Dokument o celosvětovém odpadu: Statistiky a trendy

09.03.2026

Cirkulární ekonomika je často prezentována jako nic nového a současně budoucnost. Přesto dlouho chyběla jasná odpověď na jednoduchou, ale zásadní otázku: kolik vlastně lidí v ní skutečně pracuje a za jakých podmínek? Poprvé v historii přichází s odpovědí rozsáhlý mezinárodní dokument, který mapuje pracovní místa ve 177 zemích světa.

Dokument představující první skutečně globální a datově podložený přehled zaměstnanosti v cirkulární ekonomice vytvořila organizace Circle Economy ve spolupráci s Mezinárodní organizací práce (ILO), Světovou bankou a s podporou programu PAGE, který sdružuje odborné kapacity pěti agentur OSN. Dokument vznikl jako odpověď na zásadní mezery ve statistice práce, kdy ani odborná veřejnost doposud neznala skutečný rozsah pracovních míst, jejich strukturu ani kvalitu v rámci cirkulární ekonomiky.

Dokument vychází z metodologie, která kombinuje mezinárodní klasifikaci ISIC, statistiky ILOSTAT, mezinárodní input-output tabulky Eora a ukazatele materiálové cirkularity z Circularity Gap Report 2025. Je to metodika, která je postavena tak, aby byla mezinárodně použitelná a umožnila nejen vytvořit první globální základní odhad, ale také stát se základem pro budoucí sledování trendů či pro analýzy v jednotlivých zemích. Na základě této metodiky přináší dokument jedno z nejzásadnějších čísel posledních let, které nikdo po dlouhé roky neznal.

Drtivá většina těchto pracovních míst, přes 121 milionů, je soustředěna ve zcela cirkulárních odvětvích, zejména v opravách a údržbě, recyklaci, nakládání s odpady, městské dopravě, pronájmu a leasingu nebo prodeji zboží z druhé ruky. Mezi klíčová zjištění patří i výrazné regionální odlišnosti.

Asie a Pacifik mají více než polovinu všech pracovních míst v cirkulární ekonomice - přibližně 77,6 milionu osob. Následují Amerika s 27,5 miliony, Evropa a Střední Asie s 20,8 miliony, Afrika s 12,9 miliony a arabské státy s 2,7 milionu pracovníků. Podíváme-li se na relativní podíl v rámci regionální zaměstnanosti, nejvyšší hodnoty vykazuje Amerika (6,4 %), zatímco arabské státy se pohybují pod pěti procenty.

Čtěte také: Budoucnost přírody

Jednou z nejvýraznějších charakteristik je skutečnost, že více než polovina cirkulární práce je tzv. neformální - celkem 74 milionů pracovníků, což představuje 52 procent všech zaměstnaných v cirkulárních sektorech. Neformální práce je práce, která není oficiálně evidovaná, a to buď proto, že ji lidé dělají „na vlastní pěst“, nebo proto, že podniky fungují mimo formální pravidla. Neformální práce dominuje zejména v opravách, recyklaci a městské dopravě, a je koncentrována v nižších příjmových skupinách zemí, kde je cirkulární činnost často prostým zdrojem přežití. Neformální pracovníci však nejsou zahrnuti plně v oficiálních statistikách, což znamená, že skutečný rozsah cirkulární zaměstnanosti je ještě vyšší. To potvrzují i případové studie.

Důležitá a současně velmi zajímavá je také genderová perspektiva. Ženy tvoří přibližně 26 procent pracovníků v cirkulární ekonomice, což odpovídá 36,4 milionu osob, přičemž jejich zastoupení výrazně kolísá mezi regiony a sektory. Ženy jsou více zastoupeny v průmyslu, v prodeji z druhé ruky, opravách či knihovních službách, méně pak ve stavebnictví a dopravě. Sociální nerovnosti se v jednotlivých regionech výrazně překrývají. V Jižní Asii zastávají třídění a recyklaci odpadu především marginalizované skupiny (tj. skupiny, které jsou na okraji společnosti, mají omezený přístup k právům, zdrojům a rozhodovacím procesům). V Latinské Americe tvoří většinu sběračů odpadu původní a afrodescendentní obyvatelstvo.

Kromě regionální a sociální struktury identifikuje dokument i nerovnováhy mezi sektory. Největším zaměstnavatelem je oblast oprav a údržby, která zaměstnává více než 65 milionů lidí a tvoří téměř polovinu všech pracovních míst v cirkulární ekonomice. Naopak například těžební sektor, který má být klíčový pro přechod na čisté technologie, vykazuje pouze 0,3 milionu pracovních míst spojených s cirkularitou, tedy zanedbatelný podíl. Stavebnictví sice zaměstnává 7,7 milionu pracovníků, ale cirkulární činnosti dosahují jen dvou až tří procent jeho celkové zaměstnanosti.

Jedním z nejzávažnějších problémů, které studie zdůrazňuje, je nedostatek dat. Současné statistické systémy nejsou schopny zachytit cirkulární aktivity, ať už se jedná o formální podniky, nebo o živnosti a neformální pracovníky. Chybí například podrobné statistiky na úrovni čtyřmístných kódů ISIC, které by umožnily přesnější rozlišení činností. Existuje také nerovnováha mezi datově bohatými a datově slabšími regiony, přičemž paradoxně některé vyspělé země mají horší dostupnost detailních dat než země rozvojové.

Řešení problematiky potravinových odpadů (někdy hovoříme o gastroodpadech) patří mezi hlavní priority nejen na úrovni Evropské unie, ale celého světa. Důvodem je plýtvání potravinami, jež podle studie Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů představuje přibližně jednu třetinu celosvětové produkce potravin - ta je buď ztracena, nebo vyplýtvána [1]. Studie rovněž uvádí, že průmyslové země plýtvají výrazně více potravinami než rozvojové země, a to zejména na spotřebitelské úrovni. Například spotřebitelé v Evropě a Severní Americe ročně produkují 95 až 115 kg potravinového odpadu na obyvatele, zatímco v subsaharské Africe a jihovýchodní Asii vzniká pouze 6 až 11 kg na obyvatele.

Čtěte také: Ochrana přírody v ČR

Z tohoto důvodu Organizace spojených národů (OSN) přistoupila k závazku dosáhnout celosvětově udržitelného rozvoje do roku 2030 (tzv. Agenda 2030). Tento globální akční plán stanovil 17 cílů udržitelného rozvoje (SDGs) a 169 specifických podcílů ve třech oblastech udržitelného rozvoje: ekonomika, společnost a životní prostředí. Cíl SDG 12 se zaměřuje na zajištění udržitelných vzorců výroby a spotřeby. Specifický cíl 12.3 pokrývá ztráty potravin i snížení plýtvání. Vyzývá k omezení celosvětového plýtvání potravinami na polovinu v oblasti maloobchodu a spotřebitelů a také ke snížení ztrát potravin v rámci výrobních a dodavatelských řetězců, včetně ztrát po sklizni [2].

Tento akční plán byl později implementován zavedením tzv. monitorovacího rámce pro oběhové hospodářství (Evropská komise, 2018), v němž je potravinový odpad výslovně uveden jako jeden z deseti ukazatelů oběhového hospodářství [3, 4]. Akční plán byl také začleněn do legislativy EU. Konkrétně jde o Směrnici Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2018/851 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice 2008/98/ES o odpadech, jež uvádí, že členské státy by měly přijmout opatření na podporu předcházení a omezování vzniku potravinového odpadu v souladu s Agendou pro udržitelný rozvoj 2030 přijatou Valným shromážděním OSN dne 25. září 2015, a zejména s jejím cílem, tedy s omezením celosvětového potravinového odpadu na obyvatele na úrovni maloobchodu a spotřebitelů a snížením plýtvání potravinami ve výrobních a dodavatelských řetězcích, včetně posklizňových ztrát, do roku 2030 na polovinu.

Tato opatření by měla být zaměřena na předcházení vzniku a snižování potravinového odpadu v prvovýrobě, při zpracovávání a výrobě, v maloobchodě a jiných způsobech distribuce potravin, v restauracích a stravovacích službách i v domácnostech. S cílem přispět k dosažení cíle udržitelného rozvoje OSN by členské státy měly usilovat o dosažení indikativního celounijního cíle, jímž je snížení potravinového odpadu do roku 2025 o 30 % a do roku 2030 o 50 %. S ohledem na environmentální, sociální a hospodářský přínos předcházení vzniku potravinového odpadu by měly členské státy v této oblasti přijmout konkrétní opatření, zahrnující i názorné osvětové kampaně, které by jasně ukázaly, jak předcházet vzniku potravinového odpadu, a staly by se oficiální součástí přijatých programů. Členské státy by rovněž měly měřit pokrok dosažený při snižování potravinového odpadu. Pro měření míry tohoto pokroku a také pro usnadnění výměny osvědčených postupů mezi členskými státy Unie i mezi provozovateli jednotlivých potravinářských podniků by měla být vytvořena společná metodika.

Potravinový odpad dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES o odpadech (dále jen Rámcová směrnice o odpadech) spadá pod definici biologického odpadu (biologicky rozložitelné odpady ze zahrad a parků, potravinářské a kuchyňské odpady z domácností, kanceláří, restaurací, velkoobchodu, jídelen, stravovacích a maloobchodních zařízení a srovnatelný odpad ze zařízení potravinářského průmyslu). Stejná směrnice uvádí definici potravinového odpadu jako veškerých potravin ve smyslu článku 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, které se staly odpadem. Zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech tuto definici potravinového odpadu převzal, problém však nastává u první a druhé fáze sledovaného řetězce.

Zákon o odpadech v § 2, odst. 1, písmenu d) uvádí, že se nevztahuje na exkrementy, slámu a jiné přírodní látky ze zemědělské výroby nebo lesnictví, které nevykazují žádnou z nebezpečných vlastností uvedených v příloze přímo použitelných předpisů Evropské unie o nebezpečných vlastnostech odpadů a využívají se v zemědělství nebo lesnictví v souladu se zákonem o hnojivech či k výrobě energie prostřednictvím postupů nebo metod, které nepoškozují životní prostředí a neohrožují zdraví lidí.

Čtěte také: Ekologická témata v Powaqqatsi

Každoroční ohlašovací povinnost o vzniku potravinového odpadu zavedená Rámcovou směrnicí o odpadech platí od roku 2019, kdy došlo k přijetí rozhodnutí v přenesené pravomoci, přičemž prvním referenčním rokem je rok 2020. Cílem podávání zpráv je sledovat a hodnotit provádění opatření k předcházení plýtvání potravinami v členských státech na základě společné metodiky měření úrovně plýtvání potravinami v různých fázích potravního řetězce.

Prvním je Rozhodnutí Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/1597 ze dne 3. května 2019, jímž se doplňuje Rámcová směrnice o odpadech, pokud jde o společnou metodiku a minimální požadavky na kvalitu pro jednotné měření úrovní plýtvání potravinami. Množství potravinového odpadu se měří zvlášť pro každou z pěti fází potravního řetězce.

Druhé rozhodnutí definuje formát hlášení a nazývá se Prováděcí rozhodnutí Komise (EU) 2019/2000 ze dne 28. listopadu 2019, kterým se stanoví formát pro vykazování údajů o potravinovém odpadu a pro předkládání zprávy o kontrole kvality v souladu s Rámcovou směrnicí o odpadech.

V současné době existují v zemích EU dva metodické přístupy k odhadu plýtvání potravinami. Jeden přístup je založen na analýze materiálového toku (MFA) a kombinuje statistické informace o výrobě a obchodu s potravinářskými produkty s koeficienty plýtvání potravinami. Druhý přístup odhaduje plýtvání potravinami na základě statistiky odpadu (WS). Oba přístupy jsou v literatuře [11] ilustrovány pomocí případových studií uskutečněných ve třech zemích EU (Itálii, Německu a Dánsku) a porovnání získaných výsledků. Přidanou hodnotou takového srovnání je, že umožňuje identifikovat potenciální anomálie, protože oba přístupy se opírají o různé zdroje dat.

Odhady plýtvání potravinami získané pomocí přístupu MFA jsou obecně vyšší než odhady získané pomocí přístupu WS. Rozdíly jsou významnější pro prvotní/primární fáze potravního řetězce, tj. prvovýrobu a zpracování potravin. Tyto nesrovnalosti jsou velmi pravděpodobně způsobeny nedostatečným vykazováním odpadů evidovaných příslušnými statistikami, protože toky potravin vzniklé v těchto fázích mohou být zpracovány na místě takovým způsobem (např. spalováním zbytků pro výrobu energie, anaerobní digescí), že se vůbec nestanou odpady, a proto nemusejí být hlášeny.

Další problémy, které ovlivňují odhady plýtvání potravinami založené na statistikách odpadů a mohou vysvětlit zjištěné rozdíly, jsou: vliv obsahu vody na hmotnost potravinového odpadu a skutečnost, že země mají své vlastní kódy odpadu. Další nesrovnalosti mohou pramenit z odlišností mezi národními klasifikačními systémy a tím, který přijal Eurostat, a také z nejistoty týkající se použitých statistických údajů, protože tyto údaje jsou hlášeny z více zdrojů a mají ze své podstaty různou kvalitu. Nicméně tento model představuje komplexní obraz potravinového systému, protože poskytuje rozpis odhadů plýtvání potravinami podle fáze potravního dodavatelského řetězce a podle skupiny potravin, což umožňuje identifikaci kritických skupin potravin a fází potravního řetězce. To je zvláště důležité, protože to může podpořit navržení efektivních opatření k předcházení plýtvání potravinami poté, co své závěry zkombinuje s environmentálními aspekty, aby bylo zajištěno, že prioritu budou mít skupiny potravin, které mají největší integrované dopady.

V původním modelu MFA byl potravinový odpad definován jako „potraviny a nepoživatelné části potravin odstraněné z potravního dodavatelského řetězce“, které mají být znovu získány nebo zlikvidovány (včetně kompostování, zaorávání/nesklizení plodin, anaerobní digesce, výroby bioenergie, kogenerace, spalování, likvidace do kanalizace, skládkování nebo vypouštění do moře) [12]. Místo toho byla v současném modelu (verze 1.0) definice potravinového odpadu sladěna s definicí potravinového odpadu v EU (viz oddíl 2.2), která nezahrnuje plodiny ponechané na poli nebo zaorané a úmrtnost zvířat připravených na porážku ve vykazování plýtvání potravinami. Tato množství jsou nicméně odhadnuta aktualizovaným modelem a jsou označena jako „potravinové ztráty“.

Údaje zjištěné v Brně v roce 2019: průměrný obyvatel Brna vyhodí ročně do popelnice 37,4 kilogramu potravin. Nejvíce vyplýtvaných potravin se nachází v komunálním odpadu na sídlišti, konkrétně jde o 53,6 kg/os/rok. Na venkově (29,1 kg/os/ rok) a ve vilové zástavbě (32,7 kg/os/rok) je plýtvání menší, což právě souvisí mimo jiné s tím, že v těchto lokalitách je lepší možnost kompostování, případně využití zbytků potravin pro krmení domácích zvířat.

Nejvíce se v domácnostech plýtvá ovocem a zeleninou, průměrně je vyplýtváno 9,4 kilogramu na osobu za rok. Dále následuje pečivo, kterého jedna osoba ročně vyplýtvá v průměru 7 kilogramů, mléko a mléčné výrobky (průměrně 1,7 kg/os/rok) a maso, vejce a masné výrobky (1,5 kg/os/rok). Rozbory komunálního dopadu potvrdily také vliv sezonnosti. Nejvíce se plýtvá v létě, následují podzim, zima a jaro, Podle ročních období se rovněž liší zastoupení jednotlivých vyplýtvaných potravinových kategorií.

Nově vydaný dokument Food Waste Index Report 2021 (FWIR 2021) od Organizace spojených národů uvádí, že v domácnostech, stravovacích službách a obchodech se vyhodí 931 milionů tun jídla ročně. Údaje zahrnují vyhozené jedlé části, nejedlé části (kosti, slupky apod.) a nápoje. Téměř 570 milionů tun, tedy 61 %, vyprodukují domácnosti, 26 % stravovací služby a 13 % obchody. Nejpřesnější data z těchto tří segmentů jsou k dispozici z domácností, naopak o retailu a stravovacích službách tak přesná data zatím v celosvětovém měřítku nemáme.

Podle FWIR 2021 se na úrovni domácností, stravovacích služeb a maloobchodu vyhodí 931 milionů tun jídla. To představuje 17 % veškerých potravin. Jinými slovy se v těchto třech sektorech vyhodí skoro pětina všeho vyprodukovaného jídla. Podle ní připadá na jednoho obyvatele průměrně 74 kg vyplýtvaných potravin, a to jak v bohatších zemích, tak v těch s nižšími a středními příjmy.

FWIR 2021 navrhuje, jak míru plýtvání potravinami měřit ve všech zemích s ohledem na jejich různé možnosti (zejména finanční). Využívá na to tříúrovňovou metodiku*. Čím vyšší úroveň, tím více práce a zdrojů je vyžadováno, čímž se ovšem zvyšuje i přesnost a užitečnost údajů. Tento tříúrovňový postup je navržen tak, aby napomohl vládám efektivně měřit potravinový odpad, posoudit dopad opatření zaměřených na jeho redukci, sledovat pokroky v čase a smysluplně porovnával výsledky z různých zemí. To vše by mělo přispět k dosažení bodu 12.3 udržitelných cílů SDG’s, tedy ke snížení množství vyhozeného jídla na maloobchodní a spotřebitelské úrovni na polovinu do roku 2030.

Ve skutečnosti bude česká bilance o něco vyšší, protože na rozdíl od té evropské nezapočítává nepoživatelné zbytky potravin, které také skončí v odpadu. Dalším faktorem je, že české údaje nezahrnují potraviny, které se vyhodí do kontejnerů na „bioodpad“ nebo se spláchnou do záchodu. Počítají jen s potravinami, které končí ve směsném (komunálním) odpadu.

Jistě, je správné nepodlehnout sebeuspokojení a hledat další možnosti, jak objem potravinového odpadu omezit. A ano, vzhledem k tomu, že členské státy EU mají povinnost zřizovat místní programy zaměřené na redukci potravinového odpadu, aby byl naplněn orientační cíl zmenšit v rámci celé EU do roku 2030 množství vyhozených potravin na polovinu, informace o objemu a složení potravinového odpadu v domácnostech rozhodně nepostrádají význam. Zatímco pro české úřady bude nejspíš v následující dekádě hlavní výzvou zajistit, aby se množství potravinového odpadu nezvyšovalo, odborníci by se měli snažit tato unikátní data maximálně vytěžit k dalšímu výzkumu.

Podle projektu EU FUSIONS financovaného Evropskou unií generuje potravinový odpad, k němuž dochází ve všech článcích potravinového řetězce, 227 milionů tun ekvivalentu CO2 za rok, což představuje přibližně 6 % celkových emisí skleníkových plynů v EU. Zároveň se odhaduje, že domácnosti na globálním Severu vyplýtvají takřka stejné množství potravin, jaké se vyprodukuje v subsaharské Africe (Evans, 2020).

Elektronický odpad: Globální problém

V průměru se hmotnost celosvětové spotřeby elektrických a elektronických zařízení (bez fotovoltaických panelů) ročně zvyšuje o 2,5 milionu tun. V roce 2019 podle OSN svět vyprodukoval pozoruhodných 53,6 tuny elektronického odpadu. V průměru to bylo 7,3 kg na hlavu. Globální produkce elektronického odpadu vzrostla od roku 2014 o 9,2 milionu tun a vědci předpokládají, že do roku 2030 ještě vzroste na 74,7 milionu tun. Rostoucí množství elektronického odpadu je poháněno především vyšší spotřebou, krátkými životními cykly a omezenými možnostmi oprav.

Největší množství elektronického odpadu v roce 2019 vyprodukovala Asie, a to 24,9 milionu tun, následovaná Amerikou (13,1 milionu tun) a Evropou (12 mi-lionů tun), zatímco Afrika a Oceánie vyprodukovaly 2,9 milionu tun a 0,7 milionu tun. Evropa se umístila na prvním místě, pokud jde o e-odpad produkovaný na obyvatele, a to 16,2 kg na hlavu.

Recyklační aktivity však nedrží krok s celosvětovým růstem elektronického odpadu. Statistiky ukazují, že v roce 2019 byla kontinentem s nejvyšší mírou sběru a recyklace Evropa s 42,5 %, Asie se umístila na druhém místě s 11,7 %, Amerika a Oceánie byly podobné s 9,4 % a 8,8 % a Afrika měla nejnižší míru na 0,9 %.

Pravděpodobně nejznámější je čínské město Guiyu v oblasti Guangdong. Některé zdroje ho uvádějí jako hlavní město světového elektronického odpadu. Oficiálně tedy jde o centrum pro recyklaci elektroodpadu, které tam vznikalo průběžně od roku 1990. Zaměstnává více než 75 % místních domácností a dalších asi 100 000 dojíždějících pracovníků. Oblast zahrnuje tisíce jednotlivých dílen, kde dělníci stříhají kabely, rozebírají plošné spoje nebo pracují s kyselinami. Nad spalováním nevyužitelných součástek nebo vypouštěním znečištěných vod však neexistuje moc přísný dohled.

Nesprávné nakládání s elektronickým odpadem přispívá také ke globálnímu oteplování. Například chladiva, která se nacházejí v řadě zařízení, jsou typickými příslušníky skleníkových plynů. Z vyřazených chladniček, klimatizací a dalších příbuzných spotřebičů, unikají kvůli nesprávnému zacházení tuny těchto plynů. Elektronický odpad je přitom obrazně i doslova zlatý důl, neboť obsahuje vzácné a kritické kovy. Hodnota surovin v celosvětovém e-odpadu vytvořeném v roce 2019 se podle OSN rovná přibližně 57 miliardám USD. Na této sumě se nejvíc podílí železo, měď a zlato.

Ještě v roce 2014 mělo podle OSN na světě jen 61 zemí nějakou národní politiku, legislativu nebo jinou regulaci v oblasti nakládání s elektronickým odpadem. V roce 2019 to bylo už 79 zemí. Pokrok je však v mnoha částech světa pomalý, a ne všude lze spolehlivě říci, že země nad zákony skutečně dohlíží. Lepšímu nakládání s elektroodpadem brání mnohdy třeba nedostatečná politická vůle nebo nedostatek investičních příležitostí.

První unijní směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (směrnice OEEZ), vstoupila v platnost v roce 2003. Jejím hlavním cílem bylo regulovat a motivovat k recyklaci a opětovnému použití v členských státech. Kromě toho EU rovněž přišla se směrnicí o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních z roku 2003. Oba tyto dokumenty byly dodatečně revidovány ještě v roce 2012.

Například Severní Makedonie přijala v roce 2010 zákon o bateriích a akumulátorech, po němž v roce 2012 následoval zákon o nakládání s elektrickými a elektronickými zařízeními. Srbsko reguluje nakládání se zvláštním tokem odpadů, včetně toho elektronického, národní strategií pro nakládání s odpady (2010-2019). Černá Hora přijala zákon o koncesi týkající se elektronického odpadu s ambicí sbírat 4 kg tohoto odpadu ročně na osobu do roku 2020. Albánský právní rámec vychází z návrhu zákona o odpadech z elektrických a elektronických zařízení z roku 2011, který se zaměřuje na navrhování elektrických a elektronických zařízení.