Drsné Scény z Přírody: Od Skotské Vysočiny po Svět Parazitických Vosiček

Při pohledu shora vidíme zástupy vrcholků hor, které prořezávají horizont. Modré nebe střídají mraky, které zahalují ostré kontury pohoří. V těchto podmínkách objevujeme neochvějné a drsné dokumentární filmaře, kteří se vydali zaznamenat osudy dobrodruhů zdolávající vrcholky bájného Olympu.

Boj o přežití, odvaha a vytrvalost nemusí být vlastností pouze vrcholových sportovců, ale může být vlastností i obyčejných obyvatel horských vesnic, pro něž se staly součástí každodenního života. Režisér Michael Pilz zachytil již tento život ve stínu nehostinných pohoří ve svém dvojdílném epickém dokumentu Heaven and Earth. Obyvatelé jedné rakouské horské vesnice musí čelit nejen síle přírody, ale i neustále přítomným ekonomickým tlakům zvenčí.

S životem v horách může být spojen i klid, samota a hluboký respekt k majestátní přírodě, tak jak to ukazují filmy Žena a ledovec nebo Samuel in the Clouds. Příběhy obou hrdinů spojuje jejich rozhodnutí žít na pomezí lidské existence v blízkosti ledovců.

Skotská Vysočina: Putování Drsnou Krajinou Torridonu a Assyntu

Znovu po roce se vracíme do magických krajin zimní Skotské vysočiny, tentokrát více severněji, na místa, kde putujeme dlouhé hodiny a dny drsnou přírodou, aniž potkáme živou duši. Touláme se sami Torridonem a Assyntem. Projíždíme úzkými silničkami vinoucími se kolem tajemných jezer a mezi zasněženými vrcholky hor. Osamělé farmy a malinké vesničky s pár domečky nám tu umožňují přenocování a spojení s civilizací. Je to dobrodružství jako na konci světa.

A když pak stojíme na rozeklaných útesech na pobřeží a díváme se na rozbouřený Atlantik, skutečně si tak připadáme. Ač mám rád zeměpis a moc mě v něm nepřekvapí, přiznám se, že o Torridonu a Assyntu jsem slyšel poprvé, až když jsme začali připravovat naši cestu. To zase na druhou stranu dává smysl tím, že většina lidí, tak jako já, o těchto zapadlých krajích nemá ani ponětí. Tudíž tam téměř nikdo nejezdí. Což z Torridonu a Assyntu okamžitě dělá atraktivní destinaci pro naši další cestu. Obě místa se nacházejí na severozápadě Skotska, asi sto kilometrů severně od známého údolí Glencoe.

Čtěte také: Amatérský film v Československu

Uvítání ve Skotském Stylu

Naše cesta míří z Prahy do Edinburghu. Půjčeným autem se vydáváme na pěti- až šestihodinový přejezd přes vysočinu na sever Skotska. Cílem je vesnička Poolewe v srdci Torridonu, kde máme ubytování. Pokud bude po cestě něco zajímavého, zastavíme na focení. A skutečně je na co se dívat. Už po půldruhé hodině od Edinburghu vjíždíme na Skotskou vysočinu. Mění se počasí, slunce nám posílá mezi mraky první doteky světla. Omrzlé ojíněné stromy kolem nás dotvářejí scenerie jako z pohádky. V pastvinách a na kopcích často leží sníh. Vypadají jako pocukrované. Mezi loukami a lesy se válejí nízké mlhy. Z nich se vynořují kamenné domky nebo rovnou i hrady. Zastavujeme v místě zvaném Pitlochry. Létám a fotím dronem nad městečkem a pastvinami. Vypadá to famózně, jako nějaké romantické obrazy.

Pokračujeme po A9 na Inverness, odtud se pak stáčíme na severozápad do oblasti Torridonu. V jednu chvíli přejíždíme horizont a v ten okamžik se před námi otevře dlouhé údolí. Silnička se vine z kopce serpentinami, v dáli je jezero Loch Maree, obklopené horami. Nádherný výhled nám trochu zhorší kazící se počasí, ale víme, že se sem ještě během následujících dnů vrátíme. V dálce ještě vidíme, jak slunce nasvětluje hory kolem jezera. Tady už ale začíná mrholit a zbytek trasy do Poolewe na ubytko jedeme víceméně v tom mrholení. Skotsko nás vítá svým typickým způsobem.

Duhové Ráno na Loch Claire

Ráno vstáváme na pohodu kolem sedmé. Sluníčko nám vychází teď, v zimě, tady na severu Skotska až v devět hodin a my si tak užíváme komfortu dobře a dlouho se vyspat, v klidu posnídat a pak plni energie vyrazit do přírody. Ještě za tmy jedeme k jezeru Loch Claire. Během cesty přibývá světla a obloha se pomalu začíná prosvětlovat. Mezi mraky prosvítají okna jasné oblohy. Na východní straně pozorujeme zbarvující se obzor.

U Loch Claire vystupujeme z auta do lehkého mrholení. Scenerie kolem nás je ale úžasná: mělčina u kraje jezera porostlá žlutou trávou a jezero lemované poloostrůvky s borovicovými lesy. Na délku se jezero táhne k jihu a vytváří protáhlé údolí obklopené zasněženými horami. Počasí se neustále mění. Máme ale štěstí, mezi mraky s deštěm se objevují okna s doteky slunečního světla. Fotíme dlouhé expozice, kdy hladina jezera na fotce dostává sametově matný uhlazený povrch. Létám dronem, je to adrenalin, několikrát přistávám dron úplně mokrý. Mokneme, ale zažíváme nádhernou euforii z kouzelného rána v krásné přírodě. Do deště nám slunce za odměnu opět zasvítí, a tak je náš pobyt u Loch Claire korunován parádní duhou.

Diabaig, Loch Torridon

Jedeme dál, tentokrát směrem na Diabaig, což je oblast s četnými poloostrůvky zařezávajícími se do moře. Je čas na svačinu, zastavujeme tedy v malé osadě v obchůdku na kávu a výborný jablečný koláč. Personál jsou místní babičky, moc milé a nám je tady s nimi příjemně. Svačina přichází k duhu. Pokračujeme na Diabaig, úzká silnička se klikatí mezi vřesovišti, lesíky a samozřejmě jezery. Je to nahoru dolů. Zastavujeme v místě s vyhlídkou na Loch Torridon. Stojíme na kopci, pod námi se rozpíná zátoka s několika poloostrovy. V pozadí se honí husté mraky, z nichž dírami procházejí paprsky slunce. Scenerie má ponurou dramatickou atmosféru a je neuvěřitelné, jak slunce pokaždé krajinu dokáže proměnit.

Čtěte také: Budoucnost české Youtube scény

Z vyhlídky na Loch Torridon je to jen kousek na Lower Diabaig. Pár domečků na pobřeží a kamenné molo. Stylovka jako vystřižená z filmu. Zafotíme si tady. Nejlépe vycházejí dlouhé třicetivteřinové expozice, které na fotce rozmažou a zjemní vlny v moři a husté mraky. A je nádherné nízké světlo. Chvíli poté se na Diabaigu balíme, když se k nám blíží nová záclona deště. Ten už nás netrefí, sedíme v suchu v autě a jedeme zpět na ubytko v Poolewe plni dojmů a zážitků z dnešního dne.

Toulky Torridonem, Jezera Shieldaig a Maree

Jak se večer zkazilo počasí, tak nám od následujícího rána přestává přát. Ponurou krajinu bičují záclony deště, občas přecházejícího ve sněžení, a my se touláme autem po Torridonu. Na návětrných místech duje silný vítr. U Loch Claire zažíváme úplně jinou scenerii než včera, kopce kolem jsou celé zasněžené, sluníčko se ani neukáže a každou chvíli silně sněží. Nevidíme živou duši, kdo by taky v tomto počasí brouzdal po venku.

Přejíždíme dál směrem na Diabaig, chceme se ohřát a dát si kávu a koláč u babiček v obchůdku jako včera. Je však neděle, mají zavřeno a nikde ve vesničce ani noha. Pokračujeme podél druhé strany jezera Upper Loch Torridon přes vesničku Shieldaig až k jezeru Loch Shieldaig. Zastavujeme na výhled na vesničku, počkáme si tady na okno, kdy ustane déšť a zasvítí slunce. Počasí nám nakonec přeje, sluníčko osvětluje kamenné domky na břehu jezera, nad nimi vzadu na horizontu září zasněžené hory. Čirá krása. Na hladině jezera se pohupují dvě rybářské loďky. Je dávno po sezoně, nikde nikdo.

Od vyhlídky přejíždíme malý kousek po pobřežní cestě k místu Ardheslaig. Je tady u pobřeží malý kamenný domek s červenou plechovou střechou. Krásný motiv. Opět nám mrholí, krajina je zahalená do závojů deště a mlhy. Čekáme znovu na okno a skutečně asi za hodinu se nebe roztrhne, v dáli se objevují zasněžené hory a slunce vysílá doteky světla. Jsme tu i v závětří, a tak si idylu užíváme. Ardheslaig je nejzazším bodem naší dnešní cesty.

Odsud se vracíme zase v dešti (co bychom jiného tady také čekali…) k Loch Maree na vyhlídku, odkud se vine silnice údolím v serpentinách až k samotnému jezeru. Byli jsme tady už první den při našem příjezdu do oblasti Torridonu. Teď je krajina trochu barevnější. Pouštím i dron, úplně se to nabízí. A jsou to skutečně super záběry z té výšky. Dlouhé údolí vzadu s jezerem a klikatou silnicí k němu vedoucí vytváří úchvatné panorama.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Zbývá hodina do západu slunce. Vracíme se zpět po pobřeží kolem jezera Maree. Na několika místech tady rostou solitérní borovice pokroucené větrem a počasím do bizarních tvarů. Fotíme je na pozadí s horami. Počasí nám znovu přeje a na „naše přání“ je i patřičně obarví.

Vzhůru na Assynt

Naše putování v Torridonu pomalu končí, další den se přesouváme do oblasti Assyntu. Časné ráno na cestě trávíme ještě u Loch Maree. Provází nás nádherné ranní světlo ozařující okolní zasněžené hory lemující severní pobřeží jezera. V popředí se táhne poloostrov porostlý borovicemi. Létám, fotím a natáčím dronem, ale po chvíli k nám přichází majitel přilehlého domku. Sice nenadává, ale naše nadšení ze scenerie zjevně nesdílí. Vyptává se nás, kolik máme dronů, a fotí si espézetku našeho auta. Nechceme tady žádný konflikt, nic dalšího z toho ale není, a tak pokračujeme dál.

Přejezd na Assynt nám zabere asi dvě hodiny a brzy odpoledne přijíždíme přes městečko Ullapool do osady Ardmair na ubytování. Máme velký dům, v něm každý svůj pokoj s koupelnou a WC a velký obývák s krbem. A k tomu krásný výhled na mořskou zátoku s horami. Necháváme tady zavazadla a jedeme odpoledne fotit.

Ikonické Hory Stack Pollaidh, Cúl Baeg a Cúl Mór

Nejprve zamíříme do osady Elphin, nad níž se tyčí vrchol Cúl Mór, 849 metrů vysoký mohutný masiv. Pod ním se rozpínají jezera Loch Veyatie a Cam Loch. Dělám pár snímků fotoaparátem a pak zase létám dronem. Počasí nám aktuálně přeje, slunce nasvěcuje hory, po nebi se honí mraky, je to paráda. Panorama Cúl Mór s okolními jezery a zasněženou krajinou občas přerušenou vinoucími se cestičkami vypadá seshora famózně. Nevnímám čas ani zimu, mráz mi zalézá za nehty. Pak náhle přichází přechod počasí a do pěti minut není nic vidět a sněží.

Přejíždíme kolem dokola horských masivů do oblasti jezera Loch Sionascaig, nad nímž se vypínají vrcholky Stac Pollaidh (612 metrů), Cúl Baeg (769 metrů) a náš už známý Cúl Mór. Vedle Loch Sionascaig je tu pod nimi celá soustava několika propojených jezer. Jako na přání se nebe nad námi trhá a přichází nádherná zlatá hodina. Létám s dronem, pořizuji fotky, videa, panoramata. Celá scéna září božským zlatým světlem. Tmavě modrá jezera, zlatavé kameny a štíty hor, temná mračna a místy modrá obloha. Je to neskutečně krásné. Jakmile zapadne slunce, zkouším pořídit ještě dronem časosběr. V polovině snímání - potřebuji asi 11 minut - přichází znovu náhlý přechod počasí. Už to po zkušenostech tady dokážu odhadnout. Pozoruji blížící se záclonu sněžných a dešťových mraků. Zaregistruji kolem sebe prvních pár vloček, následně stahuji dron zpět. Je to o fous, dron vzdoruje silnému větru a do minuty je tu sněhová vánice. Nakonec se mi to podaří a za hustého sněžení a nulové viditelnosti skáču do bezpečí auta s vítěznými pocity.

Zasněžený Assynt

Ráno vstáváme do zimní pohádky. Přes noc napadlo 20 cm sněhu. Silnice jsou zasypané. Venku je mlha, zataženo, šedo a stále sněží. Teploty kolem nuly. Přesto se snažíme projet úzkou silničkou k jezeru Loch Lurgain pod horu Stac Pollaidh, místo na pobřeží s horským štítem v pozadí. Silnice je ale plná sněhu, jen projeté koleje. Hory jsou ukryté v mlze a vytrvale sněží. Změna počasí nepřichází, jen chvílemi sněží méně nebo přestane.

Brzy pochopíme, že čekat tady na světlo nemá smysl. Jedeme tedy dál na sever k jezerům Loch Awe a Loch Assynt a hledáme v krajině zajímavé prvky, ostrůvky. Je to čirý minimalismus. Bílá celistvá plocha krajiny je občas přerušena tmavými jezery nebo ostrůvky se stromy. Na několika místech zastavujeme a létáme hlavně drony. U Loch Awe jsou na jezeře půvabné ostrůvky, které v zasněžené hladině vytvářejí zajímavé mozaiky a struktury. Je to ale létání a focení vždycky jen na chvilku, protože pak přichází zase husté sněžení. Na vřesovištích, pastvinách a stráních pak pozorujeme četná stáda jelení zvěře.

Následující ráno ještě umocňuje náš zimní zážitek z Assyntu, neboť přes noc připadlo dalších 30 centimetrů sněhu. Krajina je pokrytá nadýchanou bílou peřinou. Přes den pak stále vytrvale sněží. Čeká nás dobrodružství, protože máme na autě z půjčovny letní pneumatiky, jelikož zákony ve Skotsku nestanoví povinnost mít na autech zimní gumy. Oproti včerejšku se ale počasí mění. Tvoří se okna s doteky světla. A ta se nám daří dobře vychytávat.

Projíždíme stejně jako včera na sever kolem jezer Loch Awe a Loch Assynt na Kylesku ke známému mostu přes úžinu. Cestou vyhledáváme v krajině hezké motivy. Jako třeba solitérní stromy na pozadí zasněžených štítů hor nebo plot v závějích sněhu či osamělou farmu a zříceninu hradu Ardwreck na poloostrově u jezera. Scény typické pro místní kraj. A zimu. Je to jako v zimní pohádce. Létáme znovu drony, policie a místní, kterých pár několikrát potkáváme, jsou k nám shovívaví a velmi přátelští.

Most na Kylesku, Loch Stack, Večerní Pláž Oldshoremore

Na Kylesku je most překlenující jezerní úžinu, teď, v zimě, nádherně posazený do zasněžené krajiny. Dáváme si obědovou pauzu a čekáme v hustém sněžení asi půl hodiny na přechod počasí. Okolí Kylesku totiž tvoří spektakulární scenerie fjordu a hor a to všechno chceme na vlastní oči vidět. Skutečně máme štěstí, obloha se trhá, místy se objevuje modré nebe a slunce nám nasvítí samotný most. Fotíme ho z nadhledu ze skály nad ním. Krásný oblouk vede linii zasněženou krajinou. Pod mostem je jezero Loch á Chain Bháin a slunce v protisvětle posílá odlesky na jeho hladinu. V pozadí se nám ukazují zasněžené hory.

Z Kylesku pokračujeme k jezeru Loch Stack, kde nás čeká další scenerie jako z filmu. Čerstvě zasněžená krajina, z ní trčící trsy žluté trávy, u jezera kamenný domek a za ním jezero Stack s horami. Opět máme štěstí, obloha se protrhává, vrcholky hor v dáli, které nebyly vidět, se vynořují z mlhy a mraků. Fotíme a pak už jen namlsaně čekáme na ten nejlepší moment, až slunce hory vzadu nasvítí. Stane se, fotím, droním, jsem v euforii. Za mě je to nejhezčí místo z celého Assyntu.

Pozdě v podvečer jedeme ještě na pláž Oldshoremore. Samotná jízda je už tak trochu na sílu, hustě sněží a úzké cesty nejsou téměř prohrnuté. K samotné pláži nedojedeme, necháváme auto odstavené u statku na kopci a jdeme k pláži asi dva kilometry pěšky. Spolu s námi schází stádečko ovcí. Skotská idyla. Před námi se otevírá výhled na pobřeží - žlutá písčitá pláž, zelené moře chrlící vlny na břeh a černé útesy s bílými sněhovými čepicemi. Dolů až na pláž nakonec nejdu, je to přes vodu a kluzké kameny, nechci riskovat pády. Létám znovu dronem, daří se pár snímků. Na obzoru se rychle přibližují temné mraky, předzvěst další sněhové bouře. Spěcháme k autu, docházíme zpět za hustého sněžení a někteří o něco později už za regulérní vánice. Od této chvíle se počasí už nezmění. Máme to odsud na ubytko do Ardmairu asi 80 kilometrů, což je v normálním počasí záležitost na hodinu. V této vánici ale nakonec strávíme na cestě 2,5 hodiny. Naše auto chvílemi tancuje a sáňkuje po silnici. Sice čtyřkolka, ale na letních pneumatikách. Nakonec však dojíždíme bezpečně na základnu a po večeři u rozdělaného krbu pak rozebíráme společné zážitky posledních dnů.

Musím přiznat, že za dvě zimní výpravy mi Skotsko přirostlo k srdci. Pokud budou další možnosti sem s partou fajn lidí zajet, nebudu váhat. Je to opravdu jednoduché, z Prahy jsme za dvě hodiny v Edinburghu a za další dvě hodiny už se můžeme toulat úplně sami nádhernou drsnou nespoutanou přírodou. Zimní krajina s jezery, hrady, kamennými domky, úzkými silničkami vyzařuje tajemnou atmosféru, kterou cítíte hluboko v duši.

Další Drsná Krása Přírody

Tento velkolepý dokument, který obsahuje okouzlující scény z divoké přírody zasazené do fantastického vápencového světa, ukazuje syrovou krásu, divoká stvoření a fascinující rozpory jedné z nejpozoruhodnějších divokých zemí Irska - vápencové pouště na západním pobřeží Irska zvané Burren. Burren, uhnízděný na neúprosném pobřeží divokého Atlantského oceánu v odlehlých končinách irského hrabství Clare, je drsná krajina, která se téměř nepodobá žádné jiné. Zvlněné šedé kopce surové skály ukazují světu pustou tvář, ale pod povrchem se skrývá přírodní ráj - pláně a hory ze stříbrného kamene rozštěpené puklinami a podzemními jeskyněmi; mystická krajina, o které mnozí tvrdí, že byla inspirací pro Tolkienovu „Středozem“. Autor „Pána prstenů“ tuto oblast často navštěvoval. Film kromě představení divoké přírody Burrenu představí i některé z lidských strážců tohoto jedinečného místa.

Na kameře byla zachycena scéna, která zaskočí nejednoho diváka. Urostlý pták se rozhodl pro sousto, které na první pohled vypadalo nad jeho možnosti. Nejprve se králíkem zdánlivě dávil, pak ale nebohý chlupáč skončil hluboko v jeho hladovém krku. Video bylo pořízeno v přírodní rezervaci na ostrově Skomer Island v jihozápadním Walesu. I když se celá situace zdá poněkud bizarní a neuvěřitelná, podle expertů z organizace Wildlife Trust jsou králíci důležitou součástí racčího jídelníčku. Turistická sezóna letos zřejmě kvůli koronaviru ani nebude, pozastavena byla také obvyklá lodní doprava, která zvědavé cestovatele na ostrovy převážela.

Vesmírná Loď Nostromo a Parazitické Vosičky

Vesmírná loď Nostromo míří z mise zpět na Zemi. Astronauti zrovna večeří a živě klábosí. Najednou se jeden z nich začne dávit a nevypadá zrovna, že by mu jen zaskočila kukuřice. Vmžiku se zmítá na stole v hrozivých křečích. Film Vetřelec z roku 1979, z nějž popisovaná scéna pochází, už platí za sci-fi klasiku. Jeho hlavní „hrdina“ přitom až tak fiktivní není. Podobně jako filmový Vetřelec totiž v přírodě fungují parazitické vosičky - do svého hostitele nepozorovaně nakladou vajíčka, ten se nějakou dobu (stejně jako zmiňovaný astronaut) chová a vypadá úplně normálně, zatímco v jeho útrobách se vyvíjí larva vosičky. Drsné, že? Tito parazitoidi, jak se organismům, které rostou uvnitř hostitele a na závěr ho zahubí, říká, však umějí být i užiteční.

Zrozeni k Zabíjení

„Ve sklenících se vosičky běžně používají k likvidaci mšic. Najdou je líp než kdokoli z nás. Vyhledat hostitele prostě musí, protože jinak by se nerozmnožily. Jsou to takové stroje na zabíjení. Vosičky mu přirostly k srdci hned na začátku vědecké kariéry. Tito bezskrupulózní zabijáci se tak objevují ve všech jeho výzkumných projektech. Ten, na nějž biolog loni získal prestižní ERC grant, není výjimkou. Tentokrát však badatel zkoumá křehké vztahy parazitických vosiček s muškami octomilkami.

„Predátoři, paraziti, konkurenti… Každý živočich musí čelit nejrůznějším tlakům ze svého okolí, čímž se zřejmě zachovává vnitrodruhová pestrost. Mezi rozmanitostí v rámci druhu a bohatstvím společenstva, které žije okolo, je tedy pravděpodobně příčinná souvislost. To teď se svým týmem hodlá změnit. A kromě vosiček a octomilek mu k tomu má pomoci také propojení ekologie s evolucí.

Zrychlená Evoluce

„Ekologie zkoumá, jak fungují vztahy mezi více druhy organismů, zatímco evoluční biologie řeší udržování rozmanitosti uvnitř jednoho druhu. Nové vědecké poznatky navíc ukazují, že evoluce probíhá mnohem rychleji, než si odborníci dosud mysleli. Vlastnosti organismu se totiž mohou proměnit už během několika málo generací. „Druh může navenek vypadat stejně, ale mění se například nastavení jeho imunitního systému, metabolismu a podobně. Většinu zmiňovaných změn laik nemá téměř šanci postřehnout, některé důsledky zrychlené evoluce však vidět jsou. Třeba na afrických slonicích. Ty se proměnily v důsledku tlaku pytláků, kteří tyto savce na druhém největším kontinentě dlouhodobě ve velkém lovili kvůli slonovině. Jak?

Od Octomilky k Antilopě

Mlsně brousí kolem mísy s ovocem, sklenice s džusem i kompotu. „U nás se jednotlivé druhy octomilek během sezony střídají. Octomilky zdaleka nejsou objektem vědy poprvé. Běžně se používají jako modelový organismus v genetice. Není divu - jsou skladné, nenáročné na chov a mají krátký generační čas. V laboratoři tak lze snadno udržovat i stovky linií zároveň. Do malého prostoru se navíc vejdou i celá hejna jejich přirozených nepřátel - vosiček.

„Nepřátelské vztahy, kdy jeden druh žere jiný, jsou v přírodě běžné. Navzájem se likvidují, ale přesto vedle sebe dokážou přežít. Proto nakonec zvolil pět druhů australských octomilek s pěti druhy jejich parazitických vosiček. Takové společenstvo už totiž podle něj nabízí slušné množství vztahů ke zkoumání.

Banánové Orgie

Silně nahnědlý banán rozmačkaný s droždím. Tak vypadá gastronomický sen každé octomilky. Banánový mišmaš však vědci musí opatřit stříškou proti dešti a klíckou z pletiva, aby lahůdka nepřivábila i jiné strávníky. „Potom přichází naše chvíle. Vezmeme si pinzety a z nevábné banánové hmoty vybíráme asi půlcentimetrové kukličky. Kukličky cestují poštou - pěkně naložené v lihu v laboratorních platíčkách, kam se jich do maličkých zkumavek vejde přesně 96. Vědci si též z Austrálie přivezou od každého druhu octomilek a vosiček hodně linií a pak se pustí do experimentu, který jim má pomoct najít odpověď na klíčovou otázku: pomáhá druhová rozmanitost udržovat tu genetickou?

Stanové Městečko

„V laboratoři vytvoříme několik mikrokosmů s různým počtem druhů octomilek a vosiček a s různou genetickou variabilitou v rámci jednoho druhu. Jak si takový mikrokosmos představit? Překvapivě jako obyčejný stan pro jednoho až dva lidi potažený šifonem, aby z něj hmyz jen tak neuletěl. Stany čtyř typů vědci postaví v klimatické místnosti tak, aby v nich panovala stálá teplota a vlhkost. Pokoušet se v látkových příbytcích napodobit prostředí pralesa například rostlinami netřeba - octomilkám stačí předhodit tácy s jídlem a chovají se jako doma kdekoli. Ve stanovém městečku budou společně bivakovat asi půl roku. Vědci jim budou jen čas od času vyměňovat staré ovoce za trochu vábnější. „Tehdy se ukáže, ve kterém prostředí se jim dařilo nejlépe, respektive jaká ze simulovaných situací byla nejstabilnější.

Nástrahy Pralesa

Než ale badatelé rozbijí stany, musí si do nich v Austrálii obstarat dostatek nájemníků. Nosit banány a kvasnice do lesa mu pomohly i jeho tři děti a manželka. „Na Papui je velká kriminalita. Naši vědeckou stanici dokonce jednou v noci přepadl tamní gang a vykradl nás,“ vzpomíná entomolog. Zloději tehdy základnu poctili nečekanou návštěvou hned po Vánocích, během nichž Jan Hrček pro jistotu připravil celkem šest záloh dat z dosavadního výzkumu. „Druhý den jsme je chtěli odvézt na poštu, ale zloději vše pobrali. Teda až na externí disk, který zůstal ležet na stole. Asi nevěděli, co to je, a díky tomu nám jedna záloha zbyla,“ dodává s úsměvem.

Mgr. Jan Hrček, Ph.D. Vystudoval entomologii na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde získal i doktorský titul. Absolvoval tříletou postdoktorandskou stáž v britském Oxfordu v laboratoři jednoho z nejlepších světových ekologů, Charlese Godfraye. Vede laboratoř experimentální ekologie v Entomologickém ústavu Biologického centra AV ČR. V roce 2016 získal Fellowship J. E.

tags: #drsny #sceny #z #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Socialistická solidarita: Co to je?
• Luxusní lněné povlečení
• Richard Brabec a ochrana přírody
• Informace o emisích z chovu dobytka
• Nové návštěvnické centrum v Karlově Studánce