Klima umožňuje vznik různých biomů. Dochází plynule i ke změnám typické vegetace na daném území. Mají biomy podmíněné nadmořskou výškou - orobiomy. V našich podmínkách může jako typický příklad sloužit horská a boreální smrčina, nebo tundra a alpinské hole.
Díky tomu je pevnina v blízkosti moří a oceánů v létě ochlazována a v zimě naopak ohřívána. Tlumí teplotní výkyvy. Díky tomu oblasti s tzv. oceanickým klimatem mají teplejší zimy, chladnější léta a větší množství srážek, než by odpovídalo zemské šířce. Kvetení, rozvíjení pupenů, rašení je rovněž silně závislé na teplotě. Mění se i suma teplot v průběhu vegetačního období v různých zemských šířkách.
Tropický deštný les
Tropický deštný les představuje zonobiom v oblastech tropického perhumidního a humidního klimatu. Celková plocha byla před výrazným antropickým působením asi 12,5 mil. km2, což představuje zhruba 8,3 % pevniny. Je pro něj používána celá řada synonym, jako tropický prales, džungle ap. Je po obou stranách rovníku mezi 10° sš. a j.š (výjimečně zasahuje až po 20. rovnoběžku) v Západní a Střední Africe, Jižní a Střední Americe, JZ části indického subkontinentu, JV Asii a SV Austrálii.
V celém svém areálu vykazují tropické deštné lesy přes konvergentní vývoj různou floristickou a faunistickou skladbu podle světadílů, regionů (např. ostrovy) i odlišnosti ve stavbě a provozu (tj. struktuře a funkci - Jeník 1995). Jednotná klasifikace ve smyslu evropské fytosociologie není zatím možná přes řadu místních pokusů. Délka dne kolísá vzhledem k rovníkové poloze minimálně (diurnální klima). Měsíční úhrny vesměs přesahují 100 mm. Denní amplituda bývá 6 - 11 °C .
Mimořádná je i hloubka půd, jež dosahuje až několika desítek metrů. Železa a hliníku. Po odlesnění mimořádně náchylné k degradaci. Rovněž nebezpečí vzniku ztvrdlin až železitých pancířů v hlubších vrstvách půdního profilu. Jejich udržení v ekosystému je podmíněno velice účinnou biologickou fixací. Na dekompozici se podílejí mikroorganizmy a houby, popřípadě i celá řada živočišných destruentů (termiti, žížaly). Mykorhizy předávají značnou část živin přímo kořenům dřevin.
Čtěte také: Přehled druhů křemene
Např. na ploše 1 ha vyskytuje až několik set (Jeník 1995), známé maximum je zatím 400. Stromů a jednoděložné palmy. forem nemá mezi ostatními typy terestrických ekosystémů obdoby. 30 - 40 m výšky a doba jejich života trvá v průměru 200 - 300 let. Zvyšující mechanickou stabilitu na trvale zamokřené půdě. Saprofytů. Najednou, po jednotlivých větvích i jednotlivých listech. Do horních vrstev ekosystému. Tropické deštné lesy přecházejí v oblastech s kolísáním vlhkosti v podobě plynulého zonoekotonu do různých typů (biomů) tropických a subtropických sezónních lesů nebo tropických a subtropických poloopadavých lesů a savan.
Mangrovy
Zaplavení a b) slanosti vody (filtrace přijímané vody z vody mořské nebo vylučování soli). Zaplavování mořskou vodou. Kořenů je životně důležitá i pro rozmnožování řady mořských živočichů, např. ryb a korýšů. I podle vysychání a zasolení substrátu vzniká výrazná zonace jednotlivých druhů mangrovníků a doprovodných druhů. Možnost úkrytu a hnízdění, ale i savců (zatím zjištěno přes 30 druhů včetně tygrů v Bangladéši) hledajících zde klid a obživu. Minimální, bohatší je diverzita v případě hmyzu a obratlovců (potrava a kryt).
Savany
Termín savana se ustálil pro označení převážně travnatého zonobiomu s podřízenou složkou dřevin v podmínkách tropického klimatu. Termín sám pochází pravděpodobně z karibské oblasti, v jiných oblastech se používají i jiné místní názvy (campos, llanos, veld). Mezi tímto typem ekosystému a tropickým deštným lesem se vyskytují různé a plynule se měnící typy tropického sezónního lesa. - savan je zhruba po úroveň 20 stupňů severní i jižní zeměpisné šířky. Největší plochu zaujímají v Africe, kde se vytvořil pás súdánských a sahelských savan a dále význačné savanovité oblasti na náhorních plošinách východní a jižní části kontinentu. Směrem k aridnějším oblastem pak navazují na severní polokouli polopouště a pouště Sahary, na jižní jihoafrické pouště (Namib, Kalahari).
Ve členitém terénu se savana dělí podle výskytu na vrcholcích, svazích a na úpatí, o vztahu jednotlivých vegetačních forem rozhoduje kromě množství srážek i textura půdy. Reliéf savan je převážně rovinatý a mírně zvlněný, ať už v nížinatých oblastech nebo ve vyšších nadmořských výškách ve východní Africe. - pro zónu savan se vyznačuje humidně aridním tropickým klimatem s vydatnými sezónními, letními dešti. Srážky člení rok na období bohatých srážek a období sucha.
Význačný jev je výskyt tzv. kamenných čar, což je vrstva hrubého skeletu v hloubce 50 - 200 cm vzniklá činností žížal a termitů přemísťujících jemnozem k povrchu půdy. Půdy - V půdním profilu převažují opět druhotné jílovité minerály a oxidy železa a hliníku. Ty se snadno v podmínkách vysychání opětně srážejí za vzniku mocných vrstev železitých konkrecí a vytvářejících sekundární vodonosné vrstvy. Vznikají tak rozsáhlá mělká sezónní jezera s bohatých životem. Ve svrchní vrstvě je relativně vysoký obsah humusu, podmíněný bohatými kořenovými systémy trav a činností organismů (žížaly, termiti).
Čtěte také: Ohrožené děti a znečištění ovzduší
Dominantní životní formy - Ve složce producentů převažují v oblasti savan jsou hemikryptofyti, tj. traviny či graminoidi (trávy, šáchorovité) s bohatě vytvořeným jemným kořenovým systémem. Jejich strategie přečkání období sucha je ve srovnání se dřevinami efektivnější, obnovovací meristémy přečkávají nepříznivé období ukryty s suchých trsech a chráněných pochvách listů. Krátké období dostatku až nadbytku vody je využito k rychlé produkci fotosynteticky aktivní biomasy, mnohé savanové trávy dosahují až několika metrů výšky. Význačný je i výskyt terofytů a geofytů, stejně tak i širokolistých bylin.
Ve složce konzumentů jsou významní zejména velcí herbivorní savci (např. charakteristická zvířena afrických savan) a navazující články potravních řetězců. Podle dostupnosti půdní vody a délky suchého období a jeho intenzity se mění i konkurenceschopnost dřevin. Ty jsou často opadavé a opatřené trny jako obrana před herbivory, jejichž biomasa je mnohem větší než v pásmu lesů. Obecně lze rozlišovat: krátkostébelné savany, dlouhostébelné savany, křovité savany, stromovité savany a savanové (až tropické sezónní) lesy (Afrika).
Tvrdolisté lesy
Výskyt - Jako potenciální zonobiom mezi 30 až 40o zeměpisné šířky. Pro jejich rozšíření je typický výskyt vždy na západní straně (pobřeží) kontinentů. Nejsou typem společenstev příliš rozšířeným, i před výrazným ovlivněním člověkem zaujímaly maximálně 1,8 % pevnin, tj. zhruba 2,7 mil. km2. Vyskytují se především ve Středozemí, jež dalo tomuto typu vegetace jméno, tj. na Iberském, Apeninském a Balkánském poloostrově, na všech středomořských ostrovech a na pobřeží Francie, severního a východního Turecka, dále na Předním východě a severu Afriky. Další významné oblasti jsou v Kalifornii mezi 30. a 40. rovnoběžkou, v Chile mezi 33. a 37. rovnoběžkou (j.š.), v Kapsku a podél jihozápadního pobřeží Austrálie.
Průměrné roční teploty se pohybují kolem 15 °C , přičemž v zimě kolísají kolem 10 a v létě mezi 18 - 20 °C . Tyto podmínky jsou tedy příznivé pro vysoký výpar z půdního povrchu, intenzivní transpiraci producentů a mají za následek nedostatek vody v suchém období. Výskyt mrazů je výjimečný a rovněž tak i sněhová pokrývka. Optimální podmínky pro vegetaci jsou na jaře a na podzim, v létě se projevuje limitující vliv sucha a v zimě snížené teploty, ovlivňující rychlost fyziologických procesů a tedy i primární a sekundární produkce. Teplotní extrémy (zimní a noční) zmírňuje i blízkost moří. V suché periodě trvá zvýšené nebezpečí požárů. Intenzivní srážky a převážně členitý terén znamenají i vysoký potenciál eroze, vegetační kryt je proto mimořádně důležitý z hlediska půdoochranného. Zeměpisná poloha ovlivňuje již významně i fotoperiodu (relativní délku dne a noci), existují již stanovištní rozdíly různě orientovaných svahů i význačná výšková zonace.
Červené zbarvení půd je způsobeno sloučeninami železa. Neklidných oblastech. Vulkanické jevy a zemětřesení jsou poměrně častých zjevem. (výjimku představuje Austrálie a jižní Afrika). Velice intenzivní, proto je častý výskyt půd mělkých a kamenitých. Konvergentnímu vývoji podobná. Dynamikou vegetačních jevů během roku.
Čtěte také: Třídění odpadu z koupelny
K dalším druhům a rodům patří: pistácie (Pistacia lentiscus, P. terebinthinus), jamovce (Phillyrea media, Ph. (Ceratonia siliqua). A Pinus halepensis (borovice alepská). Dalším význačným a typickým druhem dubu je dub korkový (Q. (cedr libanonský) a Cupressus sempervirens (cypřiš vždyzelený). Druhová diverzita amerických tvrdolistých lesů je značně vyšší díky faktu, že v průběhu ledových dob mohla díky tvaru pohoří vegetace migrovat severojižním směrem. Stromová vegetace se nepříznivému vlivu letního sucha brání několika způsoby. Proti účinkům tepla a radiace se brání i ztluštěním kutikuly listů a ochrannými povlaky (vosky).
Lesklou, na spodu ochrana ochlupením, malé četné a funkční průduchy, víceleté listy. Vytváření nového asimilačního aparátu. Navazujícím zonobiomem směrem k aridnějším podmínkám je pásmo stepí a ještě dále pásmo kontinentálních pouští mírného pásma. Klesající vliv oceánu (rostoucí kontinentalita) a klesající srážky vylučují postupně fanerofyty a pak dokonce i většinu přízemní travinné i bylinné vegetace.
tags: #druhy #rostlin #oceánské #klima
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]