa v Česku.

tags: #divoký #výraz #přírody #definice

Oblíbené příspěvky:

• Nikon a jeho tržní podíl
• Fascinující kniha pro děti
• Aristoteles a přírodní vědy
• Sportovní sandály šetrné k přírodě
• Co škodí české přírodě?